Habsburská monarchie

1. Politický systém Habsburské monarchie (1848-1918)
• Klasifikace politického systému
= Předlitavsko (Z) a Zalitavsko (V)
- postupný posun k demokracii, základ demokracie pro Československo
• Základní data
13.-15. 3. 1848 – revoluce ve Vídni
25. 4. Oktrojovaná (Pillersdorfova) ústava
7. 9. 1848 zrušení roboty a poddanství
2. 12. 1848 – František Josef I. císařem
4. 3. 1849 Oktrojovaná (Stadionova) březnová ústava
1848-1849 – Kroměřížský ústavodárný sněm
31. 12. 1851 – Silvestrovské patenty = suspendování oktrojované ústavy z 1849
20. 10. 1860 Říjnový diplom
26. 2. 1862 Schmerlingova ústava (do 65)
21. 12. 1867 Prosincová ústava
1871 – Fundamentální články = neúspěšný pokus o Č-R vyrovnání
1874 – Národní strana svobodomyslná
1878 – Československá sociálně demokratická strana dělnická
1890 – jednání o punktacích
1894 – proces s Omladinou
28. 6. 1914 – zavražděn Ferdinand d'Este
28. 7. 1914 – začátek 1.WW
• Vývoj ústavnosti
- revoluce: důsledky – vznik ministerstva vnitra,
25. 4. 1848 – Pillersdorfova ústava: nedělitelná konst. monarchie, neplatila však pro Uhersko a Lombardii
- exekutiva císař, legislativa dělil se s Říšským sněmem (2komorový – Senát – šlechta, Posl.
sněmovna volená, nutný souhlas obou) nezávislé soudy,
- kroky císaře musely být schváleny přísl. ministrem
22. 7. 1848 – Kroměřížský ústavní sněm – snaha o návrh ústavy (opírající se lid, více lid. práv) – neúspěch
4. 3. 1849 – oktrojovaná březnová (Stadionova) ústava: špatná, ne suverenita lidu, ne oddělení leg x exek.,
2komorový parlament (horní Zemská komora, dolní Lidová – muži 24 let, majetkový census)
- říšská rada: poradní orgán císaře, nezávislé soudy. Zákony Říšský sněm + panovník (mohl
sám)
Rakouský raný konstitucionalismus: oktrojované ústavy (bez schválení parlamentem), nositel suverenity panovník, bikameralismus, abs. veto panovníka, víceméně garantovaná lid. práva
Silvestrovské patenty 31. 12. 1851: konec konstitučních experimentů, suspendování březnové ústavy.
- zásada organické řízení státu: veškeré řízení s vyloučením státu
1851 – 1859 Bachovský absolutismus (ministr vnitra) – ukázal se jako neefektivní
20. 10. 1860 Říjnový diplom – znovuzavedení spolurozhodování panovníka s říšskou radou, týkal se i
Uherska
- nové zemské řády = „zemské ústavy“. 4 oddělené voličské sbory = kurie
26. 2. 1861 Schmerlingova ústava = únorový patent: návrat ke konstitucionalismu
= pragmatická sankce (1713), Říjnový diplom, Zákl. zákon o říš. zastupitelstvu, zemské řády
- nikoli katalog lidských práv – postupně
- Bikameralismus: Panská sněmovna (šlechta, statkáři, církev...) a Poslanecká sněmovna
(volena zemskými sněmy). PoslS se dělila na užší (jen Předlitavsko) a širší (včetně Zalitavska)
Říšská rada nahrazena Státním sněmem
- napětí mezi centralisty a federalisty
20. 9. 1865 – pozastavena platnost Schmerlingovy ústavy (resp. Zákl. zákonu o říš. zastupitelstvu)
1867 – R-U vyrovnání ==> Rakousko-uherská monarchie
21. 12. 1867 – Prosincová ústava (ve spolupráci monarchy a parlamentu)
- legitimita je v lidu, opravdové dělení moci, navazuje na březnovou 49,
Prerogativy koruny (práva císaře): říšská rada, jmenuje členy panské sněmovny,
- 2komorová Říšská rada : horní komora - Panská sněmovna – zletilí princové Habsburkové +
velkostatkářská aristokracie + arcibiskupové a biskupové-knížata+ti, co jmenoval panovník
(většina), dolní komora: Poslanecká sněmovna: 203 členů, volena nepřímo zemskými sněmy
- zákonodárná iniciativa: vláda, posl. sněmovna jako celek a sněmovna. Ke schválení nutný
souhlas obou komor + podpis panovníka (=právo absolutního veta).
- v případě nouze panovník mohl s podpisem přísl. panovníka vydávat nouzová nařízení
- ústavní odpovědnost ministrů (ale x klasická odpovědnost parlamentu) – mohli být trestáni,
nepotřebovali ale parlamentní většinu (byli od císaře)
- platnost až do 1WW – 1914 suspendována některá práva, zavedena cenzura, hodně z
trestných činů do rukou vojenských soudů
• Zákonodárná moc v Předlitavsku
- Říšská rada – od počátku problémy, mnoho národů bojkotovalo --> z 203 přítomno jen 129 --> nefunkční
- státoprávní ohrazení – Čechům nevyšly dohody o Fundamentálních článcích ==>
==> 1873 zákon o volbách z nouze: vláda směla vypsat přímé volby v jednotlivých případech, pokud poslanec neplnil fci
- 2. 4. 1873: dubnová ústava (jen volební reforma): ve třech prvních kuriích (velkostatkářské, městské, obchodně-živnostenské) zavedena přímá volba, vesnice (4. kurie) – nepřímo
- volební právo ne rovné (nejvíce 1. kurie>2>3>4).
- 1882 – snížen census (min. daně, kt. je třeba zaplatit, abych mohl volit)
- 1896 – vznikla pátá kurie – pro ty ostatní ==> všeobecné volební právo, ne rovné („Badeniho volební reforma“)
- 1907 – „Beckova“ reforma: - všeobecné, rovné, tajné, přímé volební právo pro muže >24let
- omezen počet dědičných mandátů v Panské sněmovně
- dvoukolový systém absolutní většiny (ale neměly stejný počet obyvatel)
- stejně docházelo k různým roztržkám, různé „stávky“ apod.
• Výkonná moc
- kabinetní kancelář: vypracovávání podkladů, pomoc
Vláda, v čele ministerský předseda
- vesměs parlamentní většina
- spíše úřednický charakter
- 1879 – Taaffeho vláda – železný kruh pravice (český klub, polský klub a strana práva)
- konsolidace poměrů, cesta k demokratizaci
• Soudní moc
1867: okresní soudy < krajské soudy (někde zemské s.) < Nejvyšší soudní a kasační dvůr
- též Říšský soud: spory mezi úřady (řada fcí úst. soudu)
- též Správní soud a živnostenské soudy
• Stranický systém
- nebyly v ústavě zakotveny, určitá právní nejistota
- prvně jen „honorační“ strany (kolem parl. klubů, bez organizace) --> pak prorůstání struktur až na nejnižší úroveň.
- příklady honoračních stran: Národní strana (staročeši), Národní strana svobodomyslná (mladočeši), Strana práva
- teprve rozšiřování vol. práva ==> růst masových stran
- do r. 1918 prakticky žádná do opravdu mas. rozměrů nedošla
- nejednotný stranický systém – v každé zemi jedna (i více, např. Čechy-Morava) st/8 stranická soustava
Předlitavsko: tři tábory: a) křesťansko-konzervativní
b) socialistický
c) nacionálně-liberální
- tábory – prakticky uzavřené sociálně-morální prostředí, de facto subkultury
- nejvíc tento charakter v Čes. zemích: a) polit. katolicismus a b) soc. demokracie, dále c) agrárníci, d) mladočeši+staročeši (národně liberální tábor), e) národní socialisté
- i termín „sloup“ (místo tábora – méně kulturně sjednocený)
• Hlavní politické strany v Čechách a na Moravě
- původně: Národní strana (staročeši) --> 1874 odštěpení Národní strany svobodomyslné (mladočeši)
- SČ – konzervativně-liberální, MČ – liberální, antiklerikální
- do 90. let ještě strany velkostatkářů a bezvýznamná soc. demokracie
- devadesátá léta – vznik katolických stran, 1906 – Strana katolického lidu v Čechách
- 1899 Agrární strana (částečně z MČ)
- Státoprávně radikální strana – nacionalisté, ostře protisociální. Rašín, Preiss atd. Chtěli samostatnost
- Strana radikálně-pokroková – 1897
- Česká strana lidová – jaro 1900. Masaryk, ale zatím bezvýznamná
- 1898 – Národně-sociální strana (pro Čechy, Moravo, Slezsko i Rakousy)
- Československá sociálně demokratická strana dělnická - 1878 – po rak. stranách nejsilnější, později se oddělili Rakušané
- Morava: Národní strana na Moravě --> odštěpení Moravská lidová strana .
- relativně silná Živnostenská strana. Křesťansko sociální strana, soc. demokracie, agrárníci – slabí

• Samospráva a zemská správa
- prosincová ústava – stejné rozdělení jako únorová 1861
- zemské sněmy – poměrně velké pravomoci
- virilní (církevní a univerzitní hodnostáři) a volení poslanci
- zpravidla 3 kurie: velkostatkářská, městské a venkovské obce (+ někde obchodní a živnst.)
- nerovné volební právo, jen pro některé voliče
Český zemský sněm: - 242 poslanců (z toho 5-6 virilních), Moravský zemský sněm – 100 (2 virilisté), Slezský sněm 31 (1)
- zemské výbory: samospráva, v podstatě součást zemských sněmů
- zemští prezidenti (nebo zemští místodržitelé) v čele jednotlivých zemích, + zemské vlády (nebo zemská místodržitelství). > jim podléhala okresní hejtmanství.
- zemské sněmy – možnost je rozpouštět a svolávat volby jen tak – např. chabrusové volby 1872
- na místa politiků konajících pasivní rezistenci – nové a nové volby, tahanice atd.
-od 1908 – prakticky nefunkční --> anenské patenty 1913 zrušily č. zemský sněm
Morava: Moravský pakt (moravské vyrovnání) 1905: = 4 zákony, význam Lex Parma – právo jazykových
menšin „na jazyk“, Lex Perek – školství. Nové národnostní volební katastry, pevně dán počet čes. a něm. poslanců.
2. Politický systém První republiky (1918-1938)
- idea československého státu získala pevnější kontury v průběhu první světové války
- ve druhé polovině roku 1918 se stala dekonstrukce mocnářství jedním z mocenských zájmů Dohody (následek ztroskotání pokusů o uzavření separátního míru s Vídní)
- vnitřní krize Rakouska-Uherska a sílící tlak jednotlivých národních elit nastartovaly proces rekonstrukce střední Evropy; tuto situaci doplnilo úsilí českých a slovenských politiků (T.G.Masaryka, E. Beneše, M.R. Štefánika)
- vznik Československa = naplnění politického programu zformovaného za 1.světové války
- dominující ideje poválečné doby se odrazily i v podobě státní ideologie První republiky – novou ideu je možno charakterizovat 4 základními principy:
1. republikánství (monarchismus považován za zastaralý)
2. sociální radikalismus – sociální revolta a konflikt tříd byly chápány jako logické vyústění války
3. antikatolicismus a odluka církve od státu
4. čechoslovakismus a československý nacionalismus – národnostně složité uspořádání Československa vedlo ke konstrukci čechoslovakismu, založené na existenci jednolitého československého národa, dominantního v novém státě jak kvantitativně tak kvalitativně; československý nacionalismus se projevoval jak v rovině lokální územní expanze (Podkarpatská Rus, Slezsko) tak v rovině vztahu k menšinám
- termíny shrnující uvedené rysy se staly demokracie a konstitucionalismus
- snaha stát se vzorovým příkladem středoevropské demokracie
- víra v předurčení tvořit ideologický most mezi Západem (kapitalismem) a Východem (komunismem)
- důraz na demokracii se ovšem záhy dostal do rozporu se směřováním středoevropského politického prostoru (v průběhu 20. a 30. let se začaly prosazovat spíše autoritativně orientované režimy – nástup ideologií jejichž bází byl buď národ (nacionalismus), třída (socialismus), stav (fašismus) či rasa (nacionální socialismus))
- prvorepubliková politická soustava se stala terčem rozsáhlé kritiky již před rokem 1938
Klasifikace politického systému
- tzv. První republika představuje období započaté vznikem samostatného Československa (28.10. 1918) a končící tzv. Mnichovskou dohodou (29.-30.9. 1938)
- došlo v ní k položení institucionálních a hodnotových základů společného státu jako vyjádření kontinuity české (nyní československé) státnosti
- v systému První republiky byly aplikovány v podstatě všechny standardní znaky demokratické státní formy:
kompletní soubor lidských práv a svobod
idea právního státu ve smyslu rovnosti občanů před zákonem
princip plurality
zastupitelská soustava s tradičními republikánskými institucemi
klasický princip dělby moci
parlamentarismus
tržní ekonomika a garantování soukromého vlastnictví
- politický vývoj – výčet dat str.47-48
Ústavní vývoj
- pomineme-li vývoj během první světové války pak skutečná transformační revoluční perioda byla nastartována v září 1918 a trvala do února 1920; mezi její nejvýraznější znaky patřily:
vize samostatného demokratického státu s republikánským konstitučním zřízením
aplikace ideje jednotného československého národa
vyvázání se z rakousko-uherské minulosti, na druhé straně přijetí tzv. recepčního zákona garantujícího kontinuitu právního řádu
rozpornost právní situace v jednotlivých částech republiky – na Podkarpatské Rusi nastolena vojenská diktatura (6.6. 1919)
složitá mezinárodní situace Československa, plynoucí z odlišného nazírání sousedů na určení hranic a postavení národnostních menšin v ČSR
určení hlavních politických úkolů (přijetí ústavy, příprava voleb)
- absence ústavy v tomto období (z ní plynoucí nezakotvenost institucionálního subsystému); řešením přijetí tzv. prozatímní ústavy
Prozatímní ústava
- přijata 13.11. 1918, novelizovaná v květnu 1920
- aplikovala standardní principy parlamentní demokracie přenesením dosud nedělené politické moci z Národního výboru československého (NVČ) na Revoluční národní shromáždění (RNS)
- Revoluční národní shromáždění vzniklo rozšířením Národního výboru československého povoláním zástupců českých stran (na základě výsledků voleb z roku 1911) a kooptací slovenských představitelů – vznikl tak jednokomorový sbor o 270 členech; v této podobě vykonávalo RNS kompetence od 14.11.1918 do 29.2.1920 (schválení textu ústavy); na jeho první schůzi 14.11. 1918:
proklamován republikánský model
habsbursko-lotrinská dynastie zbavena práv na český trůn
zvolen prezidentem republiky T.G. Masaryk
ustavena vláda v čela s K. Kramářem
- výkonnou moc měla tvořit vláda a parlamentem volený prezident
- nejtypičtějším znakem prozatímní ústavy omezené pravomoci prezidenta
- v květnu 1919 přijetí ústavní novely – rozšíření pravomocí prezidenta, změny v postavení ústavních orgánů
Únorová ústava
- přijata 29.2 1920
- rozvedla zásady obsažené v ústavě prozatímní
- koncept vypracován J. Hoetzelem a A. Švehlou (podíleli se i F. Weyr, V. Bouček, A. Meissner)
- promítly se v ní fikce jednoho československého národa, přirozenoprávní teorie a klasická teorie dělby moci
- právní zdroje a předlohy tvořily: prozatímní ústava (a její novela), dohoda ze Saint Germain o ochraně menšin a v určitých mementech prosincová ústava (1867), francouzská ústava Třetí republiky (1875), ústava výmarské republiky a americká ústava (preambule)
- a do roku 1938 se ústava měnila či doplňovala jen výjimečně – návrhy na její změnu podány pouze dva, jejich autorem předseda HSLS Andrej Hlinka a měly vést k samosprávě Slovenska
- k zásahům do ústavního pořádku patří právní úpravy spadající do období tzv. silné demokracie, vyvolané ve 30. letech komplikující se zahraničně-politickou situací a jejím odrazem ve vnitropolitických poměrech
- řada významných prvků a procedur prvorepublikové demokracie neměla ústavní oporu (Hrad, Pětka), na druhou stranu výjimečná nebyla ani rozpornost ustanovení ústavy a politické praxe (faktické nenaplnění Ústavního soudu)
- ustanovení naplňující kodex obecných práv a svobod
Moc zákonodárná
- ve vytvoření parlamentu na podzim 1918 viděn jednak symbol odpoutání se od Rakouska-Uherska, a jednak způsob, jak zformovat standardní institucionální rámec politické transformace
- přechodovou funkci splnil Národní výbor československý (ustaven 13.7.1918), který od 28.10. do 14.11. 1918 vykonával mandát moci zákonodárné i výkonné, předsedou K. Kramář, zastoupení stran v něm bylo adekvátní výsledkům voleb z roku 1911 (tzv. Švehlův klíč) – sociální demokraté (10), agrárníci (9), státoprávní demokraté (9), katolíci (4), čeští socialisté (4), strana pokroková (1), staročeši (1), Slováci (1)
- 14.11. 1918 dle prozatímní ústavy ustaveno jednokomorové Revoluční národní shromáždění; nejsilněji v něm byly zastoupeny : socialistické strany (ČSDSD a ČSS – 82 mandátů), strana agrární (55), národní demokraté (39), strana lidová (24); Slovensko zastoupeno 54 poslanci (z 270), zástupci německých a maďarských stran chyběli, předsedou František Tomášek; své kompetence vykonávalo do 29.2.1920
- v únorové ústavě zvolena tzv. klasická (francouzská) varianta parlamentarismu, v systému vzájemné kontroly vlády a parlamentu tak byla formálně dána přednost zákonodárnému tělesu, kterým bylo dvoukomorové Národní shromáždění (NS)– fakticky byl vztah výkonné a zákonodárné moci složitější (existence Pětky)
- Poslanecká sněmovna – 300 poslanců volených na 6 let; aktivní volební právo od 21 let pasivní od 30 let ; legislativní akty v rukou poslanců a vlády; zákony musely projít oběma komorami ve stejné podobě – ústavní změny a vyhlášení války podléhaly 3/5 většině v obou komorách, obžaloba prezidenta či předsedy vlády předpokládala 2/3 většinu v obou komorách, ke schválení běžných zákonů postačovala prostá většina přítomných poslanců; odlišné stanovisko Senátu bylo možno překonat hlasováním PS, pokud se pro původní návrh vyslovila nadpoloviční většina všech poslanců
- Senát – 150 členů volených na 8 let; aktivní volební právo od 26 let, pasivní od 45; podle původního návrhu měl být volen pouze ze 2/3 (zbývající 1/3 měla být jmenována na návrh vlády), nepodařilo se to prosadit (odpor ČSDSD) – výsledkem kompromis: stanovení volebních krajů (do PS 22, do Senátu 12) a délky volebního období (v praxi však volby probíhali vždy paralelně a z hlediska senátního i předčasně)
- co se týče pravomocí dominovala PS; výhradní kompetencí Senátu bylo pouze právo soudit na návrh PS prezidenta pro velezradu a členy vlády pro porušení zákona
-technicky měl parlament silné postavení proti vládě, která byla závislá na existenci parlamentní většiny a odpovědná parlamentu v praxi ale dominovala spíše vláda
- vymezení vztahu mezi výkonnou a zákonodárnou mocí komplikovala existence tzv. Pětky; Pětka – orgán nezakotvený v ústavě; v určitých obdobích nesl faktickou tíhu výkonné a zákonodárné moci; původně se jednalo o širší reprezentativní „společnost“ (až 25 osob) zastupující jednotlivé státní instituce a státotvorné československé strany, nakonec však vznikl orgán vůdců hlavních stran, v němž docházelo k nejvýznamnějším politickým rozhodnutím; klasické složení: R. Bechyně, A. Rašín, J. Stříbrný, J. Šrámek a A. Švehla; zásadami jednomyslnost a kompromis; v tomto modelu byla parlamentu určena ryze formální stvrzovací role a vládě čistě prováděcí funkce; v letech 1918-1926 tento orgán využívaly českoslov. politické elity především v období vlád J. Černého a E. Beneše, ve 30. letech došlo k jejímu obnovení v podobě tzv. Osmy; Pětka stála vždy v určité opozici vůči Hradu (vztah Masaryka i Beneše k ní byl záporný), ambivalentní hodnocení: a) Pětka se snažila o ochranu společného zájmu = udržení integrity československého státu proti extremistickým proudům
b) Pětka = předobraz Národní fronty – její ústavní nezakotvenost a obcházení standardních demokratických procedur
- přímá demokracie – možnost referenda omezena na případ, že by Národní shromáždění zamítlo vládní návrh zákona; hlasování lidu vyloučeno v otázkách ústavních zákonů; k použití referenda za První republiky nikdy nedošlo (důvodem nastavení podmínek referenda, přítomnost německé menšiny)
Volební systém
- upřednostnění principu poměrnosti jak z ideových tak politických důvodů (komplikovaná národnostní situace, obava z triumfu socialistických stran)
- typické znaky:
zásada přísně vázaných kandidátních listin
neexistence omezovací klauzule
metoda pro výpočet volebního čísla – kombinace Hareovy (1. skrutinium) a Hagenbach-Bischoffovy (2.skrutinium) formule vyřazovala pouze velmi malé strany s rozptýlenou podporou
- důsledky:
vysoký počet stran ve spektru
roztříštěnost stranického spektra
absence nutnosti inovace stranických programů
nehybnost stranického spektra
personální degenerace parlamentu (minimální obměny  stárnutí parlamentu)
nutnost vytváření koaličních vlád a omezený počet na nich se potenciálně podílejících subjektů
Parlamentní volby 1920-1935
- 1. poválečné volby v dubnu 1920 – z volebního aktu vzhledem k místní polit. situaci vyloučeny některé oblasti ČSR (na