Habsburská monarchie

př. Těšínsko, Hlučínsko); zvítězila ČSDSD (25,7% hlasů), následovali němečtí sociální demokraté (11,1%), agrárníci (9,7%), ČSS (8%), ČSL (7,5%)…; v březnu 1924 provedeny dodatečné volby na Podkarpatské Rusi
- 2. volby – listopad 1925 – zvítězili agrárníci (13,7%), pak KSČ (13,2%), ČSL, ČSDSD, ČSNS…; roztříštěnost stranického spektra vyústila v politickou krizi
- 3. volby – říjen 1929 – přinesly jisté ustálení stranické struktury; opět zvítězili agrárníci (14,97%), ČSDSD (13%), ČSNS (10%), KSČ (10%), ČSL (8%)…
- poslední prvorepublikové parlamentní volby – květen 1935 – mimořádná účast voličů (92,8%); zvítězila SdP (15%), Republikánská strana (14%), ČSDSD (12,5%), KSČ (10%), ČSNS, ČSL…
- vysoký počet kandidujících (a následně parlamentních) stran
Moc výkonná
- únorová ústava dávala vládě takřka veškerou výkonnou moc
- zatímco dle prozatímní ústavy byl kabinet volen parlamentem, mělo nyní docházet k jmenování prezidentem
- ministry většinou vůdčí osobnosti koaličních stran
- ministr mohl být členem parlamentu (ale nebylo to nutné)
- vládu jmenoval a rozpouštěl prezident
- vláda odpovědná PS, která ji mohla po předložení návrhu minimálně 100 poslanců vyslovit nadpoloviční většinou přítomných i hlasujících nedůvěru (následovala demise do rukou prezidenta)
- jednání vlády a její rozhodování vyžadovalo nadpoloviční většinu ministrů, nepočítaje premiéra a jeho náměstka
- hlavními kompetencemi legislativními předlohy, věci politické povahy a personální záležitosti
- nutnost vytváření koaličních vlád jako prostředku k získání většiny v obou komorách parlamentu
- neschopnost stran sestavit jednobarevnou vládu
- neexistence šířeji zastoupené loajální opozice potenciálně připravené převzít výkon moci; v rámci neloajální opozice lze odlišit: a) ideologickou opozici (KSČ)
b) etnickou opozici hájící pozice jednotlivých
národnostních menšin
- 4 základní typy koaličních sestav:
všenárodní – např. vláda pařížská, kabinet K. Kramáře – strany nespojovalo ideové zaměření nýbrž český (československý) charakter, 3 kabinety E. Beneše, 2 A. Švehly
rudozelená – v obou případech v čele V. Tusar – členy národní socialisté, sociální demokraté a agrárníci
občanská (panská) – v čele první A. Švehla, druhé F. Udržal
široká (koncentrační) – předsedy F. Udržal, J. Malypetr, M. Hodža
- zvláště od roku 1929 bylo těžko možné sestavit jinou vládu než širokou (v polit. systému První republiky chyběla konstruktivní systémová opozice)
- systémové znaky:
minimální střídání vládních garnitur
nemožnost svržení vlády demokratickou procedurou
personální i programová strnulost jednotlivých stran
postupný nárůst kapacity extrémnějších proudů
rozdělení jednotlivých vládních resortů do stranických lén
orientace na vzájemné kompenzace a ústupky
ignorace formálních nositelů moci výkonné sestavením tzv. Pětky
- jedním z možných východisek z permanentě se opakujících vládních krizí se staly tzv. úřednické vlády – vytvořeny 3x, v čele 1. a 2. J.Černý, 3. úřednicko-odborná vláda J. Syrového; k jejich ustavování přistupováno ze 2 důvodů:
a) ve snaze garantovat akceschopnost výkonné moci ve chvílích, kdy byla spolupráce dosavadních koaličních stran narušena
b) politické strany se chtěly zbavit odpovědnosti před voliči za nepopulární kroky
- jmenování úřednických vlád spadalo pod prezidentské kompetence  existence těchto vlád vždy posilovala pozici prezidenta
- úřednické vlády měly obecnou podporu státotvorných stran
- přehled vlád První republiky str. 60-61
Prezident
- prezident volen prostřednictvím parlamentu (chyběla mu tak možnost odvolání se na voličskou přízeň)
- spíše tlačen mimo politické dění, do nadstranické polohy a k roli symbolu obnovené státnosti
- 1. prezidentem T.G. Masaryk – volba proběhla v jeho nepřítomnosti na ustavující schůzi RNS 14.11.1918 a to jednomyslně
- posílení pozice prezidenta přinesla novela prozatímní ústavy z května 1919 – umožnila mu jmenovat a odvolávat vládu a jednotlivé ministry, mohl se účastnit jednání vlády (předsedat jim)
- podle únorové ústavy volen na 7 let, max.2 funkční období (netýkalo se to Masaryka); pasivní volební právo stanoveno na 35 let, aby umožňovalo kandidaturu E. Beneše
- rozšíření prezidentských pravomocí – suspenzívní veto, právo svolávat, odročovat a uzavírat zasedání Národního shromáždění, právo rozpouštět parlament, povinnost podávat PS zprávu o stavu státu
- prezidentské funkce v případě uprázdnění mandátu přecházely na vládu
- prezidentovi chyběla možnost legislativních kroků
- prezident nebyl ze svého úřadu zodpovědný a případné stíhání mohlo být zahájeno pouze na základě obvinění z velezrady
- k volbě prezidenta svolával předseda vlády NS nejpozději do 14 dní před koncem prezidentova volebního období, schůze byla pro obě komory společná, platnost volby vázána na přítomnost nadpoloviční většiny celkového počtu poslanců a senátorů; při prvním příp. druhém hlasování nutnost 3/5 většiny přítomných; případné 3. kolo záležitostí pouze 2 nejúspěšnějších kandidátů
- 1. prezidentská volba odrážela revoluční éru (princip aklamace, absence protikandidátů); další 3 volby, v nichž Masaryk uspěl už více reflektovaly aktuální politické dění – 1. z nich v květnu 1920, 2. v květnu 1927, 3. 1934; dne 14.12.1935 se Masaryk vzdal úřadu
- Masaryk nehrál pouze reprezentativní úlohu, spíše vnímán jako symbol historické spravedlnosti; stylizace Masaryka do role arbitra v celospolečenských problémech a konfliktech
- skutečným institucionálním ztělesněním Masarykovi role v politice se stal tzv. Hrad – jednalo se o formálně nepolitickou síť osob soukromě a názorově spřízněných s prezidentem; vznikla nezáměrně a poznenáhlu, členy především spolupracovníci z odboje a Mafie, protiváha Pětky, navzdory své formální nezakotvenosti Hrad významným politickým aktérem (personální propojení a výrazný vliv na řadu stranických subjektů, zájmové či profesní korporace nebo na mediální sféru), členy např. J. Černý, V. Tusar, J. Malypetr, J. Stránský, V. Šrobár, K. Engliš …; Hrad se profiloval především jako protiváha polit. stran
- již ve své abdikačním dopise doporučil Masaryk za svého nástupce E. Beneše, proti tomu agrární strana, která se pokusila o sestavení širší volební platformy nesocialistických stran (tzv. prosincový blok) = protibenešovská koalice – vnitřně nekonzistentní  prezidentem 18.12.1935 zvolen E. Beneš
- komplikovaná mezinárodně-politická situace vedla k existenci nesourodého, ale jediného možného tábora tzv. státotvorných sil, sešly se v něm subjekty programově značně rozdílné – z tohoto pohledu lze vnímat pokus ohrozit Benešovu volbu agrárníky jako:
a) krok ohrožující demokracii v ČSR
b) snahu upozornit na stále se menšící sociálně-politickou bázi tzv. antifašistických sil a poukázat na fakt, že do státotvorného tábora jsou přibírány i nedemokratické subjekty (KSČ)
- mnichovské události a následný tlak na Benešovu osobu vedly k jeho odstoupení; Beneš odletěl do exilu – vystoupil s projevem, v němž vyjádřil protest proti obsazení zbylého území ČSR, čímž v podstatě vstoupil v činnost zahraniční československý odboj, do jehož čela se Beneš prosadil
Moc soudní
- nezávislost soudů garantována únorovou ústavou
- hierarchii soudní soustavy tvořily:
Ústavní soud – mimo soustavu soudní hierarchie, disponoval výhradním nárokem na hodnocení kompatibility jednotlivých právních norem s ústavou; existoval pouze první desetileté funkční období (1921-1931),ve druhém období již nedošlo k jeho naplnění, ačkoli nebyl z právního řádu vyňat
Volební soud
Nejvyšší správní soud
soustava občanských a trestních soudů
soudy pracovní a rozhodčí soudnictví
Státní soud
Vojenské soudy
Stranický systém
- ústavně-právní zakotvení pozice jednotlivých stran neodpovídalo jejich reálně silnému postavení
- politi. strany nebyly v únorové ústavě vůbec zmíněny (počítaly s nimi pouze volební řády)
- v říjnu 1933 vydán zákon o zastavování činnosti a rozpouštění politických stran a to s politickou motivací; neupravoval otázku vzniku, organizace a činnosti strany; na jeho základě bylo možno zastavit činnost strany, která ohrožovala „samostatnost, ústavní jednotnost, celistvost, demokraticko-republikánskou formu nebo bezpečnost ČSR; důsledkem mohlo být pozbytí mandátu u členů zákonodárného sboru dané strany
- zakotvení varianty poměrného volebního systému společně s aplikací zásady vázaných kandidátních listin, absencí omezovací klauzule a metodou pro výpočet volebního čísla vedly k tomu, že prakticky neexistovaly přirozené meze limitující počet stran (ve spektru kolem 50 subjektů)
- fragmentace stranického spektra – z hlediska formátu systému šlo o extrémní multipartismus, z hlediska typu o polarizovaný pluralismus
přítomnost antisystémových stran
tradiční snaha o obsazení středu
polarizace veřejného mínění a značná ideologická vzdálenost jednotlivých subjektů
převaha centrifugálních tendencí
výskyt ideologické mentality
pouze periferní obměna v rámci vládních koalic a limitovaná soutěživost celého systému
- přes pestrost nabízených směrů došlo k jistému znehybnění stranického života, dokládá to malá proměnlivost koaličních sestav a absence loajální (státotvorné) opozice
- diferenciace stranické soustavy probíhala na bázi různých kritérií – vedle ideologických a strukturálních kritérií také příslušnost národnostní, náboženská a sociální; základním rozlišovacím bodem národnostní princip (existovala řada stejně programově orientovaných stran, jejichž jedinou diferenciací byla národnostní příslušnost, a to jak členstva tak voličů); ideové rozdíly měly po celou První republiku při srovnání s řezy nacionálního charakteru sekundární význam
- jednotlivé strany spektra lze kategorizovat i z hlediska osobitých stranických rodin:
demokratická levice – ČSDSD, ČSNS, její potenciál podporovala i německá sociální demokracie
agrární strana – v roli satelitu ji doprovázeli tzv. živnostníci; ideová vzdálenost mezi agrárníky a demokratickou levicí nebránila tvorbě koaličních vlád
politický katolicismus – ČSL
žádná z ostatních ideologických rodin se významněji neprosadila; český liberalismus reprezentovaný národní demokracií jakoby se vyčerpal samotným momentem vzniku ČSR
samostatnou kapitolu představoval český fašismus (kabaretní ráz)
- systém politických stran v meziválečném období jedním z ústředních problémů československé demokracie
- stranický systém ztělesňoval narůstající omezování funkčnosti celého politického systému
těžiště stranické politiky se ocitlo mimo parlament (Pětka)
staničtí lídři měli garantovány výjimečné pozice
uvnitř stran vládly silně centralistické poměry
docházelo ke kontrolování členů stran prostřednictvím vázaných kandidátek
ideologizované vidění případného odchodu ze strany
nadstandardní vliv stran ve státní správě
- kritika stranického systému: Masaryk, Beneš, …., fašisté (upřednostňovali budování monopartistického systému)
- základní data o relevantních stranických subjektech str. 72-79
Regionální systém
- problém uspořádání česko-slovenských vztahů
- složité národnostní poměry, řešením idea čechoslovakismu – československý národ měl převzít vedoucí roli v novém státě jednak kvantitativně, jednak s odvoláním na historický vývoj a státoprávní nároky; umělá idea československého národa
- požadavek autonomního postavení Slovenska již při přípravách únorové ústavy; pak další
2 pokusy 1921 a 1922
- ústava zakotvovala autonomní území Podkarpatské Rusi, 1 volby v roce 1925; nejvyšší výkonná moc v rukou guvernéra; k jisté autonomii mířilo až vydání zákona o postavení guvernéra z roku 1937
- Sudety – pohraniční území osídlené většinou obyvatelstvem německé národnosti; požadavky na autonomii nebo na připojení k Německu nebo Rakousku, klíčové ve 30. letech
- správní reforma realizována roce 1920 zákonem o zřízení župních a okresních úřadů (území rozděleno do 22 žup v čele s vládou, župy se dělily na okresy) – kritika župního uspořádání: přílišná byrokratizace, centralizace, nenaplnění slovenských autonomistických představ, problémy hospodářského rázu; vznik zemských župních svazů; k novému uspořádání přistoupeno zákonem o organizaci státní správy z roku 1927, jím došlo ke zrušení žup a obnovení zemí (země Česká, Moravskoslezská, Slovenská, Podkarpatoruská), nižšími správními jednotkami okresy a obce 3. Druhá republika (1938-1939)
Charakteristika
● 30. 9. 1938 (Mnichovská konference) – polovina března 1939
● hned po Mnichovském diktátu došlo k okleštění ČR – obsazení velké části území
● Postupný ústup od demokratických tradic 1. republiky
● Tendence nastolit autoritativní demokracii – omezení vlivu stran, méně liberálismu (=stavovský korpotativismus)
● Nikoli však totalitarizace (nebyla státní represe, zestátňování majetku atd.)
● Typ: postdemokratický mobilizační autoritativní systém (mobilizační=jsou zde tendence o záchranu zbytku republiky)
● Ideové pilíře: národní pospolitost, sociální spravedlnost, mravnost a výchova v katolickém duchu
● Negativní tendence: - objevuje se podezíravý postoj k menšinám
- nedůvěra v liberální demokracii a První republiku
- byly zde fašistické strany, nicméně bez zásadního vlivu
● Částečné potlačení lidských právům (pobytu, projevu – tendence ovládnout noviny + počínající cenzura, spolčování, tisku apod.)
Politický vývoj
29. 9. 1938 Mnichovský diktát (Fr, GB, Něm, R)
– Československem přijata o den později, ačkoli byly tendence vojenského odporu
= porušení mezinárodních pravidel, smluv a zvyklostí
- de iure vlastně Druhá republika neexistovala – ke změně hranic by byl nezbytný souhlas Národního shromáždění – důležité pro poválečný vývoj, pro určení pozice zahraničního odboje
5. 10. Abdikace E. Beneše
2. 11. Víděňská arbitráž – ztráta jižní části území Slovenska a Podkarpatské Rusi
19. 11. autonomie Slovenska a Podkarpatské Rusi
30. 11. Prezidentem E. Hácha
1. 12. Jmenována vláda R. Berana
15. 12. Zmocňovací zákon
- prezident může vydávat dekrety s účinností ústavních zákonů
- vláda může vládními nařízeními nahrazovat zákony
14. 3. 1939 Odtržení Slovenska – demise SVK vlády a proklamace odtržení od RČS (nová vláda J. Tisa) + nezávislost Zakarpatské Ukrajiny
15. 3. 1939 obsazení zbytku území ČSR Německem
16. 3. 1939 vznik Protektorátu Čechy a Morava
Ekonomika:
- ztráta důležitých podniků po mnich. diktátu.
- poté omezení některých živnostenských oprávnění
- snaha o spojení tržní ekonomiky a státního řízení, nicméně totalitní model ekonomiky až po březnu 1939
Zákonodárná moc:
- omezena moc Národního shromáždění Zmocňovacími dekrety (=autoritativní tendence)
- nárust moci tzv. Stálého výboru (měl určitá privilegia) – rozhodl o zániku mandátu některých poslanců a tím započal rozklad NS --> zůstal z něj jen tzv. kusý parlament, který se posléze přestal scházet
- tendence nahradit NS nevolenou takzvanou Státní hospodářskou radou
Výkonná moc:
- Syrového vláda – úkoly: zrovnoprávnění SVK a Zakarpatské Ukrajiny
- 7. 10. Autonomní vláda J. Tisa
- 1. 12. nová vláda národní jednoty R. Berana
- posílení moci (zmocňovací zákon), dále právo jmenovat členy Státní hospodářské rady
- fakticky však žádná podstatná změna prodi předmnichovské době
- spoustu problémů zdědili po První republice
- na jaře 1939 – krize vztahů pražské a bratislavské vlády – prakticky ztráta moci Prahy
- Prezidenti: E. Beneš abdikoval – do čela zahr. odboje, následně E. Hácha – původně měl být zárukou demorkacie a protifašistického boje
Soudní moc:
- soudy zůstaly nezávislé, tzn. no problem pro demokracii
Stranický systém:
- kritika přílišné role stranictví ==> zjednodušování stranického spektra
- vznik stran omezen na souhlas vlády
- zánik stran v případě ohrožení veřejného zájmu --> rozpuštění KSČ 28. 12. 1938
- některé strany (zejména fašistické): tendence prosadit vládu jediné strany - neprosadilo se
- nakonec se prosadil model dvou stran
- bipolarita však spíše formální
- nešlo o totalitní systém stran, ale ani o plně demokratický (nešlo libovolně soutěžit, ale zase to nebylo zakázáno zcela)
● Strana národní jednoty - agrárníci (Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu) + strany okolo = pravice, přededa SNJ R. Beran. Nositelka autoritativních tendencí, nacionalistické tendence,
● Národní strana práce - jádro sociální demokraté (Českoslovensá sociálně demokratická strana dělnická, která byla zrušena) + národní socialisté a bývalí komunisté = levice. Levicový program - sociální spravedlnost, „keynesiánská“ ekonomika.
Proces decentralizace:
- až chaotický proces, snaha přenést pravomoci na autonomní slovenské instituce
- Slovenská l'udová strana, ostatní strany buď splývaly nebo omezovaly činnost a zanikaly
- Podkarpatská Rus – Ukrajinská národní jednota, nepříliš demokratická
- Sudety – samostatná územně-správní jednotka v rámci Německa
4. Politický systém Protektorátu (1939-1945)
Klasifikace politického systému:
V tomto období dochází k aplikaci klasického totalitního režimu -> zvláštností je cizorodost budovatelů.
Byly rozvinuty všechny základní parametry totalitního režimu: 1) vševysvětlující ideologie, 2) totální cenzura, 3) úplná kontrola státu nad ekonomikou (částečné omezení soukromého vlastnictví), 4) fyzický a psychický teror obyvatelstva.
Celý politický režim byl postupně nastavován tak aby zajistil co nejefektivnější ekonomický proces, nutný pro vedení totální války.
Omezeny základní lidská práva a svobody. Obyvatelstvo rozděleno z právního hlediska do dvou základních skupin na 1) německé státní příslušníky a 2)druhořadé osoby tzv. protektorátní příslušnosti – občané původní československé státní příslušnosti.
V této konstelaci se uskutečňoval i zahraniční odboj, zprvu zdrženlivý vyšší aktivita po protinacistických demonstracích roku 1939
Politický vývoj
Nelze zcela hovořit o politickém vývoji. Ze zahraničně-politického hlediska ztratil Protektorát statut subjektu mezinárodního práva a byl součástí „Třetí říše“ -> vykonávána byla pouze správní a nátlaková činnost okupačních úřadů
Ústavní vývoj
Opět lze s těžkostí hovořit o ústavnosti, neboť ústava byla soustavně porušována. A vyhlášení Protektorátu (16.3. 1939) prakticky znamenalo konec státní suverenity českých zemí -> ústavní listina byla ignorována. Uspořádání po 16.3. však nepředstavovala klasický Protektorát jak je znám z ústavo-právní terminologie, jednalo se spíše a stav vazalského státu zbaveného mezinárodní subjektivity.
Moc zákonodárná
Klasická dělba moci byla nahrazena propojením všemocného státu a dominantní totalitní strany. Celý systém byl navenek zkomplikován počáteční organizační dualitou, kdy k české soustavě byla paralelně přidána soustava Protektorátní, které fungovala jako kontrolní prvek zajišťující naplnění říšských instrukcí.
Počínaje rokem 1942 tato dualistická soustava byla nahrazena personální integrací němců, což znamenalo faktickou likvidaci autonomie protektorátních orgánů.
Legislativní činnost byla po celé období v rukou okupačních úřadů a měla direktivní charakter.
Z hlediska normotvorný lze hovořit o třech etapách:
• období měsíc trvající vojenské správy – správa v rukou okupačních složek
• polovina dubna 1939 – počátek r. 1943 – normotvorná činnost přísluší státnímu prezidentovy a protektorátní vládě (od konce r. 1940 normotvorba i v rukou říšského protektora)
• Po nástupu R. Heydricha normotvorná kompetence vlády zrušena ponechána pouze prezidentu a protektorovy – protektorátním orgánům
Moc výkonná
Po skončení měsíční vojenské právy (16.4. 1939) výkonná moc v rukou státního prezidenta, protektorátní vlády a zástupce říšské vlády (vel