historie

ka, tj. tělesná
cvičení, základy branné výchovy a hry, muzika, kde se jednalo především o výuku hry na
lyru a píšťalu, zpěvu a sborového tance s cílem hudbou, harmonií kultivovat mysl i pohyb
člověka a gramatika, tj. výuka čtení a psaní. V klasickém období, tj. asi v 6. - 4. století
př.n.l. byl systém rozpracován a podpořen vznikem řady výchovných institucí. V 5.
století př.n.l., zejména za Perikla, procházela soustavnou a všestrannou výchovou
prakticky všechna mužská část mládeže. Vzhledem k potřebám doby tvořila gymnastika
nejméně 50 % náplně výchovy.
6
Charakter výchovného systému byl opět podmíněn ekonomickými a politickými základy
aténského státu. Atény se staly významným obchodním a výrobním centrem, své
bohatství zvětšovaly spíše intenzivní cestou, rozvojem obchodu a výroby. To ovšem
předpokládalo širší vědomosti. Hrubá síla nestačila. Základem byla a zůstala práce
otroků, ale podíleli se na ni v určité míře, zejména v řídící oblasti i kvalifikovaní svobodní
aténští občané.
Na tomto ekonomickém základě vyrostla aténská demokracie usilující o co nejširší podíl
svobodných občanů na řízení státu. Rozvoj obchodu a výroby nutně předpokládal i rozvoj
duševních a fyzických sil občanů a tím i výchovného systému. Výchova byla soukromou
záležitostí rodiny a rozhodovalo o ní zejména bohatství a otec. Bohalí měli lepší,
kvalitnější výchovu, chudí svobodní občané se museli spokojit jen se základním
vzděláním. Situace se zlepšila v 5. století př.n.l., kdy aténský stát usiloval o širší
demokratizaci a to i v oblasti vzdělání a výchovy.
Velkým nedostatkem bylo, že ze systematické výchovy byly téměř vyloučeny dívky,
které byly vychovávány doma k domácím pracem, k budoucí roli matky a manželky.
Dostalo se jim jen nejzákladnějšího vzdělání, hrály na některý hudební nástroj, učily se
tancovat a věnovaly se různým pohybovým hrám. Ze všestranné výchovy byli zásadně
vyloučeni otroci, kteří nesměli ani cvičit. Tělesná výchova byla základním právem a
možno říci i povinností svobodného občana.
Ucelenou systematickou výchovou tedy procházeli jen chlapci. Od sedmi do čtrnácti let
navštěvovali tzv. školu gramatistů, kde se učili číst, psát a počítat, současně nebo o něco
později začali navštěvovat další soukromé učitele tzv. kitharisty, u nichž se učili hudbě,
zpěvu a rétorice. Přibližně ve čtrnácti.letech začali chlapci navštěvovat zápasnickou
školu, tzv. palaistru, kde cvičili, učili se plavat a hráli různé hry. Návštěva palaistry byla
na rozdíl od školy gramatistovy a kitharistovy bezplatná. Hry a tělesná cvičení byly
součástí výchovy od malička a byly uplatňovány i v obou typech škol.
Vrcholným výchovným zařízením antického Řecka, i Atén se stala tzv. gymnázia, která
zpočátku navštěvovali pouze jinoši a muži z nejbohatších rodin, později, zejména od 5.
století př.n.l. i širší vrstvy svobodných obyvatel mužského pohlaví.
Gymnázia se stala veřejnou školou udržovanou ze státních prostředků. V gymnáziu se
chlapci (případně i dospělí) připravovali na veřejné závody a vedle obligátní gymnastiky
se učili filozofii, politice, literatuře, řečnictví a dalším věcem nezbytným pro řízení státu.
V 18 letech nastoupili jinoši dvouletou vojenskou službu, tzv. efébii. Po jejím skončení se
stali plnoprávnými občany. Ale i jako dospělí docházeli podle možností do gymnázia
poslouchat, diskutovat a cvičit.
Gymnázia vedli vzdělaní a vysoce kvalifikovaní odborníci, vyučovaly tam čelné osobnosti
tehdejšího světa. Tak tomu bylo např. i v Aténách, kde existovala tři slavná gymnázia,
která měla charakter skutečné vysoké školy. Bylo to gymnázium Akadémia, kde
vyučoval filozof Platón, Lykeion, kde vyučoval nejslavnější filozof starověku Aristotelés a
Kynosargos, kde působila filozofická škola kyniků. Lykeion se stal vedle alexandrijského
Museionu nejslavnější školou starověku, navštěvovalo ho až na dva tisíce posluchačů a
zanikl jako pohanské zařízení až roku 526 n.l.
Gymnázia byla vybavena studovnami, přednáškovými sály a knihovnami, základem však
byla palaistra (zápasiště), a sály pro míčové hry a gymnastiku. Gymnázium bylo
vybaveno několika otevřenými a krytými běžeckými dráhami a nezbytným hygienickým
zařízením vysoké úrovně jako sprchami, bazény, prostory pro masáž i odpočinek.
Gymnázia se stala nejen centry výchovy a vzdělání, ale i politického života města,
místem dalšího vzdělávání dospělých, centrem odkud se šířila vzdělanost a kultura.
Každé gymnázium a každá palaistra pořádala různé soutěže, kde si posluchači měřili své
síly jak v řadě sportovních disciplín, tak i v hudbě, zpěvu, případně v tvorbě literárních
děl. Zde se závodníci připravovali na různé soutěže včetně olympijských her. Účastníci
olympijských her se museli dostavit nejméně měsíc před zahájením her do gymnázia
města Elis, které hry v Olympii pořádalo, a tam se podrobit pod dohledem odborníků
7
měsíční přípravě, v jejímž závěru prošli kvalifikací a jen ti nejlepší, kteří splňovali
"olympijské limity", pak byli připuštěni jako závodníci na olympijské hry.
Tělesná výchova byla nezbytnou součástí života řeckého svobodného občana. Prošel jí
každý, každý měl povinnost cvičit a stát pro to vytvářel vhodné podmínky výstavbou a
údržbou tělovýchovných a vzdělávacích zařízení. Prakticky každé město mělo vedle
palaister a gymnázií, lázně, plavecké bazény a speciální zařízení, na kterých se konaly
veřejné soutěže - stadiony, kam se vešlo obvykle něco kolem 20 - 40 tisíc diváků.
U řady měst byly hippodromy, dostihové dráhy. Každý městský stát pořádal veřejné hry,
z nichž některé převýšily význam města, staly se hrami regionálními (jako např. hry v
Aténách nazývané hry panaténajské) a některé, které se konaly na starých kultovních
místech se staly hrami panhelénskými, tj. všeřeckými. Všeřecké hry dosáhly velkého
významu. Nebyly to jen velké náboženské svátky všech Řeků, byly to postupem času
skutečné sportovní soutěže, na kterých se v určité časové posloupnosti scházeli
představitelé jinak rozdrobeného řeckého kulturního a politického světa. Na hrách si
Řekové uvědomovali svoji národní sounáležitost, zde si vyměňovali zkušenosti, byla zde
přednášena nová umělecká a vědecká díla a mnohdy se předváděly i divadelní hry a
uzavíraly se politické a ekonomické smlouvy.
Ze čtveřice panhelénských her - her nemejských, pýtijských, istmických a olympijských -
byly nejslavnější hry olympijské, které se konaly každé čtyři roky v posvátném okrsku na
západě poloostrova Peloponésos v Olympii. Jejich význam dokládají nejen zachované
Pindarovy Olympijské zpěvy a díla dalších řeckých a římských autorů, ale již ta
skutečnost, že Řekové podle tzv. olympiád (tj. čtyřleté období mezi konáním
olympijských her) počítali svůj letopočet. Přičemž za základ bylo vzato (podle tradice)
uspořádání I. olympijských her roku 776 př.n.l. Toto datum má ovšem jen význam
pomocný, neboť nezachycuje skutečný počátek olympijských her. Bylo určeno dodatečně
v 5. století př.n.i.
Počátky těchto her jsou spojovány s náboženskými obřady na počest různých bohů nebo
na počest mrtvých hrdinů, či s oslavami plodnosti. Postupem času tento náboženský ráz
ustoupil do pozadí, i když náboženské obřady vždy zůstaly důležitou součástí oslav. Do
popředí vystoupily sportovní soutěže, na kterých si mládež z celého antického Řecka
měřila své síly, demonstrovala svou připravenost k boji za svobodu svého státu, svou
fyzickou zdatnost a vyspělost. Program těchto her se postupně vyvíjel a rozšiřoval a
spolu s tím se zvyšoval i počet dní, kdy se soutěže konaly. První soutěží byl obvykle běh
na jeden stadion (192,27 m) a hry zpočátku trvaly jeden den, později se počet disciplín
zvýšil a tím se délka trvání prodloužila na pět dní (jsou zprávy i o delším konání her, ale
nejsou podložené).
Istmické hry se konaly v Istmu u Korintu, mezi panhélénské hry se zařadily v 6. století
př.n.l. Konaly se každého 2. a 4. roku olympiády a to na počátku jara, snad v dubnu. Na
programu byly závody gymnické, hippické (jezdecké) a múzické. Byly zasvěceny bohu
moří Poseidonovi.
Nemejské hry se staly panhelénskými hrami také v 6. století př.n.l. Konaly se v Nemei v
severní části Peloponésu a byly založeny jako smuteční slavnost k poctě boha vegetace,
umírajícího v rámci vegetačního cyklu buď v zimě nebo v době letního sucha, později
byly zasvěceny Diovi. Konaly se v létě, a to každého 2. a 4. roku . olympiády. Na
programu byly soutěže gymnické; hippické i múzické.
Pýtijské hry se konaly na počest boha Apollona. Mezi panhelénské hry patřily od 6.
století př.n.l. Konaly se zpočátku po osmi letech, od roku 589 př.n.l. po čtyřech letech v
nejslavnějším náboženském okrsku Řecka v Delfách. Na programu byly soutěže
gymnické, hippické a múzické. Z múzických byly nejslavnější soutěže kitharistů, kteří
zpívali písně k oslavě boha Apollona: Tyto soutěže byly a zůstaly hlavním jádrem her.
Snem každého mladého Řeka bylo zvítězit nejen na některých z těchto čtyř her, z nichž
nejvyšší pocty získal vítězstvím v Olympii, ale zvítězit v jedné olympiádě (čtyřletí) na
všech těchto hrách. Několika závodníkům se to také podařilo.
8
Vedle mužských her byly pořádány také ženské hry heráie, které se konaly v mnoha
řeckých městech a posvátných okrscích. Největší a nejslavnější se konaly v Héřině
svatyni v Argu a na ostrově Samu, tam však nebyly - pokud víme - jejich součástí
sportovní soutěže. Heráie se konaly i v Olympii, kde jejich součástí byl i běh na dvě
třetiny stadionu: Pravděpodobně byly spjaty s oslavou plodnosti.
Příprava na hry, ať již v rámci palaistry, gymnázia, města, regionu nebo celého Řecka
vyžadovala soustavnost a cílevědomost. Postupem času y oblasti tréninku dosáhli
Řekové vynikající úrovně. Vznikl propracovaný čtyřdenní tréninkový cyklus spojený se
správnou životosprávou, lékařskou péčí, s masážemi, koupelemi a možno říci
rehabilitací. Vznikla prakticky jednotná pravidla a co je důležité, Řekové se na hry
nedívali jen jako na podívanou, ale především se na ně dívali jako na důležitou součást
výchovy, kterou každý z nich prošel a proto také, alespoň v klasickém období nebyli jen
konzumenty, ale soutěžím skutečně rozuměli a sami podle věku si udržovali fyzickou
zdatnost. To co si zde ovšem říkáme platí pro klasické období, prakticky do konce 4.
století př.n.l. Pak se ztrátou samostatnosti klesal význam tělesné výchovy, tím klesal i
její podíl ve výchově. Postupně narůstal význam rozumové výchovy.
Řecké hry se postupně staly podívanou, změnily se v soutěže profesionálních závodníků,
kteří se tím živili. A pod vlivem římského pojetí se do her a soutěží Stále více tlačilo násilí
a krev. Vlastní panhelénské hry tím nebyly sice nikdy plně zasaženy, ale i tam se násilí
postupně prosazovalo. Hry začaly plnit jiné funkce než předtím. Staly se formou
podívané a způsobem obživy.
9
Mýty a skutečnost antických olympijských her
"Tak jest. Voda je nejlepší. Zlato září jak oheň planoucí za noci. Vyniká nad všechny věci
a statky. Jestliže však chceš, moje srdce, zazpívat o hrách, kromě slunce nehledej jinou
hvězdu, která by víc hřála ve dne, šíříc svou zář prázdným éterem. Oslav olympijské
boje, výkvět všech her, závody, z nichž vyrůstají slavné hymny básníků..."
Tak opěvoval olympijské hry (a zejména olympijské vítěze) slavný řecký básník
Pindaros, který žil asi v letech 518 - 438 př.n.l. O hrách a olympijských vítězích však
nepsali jen básníci. Ohlasy můžeme nalézt v díle historiků, geografů i dramatiků.
Olympie byla vyzdobena díly, která náleží k vrcholům řeckého umění. Ať se již jednalo o
monumentální stavby jako Diův chrám s bohatou plastickou výzdobou a zejména s
jedním ze sedmi divů světa, Feidiovou sochou Dia ze zlata a slonoviny, nebo o sportovní
stavby či bohatou sochařskou výzdobu celého posvátného okrsku. Olympie zářila
stavbami, hrami i tím, že se jednou za čtyři roky stávala skutečným centrem řeckého
světa, ke kterému se upíraly oči všech svobodných Řeků.
O jejich vzniku existuje řada teorií a legend. Jedni tvrdí, že se začaly konat na počest
mrtvých hrdinů, jiní na počest bohyně (nebo božstev) plodnosti, další zase, že vznikly ze
zkoušek dospělosti mladých obyvatel poloostrova. Je zajímavé, že archeologické
výzkumy tyto úvahy do jisté míry dokládají.
Okolí Olympie bylo osídleno již někdy ve 3. tisíciletí př.n.l. Ve 2. tisíciletí jsou již doklady
o existenci svatyně, kde byla pravděpodobně uctívána božstva plodnosti a vegetace. V
mykénském období, tj. od 16. do 12. století př.n.l. nastoupila nová božstva a objevuje
se mýtus o Pelopovi, bájném řeckém hrdinovi, který soutěžil s písským králem
Oinomaeem o ruku jeho dcery Hippodamie. V souboji lstí zvítězil a tchána zabil. Na jeho
počest se pak "prý" v Olympii začaly konat pravidelné vozatajské soutěže. Když pak
někdy mezi 11. a 8. stoletím př.n.l. pronikly na poloostrov dórské kmeny, začal být v
Olympii uctíván nový bůh Zeus. Došlo pravděpodobně k dočasnému přerušení her, i když
památka hrdiny Pelopa nebyla zcela zapomenuta. A někdy v této době se objevuje nová
legenda o zakladateli olympijských her, o Héraklovi, který je měl založit na počest svého
vítězství nad élidským králem Augiášem, který mu nezaplatil slíbenou odměnu za
vyčištění slavného chléva, nebo po návratu Argonautů z Kolchidy, kde pomohl získat
Iásonovi zlaté rouno.
Héraklés měl podle legendy postavit první Diův oltář a měl odkrokovat i délku stadionu.
Podle Pindara pak měl Héraklés založit olympijské hry na počest Dia Olympského, svého
otce, a k uctění památky Pelopa. Toto přerušení a znovuobnovení se pak snad promítlo
do pověsti o obnovení olympijských her élidským králem Ífitem, který chtěl zastavit
krvavé boje, které tehdy v Řecku zuřily. Na jeho dotaz odpověděla delfská věštírna, že
má obnovit olympijské hry. Spojil se proto podle legendy s nejmocnějším mužem na
Peloponésu, se spartským Lykúrgem a písským králem Kleosthenem.
Všichni tři uzavřeli smlouvu o všeobecném posvátném míru - ekecheirii, závaznou pro
všechny Řeky po dobu konání olympijských her. Smlouva byla zapsána na disku, který
byl uložen v olympijském chrámu bohyně Héry. O existenci tohoto disku máme mnoho
dokladů.
Tím tedy byly obnoveny olympijské hry. První obnovené olympijské hry se měly konat
roku 776 př.n.l. Písemné památky, zejména seznamy vítězů, které však nejsou vůbec
spolehlivé, dokládají, že hry měly ještě v 8.století př.n.l. jen lokální charakter. Byly
jednodenní a jednalo se především o náboženské obřady. Tento charakter měla i jediná
"sportovní" soutěž - běh na jeden stadion. Prvním vítězem byl prý Koroibos z Élidy.
Postupem času přibývaly další soutěže, náboženský obsah se však již podstatně neměnil.
Na 14, olympijských hrách roku 724 př.n.l. byl na program her zařazen běh na dva
stadiony, tzv. diaulos (tam a zpět). Na 15. olympijských hrách roku 720 př.n.l. přibyl
vytrvalostní běh, tzv. dolichos, jehož délka však kolísala od 1 345 m do 4 615 m. Jak se
běželo, jestli v drahách tam a zpět nebo dokola se jen dohadujeme. Na 18. olympijských
10
hrách roku 708 př.n.l. byl poprvé zařazen zápas zvaný palé a pětiboj (pentatlon), který
se skládal z běhu na jeden stadion, skoku dalekého (skákalo se s jakýmisi činkami a
jednalo se pravděpodobně o trojskok), hodu diskem, hodu oštěpem a ze zápasu palé,
který se podobal dnešnímu pojetí zápasu řecko-římskému s tím rozdílem, že se bojovalo
jen ve stoje. Jak šly jednotlivé disciplíny za sebou a jak se určoval vítěz není známo. Na
23. olympijských hrách roku 688 př.n.l. byl na program her zařazen box (pygmé). Roku
680 př.n.l., tj. na 25. olympijských hrách se poprvé konaly závody vozů se čtyřspřežím,
roku 648 př.n.l. přibyly závody na koních a pankration-všeboj, tj. směs úchopů, úderů a
kopů, při kterém se pokračovalo v boji i na zemi, kombinace zápasu a boxu. Při 65.
olympijských hrách roku 520 př.n.l. byl na program zařazen běh ozbrojenců (hoplités).
Tím byl vývoj v podstatě ukončen. Dále se již jen upravovaly jednotlivé disciplíny (např.
závody dvouspřeží, hřebců, klisen atd.). Udivuje celkem pozdní zařazení vozatajských a
jezdeckých soutěží na program, když víme, že počátky sportovních soutěží v oblasti
Olympie byly - alespoň podle mýtů, spjaty s vozatajskými závody a jejich oblibu
potvrzuje Homérova Iliada a nálezy mnoha figurek a kreseb s náměty vozatajských
závodů. Tradice byla asi příchodem dórských kmenů dočasně přerušena.
S rozšiřováním programu bylo nutno přikročit i k prodloužení doby konání her. Přesné
údaje chybí, je však pravděpodobné, že nejpozději roku 688 př.n.l. nebo 680 bylo trváni
her prodlouženo na dva dny, později až na pět dní. S růstem programu rostl i význam
her. Z lokálních her, kterých se z počátku účastnili jen závodníci z Peloponésu, se
koncem 7. století staly hry všeřecké. Z počátku byli mezi vítězi Éliďané a Messéňané.
Koncem 8. století byli však Messéňané podrobeni Spartany, kteří se postupem času
stávají nejčastějšími vítězi olympijských her. Když však vypuklo v polovině 7. století
velké povstání Messéňanů proti nadvládě Sparty, došlo k hlubokým společenským
změnám v organizaci spartského státu a jeho výchovném systému, a to se nakonec
promítlo koncem 7. století do toho, že Spartané již nadále mezi vítězi prakticky
nefigurují. Na jejich místo nastupují závodníci z jiných částí řeckého světa; z Itálie, Atén,
z maloasijského Mílétu a i odjinud.
Se vzrůstem významu se komplikovala příprava závodníků a organizátorů. Pro
organizátory začala vlastně příprava určením data konání her, což byl úkon dosti složitý.
Po stanovení data vyslala élidská vláda do řeckých měst poselstva; která vyhlásila
posvátný olympijský mír, ekecheirii. Tím začala pro závodníky závěrečná část
dlouhodobé přípravy k účasti.
Závodů se mohli účastnit až do helénistického období jen svobodní občané řeckého
původu. Otroci a barbaři nebyli na hry jako aktivní závodníci připuštěni, ale mohli se her
účastnit jako diváci. Her se nesměly ani jako diváci účastnit vdané ženy. Zákaz kupodivu
neplatil pro neprovdané ženy. Bylo však možné; aby se ty nebo ony staly olympijskými
vítězi, zvítězil-li jejich kůň nebo spřežení, které ovšem vedl někdo jiný. Ženy ovšem měly
své vlastní soutěže - heráie.
Her se nesměli zúčastnil ani ti, kdož prolili krev a jejich vina nebyla odčiněna, nebo ti,
kdož kradli v chrámu. Závěrečnou přípravu závodníků a celý průhěh her řídili tzv. řečtí
soudcové, hellánodikové s pomocí celé řady sluhů a dozorčích. Zpočátku byli jen dva,
později se jejich počet ustálil na devíti.
Závodníci (s výjimkou vozatajů a jezdců a tím i majitelů koní) měli povinnost se dostavit
do určitého času nejdříve snad do gymnázia v Olympii, později - jak to popisuje
Pausániás - do gymnázia města Élis (a v tomto případě nejpozději jeden měsíc před
zahájením her), kde se pod dohledem hellánodiků, zkušených tělovýchovných odborníků,
podrobili závěrečné přípravě. Při příchodu museli prokázat, že se po dobu nejméně
deseti měsíců intenzívně na závody připravovali. K výkonu byli připravováni za
doprovodu hudby (hry na píšťalu) a případně byli povzbuzeni, pokud se dost nesnažili, i
prutem. Na závěr tohoto soustředění se konala jakási kvalifikace a nakonec i rozlosováni
do vylučovacích zápasů a rozděleni podle věku na kategorii mužů a dorostu.
Den před zahájením olympijských her se závodníci pod vedením