Habermas Strukturální přeměny společnosti

ntimní sféry rodiny. Čtenář reprodukuje soukromé vztahy, předznamenané v literatuře a fingovanou intimitu naplňuje ze zkušenosti intimity skutečné. Četba tvoří publikum, které je nyní soudržné již ne prostřednictvím kaváren a salonů, ale díky tisku. Četba utváří veřejnost literární. Proces, v němž je vrchnostensky reglementovaná veřejnost osvojována publikem rozvažujících soukromých osob a kde se etabluje jako sféra kritiky veřejné moci, se uskutečňuje jako přeměna funkce literární veřejnosti, vybavené již institucemi publika a základy diskuse. Jejich prostřednictvím vstupuje zkušenostní souvislost soukromí vztaženého k publiku i do politické veřejnosti. Politickou úlohou občanské veřejnosti se pak stává řízení občanské společnosti. Již během předchozích dvou století se součástí zákona stává racionalita a proti praxi státního tajemství je veřejností postavena publicita, která má sloužit k prosazení zákonodárství založeného na racionalitě. V občanské veřejnosti se rozvíjí politické vědomí, které proti absolutnímu panství staví pojem a požadavek všeobecných a abstraktních zákonů, a které potvrzuje veřejné mínění, tedy sebe sama, jako jediný oprávněný zdroj těchto zákonů. Habermas shrnuje, že rozvinutá občanská veřejnost je založená na fiktivní identitě soukromých osob shromážděných v publiku, v jejich rolích jak vlastníků, tak i lidí.
Politické funkce veřejnosti
Politicky činná veřejnost vzniká nejprve v Anglii na přelomu 17. a 18. století. Síly, pokoušející se ovlivnit rozhodování státní moci potřebují pro legitimizaci svých požadavků účast rozvažujícího publika, aby tak legitimizovaly své požadavky před tímto novým fórem. V souvislostí s tím se stavovské shromáždění mění v moderní parlament. Na kontinentě (respektive ve Francii a Německu) lze zaznamenat, i když samozřejmě s určitými specifiky, obdobné tendence jako v Británii, kde se však totéž, především z ekonomických důvodů (vznik velkých obchodních společností, kapitalistický výrobní způsob pod ochranou merkantilismu), děje zhruba o století dříve. Během 18. století se směna a společenská práce ve velké míře osvobozují od státních direktiv. Vzdělané vrstvy kriticky sledují jednání parlamentu, důsledkem čehož vznikají různé frakce a později i stálá opozice, která se již neprosazuje násilím, ale dostává podobu permanentního sporu mezi opozicí a vládou. Nejdůležitější roli ve zprostředkování názorů hraje pochopitelně tisk, bez významu však nejsou ani veřejné mítinky. Ještě před začátkem 19. století se politické rozvažování publika zorganizuje natolik, že definitivně prolomí exkluzivitu parlamentu a stává se jakýmsi oficiálním diskusním partnerem poslaneckých skupin.
Jak již bylo řečeno, politicky rozvažující publikum vzniká i ve Francii, zhruba v polovině 18. století, nemůže se však v předrevoluční době rozvíjet tak jako v Británii, především díky monopolu krále na veřejnou moc, cenzuře a chybějícímu parlamentu. Až revolucí prolamuje občanská veřejnost absolutistický systém a sféra publika se definitivně stává sférou, kde reflektuje své zájmy a prezentuje je. Teprve nyní se "veřejnost" prakticky ze dne na den institucionalizuje, přijímá politické funkce. Politicky činná veřejnost získává normativní status jakéhosi orgánu sebezprostředkování občanské společnosti se státní mocí, která odpovídá jejím potřebám. Společenským předpokladem takové fungující občanské společnosti je liberalizace trhu, který se stává záležitostí soukromých osob a završuje tak privatizaci občanské společnosti.
I v moderních dějinách soukromého práva je tento proces patrný. Smlouva se zde zakládá na svobodné vůli a je nápodobou směnného procesu volně si konkurujících vlastníků zboží. Občanské právo zajišťuje instituci soukromého vlastnictví, svobody smlouvy, živnosti i zůstavení. Takové zákoníky již vznikají v zájmu občanské společnosti a v jejím prostředí, tzn. že byly ze strany publika podrobeny veřejnému rozvažování. Společnost určená jen zákony svobodného trhu vystupuje jako sféra, v níž se neuplatňuje žádná moc, ale jen přirozená rozhodnutí trhu. Zákony státu odpovídají pravidly fungování zákonům trhu. Základní práva občana zaručují sféru veřejnosti a soukromí, instituce a nástroje publika na jedné straně a základnu soukromé autonomie na straně druhé a funkce soukromých osob, jejich poltické funkce občanů a ekonomické funkce jako vlastníků zboží.
Občanská veřejnost - idea a ideologie
Vlastní smysl funkce občanské veřejnosti vykrystalizoval v pojmu veřejného mínění, který prošel dlouhým vývojem. Na jeho utváření měli vliv osobnosti jako byl Locke, Hobbes, Rousseau a mnoho dalších. Pojem opinion publique pro veřejné mínění zavedl pravděpodobně F. G. Foster v devadesátých letech 18. století v Německu. Jeho rozlišení veřejného mínění a obecného ducha ukazuje, že se pojem politicky činné veřejnosti ustavil nejprve v Anglii a Francii, odkud byl teprve později importován do Německa. Ještě předtím, než pojem veřejného mínění v německé jazykové oblasti zdomácněl, získala idea občanské veřejnosti teoreticky vyzrálou podobu v Kantově rozpracování principu publicity v jeho filosofii práva a dějin. Kritický proces, v němž proti absolutistickému panství vystupují veřejně rozvažující soukromé osoby, je sám o sobě procesem nepolitickým. Veřejné mínění chce racionálně utvářet politiku jménem morálky. Kantova veřejnost je principem právního řádu a jakousi metodou osvícení. Nesvéprávností rozumí neschopnost používat vlastní rozum bez cizího vedení, přičemž příčinu nesvéprávnosti spatřuje v nedostatku rozhodnosti a odvahy, nikoli v nedostatku rozumu. Samostatné myšlení se uskutečňuje zároveň s myšlením veřejným, stejně jako užívání rozumu s jeho užíváním veřejným, které však Kant přisuzuje jen učencům, hlavně filosofům. Veřejné publikum je tedy na jedné straně stále nesvéprávné a vyžaduje osvícení, na druhé straně se konstituuje jako publikum s nárokem na svéprávnost jako takovou, schopnou osvícení. Publikum obšanů se utváří při dohodách o záležitostech politického společenství. V podmínkách republikánské ústavy se veřejnsot stává rincipem organizace právního státu. Samo zákonodárství je odvozeno z vůle lidu, pocházející z rozumu. Už v kritice čistého rozumu Kant připisoval veřejnému konsensu publika funkci pragmatické kontroly pravdivosti. Přirozený zákon panství je nahrazen panstvím právních zákonů a politika tedy může být v podstatě převedena na morálku, občanská veřejnost tedy podle Kanta může fungovat jako jakýsi přirozený řád.
Toto však zpochybňuje již Hegel, který tvrdí, že ačkoli jde o přirozenou základnu právního stavu, existuje nebezpečí, že se privatizovaná sféra směny zboží a společenské práce rozpadne v důsledku imanentních konfliktů. Pak není ani veřejnost vhodná k tomu, aby byla principem zprostředkování politiky a morálky. V Hegelově pojmu veřejného mínění je idea občanské veřejnosti již ideologií. Jeho pojetí definitivně překračuje hranice liberalismu, liberální v tomto ohledu není ani pojetí veřejnosti, která patří k omezené soukromé sféře. Veřejné mínění má formu zdravého rozumu, který i přes zjevnou nedokonalost odráží potřeby národa. Veřejnost není principem osvícení a sférou uskutečňujícího se rozumu, slouží pouze integraci subjektivního mínění v objektivitu státu. Veřejné mínění v sobě nemá měřítko rozlišení ani schopnost pozvednou v sobě substanciální stránku k určenému vědění, je nezávislost na veřejném mínění formální podmínkou něčeho velkého a rozumného, což platí ve skutečnosti i ve vědě. Veřejné mínění je vykázáno zpět do oblasti opinion. Hegel na rozdíl od Kanta tvrdí, že bez panství se nemůže obejít ani občanská společnost, protože má přirozený sklon k dezorganizaci a tudíž potřebuje integraci zprostředkovanou politickou mocí.
Proti tomuto tvrzení se staví Marx, když tvrdí, že všude, kde soukromá sféra dosáhly samostatné existence, musí vzniknout republika neboli forma občanského právního státu. Veřejné mínění však degraduje na jakési falešné vědomí, které tají svou pravou povahu samo před sebou. Jeho kritika politické ekonomie se vlastné týká předpokladů, na nichž spočívalo sebeporozumění politicky činné veřejnosti. Spočívá v tvrzení, že se kapitalistický systém ponechaný sám sobě napospas, nemůže reprodukovat bez krizí jako přirozený řád a osvobození občanské společnosti od vrchnosti nevede k ničemu takovému jako je ochrana styku soukromých osob před mocí. Marx ničí veškeré fikce, na které se odvolává idea občanské veřejnosti. z toho pak vyvozuje socialistické důsledky protikladného modelu, ve kterém se vztah veřejnosti a soukromé sféry určitým způsobem převrací. V takovém modelu je veřejná kritika a kontrola rozšířena na část soukromé sféry občanské společnosti, která byla poskytnuta osobám disponujícím výrobními prostředky, na oblast společensky nutné práce. Zde se již autonomie nezakládá na soukromém vlastnictví, není ani založena v soukromé sféře, ale v samotné veřejnosti. Rozšíření politických práv na existující společenské třídy se uskutečnilo v rámci třídní společnosti samotné.
Rozšířená veřejnost v zásadě nevedla ke zrušení toho, na čem publikum soukromých vlastníků zpočátku usilovalo o panství veřejného mínění. Naproti tomu byla kritika ideje občanské veřejnosti jako ideologie natolik správná, že za společenských předpokladů veřejného mínění v polovině století, kdy dosahoval ekonomický liberalismu svého vrcholu, b