Zaklady_demografie

m k mezinárodním rozdílům na vymezení některých jevů (např. definici živě narozeného dítěte) byly v roce 1953 přijaty mezinárodně doporučené zásady pro evidenci přirozené měny. Podle ní by registrace každé demografické události měla být zákonně povinná pro veškeré obyvatelstvo.
Evidence stěhování
Je vedena odděleně pro vnitrostátní (vnitřní) a zahraniční (vnější) migraci. Ve většině zemí se evidence týká pouze zahraniční migrace. Přímá evidence vnitrostátního stěhování existuje pouze v některých zemích s kvalitně organizovanou statistickou službou. V Československu byla zavedena na základě povinného hlášení trvalého pobytu a je evidována od roku 1950.
Základní údaje o stěhování se zpracovávají na základě “Hlášení o stěhování” a vyhodnocují za základní územní jednotky (v Československu obec). Srovnatelnost dat je proto významně ovlivněna změnami administrativního vymezení obcí.
Evidence zahraniční migrace existovala v Československu už po 1. světové válce od roku 1921, ale až do roku 1945 se týkala pouze československých státních občanů.
Vzhledem k nejednotné metodice evidence migrací (vnitřních i vnějších) je mezinárodní srovnání velmi obtížné.
Populační registr
Populační registry spočívají v průběžné registraci (formou registračních lístků nebo pomoci výpočetní techniky) obyvatel daného státu a jsou nejmladším pramenem informací. Každý jednotlivec je do registru zařazen pod svým rodným číslem (při narození) a jeho údaje jsou průběžně doplňovány převáděním vybraných záznamů z evidence přirozeného pohybu (např. sňatek, narození dítěte) a z evidence stěhování.
Při jednotlivých sčítáních lidu jsou zpravidla údaje v populačním registru kontrolovány a aktualizovány (např. vyřazení ilegálních emigrantů).
Od 1.11.1980 existoval v Československu Centrální registr občanů - princip registračních lístků, zakládání při narození osoby a průběžně se do něj zapisují všechny demografické a geodemografické události (sňatek, narození dítěte, změna trvalého bydliště, rozvod apod.). Jeho věrohodnost je však pochybná a byla často v 90. letech zneužita ke komerčním účelům.
Zvláštní šetření
Výše uvedené typy shromažďování demografických údajů zahrnovaly obyvatelstvo celého státu. Zvláštní - výběrová - šetření se týkají pouze vybraného souboru obyvatel. Jde zpravidla o jednorázové akce sloužící k doplnění nebo aktualizaci dat ze sčítání lidu a evidenci obyvatelstva. Zaměřují se na informace, které není účelné zjišťovat u všech obyvatel a umožňují nejen sběr konkrétních dat (i retrospektivních), ale i získání informací o postojích a názorech obyvatelstva na určité situace.
Z opakovaně prováděných výběrových šetření mají velký význam mikrocensy, které slouží k aktualizaci některých dat ze sčítání lidu, zejména ve vztahu k životní úrovni obyvatelstva. Nejčastěji jsou využívána výběrová šetření populačního klimatu, tj. postojů obyvatelstva k vlastní reprodukci (např. ideálnímu nebo chtěnému počtu dětí v rodině).
Zdrojem demografických dat mohou být i výběrová šetření s jinými cíli šetření (sociologickými, urbanistickými, zdravotními aj.), přebírání údajů z nich však vyžaduje kritické zhodnocení reprezentativnosti a úplnosti prezentovaných údajů.
Historické prameny na území ČR
Nejstarší demografické údaje na našem území
Města
Knihy berní - jsou jednorázovým soupisem jedné složky obyvatelstva (též knihy městské dávky), která stála v určitém pevném vztahu k celku populace města. Jsou výčtem poplatníků městské berně a jejich zdanitelného majetku, především nemovitého = evidují, kolik kdo měl platit peněz ve prospěch města, jsou tedy pramenem normativní povahy.
Berní rejstřík - evidoval, kolik kdo skutečně zaplatil. Dala se tak zjistit např. socioprofesní struktura, majetková a národnostní struktura. Nedostatky - nejsou v nich rodinní příslušníci plátců berně a nejchudší vrstvy obyvatelstva.
Písemnosti berní povahy - z českých a moravských měst od 14. stol., např. Brno, Stříbro, Cheb, Znojmo, České Budějovice – předhusitské, 15. stol. - Staré město pražské, Plzeň, Jihlava, Louny
Jiný zdroj - historické topografie města - seskupeny všechny lit. údaje o domu, knihy trhové, zápisné (dluhy), knihy závětí , knihy sirotčí.
Venkov
Údaje byly chudší, analogie městských knih jsou pro poddanské vsi a místní poddanská městečka byly urbáře, písemnosti, které sloužily k evidenci poddanských povinností vůči vrchnosti. Nejstarší (předhusitské) - urbáře církevních velkostatků (nejstarší z r. 1283 - statky pražského biskupa), ojediněle urbáře světských panství (královské dominium Tachov - 1366) nebo rožmberské statky (1379).
Po roce 1500 se mění pramenná základna historické demografie v Evropě i u nás, od počátku 16. stol. v Čechách i na Moravě již dochovány berní rejstříky všech poplatníků, v polovině 17. stol. nahrazeny katastry, které uvádějí jednotlivé berní poplatníky (tj. poddaní a měšťané) jmenovitě. Až do roku 1848 však byly odděleně vedeny katastry rustikální (zdanění poddanské půdy) a dominikální (zdanění půdy vrchnostenské). Ve druhé polovině 18. stol. vzniká Tereziánský katastr (1. tereziánský katastr rustikální - 1748, 2.tereziánský katastr rustikální - 1757), poté 3. český katastr, tzv. josefský - 1785-1789 (zavedl pojem katastrální obec).
Bohatší demografické prameny se objevují od 16. století v písemnostech státní a církevní administrativy, městské správy.
Za jedny z prvních lze uvést např.:
“Statistická tabule” (pro soupis poplatníků) z r. 1605 – počet panství, poddaných usedlostí, far, obdobný rozsah měl i soupis z r. 1615.
„Soupis obyvatelstva Čech podle víry z r.1651“ (rekatolizační úsilí) - evidence dospělých obyvatel měst a vesnic s výjimkou duchovních (kvalitní - jméno, sociální postavení, rodinný stav, povolání, věk, náboženská příslušnost.). Nebyl dokončen.
Berní rula z roku 1653 - 1656 pro území Čech
Lánské rejstříky z let 1669-1673 pro Moravu
„Seznam konzumentů soli v Čechách“ z r. 1702 (označovaný jako “solná konskripce). Uvádí např. pro jednotlivá panství počty osob starších 10 let, zvláště křesťanů a židů.
„Celozemský soupis židovských domů a jejich obyvatel“ z r. 1727 (cenný materiál - obsahuje jedinečný oubor plátců našich měst a městeček s vyznačením židovských obydlí.
Církevní prameny
Zpovědní seznamy - každoročně o velikonocích - u nás hojně po r.1627
“Libri status animarum” = “soupisy u duší” - u nás ve větším počtu až v 18. stol. = obsahují jména všech farníků včetně dětí s údaji o věku, soc. zařazení a příp. stěhování
Nejdokonalejší = církevní matriky, úřední knihy určené k systematické evidenci křtů, sňatků a pohřbů.
Nejstarší matriky na území Čech - 1. polovina 16. století v luteránském Krušnohoří (Jáchymov 1531, Horní Blatná 1541, Abertamy 1544) , ve 2. polovině 16. století v řadě farností západních a severních Čech, méně střední Čechy, výjimečně ve východních a jižních Čechách. Nejstarší na Moravě (Razová u Bruntálu - 1571 - protestantské). Vedení matrik bylo všeobecně nařízeno olomouckou synodou (1591) a pražskou synodou (1605), koncem r. 1667 (arcibiskup pražský Arnošt Harrach) je již měla naprostá většina českých farností.
Zápisy nejstarších katolických matrik byly jednoduché (zápis na libovůli faráře, různé jazyky, většinou větná podoba, později rubriky). Kolem r. 1700 je již běžně evidován úmrtní věk a poddanská příslušnost. Ke sjednocení matričního zápisu došlo v roce 1760, v roce 1770 vydáno státní nařízení obsahující bezplatný zápis křtu, sňatku a pohřbu, pevná příjmení, - povinnost duchovních podávat krajským úřadům čtvrtletní souhrnné výkazy křtů, sňatků a pohřbů. Vývoj formulářů křestních, zemřelých, sňatků pokračoval v letech 1770, 1781, 1784, 1840, 1850.
Seznamy farníků (věk, sociální postavení, včetně dětí, migrace), zahrnuje všechno přítomné obyvatelstvo
Zpovědní seznamy (sestavovány každoročně o velikonocích jako pomůcka ke kontrole vykonané zpovědi), většinou po roce 1627 - rekatolizace
S povolením občanských sňatků r. 1868 se objevily světské matriky - zprvu jen oddací, od roku 1870 i rodné a úmrtní (pro ostatní církve a katolíky, kteří odmítali církevní sňatek). Evidence přirozené měny obyvatelstva zůstávala v rukou církve v českých zemích až do roku 1949 (7.12.1949 zákonem zaveden jednotný systém státních matrik, vedených národními výbory. Církevní matriky po roce 1870 převedeny do správy NV, před rokem 1870 jsou v archivech k bádání). U nás v současnosti každá matrika obsahuje knihu narození, knihu manželství a knihu úmrtí.
Židovské matriky
zpočátku nedokonalé
nově narozené chlapce nejlépe zachycovaly tzv. knihy nohelů (rejstříky o vykonané obřízce) - od 17. století
systematické vedení až dekretem M. Terezie z r. 1766, teprve matriční patent z r. 1784 přikazoval rabínům vést evidenci - porody, sňatky, úmrtí jako katolickým farářům
Rakousko-uherská sčítání lidu na našem území
První sčítání lidu zahrnující všechny obyvatele bylo nařízeno reskriptem M. Terezie z 13.10.1753 a prováděno na jaře 1754 v zemích České koruny, Horních a Dolních Rakousích, Štýrsku, Korutanech, Kraňsku a Tyrolech. Sčítací tabely obsahovaly jména obcí v abecedním pořádku, údaje o věku, pohlaví a stavu, sumu mužů a žen (sčítání prováděly vrchnost a městské magistráty). Tabely sečtených měly být úředníky zemských správ posílány přímo do Vídně a jejich obsah měl být utajen (výsledky byly 100 let utajeny, teprve v roce 1855 se objevil originál hlavní tabely ze soupisu v archivu Centrální statistické komise ve Vídni). Poprvé byly publikovány v r. 1909 a 1916.
Druhé sčítání v roce 1761 nebylo úspěšné. V letech 1762-1769 bylo sčítání prováděno každoročně - poprvé se zjišťovalo povolání, v krajském členění (existovaly však rozdíly mezi církevními konskripcemi a soupisy politických úřadů). Od roku 1770 - nový způsob sčítání - zjistit počet branců, vojenské úřady, jen počty mužů. Od r. 1806 sjednoceno vojenské a politické sčítání, již jen jeden soupis založen na domácím obyvatelstvu.
Další sčítání proběhla v letech 1807 - 1821, od r. 1828 vydávání úředních publikací “Tafeln zur Statistik der Österreichischen Monarchie”. Další sčítání následovala v letech 1830, 1837, 1840, 1843, 1846 - po třech letech, po revizi až 1850, 1851.
V polovině 19. stol. dochází k prvnímu sčítání na celém území Československa. Sčítání z 31. 10. 1857 je označováno jako přechod mezi soupisy obyvatelstva a řadou moderních sčítání. Prováděly ho politické úřady (obce, okresy), konalo se poprvé k jednomu dni (hlavní rysy - rozhodný okamžik sčítání, ještě sčítáno domácí, ne přítomné obyvatelstvo, členění: struktura obyvatelstva podle věku a pohlaví, náboženství, povolání, řemesla, zdroje obživy, rodinného stavu, pohybu (přítomní, nepřítomní).
Hlavním účelem sčítání konaných na území Rakousko-Uherska ve druhé polovině 19. století a na počátku století 20. bylo zachycovat rychlé a výrazné strukturální změny, kterými soudobá společnost procházela a k jejichž zmapování tehdy ještě nebyly známy jiné prostředky než úplné vyčíslení všeho obyvatelstva a jeho roztřídění do takových skupin, které by tyto změny nejlépe vyjádřily.
K dalšímu sčítání obyvatelstva přistoupila vláda nyní již Rakousko-Uherska až na samém konci šedesátých let. Nový říšský zákon o sčítání byl vydán 29. 3. 1869. Stanovil stálou desetiletou periodicitu sčítání s tím, že s výjimkou prvního se všechna další měla konat vždy o půlnoci z 31. prosince na 1. ledna roku končícího nulou. Uvedený článek byl až do konce existence Rakousko-Uherska dodržen. Zákon stanovil také vymezení sčítaného obyvatelstva a většinu znaků u obyvatelstva zjišťovaných. Podle tohoto zákona pak byla k jednotlivým sčítáním vydávána prováděcí nařízení. Z hlediska rozdílnosti obsahů jednotlivých sčítání se nejvíce odlišují sčítání z roku 1869 a 1880, v nichž nacházíme ve způsobu zjišťování znaků i v jejich zpracování více pozůstatků předchozího přístupu, od r. 1890 jde již v podstatě o novodobý přístup ke zjišťování a , jenž převzala posléze československá praxe.
Z biologických znaků se u obyvatelstva zjišťovaly pohlaví a /sldb/historie/1869-10/" \l "5" věk. Zjišťovaly se však také případné fyzické vady (např. v roce 1869 slepota a hluchoněmota), později i mentální vady. V roce 1900 byl tento dotaz ze sčítání vyřazen, ale posléze se k němu statistici opět vrátili, zřejmě pro nemožnost zjištění odpovídajících informací z jiného pramene.
Ze společenských znaků se zjišťovala státní příslušnost, dále rodinný stav a náboženské vyznání, od roku 1880 kulturní úroveň (dotazem na schopnost čtení a psaní - gramotnost sčítané osoby) a také obcovací řeč. Dotazem na obcovací řeč se nepřímo zjišťovala etnická skladba obyvatelstva. Od roku 1890 se u jednotlivých osob zjišťovalo jejich postavení v rodině resp. vztah k majiteli bytu.
Velká pozornost byla zaměřena na zjišťování ekonomických znaků obyvatelstva. Od roku 1880 bylo možno rozlišit všechno obyvatelstvo, výdělečně činné i závislé (podle jejich živitele) - jak podle odvětví tak i sociální příslušnosti. Skladbě obyvatelstva podle povolání a příslušnosti k jednotlivým sektorům národního hospodářství byl věnován v publikacích dat sčítání největší prostor, neboť byla zpracována do řady třídicích tabulek, například i podle národnosti. Výsledkem rakouských sčítání bylo komplexní zjištění aktuální struktury sídel, domů, bytů, domácností a obyvatel.
Rakouská sčítání lidu z let 1890-1910 se svým obsahem, kvalitou zpracování a rozsahem publikovaných dat zařadila mezi nejlépe organizovaná a provedená sčítání své doby. Poskytla fundované podklady, kterých bylo možno využít ve státní správě, vědeckém bádání i pro potřeby široké veřejnosti. O jejich kvalitě snad nejlépe svědčí to, že po rozpadu Rakousko-Uherska byly jejich metody převzaty nástupnickými státy a že jejich výsledky jsou dodnes nezastupitelným pramenem informací o obyvatelstvu tohoto regionu na přelomu 19. a 20. století.
Z každého sčítání byl vydán podrobný statistický lexikon obcí, který pro každou obec, případně osadu obsahoval základní údaje o počtech domů a obyvatelů někdy i podle jejich národnosti a náboženství a stal se tak neocenitelným zdrojem informací o územním rozložení obyvatelstva a charakteru sídelní struktury.
Československá sčítání lidu
1. Sčítání v roce 1921
Poslední sčítání lidu konané na našem území před první světovou válkou se uskutečnilo v roce 1910. Nově vzniklá Československá republika potřebovala pochopitelně znát co nejpodrobnější demografická data nově vytvořeného státu. V roce 1919 byl založen Státní úřad statistický jako nový orgán pověřený celostátními statistickými šetřeními, mezi než patřilo i sčítání lidu jako jedno z nejdůležitějších. Podle tradice převzaté z monarchie se mělo konat v roce 1920. To však nebylo z řady důvodů (především dostatečné přípravy, ale také pro neujasněné hranice Československa) možné a navíc nový zákon o sčítání lidu byl přijat až teprve 8. dubna 1920. Zákon nařizoval provést prvé československé sčítání lidu nejdéle do roka a sčítání opakovat každých pět let, což byla anglosaská praxe.
Sčítání lidu podle eg21.htm" nového zákona č. 256/1920 Sb. se uskutečnilo 15. února 1921. Jeho obsah se poněkud lišil od předválečných sčítání, byl však proveden rovněž za přítomné obyvatelstvo (nikoli obyvatelstvo bydlící) a také za ně zpracován. Za důležitou charakteristiku se považovalo zjištění povolání obyvatelstva, i když nutno poznamenat, že byla zjišťována ekonomická aktivita podle hospodářských odvětví a nikoli za klasické povolání (profese). Nebylo však zjišťováno vedlejší povolání a nemovitý majetek. Poválečné povolání bylo konfrontováno s povoláním k 16. červenci 1914, aby byly zjištěny sociální a profesní přesuny mezi dobou předválečnou a poválečnou.
Za politicky nejdůležitější se považovalo zjištění národnosti obyvatelstva, které mělo potvrdit oprávnění vzniku samostatné Československé republiky. Na rozdíl od předválečného zjišťování národnosti na základě "obcovací řeči" v rakouské části bývalé monarchie byla přijata definice národnosti, podle níž "národností jest rozuměti kmenovou příslušnost, jejímž vnějším znakem jest zpravidla mateřský jazyk". Tím se měla odstranit pro české a slovenské etnikum znevýhodňující definice národnosti určované podle "obcovací řeči", která nahrávala německému jazyku. Odkaz přiznání národnosti podle "kmenové příslušnosti" navíc umožnil, aby se ke své národnosti přihlásili i Židé nebo Cikáni i když nemluvili hebrejsky nebo cikánsky. O otázku a definici "národnosti" byly svedeny nejen boje s reprezentanty československých menšin, ale i uvnitř českého a slovenského tábora. Ačkoli oficiálně existovala "československá národnost", bylo možno zjistit počet obyvatel české a slovenské národnosti odděleně.
Jinou důležitou kulturní charakteristikou bylo náboženské vyznání resp. bezvyznání obyvatelstva. Výsledky sčítání potvrdily, že obyvatelé Československa a českých zemí zůstali nadále ve velké většině věrni některé z uznávaných církví.
2. Sčítání v roce 1930
Podle se mělo druhé československé sčítání lidu konat po pěti letech, tedy v roce 1925. Avšak hospodářské důvody a ostatně zkušenost většiny zemí světa konat populační censy v desetiletých odstupech vedly k tomu, že i Československo přistoupilo na tuto obvyklou praxi. Proto bylo v roce 1927 stanoveno, že příští sčítání lidu, druhé československé a sedmé novodobé sčítání na území československého státu od roku 1869, bude vykonáno v roce 1930. Sčítání se uskutečnilo k 1.prosinci 1930.
Program sčítání 1930 byl v několika směrech rozšířen. Např. kromě přítomného obyvatelstva bylo zjišťováno i obyvatelstvo bydlící, což znamenalo větší sepětí demografických charakteristik s místem trvalého pobytu sčítané osoby. Přesto však celé zpracování bylo provedeno z hlediska přítomného obyvatelstva, aby zůstala návaznost na sčítání předchozí, ale také z důvodu analogické praxe většiny ostatních států. Z nových znaků zařazených do sčítání je také nutno uvést důležitou územní charakteristiku sčítaných osob, totiž šetření o jejich minulém bydlišti, pokud osoba nebyla sčítána v obci svého narození ("rodáci").
Demografové považovali a považují za nejvýznamnější inovaci sčítání 1930 o šetření o plodnosti žen. Dotazem na počet dosud narozených dětí v posledním manželství a ve spojení s dalšími otázkami byla získána cenná data o reprodukci manželství a žen v Československu a ohromné množství informací i z hlediska dalších kombinačních charakteristik žen a manželství. Šlo o projekt, který byl oceňován i světovými demografy jako unikátní a rozhodně představoval demografické prvenství.
Sčítání 1930 zjišťovalo a zpracovalo opětně gramotnost obyvatelstva, tj. znalost čtení a psaní, a to v řadě cenných kombinací, např. podle národnosti ap. V tomto sčítání se objevily také otázky na tělesné vady obyvatelstva, což zůstávalo aktuální jak z hlediska krátké doby uplynulé od ukončení první světové války, tak z hlediska fyzických vad ostatní populace. Složitá otázka zjišťování povolání byla řešena tak, že kromě dotazu na hlavní povolání měla sčítaná osoba uvést i dvě další (vedlejší) povolání, pokud nějaké zastávala.
Sčítání lidu 1930 poskytlo obraz rozvoje Československé republiky po 12 letech trvání republiky a zároveň bylo posledním předválečným populačním censem.
Sčítání v roce 1940 - sčítání již neproběhlo - jen v roce 1939 proběhlo sčítání obyvatelstva německého původu. Pro území protektorátu byla prováděna evidence obyvatelstva za účelem zásobování (pouze civilní obyvatelstvo). Stav k 1.10.1940 byl zpracován i podle obcí (publikován ve zprávách SÚS z r. 1941). První poválečné soupisy a 30/1930/soupis.htm" 1947 byly v obnoveném Československu jen dílčí akce a teprve sčítá