historie

hellánodiků shromáždili
a šli přes noc z Élidy do Olympie, kam dorazili s několika přestávkami s náboženskými
11
obřady před polednem. Pak se konaly náboženské obřady na počest Dia a dalších bohů v
posvátném okrsku Olympie, v altidě. Po obětování Diovi se závodníci shromáždili ve
čtvercové hale mezi budovami Búleutéria (kde sídlili hellánodikové), aby složili
olympijskou přísahu. Pak se konaly soutěže hlasatelů a trubačů, kdo z nich bude
vyvolávat závodníky, vyhlašovat jednotlivé soutěže i výsledky. Tyto soutěže se
nezapočítávaly do programu antických olympijských her. Vlastní sportovní soutěže začaly
až druhý den.
Mimo soutěž předváděli výsledky své práce sochaři, filozofové, historici a další. Umělecké
soutěže, pokud ovšem nepřijmeme soutěž trubačů a hlasatelů za jejich součást, na
programu olympijských her nikdy nebyly, s výjimkou epizody, kdy císař Nero zatoužil po
olympijském vítězství a donutil organizátory k tomu, aby nejen posunuli uspořádání her
o dva roky dopředu, tj. na rok 67 n.l., ale aby (ve snaze získat co nejvíce vítězství) také
zařadili do programu několik nových disciplín, mimo jiné i múzické závody ("slavně"
zvítězil v přednesu tragédie a hře na lyru). Zvítězil ještě v řadě dalších soutěží, z nichž
závod desetispřeží, které sám řídil a ve kterém závodil jen on sám, měl skandální
průběh. Během jízdy z vozu vypadl, byl do něho organizátory opět posazen, ale
nevydržel a před cílem vzdal. Přesto zvítězil, Pořadatelé po smrti Neronově tyto
olympijské hry anulovali a výsledky zrušili.
V době, kdy hry trvaly pět dní, byl další průběh soutěží přibližně následující: druhý den
byl věnován závodům chlapců - dorostu. Třetí den následovaly hippické soutěže. V noci
se konaly oběti na počest héroa Pelopa a celý čtvrtý den byl oslavován Zeus Olympský.
Pátý den se konaly závody v běhu a nejslavnější disciplína her, pětiboj, dále soutěže v
zápasu, boxu a pankratiu. Pak následovalo věnčení vítězů a oslavy. Přesné rozvržení
programu her však neznáme. Sláva her a impozantní nádhera Olympie rostla, ale
postupně se začalo měnit pojetí. Prakticky až do konce 5. století př.n.l. byla účast na
olympijských hrách přirozenou touhou každého Řeka, který se soustavně a promyšleně
připravoval ve výchovných á vzdělávacích ústavech. I když získal jako olympijský vítěz
odměny a mimořádné pocty, byl jeho výkon především službou vlasti, byl vzorem pro
ostatní mládež. Cílem tedy nebyl jen příjem peněz, bohatství a pocty.
Postupně se však závodníci začali měnit v profesionály, kteří se svými výkony ' živí, mají
své sponzory a manažery, začínají kočovat od her ke hrám. Stejně i diváci začali toužit
především po napětí, po podívané a proto se do popředí dostaly především ty soutěže,
které měly dramatický a často krvavý průběh - pygmé a hlavně pankration. Spolu s tím,
jak upadalo Řecko zmítající se ve 4. století př.n.l. v neustálých válkách, upadala i
morálka a význam olympijských her.
Objevily se první pokusy o korupci a podvody. První známý případ se udál roku 388
př.n.l. na 98. olympijských hrách, kdy boxer Eupolis z Thessálie podplatil své tři soupeře.
Po prozrazení byl Eupolis odsouzen k pokutě, za kterou byly v Olympii stavěny tzv.
pokutové sochy - zanés, (hlásající hanbu Eupolia) a zdůrazňující, že vítězství může být
dosaženo jen v čestném boji. Počet podobných pokusů rostl a tak tyto sochy vytvořily
dlouhou řadu při vchodu na stadion. Tento morální úpadek her a soutěžení byl ještě
zesílen po ztrátě řecké samostatnosti, kdy fyzická zdatnost a bojeschopnost ztratila pro
Řeky původní význam. V helénistické době však došlo k novému rozmachu her, nikdy
však již nenabyly původní podoby. Staly se však nejslavnějšími a nejvýznamnějšími
hrami tehdejšího světa.
Účast na nich se stala věcí prestiže. Her se začali účastnit i závodníci neřeckého původu,
nejdříve Makedonci, později závodníci z Egypta a od poloviny 2. století př.n.l. i Římané
(po dobytí Řecka Římany došlo k dočasnému úpadku her, aby znovu za římského
císařství, tj. v 1. - 3. století n.l. opět zazářily a účast na nich se opět stala prestižní
otázkou vysokých společenských kruhů). Tak se stali vítězi v hippických soutěžích i
římští císařové Tiberius a Germanicus, proto tolik o tuto poctu usiloval i Nero. V tomto
období se her již účastnili prakticky všichni příslušníci říše římské, Féničané, Syřané,
Ilyrové a posledním olympijským vítězem, kterého známe, byl Armén.
Přes přímou účast vysokých kruhů se profesionální charakter závodníků nezměnil,
zdokonalila se jen jejich příprava a zabezpečení. Došlo také k nové výstavbě a přestavbě
12
Olympie, které věnovali římští císařové mimořádnou náklonnost. Zejména ve 2. století
př.n.l. prožila Olympie období netušeného rozkvětu. Celý areál byl rekonstruován a
modernizován, byla postavena řada nových staveb, vytvořeno a postaveno mnoho
nových soch a do pokladnic Olympie přicházelo mnoho bohatých darů.
Zkáza začala postupně v průběhu 4. století n.l. a úzce souvisela s úpadkem politické a
ekonomické moci římské říše a s rozmachem křestanství, které když se ve 4. století n.l.
stalo oficiálním náboženstvím, začalo tvrdě bojovat proti pohanskému kultu nahého těla.
Roku 393 n.l. se konaly pravděpodobně poslední oficiální olympijské hry, rok nato
zakázal císař Theodosius I. další konání pohanských slavností a tím i olympijských her.
Zákaz však pravděpodobně nepomohl a hry se, alespoň v omezeném rozsahu, konaly
dál. Roku 395 n.l. byly poklady Olympie vypleněny gótskými kmeny vedenými
Alarichem. Ale asi i pak ještě hry živořily, svědčí snad pro to skutečnost, že císař
Theodosius II. vydal roku 426 n.l. nový zákaz pohanských slavností a aby jim zamezil,
přikázal zničit všechny pohanské chrámy v Olympii. Zkázu dovršily dvě katastrofální
zemětřesení během 6. století a následující záplavy.
Antické olympijské hry upadly do zapomnění a trvalo několik staletí, než se o nich začalo
znovu hovořit. Nejdříve v období renesance po znovuobjevení děl antických autorů.
13
Tělesná kultura antického Říma
Během 1. tisíciletí př.n.l. se do popředí vývoje evropské civilizace dostal i Apeninský
poloostrov. Zatímco jih byl kolonizován Řeky, ve střední a severní části se začala vyvíjet
v 8. až 6. století př.n.l. svébytná a tak trochu záhadná civilizace Etrusků, o jejichž
původu se stále vedou spory. Skutečnosti je, že v etruské kultuře se spojují jednoznačně
vlivy orientální i řecké.
Dodnes neznáme bezpečně ani původ Etrusků, ani jejich jazyk. Hlavním zdrojem našich
informací o vyspělé etruské společnosti jsou jejich pohřebiště. Nálezy dosvědčují i
vyspělou tělesnou kulturu.
K poctě bohů a zřejmě i k uctění svých významných mrtvých byly pořádány četné
slavnosti i sportovního charakteru. Na programu byly tanec, box, zápas, běh, hody
diskem a oštěpem, skok, plavání, skoky do vody apod. Častá jsou znázornění
vozatajských závodů a zápasníků (a to i žen).
Vedle soutěží sportovního charakteru byly pořádány slavnosti, jejichž součástí byly
skutečné souboje na život a na smrt. Aktéry byli především váleční zajatci, ale časté byly
i souboje s dravými zvířaty a s býky. Tyto slavnosti později převzali Římané jako své
gladiátorské hry. Slavností se účastnila jako diváci širší etruská veřejnost.
O původu her je zachována mimořádně zajímavá zpráva v Hérodotových Dějinách, kde
se praví,že hry, které se nyní pěstují u Řeků, vymysleli Lýdové, z nichž část se kvůli
hladu vystěhovala z Malé Asie na Apeninský poloostrov. To snad dosvědčuje vzájemné
ovlivnění všech těchto kultur . Původní etruský zvyk - přinášení lidských obětí, tedy
zabíjení válečných zajatců po vítězství - se v evropském prostředí dostal do rozporu s
novými společenskými normami a byl časem nahrazen symbolickým soubojem. Etruské
veřejné slavnosti v sobě spojily tradice předoasijské,řecké i apeninské.
Z nálezů lze též vyčíst vysokou úroveň péče o tělo, hygienu a "rekreační"využití četných
fyzických aktivit. Etruská kultura měla bezprostřední vliv na formátování kultury římské.
Dnes jen těžce můžeme odlišit to, co je etruského původu a co přinesli sami Římané.
Skutečností však zůstává, že na rozdíl od Řeků a Etrusků, římská tělesná kultura byla
výrazně utilitární.
V 8. století bylo Etrusky založeno město Řím. Roku 510 př.n.l. byli etruští králové
vypuzeni a Řím se stal aristokratickou městskou republikou. Brzy přešel od obrany k
expanzi v krátkém čase ovládl celý Apeninský poloostrov: koncem 3. století př.n.l.
porazil svého největšího soupeře Kartágo, ve 2. století dobyl a postupně celou oblast
Středozemního moře. Koncem 1. století se republika změnila v císařství. Ve 4.století n.l.
se říše římská rozdělila na část západořímskou a východořímskou, byť formálně byla říše
ještě stále jednotná. Roku 476 n.l. říše západořímská zanikla nahrazena řadou drobných
nástupnických států, zatímco říše východořímská přežívala až do roku 1453 n.1.
Permanentní římská expanze pochopitelně ovlivnila i charakter celé římské kultury a
společnosti - byla jednoznačně utilitártní a značně militaristická.
Základem římské armády byly pěší legie a celkem malé ale elitní jezdecké jednotky
zřizované z příslušníků nejvyšších vrstev Říma. Služba v armádě byla základním právem,
ale i povinností každého plnoprávného římského občana. Úroveň vojenských povinností
byla dána majetkem. Nejbohatší byli jezdci, nejchudší se stali prostými prakovníky.
Soustavným výcvikem procházela jen nejvyšší společenská vrstva. Výcvik se konal za
hradbami města na Martově poli. Na programu byl běh, zapás, box, hod oštěpem, šerm
krátkým mečem, střelba lukem, plavání a míčové hry. Speciálním výcvikem procházeli
jezdci na koni a na vozech. Své umění předváděli mladí římští jezdci od r. 304 př.n.l.,
vždy 15. července na slavnostech svých ochránců Kastora a Polluka na římském fóru.
Ideálem výchovy byla výchova statečného, zbožného a bohům a státu oddaného občana.
14
Od. 3. století př.n.l., kdy Řím přešel k dlouhodobým dobyvatelským válkám, se postupně
začala měnit i sama armáda. Za diktátora Sully byla dosavadní armáda budována na
základě všeobecné branné povinnosti všech plnoprávných občanů, nahrazena armádou
profesionální, žoldnéřskou. Vojáci byli najímáni na dobu 16 - 20 let .To ovšem ovlivnilo
celý systém výcviku. Základem se staly dlouhé usilovné pochody (průměrně 15 - 20 km
denně, ale i více), běh, skoky, plavání, hod oštěpem, lukostřelba, šerm a zápas.
Zavedením profesionální armády přestala většina římského obyvatelstva pravidelně
cvičit. Ale právě v této době pronikala do Říma vyspělá řecká tělesná kultura. Ta však
narážela na odpor některých římských státníků a filozofů jako např. Cicera, Catóna,
Plinia ml., Seneky, kteří se obávali změkčilosti řecké tělesné kultury. Římané skutečně
od Řeků přebírali spíše pasivné součásti řecké tělesné kultury: hygienu, masáže,drobnou
kondiční gymnastiku a drobné hry. Na rozdíl od Řeků začali Římané budovat
tělovýchovná zařízení, která byla určena především pro diváky a nikoliv pro vlastní
aktéry - cvičence při slavnostech. V římských městech byly např. paléstry téměř
neznámé. Zkrátka systematický řecký fyzický výcvik Římané nepřijali, nepochopili ho,
pohrdali atletikou stejně jako odmítali nahotu cvičících.
Zato se rozvíjelo diváctví. Staré slavnosti dostávaly nový obsah a charakter. Iniciační
válečné tance římských mladíků stejně jako závody vozů postupně ztrácely svůj původní
význam: oslavu fyzické zdatnosti a změnily se ve státní svátky, nabývaly formu
podívané.
Při některých státních svátcích pořádalo město pro pobavení občanů veřejné hry ludi.
Také tyto hry se vyvinuly z náboženských obřadů zřejmě etruského původu. Byly zprvu
součástí oslav vítězství římských zbraní - tzv. triumfů. Ty vnášely do římských slavností
výrazně světský prvek. Časem se veřejné hry - ludi oddělily od triumfů a staly se
samostatnou formou veřejné zábavy. Přibližně od r. 366 př.n.l. byly tyto hry pořádány již
jen jako samostatné akce a to pravidelně každého roku v září. Jsou známy pod názvem
Ludi Romani, příp. Ludi Magni, tj. hry římské nebo také velké. Od konce 3. století přibylo
dalších pět her: hry plebejské, hry apolonské, hry bohyně Cerery, hry maloasijské Velké
matky a hry Flořiny. Zpočátku byly jednodenní, na sklonku republiky už trvaly až 17 dní
v roce. Součástí těchto her byly hry v circu (ludi circensese), hry se zvířaty (ludi
venationes) a divadelní představení (ludi scaenici).
Hry v cirku byly etruského původu. Skládaly se z vozatajských závodů a boxerských
utkání. Počátkem 2. století se při hrách v cirku objevují soutěže v zápase a běhu. Řečtí
atleti vystoupili v Římě poprvé roku 186 př.n.l. Zájem o jejich vystoupení však nebyl
velký.
Od poloviny 3. století př.n.l. se začaly příležitostně konat na římském fóru souboje
ozbrojených dvojic, tzv. gladiátorské hry (od gladius - meč). Zpočátku se jich zúčastnili
váleční zajatci, později začaly vznikat specializované gladiátorské školy. Gladiátory nebyli
jen váleční zajatci, ale často i svobodní občané, kteří tím řešili některé své osobní,
rodinné nebo finanční problémy.Majitelé škol - lanistae vycvičené gladiátory pak za
vysokou cenu půjčovali organizátorům her.
Hry se rychle ujaly. Jejich počet postupně narůstal a v r. 264 př.n.l. se poprvé konaly už
souboje tří párů, v roce 216 dvaceti dvou párů, v roce 183 šedesáti párů v roce 174 se
již podobných akci konalo v roce několik. Caesar uspořádal v roce 65 souboje již tří set
dvaceti párů. Gladiátorské hry nebyly zpočátku součástí her ludi, byly to totiž tzv.
munera - podívané.
V 1. století př.n.l. se římská společnost - republika dostala do permanentní krize. Jedním
z jejích projevů bylo vypuknutí rozsáhlého povstání gladiátorů vedeného elitním
gladiátorem Spartakem z gladiátorské školy v Capui, které zatřáslo celým římským
společenským zřízením. Povstání bylo krvavě potlačeno. Římská republika se ale již
přežila.
Nástupem císařství na sklonku 1. století př.n.l. začala nová etapa ve vývoji římské
společnosti. Řím se stal obrovským městem, které lákalo. Koncentrace obyvatelstva, z
15
nichž velká část nepracovala, ale byla živena na útraty státu, přinášela současně
nebezpečí zločinu. Stát musel poskytovat obyvatelstvu nejen chléb, ale i dostatečnou
zábavu, která by vyplnila nebezpečně dlouhý volný čas. Pořádání veřejných slavností se
stalo součástí státní politiky. Chléb a hry (panem et circenses) se staly právem římského
lidu. Nádhera narůstala. Počet pravidelně pořádaných her neustále vzrůstal. V 1. století
n.l. se konaly ludi po 88 dní, ve 2. století již po 135 dní, ve 3. století již 176 dni. Vedle
nich byla ještě pořádána řada dalších her a slavností. Tak např. císař Traianus uspořádal
roku 1O7 na počest svého vítězství nad Dáky hry, které trvaly plných 123 dnů.
Zatímco ludi a gladiátorské hry procházely změnami, hry v cirku si po celou dobu udržely
svůj původní charakter. Závodní vozy startovaly za čtyři soukromé stáje rozlišené podle
barev na modré, bílé, červené a zelené. Vozatajové byli převážně profesionálové. Dalších
jízdních akcí se však účastnili i příslušníci vyšších vrstev. Později ve vozatajských
závodech často startovali i představitelé nejvyšších kruhů, i sami císařové. V Římě byly
celkem čtyři cirky; z nichž circus Maximus byl nejstarší a největší. Prý až pro 25O 000
diváků.
Na počátku našeho letopočtu se začaly gladiátorské hry konat v amfiteátrech. Požadavky
na počet gladiátorů rostl, a proto byly gladiátorské školy převedeny do vlastnictví a
správy státu (též proto, aby nemohly být vojevůdci zneužity k posílení osobní moci). Ve
spojení s Colosseem vznikly koncem 1. století n.l. čtyři gladiátorské školy, které byly
schopny vycvičit až 10 tisíc gladiátorů. O gladiátory pečoval početný sbor odborníků
lékaři, maséři, trenéři a řada dalších. Gladiátoři byli cvičeni ve zbrani, pro boj s
protivníkem a s dravou zvěří.
V době císařství měly hry v amfiteátru tento program: dopoledne hry se zvířaty, polední
přestávka byla vyhrazena popravám zločinců a nepřátelů císaře a státu (zvláště
křesťanů) a odpoledne se konaly gladiátorské hry. Na programu byly různé formy
gladiátorských soubojů a počet jejich variant rostl tak, aby byl program co
nejzajímavější. Na programu byla předváděna cvičená zvířata a býčí zápasy. Gladiátoři
spolu bojovali různě vyzbrojeni, ve dvojicích ale i v celých jednotkách. Některé
amfiteátry bylo možno naplnit vodou a pořádat námořní bitvy. Jako bojovníci
vystupovaly i ženy, lidé různě tělesně postižení apod. Na program byly zařazovány i
řecké zápasy, případně závody v běhu. Celkem bylo v Římě pět amfiteátrů, z nichž
největší je známé Colosseum pro 80 tisíc diváků.
V době císařství došlo k opětovnému rozvoji panhelénských her. Prakticky každý císař
podporoval a nově zakládal další hry. Tak císař Augustus založil na památku svého
vítězství v bitvě u Aktia tzv. aktijské hry s bohatým atletickým pořadem. Časem byly
založeny další hry, většinou se nazývaly podle zakladatele - např. Neronie, Traianie
apod. Kromě toho byly napodobovány hry olympijské.
Vedle her a závodů věnoval stát velkou pozornost i výchově státních úředníků. V 1.
století n.l. byly založeny první státní školy a prvním státem placeným učitelem a
teoretikem výchovy v Římě se stal Marcus Fabius Quintilianus (35 - 100 n.l.), který
prosazoval tělesnou výchovu do systému přípravy státních úředníků.
Svobodní římští občané v době císařství věnovali velkou pozornost také hygieně a dalším
pasivním formám péče o tělo. Byly budovány rozsáhlé veřejné lázně - termy, vybavené
vším pohodlím, ústředním topením, knihovnami, sály pro míčové hry, gymnastickými
sály atd. Nejznámější jsou termy Caracallovy, Trajánovy a Diokleciánovy.
Velký vliv na další rozvoj lázní a péče o tělo měla řecká věda zvl. lékařství. Přes všechen
odpor řecká věda pronikala do života římské společnosti. Čelným představitelem řecké
vědy v Římě byl lékař Galenos z Pergamu, který v Římě položil základy léčebné
gymnastiky. Velmi doporučoval míčové hry a všechny formy přirozeného pohybu, zvláště
veslování, jízdu na koni, šerm a běh.
Koncem 3. století n.l. se říše římská dostala do permanentní krize, otrokářský systém se
přežil. Šířilo se nové náboženství - křesťanství. Začal postupný rozpad římského státu.
16
Vítězné křesťanství se ostře postavilo proti pohanským svátkům, proti rozmařilosti a
zhýralosti římského světa. Křesťanské učení odmítlo dosavadní životní styl. Církev
zakazovala zvláště gladiátorské hry v amfiteátru. Přitom však dlouho narážela na silný
odpor širokých vrstev obyvatelstva, které se nechtělo vzdát svých zvyků a práv. Oficiální
zákazy se však postupně nakonec prosadily. Roku 399 byly uzavřeny gladiátorské školy
v západní části říše; gladiátorské hry zanikly na východě říše již koncem 4. století, na
západě k tomu došlo v průběhu 5. století. Hry se zvířaty se snad konaly ještě v 6. století.
Roku 394 zakázal císař Theodosius I. ve východní části říše pohanské hry a tím i konání
olympijských her. Roku 426 tento zákaz zopakoval jeho nástupce Theodosius II.
Destrukci přežily jen závody vozů. Ve východní části říše až o celé tisíciletí. Definitivně
tam zanikly až roku 1453 po dobytí Konstantinopolu Turky.
Západní Evropa byla v troskách. Rodila se nová, feudální společnost.
17
Tělesná kultura středověku