Habsburská monarchie

vyslance) -> podmínkou fungování byl však soulad s linií Berlína zastupovaného v Praze říšským protektorem. (v první vládě A. Eliáše již chyběl ministr národní obrany a zahraničí) -> k podstatnému přebudování tedy nedošlo. Pro dozorčí činnost byla ustanoven říšská soustava veřejné správy, která postupně nabývala na pravomocích. V rukou protektora se tak postupně soustřeďuje normotvorná kontrolní a rozhodovací pravomoc. Jeho suverénní pravomoc pak byla následně mírně omezena s nástupem tzv. totální války.
Původní „měkká“ éra ukončena zatčením vlády Eliáše v lednu 1942 a s nástupem R Heydricha na post říšského protektora (nahradil K von. Neuratha). V tomto období dochází i ke zrušení dvojkolejné správy a k institucionálnímu vyprázdnění protektorátní správy.
Postavení protektorátní vlády se tak měnilo v souvislosti s nastalými okolnostmi. Zprvu došlo ke kompetenčnímu posílení, kdy byla odpovědné prezidentu (ten ji jmenoval) a protektorovy – nebyla odpovědná Národnímu souručenství
Příhod R. Heydricha znamená úplnou depolitizaci veřejného života a konec autonomie protektorátních orgánů. (Každý ministr dostal německého generálního zástupce zprostředkovávajícího zájmy Říše). Dále docházelo k personálním změnám a nástupu pro režimních osobností – E. Moravec – ministr lidové osvěty.
V závislém postavení byl i prezident E. Hácha – jeho veškeré úkony podléhaly kontrasignaci říšského protektora. Počáteční politická linie prezidenta byla ve smyslu podpory odboje -> podpora ze zahraničí (Beneš). Po příchodu r. Heydricha nucen stáhnout svou abdikaci a dostává se do podřízení protektorátních úřadů – ty jej využívají spíše k propagandistickým účelům
Moc soudní
V organizační struktuře k významné změně nedošlo, byl však zrušen Ústavní soud. Zavedena nově i německá Třístupňová soudní soustava., těmto soudům však nepodléhali pouze Němci, ale v omezeném rozsahu i ostatní obyvatelstvo.
Dále soustava doplněna o Soudy brané moci, Zvláštní soudy SS a policie pro Čechy a Moravu. Na protektorát se vztahovala působnost Říšského soudu a Lidového soudního dvora.
Výkon práva se však neopíral o demokratické standardy a soudy se dostaly do vleku ideologické objednávky.
Stranický systém
Nejvýznamnější struktura tzv. Národní souručenství (ustanoveno 23.3. 1939) -> monopolní národní organizace nestranického charakteru -> důkaz totalitarizace Protektorátu.
Mimo to snaha několika subjektů o zaujmutí vedoucího postavení – Vlajka, Národní obec fašistická, Akce národní obrody. Nejaktivnější Vlajka v čele s J. Rysem-Rozsévačem -> snaha o zviditelnění. Neúspěch a později zatčení Rysa-Rozsévače -> poslán do Dachau
Opozice neexistovala a konstituovala se spíše ilegální opozice ve formě odboje. Možno dělit na demokratický a komunistický.
Demokratický zprvu roztříštěný do 1) Politického ústředí, 2) Obrany národa, 3) Petičního výboru věrni zůstaneme. Z důvodu zatýkání v květnu a dubnu 1940 sjednocení do Ústředního vedení odboje domácího (ÚVOD), jeho činnost však paralyzována a znovuobnovení až v roce 1943.
Komunistický odboj nebyl tolik postižen a zachoval si díky své organizaci jistou úroveň akceschopnosti. Reagoval i na výkyvy komunistické zahraničně-politické orientace (Pakt Riebbentrop-Molotov). Po napadení SSSR Německem navázání kontaktu mezi oběma odboji. Komunikaci zprostředkovávalo zejména Revoluční odbojové hnutí.
Významná data:
16. březen 1939 – Výnos o zřízení protektorátu Čechy a Morava – jmenována první vláda R Berana
říjen-listopad 1939 – protifašistické demonstrace -> zavření vysokých škol
počátek roku 1940 – založeno společné Ústředí vedení odboje domácího (ÚVOD)
27. září 1941 – R. Heidrich říšským protektorem, o den později vyhlášeno stanné právo
27. květen 1942 – Atentát na R. Heydricha
29. srpen 1944 – Začátek Slovenského národního povstání
4. duben 1945 – jmenována vláda tzv. Národní fronty Z. Fierlingera
5. dubna 1945 – schválen Košický vládní program

5. Zahraniční odboj a tzv. prozatímní státní zřízení (1939-1945)
Klasifikace pol. systému
Prozatímní státní zřízení ČSR – období 2. sv. války, okupace nacistickým Německem a existence samostatného Slovenského státu. Kvazi-suverénní zřízení, vytvořené českými a slovenskými emigračními kruhy pro zajištění kontinuity české státnosti v době okupace.
- uznáno Spojenci, 2 základní cíle – koordinace odbojových struktur, formulace politického uspořádání po válce
- státní formu nelze definovat
Politický vývoj
- střet dvou koncepcí poválečného Československa: londýnský X moskevský exil
- Londýn: koncepce E. Beneše (odčinění Mnichova + odstranění nedostatků prvorepublikové pol. soustavy i za cenu likvidace odpůrců – agrární strana a národní demokracie), propojení názorové plurality a jednotného vystupování navenek, podřízení ideálu „lidově-demokratické“ republiky
- Moskva: válka jako příležitost k vývozu revoluce do střední Evropy, zvýšený vliv Sovětského svazu jako záštita cíle KSČ (socializace země a převzetí moci), tato strategie rozpracována již během války
Ústavní vývoj
- Prozatímní zřízení jako reakce exilových pol. kruhů na Protektorát a následný vývoj
- primární úkoly exilové reprezentace: 1) diplomatické uznání ze strany Spojenců 2) legitimizace vlastní pozice
- toto se odráží v legislativní aktivitě – tzv. prezidentské dekrety (dekret o prozatímním výkonu moci zákonodárné z 15. 10. 1940) – neměly oporu v únorové ústavě, ale vytvářely právní kontinuitu s E. Benešem jako „druhým prezidentem“
- Prozatímní zřízení se v době vzniku (červenec 1940) právně opíralo o britské uznání, vztah k únorové ústavě byl komplikovaný, nebylo možné ji přesně dodržovat kvůli nestandardní situaci, ale legitimita a legalita londýnského odboje vycházela z kontinuity s prvorepublikovým zřízením i s jeho ústavou, míra dodržení ústavních zvyklostí odpovídala době
- ústavní restituce – dekret o obnovení právního pořádku (3. 8. 1944) - veškeré právní akty po 3. 9. 1938 prohlásil za vynucené, tzn. neplatné, tzn. nejsou součástí čsl. státního pořádku
- březen a duben 1945 – londýnská vláda ve stavu demise, z moskevských jednání vzešla tzv. vláda Národní fronty, domácí odboj uznal právo zahraničního exilu na reprezentaci republiky
- 4. 5. 1945 v Košicích – ukončení Prozatímního státního zřízení jmenováním československé vlády Národní fronty (NF) v čele Zdeněk Fierlinger
- předpisy relevantní pro posouzení otázky ústavnosti v letech 1938-45:
legislativní aktivity v období Druhé republiky
akty orgánů Prozatímního zřízení ČSR
akty Protektorátu Čechy a Morava
akty Slovenského státu
akty Slovenské národní rady Moc zákonodárná
- vize o obnovení Národního shromáždění v exilu (poslanci s mandátem z r.1935, ministři), ale nebylo dost lidí a averze vůči předmnichovskému politicko.stranickému uspořádání
- exilový parlament – tzv. Státní rada (nevolená instituce vytvořená dekretem původně jako poradní orgán prezidenta a pomocný kontrolní orgán), max. 40 členů na 1 rok, měl reprezentovat všechny domácí pol. proudy včetně KSČ, byl proto dále rozšířen s příchodem nových lidí do exilu na 40-50 lidí. Prezident určoval předsedu (Rudolf Bechyně, pak Prokop Maxa) a místopředsedy, svolával zasedání.
- Státní rada nedisponovala základní normotvornou kompetencí (ta dekretem o prozatímním výkonu moci zákonodárné přešla do rukou prezidenta), proto byla spíše konzultativním orgánem, kompetence se částečně rozšířily na podzim 1942 prezidentskými dekrety – při volbě předsednictva, udělením práva interpelace a předkládáním předloh dekretů Radě k vyjádření
- dekrety neměly narušit ústavu, po návratu měly podléhat ústavní ratifikaci (ratihabice)
Moc výkonná
- potencionální hlavy exilu – M. Hodža, Š. Osuský, L. Prchala
- v Paříži založen Národní výbor československý (konec r.1939), rozšířen na Československý národní výbor (ČNV) (předseda Beneš, místopředseda Šrámek) – začal s budováním kvazi-ministerstev (tzv. správ) a částečnou legislativní činností
- proti ČNV vystupovala Slovenská národní rada (Hodža) – hájila autonomistické požadavky, Hodža s oponenty Beneše založil v lednu 1940 Česko-slovenskou národní radu
- porážka Francie, přesun do Londýna a aktivita J. Masaryka pomohly Benešovi do čela
- prezidentský úřad Beneše je potvrzen Státní radou a exilovou vládou v Londýně, sice abdikoval, ale na nátlak a protiprávně, takže rezignace je neplatná a Beneš je uznán hlavou státu i vládami Spojených národů, nemohlo se sejít Národní shromáždění jak žádá ústava, takže Beneš zůstane prezidentem až do doby, kdy bude možno zvolit nového
- základní kompetencí prezidenta byla dekretální pravomoc (normy týkající se ústavy a dekrety k návrhu vlády se spolusignací premiéra a členů vlády), umožňoval to zmocňovací zákon
- prozatímní vláda – předseda Šrámek, navazovala na Československý národní výbor, 5 ministrů s resorty (zahraničí, národní obrana, finance, vnitro, sociální věci) + 3 ministři bez portefeuille + institut tzv. státních tajemníků (slovenští zástupci), kabinet následně rozšířen
- vláda měla postavení spíše správního orgánu
6. Politický systém Československa (1945-1948)
Klasifikace politického systému:
Počátky politického systému položeny již v prosinci 1943 na Benešovo návštěvě v Moskvě – Uzavřena Smlouva o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci se Sovětským svazem -> změna zahraničně-politické orientace na východ -> reakce na Mnichovské události.
Možno rozlišit tři etapy tzv. třetí republiky:
Národně socialistická (květen 1945 – květen 1946): položeny základy republiky navazovaly na první republiku + omezení politické soutěže, konfiskace majetku,devastace třetí třídy, odsun neslovanského obyvatelstva, likvidace samosprávy.
Etapa zdánlivého vyrovnání sil (polovina roku 1946 až do poloviny roku 1947): vzrůst emancipace a sebevědomí nekomunistických politických stran, avšak infiltrace KSČ do státních institucí
Závěrečná fáze (vrcholící únorem 1948) završení předchozích let a přechod ke komunistické formě vlády.
Únorové události nelze označit za revoluci -> spíše symbolický převrat, k onomu stavu spěla společnost postupně spíše “evoluční” cestou.
Při konstitování státu byla zřetelné snaha Beneše o odstranění nešvarů první republiky, které vedly k Mnichovu -> odsun neslovanského obyvatelstva (vnitřní bezpečnost), přeorientování zahraniční politiky na východ (vnější bezpečnost) a ustanovení pouze čtyř politických stran (odstranění atomizovaného pluralismu).
Dalším specifikem třetí republiky je znárodňování, které se zprvu vztahovalo k vyvlastňování -> kolaborantům a zrádcům. Později se znárodňování týká i průmyslu, bankovního a pojišťovacího sektoru.
Znárodňování probíhalo pomocí dekretů prezidenta republiky -> nejednalo o něm Prozatímní národní shromáždění (PNS).
Z hlediska typologie politických systémů lze třetí republiku klasifikovat jako pretotalitní politický režim: Mobilizace společnosti po II. sv. válce byla značná. Ideologičnost režimu nebyla zanedbatelná. Vysokých hodnot nedosahoval politický systém pouze v kategorii limitovaný pluralismus, kdy stále existovala sice omezená politická soutěž stran.
Přehled vývoje ústavnosti:
Po celu dobu platila prvorepubliková ústava z 29.2. 1920 -> kontinuita na předmnichovskou republiku. Ústava však byla značně porušována -> dekrety prezidenta republiky, dále porušeny ústavné principy při sestavování PNS (neproběhly volby) a Ústavodárného národního shromáždění (ÚNS) (nejvyšší orgán nebyl dvoukomorový).
Zákonodárná moc:
Až do 28.10 1945 nebyla dělba moci -> prezident diky dekretům byl nejvyšším exekutivním orgánem a zároveň mel legislativní pravomoc na ústavní úrovní – dekrety však navrhovala vláda a podléhaly také její kontrasignaci.
První zákonodárný sbor – Prozatímní národní shromáždění (PNS) – nebylo však zvoleno přímo, volba byla provedena skrze delegáty, které nominovaly jednotlivé Okresní výbory.
PNS mělo 300 členů z toho 200 pro Čechy a 100 pro Slováky. Kandidáti v Čechách byly nominováni v rámci společné kandidátky Národní fronty (NF)
PNS 28.3 1946 ústavním zákonem č. 57/1946 Sb. znovu schválilo všechny Benešovo dekrety -> tzv. retihabice.
Na základě výsledku voleb z 26.5. 1946 ustaveno Ústavodárné národní shromáždění – 300 členů, maximálně tříletý mandát, úkolem bylo vypracování a přijetí nové ústavy (tři varianty: národně-socialistická, lidovecká a komunistická – přijata po převratu). Výsledky voleb:
ČECHY: KSČ: 40,2%, ČSNS 23,7%, ČSL 20,2%, ČSSD 15,6%
SLOVENSKO: DS (Demokratická strana): 62%, KSS: 38,4%
Výkonná moc:
V čele výkonné moci stál prezident držící do roku 1945 dekretální pravomoc. Prezidentem byl po celou dobu Edvard Beneš, potvrzený 28.10. 1945 ve své funkci PNS a 19.6. 1946 znovu zvolen.
Skutečný výkon moci pak byl v rukou vlády. První vláda byla sestavena z jednání mezi dvěma centry zahraničního odboje. Vláda se skládala ze zástupců KSČ – 3, ČSSD – 3, ČSNS – 3, ČSL – 3, KSS – 4, DS – 4 + 5 členů bez politické příslušnosti. V čele vlády byl Zdeněk Fierlinger. Tato vláda vycházela z Košického vládního programu.
Po volbách sestavily vládu opět strany sdružené v NF – tento krok deklarovaly již před volbami v „Úmluvě o slušném vedení volební kampaně” z 23.3 1946 -> ustanovením vlády NF byla v Československu zničena institucionalizovaná opozice, vláda se opírala o 100% většinu. Vládu vedl Klement Gottwald, KSČ a KSS – 9 mandátů, ČSNS – 4, ČSL – 4, SD – 3, ČSSD – 3 + dva nestraníci – Jan Masaryk a gen. Ludvík Svoboda (pozdější prezident).
Tato vláda fungovala až do vládní krize, která byla zapříčiněna změnou špiček ve velitelském sboru Bezpečnosti -> ministři ČSNS, ČSL a SD podaly demisi tu na nátlak veřejnosti prezident přijal, z důvodu že se ministři ČSSD nepřipojili byla vláda usnášení schopná a následně doplněná loajálními členy.
Soudní moc:
Principiálně postavená na základech prvorepublikové struktury + nestandardní komponenty nazývané „retribuční mimořádné lidové soudy“ – Národní soud, Lidový soud a Mimořádný lidový soud.
Národní soud – ustanoven pro souzení prezidenta protektorátu a pro členy protektorátní vlády.
Lidové soudy – soudily kohokoliv za kolaboraci, donašečství zradu
Mimořádný lidový soud – další stupeň, určený výhradně pro nacisty
Stranický systém:
Ovlivněn existencí Národní fronty – její duch možno nalézt u Beneše již před válkou -> snaha o odstranění polarizovaného pluralismu první republiky -> prosazoval zprvu dvě až tři strany.
Na návštěvě Moskvy vytvořen koncept NF – čtyři politické strany všechny ostatní zakázané. Nová politická strana měla možnost fungovat pouze za souhlasu všech čtyř již existujících. -> zrušena i Agrární strana – nejsilnější strana první republiky.
Základ NF se skládal z tzv. Socialistického bloku – KSČ, ČSNS, ČSSD a ČSL jako „pravicová strana“. -> Omezeně kompetativní, fakticky nepolarizovaná stranická soustava nebo-li „uzavřená pluralita“
Hlavní politické strany:
Komunistická strana Československa (KSČ) – předseda Klement Gottwald
Československá strana národně socialistická (ČSNS) – předseda Petr Zenkl
Československá strana lidová (ČSL) – Msgre. Jan Šrámek
Československá strana sociálně demokratická (ČSSD) – předseda Zdeněk Fierlinger od listopadu 1947 Bohumil Laušman - antikomunista
Důležitá data:
12.12. 1943 - Československo-sovětská smlouva o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci
4.4. 1945 - V Košicích jmenována první vláda v čele s Fierlingerem
5.4. 1945 - Košický vládní program
5.5. 1945 – pražské květnové povstání – vyhlášení převzetí veškeré moci
19.6. 1945 – tzv. velký retribuční dekret – potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů
21.6. 1945 – dekret o konfiskaci majetku Němcům a Maďarům
24.10. 1945 – dekret o znárodnění dolů, bank, pojišťoven a podniků
28.10. 1945 – potvrzení Beneše na postu prezidenta
23.3. 1946 – Úmluva o slušném vedení volební kampaně
2.7. 1946 – jmenována vláda Klementa Gottwalda
13.2. 1948 – vládní příkaz k zastavení personálních změn na ministerstvu vnitra – začátek únorových událostí
20.2. 1948 – demise 12 ministrů
25.2. 1948 – „Vítězný únor“ jmenována vláda „obrozené“ Národní fronty
7. Politický systém Československa 1948-1968
Klasifikace politického systému
-hlavním nositelem vládní a výkonné moci = Ústřední výbor komunistické strany Československa a jeho první tajemník
-rozhodující mocenské struktury ležely de facto mimo hranice státu(diktát SSSR)
-období: a) úvodní, nejrepresivnější fáze režimu (1948 – 1953)
společnost byla masivně mobilizovaná
ideologizace prostoupila všemi oblastmi společenského života
vyloučení pluralismu(př.: tažení režimu proti církvi)
idea vůdcovství(zbožštění Stalina)
izolace státního území(od ,,nepřátel socialistického zřízení“)
= totalitní perioda(podle Linze, který zdůrazňoval teror jako charakteristiku totalitního systému kvazi – totalitní)
b) přechodné období(1953 – 1958)
mezi kvazi – totalitní a konzultativně posttotalitní formou
vedoucí role strany nepoškozena
prominentní role byrokratického aparátu
c) fáze uvolnění(1958 – 1968)
kvazi – pluralistický posttotalitarismus
skupinový konflikt – spory stranických frakcí, názorové rozdíly uvnitř strany
zaktivizování názorových a intelektuálních skupin, odbory hrají ovšem pouze bezmocné role
d) demokratizující se posttotalitarismus(1968)
centrálně řízené změny vypracované a navržené stranickými představiteli i spontánní síly ,,zdola“
požadavky na změnu dosavadní politiky
Přehled vývoje ústavnosti
únorová ústava
květnová ústava – 9.5.1948 – 3 části; vybudování lidově demokratického státu; principy moci dělnické třídy(převzetí politické moci, její upevnění); rigidní ústava; text relativně nejméně problematický
socialistická ústava – 11.7.1960 – prohlášení, že v Československu již byl vybudován socialismu – nyní je zapotřebí soustředit síly k vybudování komunismu; článek 4 = vedoucí úloha KSČ; změna názvu státu = Československa socialistická republika; odstranění sl. Sboru pověřenců(jediný slovenský orgán = Sl.národní rada – bez faktických pravomocí
zákon o českosl. federaci – 27.10. 1968 – federace
Zákonodárná moc
- Ústavodárné národní shromáždění – do 9.5. 1948 volby do Národního shromáždění(předsedou O.John, 1953 – Z.Fierlinger, 1964 – B.Laštovička, J.Smrkovský)
- Národní shromáždění = nejvyšší orgán zák. moci; 300 poslanců na 6 let – poté zkráceno na 4; imperativní mandát; volební právo – aktivní – 18, pasivní – 21 let; 24 členné Předsednictvo; 2 řádná zasedání za rok; mohl usnášet za přítomnosti jedné třetiny poslanců; nejmocnější státní orgán, plnilo i fci ústavního soudu; volilo a odvolávalo členy Nejvyššího soudu
Výkonná moc
Akční výbory Národní fronty
do 7.6. 1948 – presidentem E. Beneš, poté K. Gottwald – spojil fci hlavy státu a Strany(zemřel 14.3. 1953) poté prezidentem A. Zápotocký – v té době 1. protirežimní demonstrace, po něm A. Novotný – svůj 2. mandát nedokončil a odstoupil – na jeho místo v březnu L. Svoboda
vláda odpovědná NS, jmenoval a odvolával ji prezident
25. 2. 1948 – Beneš jmenoval rekonstruovanou vládu tzv. obrozené Národní fronty (dominantní vliv KSČ); premiéři : K. Gottwald, A. Zápotocký, V. Široký, J. Lenárt, O. Černík
Soudní moc
Ústava 9.5. zřídila:Nejvyšší soud, Nejvyšší vojenský soud, Správní soud
Soudní senáty – soudci z povolání, ale i soudci z lidu
,,ochrana socialistického státu a oddanost socialistické věci“
mandát soudců imperativní – odvolat je mohli voliči nebo zastupitelské orgány
roku 1948 byly ustanoveny Státní soudy = zvláštní soudy ,,pro boj proti reakci“
zákon č.231/1948 Sb. Na ochranu lidově dem. zřízení
pro uvěznění postačovalo správní zřízení
procesy s H.Píkou, M.Horákovou, kat. intelektuály, …
Stranický systém
vedoucí role KSČ; ostatní povolené polit. strany: ČSL