Habermas Strukturální přeměny společnosti

yli jeho filosofičtí reprezentanti doslova nuceni popírat princip občanské veřejnosti i tam, kde jej ještě oslavovali. To je příklad Johna S. Milla a Alexise de Tocqueville, kteří si ke konci 19. století uvědomují, že jediným východiskem z této situace je rozšíření volebního práva na všechny občany, nejen na soukromé vlastníky. Nejde o princip publicity jako takové, ale o rozšíření publika. Oba pak varují před možností krize pramenící z přílišné důvěry v hotové názory zprostředkované veřejností. Oba také navrhují jako řešení vznik jakési reprezentativní moci, ve které je veřejné mínění určené vášněmi mas očištěno pomocí autoritativních názorů materiálně nezávislých občanů, protože tisk na to jako nástroj osvěty nestačí.
Sociální přeměna struktury veřejnosti
Habermas dále píše, že se občanská společnost rozvíjí v poli napětí mezi státem a společností, která však sama zůstává součástí oblasti soukromé. V souvislosti s rozšiřováním tržního hospodářství vzniká oblast sociálna, která ničí bariéry stavovského panství a vyžaduje formy vrchnostenské správy. Společnost jako soukromá sféra je zpochybňována až když společenské síly samy získávají kompetence veřejné autority. Nositelem nového intervencionismu je na přelomu 19. a 20. století stát, který se ústavním zakotvením politicky činné veřejnosti dostává do souladu se zájmy občanské společnosti. Základem rozkladu veřejnosti, který je dokládán přeměnou jejích politických funkcí je strukturální přeměna vztahu veřejné sféry a soukromé oblasti. To se projevuje i proměnou do té doby liberálního přístupu k ekonomice, kalkulujícím pouze s horizontální směnou drobného zboží. Společenská moc se nyní soustřeďuje v rukou velkých soukromých vlastníků a vytvářejí se vztahy jednostranné závislosti a nátlaku, čímž vzniká potřeba silného státu. Měřítkem jeho rostoucí činnosti je velikost státního rozpočtu, stát postupně přebírá i služby, která přesahují obvyklou úřední agendu, zasahuje zákony a opatřeními do sféry směny zboží a společenské práce, jelikož se konkurenční zájmy společenských sil přetvářejí v politickou dynamiku a státním intervencionismem zpětně působí na vlastní sféru. Stát však nezasahuje do soukromé sféry, která se již odlišuje od sféry sociální, která je nově určována také sociálním zákonodárstvím.
S prolínáním státu a společnosti souvisí i změněná role nukleární rodiny. Sféra intimity, dříve hlavní bod soukromé sféry vůbec, se přesouvá na její periferii. To souvisí se ztrátou privátního charakteru rodiny, která se stává čím dál tím více soukromější oproti oblasti práce a organizace, který je stále veřejnější. Rodiny ztrácí i tradiční funkce výchovy, péče, ochrany a vedení. Literární veřejnost, daná sociální psychologií onoho typu soukormí vztaženého k publiku, je nahrazována pseudoveřejnou či pseudosoukromou oblastí kulturního konzumu. V souvislosti s pronikáním sféry směny zboží a společenské práce do sféry vyhrazené soukromým osobám jakožto publiku, se racionální posuzování postupně mění v konzum a souvislosti veřejné komunikace se rozpadají na akty pouhé recepce. Trh kulturních statků přejímá nové funkce v rozšířené podobě trhu volného času. Masová kultura pak dosahuje svého rozšířeného odbytu tím, že se přizpůsobuje potřebám odpočinku a zábavy spotřebitelských skupin s nižší úrovní vzdělání. Cestu od publika, které kulturu posuzuje, k publiku, které kulturu konzumuje, ztratilo svůj specifický charakter to, co kdysi bylo možné ještě odlišit jako literární veřejnost od veřejnosti politické. Masmediálně šířená kultura totiž integruje informaci a kritickou diskuzi, publicistické formy s formami literární beletristiky v kombinaci zábavy a životní pomoci, jež je určována tím, co lidi zajímá a současně je dosti pružná, aby vstřebala prvky propagace. V důsledku těchto změn již v současné době vůbec nelze zaručit racionální ospravedlnění výkonů moci principem veřejnosti.
Politická přeměna funkce veřejnosti
Funkce principu veřejnosti se mění spolu se změnou struktury veřejnosti jakožto zvláštní sféry, což lze postihnout na základě proměny jedné z jejích hlavních institucí - tisku. S jeho rostoucí komercializací mizí hranice mezi oběhem zboží a stykem publika a v soukromé sféře se pak stírá zřetelná hranice mezi veřejnou a soukromou sférou. Veřejnost také přestává být výlučně součástí sféry soukromé. Veřejnost se v souvislosti s komercializací tisku přeměňuje v prostředek propagace. Obecný zájem vedoucí k nenásilné racionální shodě veřejně soupeřících mínění se vytrácí v míře, v jaké si jej přivlastňují publicistické prezentace privilegovaných soukromých zájmů. Omezením publika na soukromé osoby jako na pouhé členy obščanské společnosti a omezení jejich racionální diskuse je pak předpokladem k rozpadu základny postupného sbližování různých mínění. Shoda vytvářená službami produkujícími mínění ve znamení určitého smyšleného veřejného zájmu podle Habermase zcela postrádá kritéria něčeho rozumného. Publicita napodobuje auru osobní prestiže a autority, kterou kdysi propůjčovala reprezentativní veřejnosti. Tím dochází k jakési refeudalizaci veřejnosti, která je v podobě žurnalistické akvizice úřadů, stran a organizací jako formě cíleného usměrňování veřejného mínění zaznamenán počátkem 20. století jako sociologický jev. Byrokracie si je vypůjčuje z praxe velkých soukromých podniků a organizací.
Veřejnost, zbavená do značné míry svých původních funkcí, je nyní do procesu integrace státu a společnosti vtažena prostřednictvím ochranných svazů a stran jiným způsobem. Politická rozhodnutí jsou přijímána ve formě jakéhosi dohadování, jelikož narůstající integrace státu a apolitické společnosti vyžaduje rozhodnutí v podobě prozatímních skupinových kompromisů. Cílem práce s veřejností se stává posílení prestiže svazů a stran, aniž by byl tématem diskuse samotný předmět kompromisu. Organizace a její funkcionáři rozvíjejí reprezentaci a veřejnost se stává dvorem, před kterým lze místo kritiky rozvíjet právě prestiž. Publicita se transformuje z principu kritiky na princip integrace, přičemž je dnes již prakticky neexistující politická veřejnost vytvářena prostřednictvím publicity jako podmínka k legitimizaci politické moci, jinými slovy se politika stává jakousi propagandou směřující k voliči a jeho apolitickému spotřebitelskému postoji. Při každých volbách se jen pravidelně opakuje inscenace politické veřejnosti, což odpovídá rozpadlé formě občanské veřejnosti.
masmédii připravená integrační struktura sama představuje politickou ideologii, i když její smysl zůstává nepolitický. Vzniká ideologie na základě konzumní kultury, kterou drží při životě určitý druh soudržnosti chování. Místo veřejného mínění se vytváří jakého názorové klima. Manipulativní je zde především sociálněpsychologická kalkulace nabídek vyvolávajících předvídatelné reakce aniž by zavazovaly ty, kteří si takto zajišťují plebiscitní souhlas. čím více mají veřejné výzvy působit jako symboly identifikace, tím méně společného mají s politickými programovými tezemi a věcnými argumenty. Publikum pak vlastně ani nemá podíl na účinných rozhodnutích, dokonce takových rozhodnutích ani nemusí být schopné, k legitimizaci politických kompromisů toto nicméně postačuje.
K pojmu veřejného mínění
"Veřejné mínění" nabývá různého významu podle toho, zda se jej domáhám jako kritické instance, ve vztahu k normativně vyžadované publicitě výkonu politické a sociální moci, nebo zda slouží osobám a institucím, spotřebním statkům a programům jako receptivní instance, ve vztahu k demonstrativně a manipulativně rozšířené publicitě. Obě podoby stanoví jiné očekávání ve vztahu k chování publika. První se zaměřuje na veřejné mínění, druhá na neveřejné mínění. Funkce publicity jsou pak rozdílné. Existují dvě možnosti, jak pojem veřejného mínění definovat. Jedna vychází z liberalismu, který chce zachránit kriticky diskutující publikum uvnitř publika, které jen souhlasí. Druhá pak vede k pojmu veřejného mínění odhlížejícího od materiálních kritérií, racionality a reprezentace a omezuje se na institucionální požadavky. Takové mínění ztotožňuje Fraenekel s názorem převládajícím v parlamentu, s názorem pro vládu závazným. V obou verzích již neplní politicky relevantní funkce. O tomto veřejném mínění již nemůžeme říci, že se vytvořilo cestou komunikace nebo médii, ale které už jen plní jakousi podpůrnou funkci správy.
Historicky smysluplný pojem veřejného mínění, vyhovující nárokům ústavy sociálího státu, teoreticky jasný a empiricky indetifikovatelný je možné získat jen ze strukturální přeměny samotné veřejnosti a z jejího vývoje. Konflikt mezi oběma podobami publicity, který charakterizuje dnešní politickou veřejnost je třeba brát vážně jako měřítko procesu demokratizace v sociálněstátně ustavené industriální společnosti. Na příkladu strukturální proměny občanské veřejnosti je možné ukázat, do jaké míry záleží na stupni a typu její akceschopnosti, zda výkon panství a moci přetrvá jako jakási téměř negativní konstanta dějin - nebo, zda je, jakožto historická kategorie, otevřena substanciální změně.
  ------------------------------
Další zdroje k tématu veřejnosti, občanské společnosti :
Knihovna FSS:
Vavřík, Michal.
Historické kritiky Habermasova konceptu moderní veřejnosti
Klauzurní práce 04/125
Müller, Karel.
Češi a občanská společnost
F4/69
Calhoun, Craig.
Habermas and the public sphere /
E6/26