Zaklady_demografie

OBECNÉ PROBLÉMY DEMOGRAFIE
Objekt a předmět demografie
Objektem demografického studia jsou lidské populace. Ty jsou objektem studia mnoha vědních oborů (uveďme např. geografii, antropologii, sociologii, lékařské vědy, etnografii, apod.), ale každý z nich si vymezuje svůj předmět studia. Tak například rozmístění lidí na Zemi a jejich migrace studuje geografie obyvatelstva, studiem člověka, jeho původu a vývoje lidských ras se zabývá antropologie, chorobami člověka a jejich léčením se zabývají lékařské vědy, vývoj sociálních vztahů lidí studuje sociologie, duševním vývojem a vlastnostmi lidí se zabývá psychologie, apod.
Předmětem demografie je demografická neboli populační reprodukce, kterou chápeme jako neustálou obnovu populací v důsledku probíhajících procesů rození a umírání. I když lidské populace i jednotliví lidé jsou objektem studia mnoha vědních oborů, demografickou reprodukcí se zabývá pouze demografie, která je v tomto smyslu specifickým nezastupitelným oborem. Od demografické reprodukce je třeba odlišit demografický, neboli populační vývoj, což je termín obsahově širší (zahrnuje v sobě také prostorovou mobilitu obyvatelstva, který výsledek demografického vývoje ovlivňuje tím více, čím je menší územní jednotka). Pouze při demografickém studiu populace světa (výjimečně státních celků) význam prostorové mobility zaniká.
Je nutné také rozlišovat význam termínu obyvatelstvo (soubor lidí žijících na určitém území - státu, kraje, města) a lidské populace jako soubory lidí, mezi nimž dochází k demografické reprodukci (obyvatelstvo jednoho státu se může skládat z několika relativně izolovaných populací a naopak politické hranice mohou rozdělit jednu populaci, tato vymezení však nejsou nezávislá a historicky se mění).
Zpřesnění přináší vymezení lidských populací jako demografických nebo populačních systémů, studium jejich chování je předmětem demografie. Demografické systémy jsou obdobou populačních systémů jiných živočišných druhů, i přímých předchůdců člověka, s nimiž mají společný biologický základ. Demografický systém sestává z lidí, jejich vlastností, které podmiňují demografickou reprodukci a demografických vztahů mezi nimi.
Vztah demografie k jiným oborům
Populace je svou podstatou biologickým systémem, sestávajícím z živých bytostí dané ho biologického druhu, jejich vlastností a odpovídajících reprodukčních vztahů mezi nimi. Z nepřetržité reprodukce života, která je shodná pro každý živočišný druh, se u člověka stává dvojitý vztah - člověk reprodukuje jednak nové jedince plozením a stará se o zachování druhu (vztah přirozený), jednak reprodukuje prací materiální předpoklady existence své i celé populace (vztah společenský). Společnost nebo společenský systém je také tvořen lidmi jako společenskými jednotkami, jejich vlastnostmi a vztahy. Z člověka se stává biosociální jednotka s dvojí materiální existencí. Vytvářejí se dva systémy - demografický a společenský a obdobně z původních populačních vztahů vztahy demografické a sociální. Termín populační nahrazujeme často u lidské populace termínem demografický (kvalitativní odlišnost od jiných populací - co k nim přidává společnost).
Demografie byla a je často řazena na rozhraní oborů přírodních a společenských. Tento vývojový princip byl dostačující v době, kdy se jednotlivé obory konstituovaly jako disciplíny poznávající kvalitativní prvky určité úrovně vývojové složitosti, tedy jako obory elementární (fyzika, chemie, biologie, demografie). S růstem požadavků studia vnějších souvislostí systémů se přicházelo na obtížnou zařaditelnost některých oborů. Např. Korčák - soubory geografických jevů - rozložení krajně asymetrické - toto rozložení je typické pro systémy kvalitativně různých jevů, tj. systémů různé vývojové složitosti.
Další důležitý princip je princip komplexity. Lze vydělit obory elementární (s nízkou úrovní komplexity, které poznávají především vnitřní podmíněnosti elementů určitého druhu a jen omezeně se zabývají jejich vnějšími podmíněnostmi) a obory komplexní - studující především vztahy kvalitativně různých elementů (jejich vnější podmíněnosti). Sem se pohybuje i demografie, např. vymezení demo-sociálního systému.
Specifikace předmětu demografie a její vnitřní diferenciace
Z výše uvedeného vyplývá, že demografii lze vymezit v podstatě dvojím způsobem:
jako elementární obor, poznávající zákonitosti vývoje demografických systémů, tj. demografické reprodukce jako omezeného výsledného procesu
jako obor různé úrovně komplexity, zahrnujícího do předmětu svého studia nejen vývoj demografických systémů, jako výsledný proces, ale i podmínky a důsledky tohoto procesu, a to nejen v bezprostřední návaznosti na demografickou reprodukci
Ačkoli se obě pojetí podstatně liší, neexistuje mezi nimi přesně vymezitelná hranice. Nemůžeme se pouze spokojit se studiem vnitřních složek těchto systémů, ale musíme zkoumat i vnější podmínky jejich existence. Tyto podmínky je nutné hledat v celé společnosti, biologické i geografické sféře života lidských populací a kritériem jejich “demografičnosti” (tj. zda mají být zkoumány demografií) je pouze jejich význam (váha), jímž působí na demografickou reprodukci.
Pochopení vnitřní diferenciace demografie
kritérium celkovosti, resp. syntetičnosti přístupu:
poznávání vývoje celých lidských populací = demografických systémů (z praktických důvodů se demografie populací ztotožňuje se studiem demografické reprodukce jednotlivých zemí – důvodem nedostatek údajů za demograficky vymezené populace)
poznávání jednotlivých složek tohoto vývoje = demografická analýza (demografická analýza se rozpadá do studia jednotlivých složek demografické reprodukce, tj. procesu rození, úmrtnosti, úmrtnosti podle věku)
b)kritérium generalizace (zobecňování), tj. hledání zákonitostí vývoje demografických systémů a zobecňování pravidelností vývoje jednotlivých populací. Uspořádaný systém těchto zákonitostí vytváří základ teoretické demografie. V rámci metodologické diferenciace lze pak abstrakcí a formalizací vytvořit relativně samostatný obor demografické metodologie, jehož hlavní částí je demografická statistika (nejvyšší stupeň formalizace je vytváření různých modelů - v demografii mají tradici).
Propojení a diferenciace demografie
Demografie, studující vývoj demografických systémů, je do značné míry oborem historickým. Lze zde vydělit historickou demografii, která se zabývá demografickou reprodukcí za období před existencí pravidelné státní demografické statistiky.
Setkáváme se také s termínem regionální demografie, tj. studium demografické reprodukce v různě vymezených regionech (studium reprodukce obyvatelstva bydlícího nebo přítomného v určitém regionu). Regionální demografie se při studiu populačního vývoje dostává do styku úzkého s geografií, zejména s demografií nebo geografií obyvatelstva.
Historie demografie
Počátky demografie
Zájem o zjištění stavu a vývoje obyvatelstva lze doložit již hluboko ve starověku. Nebyl to ovšem zájem vědecký, ale praktické spekulace, vyplývající z potřeb vládnoucích tříd. Důvody branné a fiskální ovlivnily vznik prvních sčítacích akcí , majících za cíl zjistit stav majetku, zdroje vojáků a případně i kodifikovat sociální zařazení jednotlivých občanů. Projevy přelidnění a naopak některé depopulační tendence podnítily již starověké filosofy (Solon, Platón, Aristoteles) k úvahám o tom, kolik lidí je na světě třeba a jak tento počet regulovat, tedy k úvahám o praktické populační politice.
Počátky podstatných modernějších forem registrace obyvatelstva spadají do poloviny 17. století. Za zakladatele demografie považujeme Johna Graunta (1620-1674). (“Většinou je velmi obtížné určit počátek té které vědecké disciplíny. To neplatí o demografii. Její počátek může být stanoven zcela přesně: leden 1662” - B. C. Urlanis 1963).
J. Graunt se zabýval především problémy úmrtnosti v okolí Londýna. Svoje objevy publikoval v r. 1662 v knize “Přirozená a politická pozorování ……. založená na seznamech zemřelých”. Původním povoláním byl obchodník a vzdělaný samouk. Na základě záznamů o úmrtí a částečně o křtech ve farnosti poblíž Londýna založil systematické dedukce o vývoji úmrtnosti. objevil přitom důležité pravidelnosti a vztahy v populačním dění a dále zákonitosti, platné pro celé soubory, které nelze poznat z jednotlivých pozorování. Odhalil správný poměr mezi počtem mužů a žen v populaci (do té doby jen spekulativně, tehdy nesprávně poměr žen 2:1, jako jeden z důkazů pro značnou převahu žen bylo uváděno např. že mezi nemocnými převažují ženy asi dvojnásobně, nebo dokonce i muslimské náboženství, připouštějící polygamii). Určil také stabilní poměr mezi počtem narozených chlapců a děvčat (14 : 13) - ten se dodnes příliš neliší. Dále se zabýval velikostí úmrtnosti v Londýně a jeho zemědělském okolí, zejména řádem vymírání podle věkových skupin a důsledky epidemií pro celkovou úmrtnost.
Jeho přítel William Petty popularizoval tuto nově vzniklou vědu, které dal název politická aritmetika a je často považován za jejího duchovního otce. Odhalil uniformitu a předvídatelnost důležitých hromadných biologických jevů. Netrvalo dlouho a zájem o přesnější znalosti z politické aritmetiky stoupal. Pojišťovací společnosti se např. zajímaly o pravděpodobnost dožití, počet rizik a odhady poplatků. Grauntovy objevy se navíc objevily v příznivé době velkých vědeckých objevů a v době přijetí statistických metod.
Třicet let po něm zkonstruoval anglický astronom Edmund Halley první úmrtnostní tabulky na základě záznamů o úmrtích a porodech a odhadl předpokládané počty lidí v relativně uzavřené, stacionární populaci podle jednotlivých věkových skupin. Nové zkoumání otázek demografické reprodukce souviselo především s rozšířením a zdokonalením pramenné základny kolem roku 1700 v Anglii a ve Francii (daňové soupisy a lokální součty obyvatel - farní statistiky).
Demografie v 18. století
Grauntovy objevy podnítily zájem luteránského duchovního Johanna S(ssmilcha (1707-1767), který byl významným představitelem demografie v 18. stol. Podle něj jsou všechny životní děje, a tedy i poznané statistické zákonitosti, výrazem božské vůle (publikace “Die göttliche Ordnung” z r. 1741). Přesto byl první, který formuloval zákonitosti čísel. Sestavil úmrtností tabulky pro městské a venkovské oblasti v Německu i pro celou oblast Pruska. Pozoroval také např. že úmrtí jsou mnohem častější v prvních týdnech a měsících života a jejich četnost klesá k minimu (kolem 15 let). Z ostatních autorů 18. stol. jmenujme ještě Georga Louise Buffona, francouzského autora, který se soustředil na podmínky ovlivňující relativní stabilitu všech přírodních populací.
Kromě badatelů, zabývajících se populační problematikou v širším kontextu (těch bylo málo), se mnoho prvních demografů soustředilo zejména na jednotlivé dílčí stránky demografické reprodukce (úmrtnost, délka života, celkový počet obyvatel apod.), se silným akcentem na objevování kvantitativních vztahů v procesu rození a umírání a rozsáhlá empirická pozorování.
Studium populačních otázek v pozdním 18. a po celé 19. století bylo ovlivněno rostoucím zájmem o ekonomické, sociální a politické problémy. Vzniká a rozvíjí se teorie a politika merkantilistického populacionismu, jehož představitelé pokládali vzrůst obyvatelstva za první a základní předpoklad moci a blaha státu. Na druhé straně stál stále rozšířenější názor o nepříznivosti početního růstu obyvatelstva. Jeho symbolem se stal pastor anglikánské církve a profesor ekonomie Thomas Robert Malthus (1766-1834). Byl to ekonom, vlastní problematikou demografické reprodukce se nezabýval. Pouze vyjádřil a dokonce formalizoval vztah mezi růstem úživných prostředků a početním růstem populace a povýšil ho na zákon (hrubý demografický determinismus). V roce 1798 vydal spis “Úvaha o populačním zákoně, podle něhož chudí jsou sami odpovědni za svou bídu a nezaměstnanost tím, že se příliš rychle množí, neboť vymírání chudých vrstev, kt. jsou předurčeny jako oběť hladu, epidemií a válek, je přirozeným zákonem, udržujícím rovnováhu populačního vývoje spol.
Jeho populační princip spočíval v tom, že růst obyvatelstva neustále směřuje k převýšení hranice dané prostředky obživy. (v té době kromě jiného silné sociální problémy ve městech - nezaměstnanost, bída sociálně nejnižších vrstev, a pod.). Přestože jeho tvrzení neplatila v plné míře, již v době, kdy je vyslovil - rozvoj kapitalismu poprvé umožnil předstižení populačního růstu rozvojem ekonomiky a odstranění trvalé hrozby hlad, jeho význam pro demografii tkví ve zvýšení celkového zájmu o otázky demografické reprodukce, zejména ve výzkumu mortality.
Za vlastního zakladatele moderní demografie je považován belgický astronom Quetelet (v r. 1835 vydává dílo “O člověku neboli pokus o sociální fyziku“). V polovině 19. století vzniklo také samotné označení oboru - termín demografie. Poprvé ho užil Fr. Achille Guillard v roce 1855.
Vývoj současné demografie
V 2. polovině 19. století doznává demografie velkého rozmachu, dochází také k značnému rozvoji demografické metodologie. Objevují se nové koncepce teorie populačního vývoje i populační politiky. Neomalthusianismus, jako novější forma malthusianismu, byl spolu se sociálním darwinismem další teorií konce 19. století založen na biologické koncepci populačního vývoje. Na rozdíl od Malthusovy propagace odkládání sňatků a pohlavní zdrženlivosti propagují neomalthusianisté rozšíření antikoncepčních prostředků.
Předěl 19. a 20. století není žádným významným mezníkem ve vývoji demografie. Tendence nastoupené v minulosti se dále rozvíjely. Silnou složkou se stává především demografická metodologie a na ni navazující demografická analýza. Důležitý pokrok v současné demografické metodologii znamenají práce Alfreda J. Lotky (1880-1949) - modely stabilní populace a návaznosti na míry reprodukce. Na ně navazovala zejména americká demografická škola A. J. Coale - ve svých pracích poukázal na vnitřní vlastnosti a vazby stabilních modelů a na jejich možné použití k populačním projekcím. Krajním směrem formálních přístupů v rámci demografické metodologie je matematická demografie.
Z Lotkových prací vychází i druhý směr výzkumu, který má blíže k demografické analýze. Je to především francouzská škola, za jejíhož představitele je považován zejména Louis Henry (nar. 1911). Jeho práce zahrnují široký okruh otázek - od problémů metodických až k analýze jednotlivých složek demografické reprodukce, k otázce přirozené plodnosti , techniky populačních projekcí a historická demografie. Přednosti školy - zdůraznění obsahu demografických procesů před formální dokonalostí a přesností jejich vyjádření.
Významné práce rovněž představují sovětští demografové (demografická analýza). Směr demografické analýzy je velmi rozšířen i v ostatních zemích a představuje podstatnou část současné demografie. Je velmi různorodý - od metodologických problémů (stochastické modely plodnosti) až k celkovým hodnocením vývoje demografických systémů - tento směr je početnější (historická demografie, populační vývoj v USA, Japonsku, evropských zemích, studie o fertilitě, světový populační vývoj, aj.).
Další směry se objevují na přechodu demografie a jiných oborů - demo-ekonomické vztahy - např. teorie populačního optima, práce z demogeografie, antropogeografie, historie světové populace.
Konečně další směr reprezentují práce z teoretických otázek demografie - syntetický výklad populačního vývoje, formulování demografických zákonitostí. Zvláštní postavení zde mají práce Alfreda Sauvyho (1898) - zabírají široký okruh otázek demografických, sociologických a ekonomických. Dalším směrem lze označit teorii demografické revoluce, resp. demografických přechodů.
Demografie má silný antropocentrický akcent, velmi aktuálním tématem v celé její historii je především otázka hladu a přelidnění ve světovím i regionálním měřítku.
Z výše uvedeného lze tak v současné demografii rozlišit několik oborů:
kvantitativní demografie - zahrnuje obory, které se zabývají kvantitativní stránkou stavu a vývoje lidských populací
popisná demografie - zabývá se stavem (velikostí, rozmístěním, strukturou) a vývojem populace ryze popisným způsobem, založeným výhradně na empirických datech, poskytovaných demografickou statistikou
teoretická demografie - zabývá se obecným studiem populačních problémů a formálních vztahů mezi různými demografickými jevy
matematická demografie - zvláštní obor teoretické demografie, zabývající se matematickou formalizací procesů a vztahů v populaci. Aplikace modelů vhodných funkčních vztahů. Hlavním předmětem pozornosti matematické demografie je teorie tabulek života (zejm. úmrtnostní tabulky), teorie populačních modelů a populačních prognóz.
kvalitativní demografie - zabývá se speciálně rozložením kvalitativních znaků v populaci, např. znaků intelektuálních, fyzických a sociálních
ekologická D a sociální demografie se zabývají studiem vztahů mezi populačními jevy a jevy ekonomickými a sociálními (sebevraždy, potraty, kriminalita, apod.)
Historie demografie v ČR
V českých zemích byl prvním významným statistikem Josef Antonín Riegger (1742-1795) - 12 svazkové dílo o lidnatosti Čech, výsledky soupisů obyvatel z l. 1762-1786, záznamy o přirozené měně. Problémy demografické analýzy - lékař J. Melič (1763-1827) - publikoval úmrtnostní tabulky. Další pražský lékař F. A. Stelzig - práce o obyvatelstvu Čech -1827 - porodnost a úmrtnost od zač. 19. stol. Konec 19. stol. je spojen zejména se jménem prof. Josefa Matiegky, který na Filozofické fakultě UK založil 1897 ústav pro antropologii a demografii a od r. 1899 začal přednášet základy demografie. Mimořádný význam mělo založení státního úřadu statistického v roce 1918 a zejména vybudování II. odboru pro populační statistiku. Tím byl dán základ pro systematické studium československého obyvatelstva. Největší význam pro rozvoj naší demografie měl její faktický zakladatel Antonín BOHÁČ, vedoucí II. odboru a pozdější místopředseda SÚS. Zabýval se národnostní statistikou, demografickou analýzou a pozvedl celý obor na mezinárodní úroveň. Organizoval kromě jiného i sčítání lidu v letech 1921 a 1930. Demografickou problematikou v souvislosti s ekonomií se zabýval Jan KOLOUŠEK.
V návaznosti na geografickou problematiku se zabývali populačním vývojem Viktor DVORSKÝ, J. V. DANEŠ, Josef POHL-DOBERSKÝ a Jan AUERHAN, místopředseda Státního úřadu statistického. Do tohoto směru můžeme zařadit také Jaromíra KORČÁKA (1895-1990), jehož práce mají zvláště velký význam pro rozvoje české demografie (např. geografický medián).
Otázkami demografické reprodukce se zabývali značnou měrou také sociologové. Jmenujme zde např. Emanuela CHALUPNÉHO, Arnošta BLÁHU, který se zabýval mj. podmínkami vytváření sociální situace působící na demografické chování.
Za představitele demografické analýzy lze dále uvést Václava SEKERU - zavádění moderních metod do demografie, studie migrací. O rozvoj české demografie se rovněž významně zasloužil František FAJFR, v letech 1945-1961 jako předseda Státního úřadu statistického. Zasloužil se také o založení Československé demografické společnosti.
Ze současných nejvýznamnějších demografických pracovišť a jejich představitelů lze uvést především katedru demografie a geodemografie Přírodovědecké fakulty UK Praha (prof. Z. Pavlík, T. Kučera, J. Rychtaříková) a katedru demografie na VŠE Praha.
Významné mezinárodní demografické instituce a časopisy
Založení Mezinárodního statistického kongresu v Bruselu (zejména otázky demografické reprodukce).
Založení Mezinárodního statistického institutu (sídlo v Haagu).
Založení Mezinárodní unie pro vědecká studia populace (hlavní náplní je zejména poř