historie

Vybrané kapitoly z dějin tělesné kultury
Úvod
Vážení čtenáři, předložený text není ani nemůže být vyčerpávajícím zpracováním dějin
tělesné kultury. Je prvním krokem k novému, ucelenému a pokud možno objektivnímu
zpracování dějin tělesné kultury, krokem k cestě, která bude při omezených
personálních, finančních a technických možnostech české historiografie tělesné kultury
ještě dlouhá a pracná.
Snažili jsme se vybrat ty okruhy problémů z historie tělesné kultury , které jsou podle
našeho názoru nejdůležitější a pokusili jsme se je spojit do tématicky logických celků,
které do jisté míry odpovídají i zkoušeným okruhům otázek. Hlavním kritériem při
členění textu pro nás byla jeho srozumitelnost.
Omezený rozsah skript nám neumožnil vysvětlit všechny souvislosti vývoje tělesné
kultury, ani její vazby na širší společenské dění v konkrétních historických podmínkách.
Proto chceme upozornit na to, že podmínkou pro skutečný úspěch u zkoušky je
soustavná návštěva přednášek a seminářů z dějin tělesné kultury, jejichž náplň doplní
omezené možnosti předloženého textu.
1
Tělesná výchova v počátcích lidské civilizace
V dávné minulosti byl člověk nedílnou součástí přírody. Kultivací instinktivních činností a
her ve spojení s prací a s rozvíjejícími se náboženskými představami došlo k postupnému
vydělování se člověka z ostatní živočišné říše.
Hlavním problémem bylo přežít, udržet rod. Proto nejvíce času musel člověk věnovat
shánění potravy. Rozhodujícím činitelem, umožňujícím primitivnímu člověku přežít, byla
schopnost myslet. Vcelku bezbranný tvor v boji o přežití mobilizoval své fyzické a
duševní síly, začal zdokonalovat zbraně, začal soustavně cvičit a vyrábět další pomůcky,
které mu usnadňovaly lov: vor, loď, sněžnice pro snadnější chůzi ve sněhu atd.
Od více méně pasivního sběru potravin, přecházel postupně k aktivním formám obživy, k
lovu a později, po ochočení prvních zvířat, k pastevectví a nakonec k zemědělství.
Základem byly přirozené pohyby, chůze, běh, skoky, překonávání překážek, plavání a
později již kultivované pohyby se zbraní, jízda na lodi a na koni. Každý procházel stejnou
výchovou, dívky i chlapci, ti jako budoucí lovci a válečníci intenzivnější a postupně
specializovanější. Příprava byla v nejranějších počátcích lidské společnosti relativně
krátká v tom smyslu, že již malé dítě se muselo aktivně podílet na obživě kolektivu, i
když i pak výcvik pokračoval a vrcholil v době pohlavního dozrávání, kdy formou tzv.
iniciačních slavností (zkoušek dospělosti) prokazovali fyzickou zdatnost a schopnost
zabezpečovat všechny potřeby života. Z počátku se na výchově dětí podíleli prakticky
všichni dospělí, později především nejzkušenější členové rodu. Výchova dostávala řád a
systém, diferencovala se (budoucí náčelníci a později knížata či králové procházeli
zvláště náročnou výchovou), aby se nakonec v dalším období postupně
institucionalizovala (vznikaly zárodky výchovných zařízení).
Lepší fyzická zdatnost, dokonalejší zbraně a specializovaná příprava umožnily, aby lidé
alespoň čas od času nahromadili určité přebytky potravin a tím získali volný čas, který
mohli věnovat další přípravě a odpočinku. Důležitou formou přípravy v době volného
času byly slavnosti naplněné kolektivním extatickým tancem a hrami. To vše bylo
podloženo a umocněno náboženskými obřady (kult plodnosti, kult zemřelých, kult krve,
apod.). Vznikaly různé rituály, ve kterých hrála fyzická zdatnost a dovednost důležitou
roli (rituální běh, tanec, zápas, lov). Skupinový charakter podporoval závodivé měření
sil, což vedlo k dalšímu rozvoji řady dovedností a kultů a nakonec ke vzniku soutěží typu
např. panhélenských her.
V raném období mělo vše, tedy i účast na slavnostech výrazně utilitární (užitkový)
charakter: nelze od sebe oddělit práci, boj, lov a přípravu, tedy i účast na slavnostech. I
ty byly současně přípravou, rituální prací, bojem nebo lovem. Ale postupně se slavnostní
fyzické aktivity proměňují a nabývají charakter speciální kultivace pohybových
schopností, stávají se tělesnou výchovou a sportem bez přímého utilitárního významu.
V počátcích civilizace byl výběr dovedností výrazně ovlivňován i geografickými
podmínkami, ve kterých to které společenství žilo. Později bylo toto omezení alespoň
částečně překonáno. V době přechodu člověka od sběratelství a lovu k usedlému
způsobu života, tj. v období tzv. neolitické revoluce, se začala v nejvyspělejších
oblastech světa (od 10.- 9. tisíciletí př.n.l.) primitivní společnost rozpadat.
První státní útvary vznikly nejdříve v úrodných údolích řek vhodných pro zemědělství,
především v oblasti Mezopotámie, Egypta, Indie a Číny. Se vznikem státu vznikaly i
první skutečné výchovné instituce, školy a funkce učitele a později i první výchovné (a
spolu s tím i gymnastické, tělovýchovné) systémy.
2
Tělesná kultura nejstarších civilizací
Jednu z nejstarších soustav tělesné výchovy má Čína. Podle tradice již císař Chuang-ti
roku 2 689 př.n.l. vytvořil systém léčebné a zdravotní gymnastiky, zvaný Kung-fu
(Umělec - muž). Základem byla prostná cvičení (stoje, úklony, pohyby paží a nohou, sed
a pohyby v sedu, leh a cvičení v lehu a dýchací cviky). Systém rozšiřovali především
kněží, kteří byli také prvními lékaři. Významnými centry rozvoje systému byly kláštery.
Systém byl ovšem plně rozvinut a zkonkretizován teprve v 5. století n.l. Chuang-ti prý
také zavedl pro své vojáky cvičení s míčem - kopanou. V armádě se také věnovala velká
pozornost lukostřelbě a jízdě na koni.
Již v průběhu 1. tisíciletí př.n.l. vznikl v Číně složitý systém zkoušek duševní a fyzické
zdatnosti (jako podmínka pro postup v úřednické kariéře). Minimálně od 7. století n.l. se
praktikoval i samostatný systém zkoušek fyzické zdatnosti pro vojáky. Skládal se z
lukostřelby, jízdy na koni s bodáním kopí do atrapy lidské postavy, ze vzpírání železné
tyče a nošení 30 kg těžkého závaží nad hlavou na vzdálenost 20 m.
Číňané znali také masáž jako léčebnou metodu i jako prostředek k rozvoji tělesné
zdatnosti. Byla často kombinována s akupunkturou a kontemplací. Ve staré Číně byl
rovněž rozšířen systém gymnastických cvičení Šenga, určený hlavně starším lidem, proto
se převážně cvičil vsedě a vleže. V současné době je nejoblíbenější soustavou cvičení
Wu-šu. Léčebnou a výchovnou funkci měl i tanec Ra-vo (velké cvičení), který
napodoboval různé pohyby zvířat, ptáků a bojovníků.
O významu tělesných cvičení pro zdraví člověka hovoří nejstarší písemné památky
staročínské medicíny, zvl. kniha Nei Taing (Kniha o vnitřním životě) ze 3. století n.l.
Tělesná cvičení byla určena především mužům a dětem, ženy byly v tomto ohledu
podceňovány. V Číně jsou také počátky bojových umění se zbraní a beze zbraně, které
se pak později tak výrazně rozvinuly v Japonsku a Koreji. Vliv čínské tělovýchovy a
zdravovědy je patrný i v severních oblastech Indie.
Také v Indii se již od 3. tisíciletí př.n.l. využívalo tělesných cvičení pro přípravu vojáků,
pro udržení a obnovu zdraví. Rady, týkající se tělesných cvičení lze najít i ve svatých
knihách véd, zvl. v Ajurvédě.
Tělesná výchova byla nedílnou součástí obecné výchovy vyšších společenských vrstev. V
Indii se uplatňoval minimálně již od 6. století př.n.l. požadavek všestranné a harmonické
výchovy. Výchovný systém, (jakýsi desetiboj), měl pět disciplin fyzických a pět
duševních. Skládal se ze šermu, zápasu, boxu, skoku a plavání a dále z výkladu starých
děl, znalosti rostlin a zvířat, psaní, znalosti gramatiky a matematiky. Podle tradice si
musel v tomto desetiboji vybojovat princ Siddhártha (příští Budha, tj. Osvícený) okolo r.
500 př.n.l. svou ženu princeznu Gopa.
V 2. tisíciletí př.n.l. se v Indii zrodil rovněž systém Jógy, definitivně kodifikovaný v 3.
století př.n.l. v Patandžaliho radžajóze (královské józe) zachované v díle Jógasútra,
usilující o dokonalost těla i ducha pomocí příkazů, zákazů, koncentrace, meditace,
dechových cvičení a různých jógových pozic.
Indická tělovýchova byla doplněna vysokou péčí o hygienu těla a o masáže. Z tělesných
cvičení pěstovali Indové zvláště zápas, šerm holí, lukostřelbu a pozemní hokej. Byly
známy i býčí zápasy.
Také v Egyptě byla tělesná výchova důležitou složkou výchovy. Rozvoji tělesné zdatnosti
byl přikládán velký význam již od dětství. Tělesná kultura Egypta a její úroveň je dosti
dobře známa zvláště díky vyobrazením, která se zachovala na stěnách egyptských
hrobek a chrámů a zachovaným papyrusům, ale i díky dílům řecké provenience jako
např. Herodotovým Dějinám.
3
Děti se učily plavat, skákat, běhat, zápasit a hrály řadu pohybových her. U dospělých byl
oblíben především lov, přetah lanem, šplh, plavání, veslováni, šerm, zápas a lukostřelba.
Důležité místo zaujímal ve výchově i v životě tanec. Oblíbená byla i akrobatická cvičení a
gymnastika. Zvláště vysoké úrovně a dokonalosti dosáhl v Egyptě zápas (který je
egyptským sportem číslo jedna dodnes). Dokládají to četná vyobrazení zápasu a
zejména malby z hrobky v Bení Hasan ze 3. tisíciletí př.n.l., kde se nám dochovalo
vyobrazení 122 zápasnických hmatů, trénink v šermu a ve střelbě z luku. Po dočasném
dobytí a okupaci Egypta Hyksósy v 18. století př.n.l. se v Egyptě začalo rychle rozvíjet
jezdectví a vozatajství, které do té doby Egypťané neznali (neznali ani koně, armády
byly pouze pěší).
V Egyptě byly pořádány různé slavnosti a soutěže (jezdecké, lukostřelecké, veslařské,
plavecké, běžecké, v zápase a šermu). Egyptský vliv lze pozorovat na Krétě a ve Fénicii
a jejich prostřednictvím pak i v samotném Řecku.
Také civilizace v oblasti Mezopotámie dosáhly vysoké úrovně tělesné přípravy a péče o
tělo. Základem byla ovšem opět péče o výchovu vojáků. Sumerové, Babyloňané a
Asyřané byli považováni za vynikající lukostřelce, šermíře, později i jezdce a vozataje.
Bojový vůz byl typickou zbraní této oblasti. Od 3. tisíciletí do 17. století př.n.l. se vůz
postupně rozšířil po celé oblasti Předního východu, zvláště do Malé Asie. Nejdříve ovšem
jako dopravní prostředek nákladů; po rozšíření koně někdy od 18. století př.n.l. i jako
bojové vozidlo a jako rituální či rekreační prostředek při slavnostech vládnoucí špičky.
Samotná jízda na koni se rozšířila, jak to dokládají prameny poměrně pozdě, snad až
někdy od 9. století př.n.l. S rozvojem vozatajství se zkvalitnil i chov a trénink koní.
Typickou zábavou králů v Mezopotámii byl lov. Nebyl to však lov užitkový, ale rituální
nebo rekreační. Šlo o lov dravých zvířat zpočátku ve volné přírodě, později i před diváky
v jakési oboře. Zde to mělo většinou již rituální charakter: král předváděl a dokazoval
svoji fyzickou zdatnost, právo stát v čele státu a současně to byl symbolický boj dobra a
zla. Protivník - dravec, neměl většinou žádnou šanci.
Přestože Mezopotámie byla typickou oblastí válečných vozů, nemáme zde dochované
doklady o tom, že by tam byly pořádány závody spřežení. Pravděpodobně tomu bylo tak
proto, že výjimečné postavení krále ve společnosti a jeho absolutní moc nedovolovaly,
aby své síly měřil s jinými lidmi (na rozdíl od dravých zvířat). Závody spřežení a koní
jsou doloženy až později v Persii a u Chetitů, kde máme informace i o dalších druzích
závodů. Tyto kultury již přímo ovlivnily vývoj civilizace řecké a tím i řeckou tělesnou
kulturu.
Ovšem nejvýrazněji se do počátků řecké kultury zapsala kultura krétsko - mykénská
(minójská a mykénská). Začala se rozvíjet již ve 3.. tisíciletí př.n.l. s centrem na Krétě,
odtud se pak šířila po celé oblasti Egejského moře. Kolem roku 1470 př.n.l. došlo k řadě
přírodních katastrof, které zničily dočasně celou krétskou kulturu. Ohlas katastrof máme
zachycen jak v řecké tradici, tak i v egyptských pramenech. Po nich došlo ve vývoji
civilizace na Krétě k významným změnám, neboť další vývoj určovala nová "mykénská"
aristokracie, která přišla z řecké pevniny, vychovaná sice odleskem kultury minójské, ale
výrazně dravější a bojovnější.
Minójská kultura totiž měla značně neválečnický charakter. Ostrovní izolace a silné
loďstvo chránilo ostrov od nájezdů nepřátel a tak se minójská společnost vyvíjela spíše
jako obchodní a výrobní společnost, bez válečnictví a bez výraznějších sociálních
konfliktů. Proto v minójské kultuře chybějí monumentální válečné scény. Naopak
zachované malby jsou plné až bukolické pohody a nanejvýš jsou zachyceny scény z lovu
ryb, ptáků a drobných zvířat. Zachovaly se nám i malby a sošky hráčů v kostky a jiných
deskových her, scény z různých slavností zvl. na počest vegetačního cyklu, obětí býka,
kterých se účastnily početné davy diváků. Důležitou součástí slavností byly extatické
tance, vystoupení dvojic zápasníků, boxerů, různá akrobatická vystoupení a vrcholem
byly akrobatické přeskoky běžících býků. Nejstarší svědectví o cvičení s býky je
dochováno z doby kolem roku 2 000. Krétské býčí hry nebyly jen sportovním
představením, ale byly především kultovním obřadem. Býk ovšem již nebyl předmětem
uctívání, ale naopak stal se obětním zvířetem.
4
Významné místo ve společnosti zaujímaly ženy. Byly rovnocennými členy společnosti a
zaujímaly i významné postavení v kultu, ve vlastních rituálech. Byly i aktivními účastníky
slavností a jednotlivých bodů programu včetně cvičení s býky.
Ve 14. a 13. století př.n.l. se těžiště vývoje v egejské oblasti přeneslo z Kréty na řeckou
pevninu, kde došlo k rozmachu mykénské kultury. Na rozdíl od minnójské kultury,
mykénská kultura měla výrazně vojenský ráz. V dochovaných památkách se objevují
bojovníci na válečných vozech, výjevy z lovu dravé zvěře a podobné, často drsné scény z
válečných bitev. Památky zcela jasně dokazují, že vozatajství mělo v této oblasti již
velkou tradici. Pravděpodobně se do řecké oblasti rozšířila jízda na vozech z Malé a
Přední Asie již na přelomu 17. a 16. století. Brzy se začaly konat i závody spřežení, které
se vyvinuly asi z aristokratického lovu. Určitá sociální rovnost příslušníků mykénské
společnosti byla totiž vhodnou půdou pro rozvoj závodivých forem měření sil či jako
součást soudních sporů nebo byly využívány k uctění památky zemřelých příslušníků
vládnoucí společenské vrstvy.
Kolem roku 1 200 př.n.l. byla mykénská kultura zničena tzv. "mořskými národy", které
zaplavily celou oblast Egejského moře, Malé Asie, Sýrie a ohrožovaly i Egypt. Kulturní
styky a vědomí minulosti byly téměř zničeny. Něco však přeci jen přežilo v podání řecké
ústní poezie.
Velkým dědictvím, alespoň částečně postihujícím právě události z období mykénské
kultury, jsou Homérské zpěvy, Iliada a Odysseia, spjaté s tažením mykénských Řeků
proti maloasijské Tróji.
V Homérově Iliadě máme dochovanou cennou zprávu o uspořádání sportovních závodů k
uctění zabitého Řeka Patrokla. Jde snad o první sportovní reportáž vůbec. Hry se konaly
za účasti početných diváků a o ceny pro vítěze. Na programu byly závody koňských
spřežení, pak následovaly box, zápas, běh, hod diskem, střelba lukem a hod kopím.
Celé závody jsou popsány podrobně a dramaticky. Zachycují chování jak závodníků, tak
diváků. Z textu vyplývá, že již existují obecně známá základní pravidla pro konání
podobných soutěží a myšlenka fair play jednání. Homérské zpěvy jsou dokladem již
dlouhého vývoje závodní sportovní činnosti, starší než je vlastní řecká tradice.
Od zničení mykénské kultury kolem roku 1 200 př.n.l. mizí téměř všechny doklady o
používání bojového nebo sportovního spřežení (s výjimkou Kypru) v celé egejské oblasti.
Znovu se objevují až v polovině 8. století. Po létech válek, zmatků a rozvratů se začala v
8. století př.n.l. rozvíjet řecká antická kultura.
5
Výchova a tělesná kultura antického Řecka
Společnost antického Řecka byla společností, kde masy .bezprávných otroků a
polosvobodných lidí vytvářely blahobyt pro menší část řeckého obyvatelstva - pro
svobodné občany, kteří zbaveni těžké každodenní práce, získali prostor a volný čas
(scholé - odtud název pro školu) pro seberealizaci, pro studium přírody a společnosti,
pro pěstování umění a kultury, pro kultivaci svého těla i pro účast na politickém životě
svého státu. Na rozdíl od Egypta, Babylonie a jiných států despotického charakteru se ve
většině antických řeckých států uplatnil princip osobní a politické svobody plnoprávných
občanů, kteří měli právo ale i povinnost se plně zapojit do řízení společnosti. To ovšem
předpokládalo i jejich vysokou vzdělanost, velký kulturní a politický přehled, tedy
existenci soustavné přípravy a propracovaného výchovného systému.
V antickém Řecku se vytvořily dva základní výchovné systémy, systém spartský a
aténský. Oba systémy byly determinovány ekonomickými a politickými základy, na nichž
byly oba státy vybudovány. Sparta, která byla zemědělským státem, byla plně závislá na
práci heilótů, tj. původních obyvatel, (zemědělců bez politických práv a osobní svobody,
nebyli otroky jednotlivých Spartanů, nýbrž náleželi stejně jako půda celému kolektivu
spartských dobyvatelů) a mohla v tehdejších podmínkách zvyšovat produkci jen dalším
rozšiřováním obdělávané půdy a zvyšováním počtu heilótů. Bylo potřeba stále nové půdy
a nových heilótů. To vedlo k výbojným válkám, k postupné militarizaci státu a jeho
výchovného systému, k výchově tvrdých, nekompromisních a bezohledných bojovníků,
spjatých vypjatým vlastenectvím a pokrevním přátelstvím.
Těžiště výchovy bylo v tělesných cvičeních, ve vojenském výcviku a v otužování, které
doplnily hudba, sborový zpěv a tanec, jejichž cílem však nebyla kultivace člověka, ale
naopak měly podpořit bojový duch, psychicky připravit mládež na strádání a na válku.
Čtení a psaní bylo omezeno na minimum a celková kulturní úroveň byla nízká.
Přitom měl spartský výchovný systém i některé progresivní rysy, které však byly
znehodnoceny až bezduchou militarizací, takže se život ve Spartě podobal životu v
kasárnách. Kladem bylo, že výchově byla podrobena veškerá mládež svobodného
původu, chlapci i dívky od 7 do 18 let a všem se dostávalo stejné výchovy. Výchova byla
organizována a řízena státem v jakýchsi internátech. Dívky byly vychovávány stejně
jako chlapci jen s menší intenzitou. To vysoce hodnotil slavný antický filozof Platón,
který se jako jeden z prvních zabýval teorií výchovy a pokusil se spojit přednosti
spartské a aténské výchovy v nový systém.
Tato "sparťansky" pojatá výchova umožnila po určitou dobu získat Spartě vojenskou
převahu jak nad vnějšími nepřáteli, lak i nad heilóty a polosvobodnými perioiky a
umožnila, že Sparťané, alespoň zpočátku, byli i velmi úspěšní na tradičních všeřeckých
hrách. Další militarizace a neustálé války však nakonec prakticky znemožnily přípravu a
účast Sparťanů na hrách. Byli příliš jednostranní. Kromě toho - přes všechny vojenské
úspěchy - militarizace vedla nakonec i k celkovému zaostávání za ostatními řeckými
státy. Přispěla i k tomu, že se neustále snižovala porodnost, která pak nestačila
nahrazovat ztráty bojovníků v častých válkách. Ve spartském systému výchovy tedy
hrály hry a tělesná cvičení mimořádně důležitou úlohu, ale byly zaměřené jednostranně;
cílem nebyla kultivace člověka, ale jen příprava k válce.
Naproti tomu aténský systém lze charakterizovat uplatňováním řeckého ideálu
všestranné a harmonické výchovy slučující fyzickou zdatnost s rozumovou a mravní
vyspělostí, tj. kalokagathií. Součástí výchovy byly tyto tři složky: gymnasti