Habermas Strukturální přeměny společnosti

Jürgen Habermas : Strukturální přeměna veřejnosti
Zdroj : 
Propedeutické vymezení typu občanské veřejnosti
O rozmanitosti významu slov "veřejný" a "veřejnost" svědčí způsob, jakým jich užíváme. Pocházejí z různých dějinných období a používáme-li jich v souvislostech industriálně vyspělé občanské společnosti, je jejich spojení o to nejasnější. Tyto poměry však využití těchto slov a jejich terminologické zvládnutí vyžadují. Dokonce ani sociologie či politologie nedokáže pojmy "veřejný", "soukromý" nebo "veřejné mínění" nahradit termíny vhodnějšími. Některé záležitosti označujeme jako veřejné, jsou-li přístupné všem. Už sama veřejnost zde vystupuje jako určitá sféra, která stojí proti sféře soukromé. Tato oblast se může projevovat jako oblast veřejného mínění, postavená přímo proti veřejné moci. V Německu se například slovo "veřejnost" vyvinulo ze slova "veřejný" teprve v 18. století, i když se o "veřejném" a "soukromém" hovořilo dávno předtím. Jde o kategorie řeckého původu. V řeckém městském státě je oblast polis společná všem svobodným občanům, ostře oddělena od oikos, která náleží každému jednotlivě. Takový model helénské společnosti, rozdělené na sféry polis a oikos, si jako ideologický vzor uchoval určitou kontinuitu dodnes. Ve středověku se tyto kategorie tradovaly v definici římského práva, avšak technicky účinného významu nabývají teprve v moderním státě. Slouží právní institucionalizaci občanské společnosti i politickému sebeporozumění. Postupně se však spolu s rozšiřováním sféry veřejnosti začala oslabovat její funkce.
Ve středověku byl protiklad mezi publicu a privatus, formulovaný římským právem, běžný, nebyl však příliš závazný. Středem veškerých vztahů středověké hospodářské organizace je zde panský dům. Chápeme-li půdu jako sféru veřejnosti, pak nemůžeme postavení pána domu definovat jako soukromou, ale spíše jako veřejnou moc. Z hlediska nadřazené moci jde sice o soukromou oblast, avšak v odlišném smyslu než v moderním soukromém právním řádu. Soukromé a vrchnostenské pravomoci splývají v jeden celek, jsou obě projevem jednotné moci. Veřejnost oddělená od soukromé sféry se nedá ve feudální společnosti pozdního středověku a na základě institucionálních kritérií prokázat. Existuje ale veřejná reprezentace panství, která je spíše než sociální oblast určitým atributem statusu. Rozvíjení reprezentativní veřejnosti je spjato s charakteristickými znaky osoby, s jejím zevnějškem, projevem, insigniemi, jednoduše urozeným chováním. Rétorická formule patří k reprezentativní veřejnosti stejně, jako diskuse k veřejnosti občanské. Reprezentativní veřejnost charakterizuje nejprve křesťanský rytíř, kterého nahrazuje humanisticky vzdělaný dvořan a dále například staroanglický gentleman. Nezávislá zemská šlechta postupně přestává být reprezentantem vlastního panství, aby se mohla stát reprezentací monarchy. Teprve s rozpadem feudální moci, opírající se krom panského a knížecího stavu i o církev (jejíž postavení se rovněž mění, v souvislosti s reformací), se oddělují v moderním smyslu i soukromá a veřejná sféra.
Prvky nového společenského řádu se formují spolu s ranným peněžním a obchodním kapitalismem, který se ve 13. století začíná šířit ze severní Itálie i do západní a severní Evropy. Ranný kapitalismus stabilizuje stavovské vztahy panství, uvolňuje však zároveň prvky, které později povedou ke zrušení takových vztahů. Rozvíjí se poměrně rozsáhlá síť ekonomických závislostí, směna informací se rozvíjí zároveň se směnou zboží především ve velkých městech a nejprve pro potřeby samotných obchodníků. Aby však bylo šíření informací (poštou, tiskem) veřejné v pravém slova smyslu, musí být přístupné širšímu publiku a nikoliv jen určité skupině, k čemuž dochází až na konci 17. století a rozvíjí se v plné síle až v době merkantilismu, kdy se místní, ale i národní hospodářství rozvíjí spolu s novodobým státem. Obchodním společnostem již nestačí dosavadní omezený trh, ke své expanzi ale zároveň potřebují silné politické záruky. Dochází k nacionalizaci městského hospodářství, s čímž souvisí i vznik národních států, postavených na modernizovaném daňovém systému, finanční správě a stálém vojsku. Státní majetek se odděluje od knížecího, dochází tedy k omezování reprezentativní veřejnosti a jejím postupným nahrazováním sférou veřejné moci. Veřejné se stává synonymem státního. Soukromí lidé, kteří nevlastní žádný úřad, jsou z účasti na veřejné moci vyloučeni. Monopol na legitimní užívání moci má nyní stát.
Jako protějšek odosobněné státní moci se vytváří občanská společnost, vzniká soukromá sféra. Ekonomická směna se stává záležitostí všeobecného zájmu, dům je postupně nahrazován trhem. V takových podmínkách nabývá na důležitosti tisk, již v 17. století vycházejí denně první politické noviny a samotné informace se tak stávají zbožím. Vrchnost noviny využívá k účelům správy, dává jejich prostřednictvím ve známost příkazy a nařízení. A tím, že své zprávy adresuje určitému publiku jako protějšku veřejné moci, v tomto případě všem poddaným. I když se tyto zprávy dostávají jen ke vzdělaným měšťanům, začínají se lidé postupně chápat jako jakýsi protihráč veřejné moci. Zároveň roste důsledkem kapitalistické výroby závislost místních trhů na trzích regionálních a národních. Opatření merkantilistické politiky se tak dotýkají každodenního života širokých vrstev obyvatelstva jako spotřebitelů. Veřejná sféra se svým kritickým uvažováním začíná spolupodílet na utváření sociální reality a na začátku 18. století začíná pronikat i do denního tisku. Termín "veřejné mínění" se objevuje již na konci 18. století ve Velké Británii.
Sociální struktury veřejnosti
Občanskou veřejnost lze chápat jako sféru soukromých osob shromážděných v publiku. Místem historického původu soukromí je nukleární rodina. Soukromé osoby se domáhají veřejnosti jako opozice vůči samotné veřejné moci, aby se s ní střetly o všeobecná pravidla styku při směně zboží a společenské práci, tedy v soukromé sféře s veřejným významem. Vznikem občanské společnosti vzniká politický střet mezi sférou soukromou a veřejnou. Mocenské nároky měšťanů jsou namířeny proti samotnému principu panství. Proti principu kontroly panství staví jako princip kontroly publicitu. Avšak ještě dříve, než veřejnost prostřednictvím politického rozvažování soukromých osob zpochybní veřejnou moc a ve svém důsledku se od ní distancuje, se formuje veřejnost nepolitická - literární zárodečná formy politicky činné veřejnosti, která však v určitých rysech navazuje na reprezentativní veřejnost knížecího dvora. Veřejná kritika vzniká při komunikaci mezi měšťanskými intelektuály a aristokracií. Dvůr své postavení veřejnosti pozvolna ztrácí. Město přebírá kulturní funkci dvora, čímž se veřejný život (na přelomu 17. a 18. století ve Francii, na počátku 18. století v Británii) přesouvá z dvora do kaváren a salonů, jejichž návštěvníky jsou nejen bohatí měšťané, ale i střední vrstvy a v menší míře i chudina. Prostředí kaváren se samozřejmě v mnoha ohledech - rozsahem, skladbou publika, tematickým zaměřením, stylem zacházení - liší, jejich společným rysem je organizování diskuse soukromých osob, která je navíc permanentní a která nepředpokládá rovnost statusu. Problémem se stávají oblasti doposud zpochybňované a přístupné jen omezené skupině (nadále však přetrvává značný rozdíl mezi publikem městským a masou venkovského obyvatelstva. Vzniká tak nový druh měštanské reprezentace, která se však nestaví na úroveň publika jako takového.
Soudržnost rozsáhlé kavárenské společnosti byla udržována prostřednictvím novin a časopisů, objevuje se i první kritika kulturních statků. Jako nástroj nově institucionalizované umělecké kritiky se etablují četné umělecké a kulturně kritické časopisy, publikum tematizuje i sebe samotné ve veřejném rozvažování jednotlivých osob, jehož zkušenosti vycházejí ze zdrojů jisté subjektivity, jejímž domovem je sféra patriarchální nukleární rodiny. Habermas dále píše, že privatizaci života lze sledovat i na změně architektonického stylu, která souvisí s celkovou proměnou chápání rodiny. Ta se stává prostorem, kde se jednotlivé osoby shromažďují v publikum a kde dochází k psychologické emancipaci, která stojí vedle emancipace politicko ekonomické. I když se může zdát tato sféra jako nezávislá a oproštěná od společenských vazeb, existuje mezi ní a oblastí práce a směny vztah závislosti. Soukromá autonomie je založena na disponování majetkem, samostatnosti vlastníků na trhu odpovídá také sebeprezentace lidí v rodině. Soukromá autonomie, která zapírá svůj ekonomický původ a je praktikována jedině mimo oblast účastníků trhu, dává měšťanské rodině založené na třech momentech - lásce, dobrovolnosti a vzdělání, určité sebevědomí. Odtud také pramení humanita, která je jako taková lidstvu vlastní, ale která se zároveň střetává s reálnou funkcí měšťanské rodiny, jenž hraje svou přesně definovanou roli v procesu zhodnocování kapitálu. Ideje svobody, lásky a vzdělání jsou vzešlé právě ze zkušenosti intimní sféry nukleární rodiny a nejsou tedy ideologií v pravém smyslu.
Vztahy mezi autorem, dílem a publikem se mění, stávají se intimními vztahy soukromých osob, které jsou navzájem psychologicky zainteresovány na sebepoznání a vcítění. Literatura konce 18. století je tedy ryze subjektivní. Sféra publika vzniká v širších vrstvách měšťanstva nejdříve jako rozšíření a doplnění i