Otázky k měření subjektivních vztahů

uhlasím-nesouhlasím nebo pravda-lež k vyznačení odhadu na stupnici má několik nedostatků.
Položky musí být jednoznačně na konci kontinua, aby se dala odpověď “nesouhlasím” vykládat jednoznačně.
Otázky jsou často složité na poznávání; nesouhlasit s tím, že je člověk zřídkakdy v depresi, je složitým způsobem vyjádření toho, že člověk mívá depresi často.
I když se nabízejí čtyři kategorie (jako například plně souhlasím, souhlasím, nesouhlasím a naprosto nesouhlasím), lze otázky obvykle rozdělit na dvě kategorie odpovědí: souhlasím kontra nesouhlasím. Proto takové otázky nepřinesou mnoho informací.
U méně vzdělaných respondentů je tendence k trpnému souhlasu, což je vede obzvlášť pravděpodobněji odpovědět ve směru “souhlasím”. Tato tendence vede mimo jiných Converse a Pressera (1986) k naléhání, aby se od této formy otázky odstoupilo.
Pro měření respondentových pocitů týkajících se myšlenek nebo taktik je obtížné se otázkám v této formě vyhnout. Takové otázky budou probírány v kapitole později. Je-li nicméně cílem získat ohodnocení nebo umístění něčeho v kontinuu, přímější úkol odhadu dosáhne určitě stejné věci lépe. Můžeme lidi požádat, aby souhlasili, nebo nesouhlasili s tvrzením “mé zdraví je výborné”. O kolik jednodušší je se ale zeptat “Jak byste ohodnotili své zdraví: výborné, velmi dobré, dobré, ucházející nebo bídné?”.
Uspořádání pořadí
Někdy chce výzkumník od respondenta, aby srovnal objekty v nějakém rozměru.
Příklad 3.14: Kterému kandidátu dáváte přednost?
Příklad 3.15: Co považujete za nejdůležitější problém města?
Příklad 3.16: Následné faktory někteří lidé zvažují, když se rozhodují, kde budou žít. Který je nejdůležitější pro vás?
Blízkost pracoviště
Kvalita škol
Parky
Bezpečnost
Možnost nákupu
Příklad 3.17: Přečtu vám seznam kandidátů. Chci, abyste mi řekl, kterého z nich považujete za nejliberálnějšího.
Základního cíle otázky lze dosáhnout jedním ze čtyř způsobů:
Úkol 1. Respondenti mohou dostat seznam možností a být požádáni, aby je umístili do nějakého kontinua.
Úkol 2. . Respondenti mohou dostat seznam možností a být požádáni, aby v hodnotícím rozměru jmenovali ty nejkrajnější (2. nej-, 3. nej- atd.).
Úkol 3. Respondentům může být předkládána řada párových srovnání, jež najednou nabízejí dvě možnosti.
Úkol 4. Respondenti mohou dostat seznam a být požádáni, aby odhadli každou položku pomocí stupnice (ne tedy pouze aby položky srovnali nebo vybrali jednu či dvě nejkrajnější).
Existuje-li seznam možností, není obtížné vykonat úkol 1. S prodlužujícím se seznamem je ale úkol stále obtížnější a telefonicky brzy nemožný, když respondenti nevidí všechny možnosti volby.
Úkol 2 je jednodušší než úkol 1, když je seznam dlouhý (nebo dokonce i když je krátký). Výzkumníkům často stačí vědět, které jsou jedna či dvě nejdůležitější položky, než pořídit kompletní seřazení. V tom případě je lákavý úkol 2.
Psychometrikové mají často rádi přístup párového srovnání, jímž se všechny alternativy vzájemně postupně srovnávají. Jde nicméně o časově náročný a nepohodlný způsob tvorby uspořádaného seznamu, který v obecných průzkumech se používá zřídkakdy.
Nejlepší ze všech může být úkol 4. Pro respondenty je pravděpodobně nejjednodušší, bez ohledu na styl sběru dat. Nicméně úkoly uspořádat pořadí (úkoly 1 až 3) neposkytují mnoho informací o tom, kde jsou položky umístěny na hodnotícím kontinuu. Všechny by se daly vnímat jako velmi vysoké nebo velmi nízké a pořadí neposkytuje žádné informace.
Úkol 4 získává informace o tom, kde jsou na hodnotící stupnici umístěny položky. Přestože zde mohou být vazby, takže řazení není známo přesně, bývá výsledkem obvykle i souhrnné pořadí. Ze všech těchto důvodů je nejlepším způsobem dosažení cílů velmi často série odhadů spíše než úkol uspořádat pořadí.
Úloha otázek s otevřeným koncem nebo narativních otázek
Je-li cílem umístit odpovědi do kontinua, povolit lidem, aby odpovídali vlastními slovy, nepostačí.
Zamysleme se nad následující otázkou:
Příklad 3.18: Jak to jde?
Lidé odpovídají různě; jeden odpoví “dobře”, jiný “skvěle”, další řekne “ujde to”. Kdyby se člověk pokoušel seřadit takové odpovědi, některé vlastnosti by byly jasné. Ti, kteří řekli “děsně”, by byli samozřejmě umístěni na jiné místo kontinua než ti, kteří odpoví “skvěle”. Nelze nicméně seřadit odpovědi jako “ujde to”, “vcelku dobře”, “dost dobře” nebo “dostatečně”.
Prvním krokem otázek v této podobě je definovat kontinuum, v němž mají lidé odpovídat na otázky, a strukturovat úkol odpovědět; druhy přijatelných odpovědí, aby každý pracoval se stejnou stupnicí a stejnými možnostmi odpovědí.
Výběrem mezi adjektivy a čísly se musí blíže určit kontinuum a musí se respondentům říci, jak je mají používat. Když jsou respondenti dotázáni, jak něco pociťují, a mohou to říci vlastními slovy, vždy budou používat slova, jež nelze seřadit. Je-li cílem odpovědi seřadit, nelze používat narativních odpovědí.
Je-li naopak cílem otázky určit priority nebo preference různých položek, je tu opravdový výběr.
Příklad 3.19: Co pokládáte za nejdůležitější problém, jemuž dnes čelí městský výbor?
Příklad 3.19a: Následuje seznam některých problémů, jimž čelí městský výbor:
Zločin
Daně
Školy
Sběr odpadků
Který považujete za nejdůležitější?
Přístup otevřeného konce má několik výhod. Neomezuje odpovědi pouze na ty, na něž myslel výzkumník, takže se můžeme dozvědět něco nečekaného. Není také zapotřebí žádných vizuálních pomůcek, takže to funguje i telefonicky. Na druhou stranu různost odpovědí může ztížit analýzu výsledků. Čím podrobnější otázka a jasnější druh požadované odpovědi, tím analyzovatelnější jsou odpovědi. Schuman a Presser (1981) zjistili, že odpovědi jsou pravděpodobně spolehlivější a platnější tehdy, dostanou-li respondenti seznam, než když je otázka pokládána otevřeně. Neexistuje-li seznam odpovědí, nebo pokud je příliš dlouhý, může být otevřená forma správným přístupem. Přestože navíc rozhovory uskutečňované pomocí počítače tvoří velký tlak, aby se používalo pouze otázek s pevně danými odpověďmi, respondenti na některé otázky rádi odpovídají vlastními slovy. Přestože nemusí být snadné pracovat s výsledkem měření, pokládat otázky, na něž se má odpovídat narativně, lze odůvodnit pouze tím jedním důvodem. Je-li ale cílem dobré měření a lze blíže určit možnosti, je obvykle nejlepší dát respondentům seznam a nechat je vybírat. Dodatek C se blíže věnuje použití otázek s otevřený koncem.
Důležitost odhadu
Uvedené úkoly zahrnovaly lidi, kteří používali seřazené kategorie nebo stupnice, aby odhadli své vlastní subjektivní stavy nebo vnímání ostatních. Když na stupnicích definujeme možnosti odpovědi, je užitečné použít adjektiv, která lze odlišit a která znamenají totéž; u dosud uvedeného měření se nicméně u vzdálenosti mezi kategoriemi nepředpokládalo, že má nějaký význam. Předpokládalo se pouze, že lidé v jedné kategorii nebo na jednom bodě kontinua se pravděpodobně budou průměrně lišit od těch, kteří se hodnotí výše nebo níže.
Výzkumníci by byli rádi, kdyby lidé dělali odhady, jimiž by poskytovali více informací. Ačkoli dokonce může být pravda, že nelze subjektivnímu stavu člověka přiřadit absolutní význam, výzkumníci zkoumali možnost, že by jim lidé povídali něco o vzdálenosti mezi kategoriemi nebo odhadech své řadové pozice.
Technikou, již lidé používali a která se stále zdá být nejúspěšnější v poskytování absolutnějších významů odhadům v poskytování informací, je důležitost odhadu. Následuje úprava, jak se tohoto přístupu používalo, aby lidé odhadovali společenskou pozici lidé s různými povoláními (Rainwater, 1974).
Příklad 3.20: Požádáme vás, abyste čísly popsali společenské postavení lidí s různými povoláními. Požádáme vás, abyste jako základ porovnání pokládali společenské postavení někoho, kdo pracuje jako tesař. Definujme společenské postavení takového člověka jako 100. Myslíte-li si, že společenské postavení někoho, kdo vykonává jinou práci, je dvakrát větší než to tesařovo, připište mu číslo 200. Kdybyste si mysleli, že společenské postavení osoby je o polovičku menší než společenské postavení tesaře, připište mu číslo 50. Jak byste za použití tohoto postupu očísloval společenské postavení osoby, která pracuje jako středoškolský učitel?
Cílem tohoto úkolu je to, aby lidé používali čísla s úplnějším významem a algebraickými vlastnostmi, jež většina otázek zkoumající subjektivní stavy postrádá. Když požádáme lidi, aby na stupnici od 0 do 10 odhadli společenské postavení, to, co bude označeno 6, nebude třikrát lepší než označené číslem 2. Lidé takto stupnici nepoužívají. Výzkumník nicméně doufá, že když lidem dá úkol odhadnout důležitost, získané odhady takové vlastnosti mít budou. Tato strategie byla nedávnou zajímavě aplikována tehdy, když doktoři odhadovali obtížnost a množství své různé práce. Výzkumníci chtěli, aby se doktoři pokoušeli odhadnout obtížnost své práce za použití odhadu důležitosti spíše než jednoduché odhadovací stupnice pro stejnou věc, protože chtěli vztáhnout odpovědi na ostatní proměnnou, která nemá absolutní význam: množství peněz, jímž jsou doktoři placeni za to, že poskytují různé služby. Základní podoba kladené otázky zněla: “Je-li vaše práce potřebná k operaci slepého střeva ohodnocena 100, jaké číslo byste připsal své práci při odnímání žlučníku?” Výzkumníci, kteří se zabývali relativní hodnotou lékařské práce a služeb, získali přesvědčivé důkazy toho, že doktoři byli schopni úkoly splnit tak, že podávali skutečné informace o relativní hodnotě a obtížnostech práce ve srovnání se standardem (Hsiao a kol., 1992).
Pro měření mnoha subjektivních stavů takový postup užitečný není. Musí se totiž školit respondenti, což je časově náročné. Přestože byla technika zkoušena s reprezentativními vzorky (viz Rainwater, 1974), byly zde také jasné výhody, když máme respondenty, jako byli například doktoři, vybrané pro jejich poznávací schopnosti (Shaeffer a Bradburn, 1989). Odhad důležitosti se následkem těchto faktorů obvykle v průzkumech nepoužívá. Odhad důležitosti je nicméně příkladem toho, jak lze měření subjektivních stavů natáhnut za účelem získání podrobnějších a analyticky užitečnějších informací.
Měření odpovědí myšlenkami
Všechny úkoly probírané v předchozí části požadovaly d respondentů, aby něco umístili na hodnotící stupnici nebo aby položky na stupnici seřadili. Velká část průzkumného výzkumu je zaměřena na měření opovědí lidí na různé myšlenky, analýzy nebo návrhy. Obsah takových otázek je rozsáhlý jako představivost společnosti průzkumného výzkumu. Obvyklá podoba takových otázek se podobá následujícímu příkladu:
Příklad 3.21: Jste pro myšlenku poslat americké bombardéry napadnout Antarktidu, nebo proti ní?
Příklad 3.22: Vyšší daně obecně postihnou bohaté a pomohou chudým. Souhlasíte, nebo nesouhlasíte?
Příklad 3.23: Obecně vzato, chtěl byste, aby se více peněz investovalo do parků a hřišť ve vaší čtvrti, nebo nikoli?
Při přemýšlení o takových otázkách je důležité odlišit povahu respondentova úkolu. V první části byli respondenti požádáni, aby umístili sebe nebo jiné osoby do nějakého určeného kontinua. Bývali například požádáni, aby na stupnici od výborného k bídnému odhadli vlastní zdraví, nebo aby zhodnotili práci prezidenta Spojených států od dobré k mizerné. Úkol daný těmito otázkami je však trochu odlišný. Namísto umisťování nějakého objektu do určeného kontinua jsou respondenti požádáni, aby odhadli vzdálenost mezi jejich vlastními názory nebo preferencemi a myšlenkou vyjádřenou otázkou. Zamyslete se nad otázkou, zda respondenti jsou pro bojový úkol bombardovat, nebo proti. Respondent má podle všeho nějaký obecný názor na to, jak k problém přistupovat. Alternativní postupy nastiňuje otázka. Respondent má za úkol uvést, zda se alternativní postup blíží jeho názoru, tedy zda může říci, že je pro bombardování.
U dalšího příkladu se zamyslete nad návrhem daní a způsobu, jak ovlivňují bohaté a chudé. Je to samozřejmě zobecnění. Lidé mají velký potenciál na to, aby vnímali rozumněji nebo aby jejich představy tvořily pouze stupně krajnosti uvedeného návrhu. Jsou nicméně požádáni, aby se zamysleli nad svými vlastními názory se vší jejich jednoduchostí nebo složitostí, porovnali je s tvrzením a rozhodli, zda vzdálenost mezi tvrzením jejich vlastními názory se blíží tomu, aby řekli, že “souhlasí”.
Klíčovým rozdílem je, že respondenti neumisťují objekt na stupnici přímo; spíše hodnotí vzdálenost svých názorů a tvrzení. Standardy těchto otázek jsou nicméně stejné: otázky by měly být jasné všem respondentům a respondenti by měli dostat úkol, jenž umí splnit.
Příklad 3.24a: Jste pro zákony omezující možnost nosit střelnou zbraň, či nikoli?
Zákony omezující možnost nosit střelnou zbraň mohou znamenat mnoho věcí. Mohou obsahovat řadu taktik včetně pravidel, kdo může zbraň koupit, jak dlouho musí lidé počkat, než si mohou zbraň koupit, a jaký druh zbraně si mohou koupit. Základním problémem s těmito otázka mi je ten, že to, co respondenti považují za “zákon omezující možnost nosit střelnou zbraň”, se může lišit od respondenta k respondentu.
Výzkumníci mohou zvýšit platnost měření do té míry, nakolik mohou minimalizovat rozdíly v interpretaci významu otázek. Cílem je spíše získat rozdílné odpovědi, jež odrážejí rozdíly v tom, co si lidé myslí, než rozdíly ve výkladu otázek.
Příklad 3.24b: Straníte zákonům, které by zabraňovaly lidem usvědčeným z násilného zločinu koupit si jednoruční střelnou zbraň nebo revolver, nebo s těmito názory nesouhlasíte?
Toto je samozřejmě pouze jeden druh zákona omezujícího možnost nosit střelnou zbraň. Jasná otázka týkající se taktiky, na niž jsou lidé tázáni, a které minimalizuje rozdíly v interpretaci významu otázky, by měla podat platnější měření názorů lidí.
Při některých příležitostech je lepší nechat respondenty, aby si definovali pojmy sami pro sebe.
Příklad 3.25: Myslíte si, že by pomoc s osobními nebo rodinnými problémy měla být hrazena plány zdravotního pojištění?
Pojem “osobní nebo rodinné problémy” není v této otázce definován. Logickým výkladem položení této otázky takto je, že by bylo velmi složité blíže určit, co představuje pro jedince problém. Povaha problémů jedinců se liší a situace, která pro někoho znamená problém, nemusí druhého obtěžovat vůbec. V takových případech by mohlo být nejlepší nechat každého respondenta definovat, co představuje problém. Přesto z pohledu výkladu výsledků výzkumník ví, že objektivní situace, které působí jedincům problém, mohou být velmi různorodé.
Zamyslete se nad dalším příkladem:
Příklad 3.26: Řídit auto není právo, ale privilegium.
Někdo to může považovat za rozumné tvrzení. Je to nicméně příkladem velmi běžných vlastností otázek založených na formě souhlasím-nesouhlasím: jde o dvě otázky v jedné.
Jedna otázka je: Nakolik si myslíte, že řídit auto je právo?
Druhá otázka je: Nakolik si myslíte, že řídit auto je privilegium?
Odpovědi na tyto dvě otázky mohou být v negativním vzájemném vztahu; čím méně si lidé myslí, že řídit je právo, tím méně si možná myslí, že je to privilegium. Spojit dvě otázky v jednu nicméně může ztížit interpretaci jejich významu. Lidé nemusí souhlasit, protože si myslí, že to je právo i privilegium. Protože základem této otázky jsou dvě kontinua, výzkumníci nemohou spolehlivě umístit “nesouhlasy” na žádné z nich.
Vícenásobné rozměry se často zakládají na otázkách předložených formou souhlasím-nesouhlasím nebo variacemi na ně. Následují příklady uvedené Robinsonem a Shaverem (1973), které tyto vlastnosti mají:
Příklad 3.27: Amerika se natolik vzdaluje pravému americkému způsobu života, že by k jeho opětovnému nastolení mohlo být zapotřebí použít sílu.
Tři sporné otázky: Jak daleko je Amerika od pravého amerického způsobu života, zda se má znovu nastolit pravý americký způsob života, či nikoli, a zda může být zapotřebí (nebo žádoucí) užít síly při onom znovunastolení, či nikoli.
Příklad 3.28: Není příliš užitečné psát veřejným činitelům, protože se často doopravdy nezajímají o problémy průměrného člověka.
Dvě sporné otázky: Hodnota psaní veřejným činitelům a nakolik se veřejní činitelé zajímají o problémy průměrného člověka.
Příklad 3.29: Když čelím neznámým situacím, cítím se naprosto bezpečně, protože můj partner mne nikdy nenechá na holičkách.
Tři sporné otázky: Jak bezpečně se jeden cítí v nových situacích, spolehlivost partnera a zda tyto dvě sporné otázky jsou ve vzájemném vztahu.
Protože tyto otázky se zakládají alespoň na dvou rozměrech, když na ně lidé odpovídají, nelze odpovědí spolehlivě používat ke třídění lidí.
Proto u druhů otázek, které lze takto pokládat, existují dvě klíčová zevšeobecnění. První: slova použitá v otázce by měla být definována co nejlépe, aby se zvýšilo shodné chápání otázky respondenty. Druhé: položky by se měly pečlivě zkoumat, aby se zajistilo, že se respondentům předkládá pouze jedna myšlenka nebo otázka.
Úkol odpovědět
Nejběžnějším způsobem položení úkolu souhlasím-nesouhlasím je následující:

Ostře souhlasím
Souhlasím
Nesouhlasím
Ostře nesouhlasím
Takový úkol odpovědět jasně porušuje pravidlo návrhu odpovědi u subjektivních otázek: obsahuje dva rozměry. Pojem “ostře” naznačuje citovou složku, stupeň přesvědčení nebo zaujetí otázkou více než kognitivní úkol, kterým je ústřední otázka. Lepší návrh kontinua by nechal kontinuum odpovědí poznávací.
Existují dva méně často používané přístupy k úkolu odpovědět, jež se vyhýbají citové stránce výše uvedené stupnice, a tudíž se jim možná dá přednost.
Naprosto souhlasím Naprosto pravdivé
Obecně souhlasím Většinou pravdivé
Obecně nesouhlasím Většinou nepravdivé
Naprosto nesouhlasím Naprosto nepravdivé
Další spornou otázkou týkající se odpovědi je, zda zařadit či nezařadit střední kategorii mezi souhlasem a nesouhlasem, a co by tato měla obsahovat. Jedinec by nemusel být schopen souhlasit nebo nesouhlasit ze dvou důvodů. Na místo uprostřed výše popsaného kontinua patří osoba, která shledala své názory naprosto vyváženými. Osoba jaksi do jisté míry souhlasí, do jisté míry nesouhlasí a nemůže se rozhodnout. Když jsou respondenti nuceni si vybrat, pak tím že jim nedáme střední možnost, si vybrat musí. Respondenti nicméně často střední možnost uvítají a při měření to pojmově dává smysl.
Ještě další skupina si někdy vybere tuto zbylou kategorii: ti, kteří toho neví dost o otázce nebo vlastním názoru na to, jak odpovědět.
Příklad 3.30: Spojené státy by měly zvýšit svou zahraniční pomoc Guatemale.
Je pravděpodobné, že když některým respondentům položíme tuto otázku, nebudou mnoho vědět buď o programu Spojených států na pomoc Guatemale, nebo o tom, jakou pomoc Guatemala potřebuje, aby mohli mít na toto téma zasvěcený názor. Když někdo v takové situaci řekne, že názor nemá, neznamená to, že jeho názor kolísá mezi souhlasem a nesouhlasem; takový respondent je mimo stupnici. Když je pravděpodobné, že respondenti nebudou moci odpovědět, protože o tématu nebudou mnoho vědět, neměli by se řadit do středu stupnice. K určení lidí, kteří postrádají informace potřebné k odpovědi, by se měla vytvořit nějaká systematická strategie. Toto téma podrobněji probereme v následné části.
Měření vlastností těchto otázek
Otázky v podobě souhlasím-nesouhlasím jsou relativně nediskriminujícími otázkami. Většina analytiků rozděluje respondenty do dvou kategorií: ti, kteří souhlasí, a ti, kteří nesouhlasí. Příčinou může být to, že výzkumník ukazuje, že styl odpově