Učivo na Dendro

1. Charakteristiky jednotlivých FGO, VS (síť ČZU).

________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________
________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________
2. Skladba lesů – rekonstruovaná přirozená, současná a doporučená skladba lesů (síť ČZU). v %
Skladba lesů:
smrk
jedle
borovice
modřín
ostatní jehličnany
Σ jehličnany
Přirozená
11,0
18,0
5,4
0,0 +
0,0
34,4
Současná
54,2
0,9
17,6
3,7
0,2
78,0
Doporučná
36,5
4,4
16,8
4,5
2,2
64,4
Skladba lesů:
dub
buk
habr
jasan
javor
jilm
bříza
lípa
olše
ostatní listnáče
Σ listnáče
Přirozená
17,2
37,9
1,8
0,7
1,5
0,5
3,8
3,8
0,6
0,5
65,6
Současná
6,3
5,9
1,2
1,1
0,9
0,0 +
0,9
0,9
1,5
1,4
22,0
Doporučená
9,0
18,0
0,9
0,7
1,5
0,3
3,2
3,2
0,6
0,6
35,6
________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________
________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________

3. Smrky – jejich rozdělení a taxonomické zařazení.
podříše: Cormobionta = vyšší rostliny
oddělení: Gymnospermophytae = rostliny nahosemenné
třída: Pinophyta = rostliny jehličnaté
řád: Pinales = borovicotvaré
čeleď: Pinaceae = borovicovité
rod: Picea = smrk
* dělení rodu Picea (podle šišek a dále podle jehlic) do 2 podrodů a 4 sekcí:
♦ 1. podrod: Picea
• šišky typu „morinda“ – semenné šupiny tuhé, neohebné, tmavěji zbarvené
□ sekce: Omorika
• jehlice zploštělé (inverzně dorziventrálně)
• průduchy jen epistomaticky – na svrchní straně, která ale na bočních větvích míří dolů
• např.: Picea omorika, Picea breweriana
□ sekce: Picea = Eupicea
• nezastíněné jehlice ± 4hranné, dorziventrálně nezploštělé, příp. jehlice na průřezu čtvercovité až deltoidní
• průduchy ± na všech stranách jehlice – bývá tak nejčastěji stejnobarevná
• např.: Picea abies, Picea obovata, Picea orientalis, Picea schrenkiana, Picea koraiensis, Picea koyamai,
Picea glauca, Picea mariana, Picea rubens
♦ 2. podrod: Casicta
• šišky typu „casicta“ – semenné šupiny tenké, ohebné, světleji hnědé
□ sekce: Sitcha
• jehlice zploštělé (dorziventrálně)
• průduchy převážně na jedné, dolů obrácené straně jehlice
• např.: Picea sitchensis, Picea jezoënsis
□ sekce: Pungentes
• jehlice dorziventrálně nezploštělé, na průřezu ± kosočtvercovité
• průduchy ± na všech stranách
• např.: Picea engelmanii, Picea pungens
________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________
________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________

4. Picea abies – charakteristika druhu, areál rozšíření, růstová charakteristika.
Picea abies = smrk ztepilý
Charakteristika druhu:
* nejdůležitější hospodářská dřevina střední a severní Evropy, opora dřevařského průmyslu
Zastoupení v lesích:
Přirozené – 11%
Současné – 54,2%
Doporučené – 36,5%
• vysoký strom: výška: kolem 30 – 50 m (max. 69 m)
∙ tloušťka kmene: cca 1 – 1,5 m (max. 1,82 m)
∙ Král Šumavy: 68 m, (výčetní tloušťka) 1,83 m, 45 m3
• dosažitelný věk: 300 – 400 (max. 600) let
• koruna: pyramidální, do vysokého věku špičatá, širší nebo užší, pravidelně přeslenitá
∙ větvení – velmi variabilní
∙ horské lokality – časté vystavení větrům vanoucím z 1 směru (a obrusu sněhem) → vlajkové stromy (na závětrné
straně kmene)
∙ 11leté výhony – několik pupenů „mezipřeslenových“ – z nich se vyvíjejí kratší, tenké výhony
∙ známé především u ježovitého typu větvení a u některých kultivarů
• letorosty: hnědé, žluté až bělavé, častěji lysé než slabě chlupaté
• pupeny: úzce kuželovité, obvykle špičaté, světle hnědé, bez pryskyřice
• jehlice: 4hranný průřez, zašpičatělé, tmavě zelené, směřují šikmo k vrcholu letorostu
∙ jehlice na svislých výhonech a větévkách uspořádané radiálně
∙ na svrchní straně vodorovných prýtů směřují téměř kupředu, na spodní straně rozčísnuté
∙ na stromě vytrvávají 6 – 9 let, při imisním zatížení méně
• kmen: průběžný, kuželovitý, velmi různotvarý, vyvinuté kořenové náběhy
∙ pravidelné přeslenité větvení
∙ kůra (borka): zpočátku světle hnědá, tenká, šupinatá, později šedá, odlupující se v plochých, tenkých šupinách
∙ ve spodní části kmene borka podélně rozpraskaná
∙ proměnlivost kůry a borky veliká a vzrůstá se stářím: existují především typy:
a) s borkou tenkou, s povrchem hladkým, či lasturovitým, penízkovitým
b) s borkou silnou, se šupinami podélnými
∙ dřevo: bledě nažloutlé, měkké, lehké, pružné a pevné, snadno opracovatelné, s drobnými pryskyřičnými kanálky a
vícevrstevnými dřeňovými paprsky
∙ jádro není znatelně odlišeno
• kořenový systém: plošný, rozložený při povrchu → trpí vývraty a rychlým vyčerpáním půdy v horním horizontu
∙ nejstabilnější smrkové monokultury na podmáčených půdách
∙ na promrzlých půdách dochází spíše ke zlomům než k vývratům
∙ kořenový systém značně variabilní; charakterizován jasným odlišením horizontálních a vertikálních kořenů
∙ při půdním povrchu uloženy silné, talířovitě rozložené kořeny – z nich vyrůstají četné tenčí kořeny či kořenové
výběžky, rostoucí víceméně svisle dolů, často i hluboko (pokud jim v tom nebrání půdní prostředí)
∙ 1 – 2leté semenáčky – 2 typy kořenových systémů:
a) kuželovitý – krátký hlavní kořen se silnými, směrem dospodu stále kratšími kořínky bočními
b) válcovitý – dlouhý kořen hlavní s četnými tenkými kořínky bočními
∙ největší vliv na tvorbu kořenového systému mají půdní podmínky – především obsah kyslíku v půdním vzduchu a
s tím související vodní poměry: kořínky se vyhýbají půdním vrstvám chudým na kyslík
∙ nad vysoko položenou hladinou stagnující podzemní vody se vytváří extrémně plochý kořenový systém – jen
krátké svislé boční kořeny, dole rozvětvené
∙ příznivé podmínky (hluboké, hlinité písky) – svislé kořeny mohou zasahovat až 6 m hluboko
∙ důležitý obsah živin: bohatší půdy hustěji prokořeněné
∙ kořenový dosah i celková délka kořenů větší na půdách chudších a sušších (časté provazovité vyhledávací
kořeny, až 10 m dlouhé)
∙ nejvíce prokořeněny nejsvrchnější humusové horizonty – obsahují dostatek živin → kořenový systém plochý
∙ nejhustější prokořenění na obvodu půdorysu koruny – srážková voda stéká z okrajů koruny jako z deštníku
∙ při dotyku kořenů může dojít k jejich srůstání
∙ mohou se vyskytovat chůdovité kořeny
• kvetení: duben – červen
• šištice: samčí: elipsoidní, žlutavě červené, stopkaté, umístěné mezi jehlicemi jednoletých prýtů, obvykle ve střední i
dolní části koruny
∙ samičí: dlouhé, vzpřímené, zelené (f. chlorocarpa) nebo červené barvy (f. erythrocarpa) – umístěné v horní části
koruny
Znak
Zelené samičí šištice
Červené samičí šištice
Vývoj ve vegetační sezóně
pozdější
časnější
Postavení jehlic na prýtu
volnější
hustější
Převažují obvykle v polohách
nižších
vyšších
• šišky: před dozráním nazelenalé, řidčeji červenofialové
∙ zralé tmavě hnědé, válcovitě vejcovité
∙ visí dolů, různé velikosti: 8 – 20 cm dlouhé a 3 – 4,5 cm široké
∙ dozrávají na podzim 1. roku, po tom, co se otevřou (a po vypadnou semena), odpadávají celé
∙ obsahují velká množství semen
∙ semenné šupiny neohebné
∙ semenné šupiny variabilní: 3 variety šišek podle zakončení semenných šupin:
∙ obovata – semenné šupiny úzce eliptické nebo téměř okrouhlé či vejčité, celokrajné (zaokrouhlené), širší než
delší; převládají v chladnějších oblastech
∙ obovátních šišek přibývá cca od západu k východu, od jihu k severu a od nižších poloh k vyšším
∙ europea – semenné šupiny široce eliptické až kosočtverečné, rozdřípená špička
∙ acuminata – semenné šupiny dlouze vytažené se zúženou špicí (zoubkaté nebo vykrojené, se 2 hroty);
v teplejších oblastech
• semena: malá, tmavě hnědá až červenohnědá
∙ semeno opatřeno „lžičkovitým“ křídlem: 2 – 5x delší než semeno
∙ klíčivost si uchovává po několik let
• plodnost: v porostu začíná plodit obvykle od 60. roku; semenné roky se opakují po 4 – 5 letech
∙ u horní hranice lesa plodnost ustává – objevuje se vegetativní rozmnožování
• semenáčky: obvykle 8 – 9 děloh či děložních lístků (výjimečně 5 – 11), následovaných několika primárními jehlicemi
∙ dělohy opadávají ve 2. roce, současně vyrůstají další primární jehlice, odlišné od jehlic dospělých
∙ ve 3. roce začínají tvořit přesleny
∙ smrk dobře klíčí na rozkládajících se pařezech a spadlých kmenech (vznik pozdějších chůdovitých kořenů)
∙ sníh na nich dříve taje – výhodné zvláště v horách (dřívější nástup vegetační sezóny, která může být delší)
• růst: výškový přírůst se zvětšuje zpočátku jen pozvolně, později se zrychluje a kulminuje kolem 40. roku, končí
obvykle ve 100 letech
∙ 2 růstové typy smrku:
1. typ: růst v mládí rychlejší, s dřívější kulminací – následovaná rychlejším poklesem
2. typ: v mládí roste pozvolna, kulminuje asi o 20 let později a další růst klesá jen velmi pomalu
Rozšíření:
* Evropa severní, střední a jihovýchodní
* euroasijský areál – zasahuje přes celou Sibiř na východ k Ochotskému moři
* vlastní evropský areál má 2 oddělené části:
∙ Středoevropsko-balkánská oblast: převážně horská, dnes ostrůvkovitá, sledující jednotlivá pohoří (horské oblasti
střední a jihovýchodní Evropy)
∙ osídlení smrkem probíhalo v době poledové především z porostu jihovýchodní Evropy
∙ vylišují se 4 podoblasti, vzájemně během vývoje propojené:
a) Hercynsko-karpatská podoblast – na západě od SRN (od Harzu, Durynského a Hornofalckého lesa) přes ČR
až k vnitropolské ,,bezesmrkové“ disjunkci a po Východní a Jižní Karpaty
b) Alpská podoblast – celý alpský systém, včetně předhoří i Černého lesa
c) Dinárská podoblast (Ilyrská) – vrcholové části Dinárských Alp po severní Albánii
d) Rhodopská podoblast (Bulharská) – hlavní pohoří Rila planina, Pirin, Rodopy (až po okraj Řecka včetně),
zaujímá jižní pohoří Bulharska, nejvyšší pohoří Stara Planina a Vitoše
∙ Severo-evropská oblast: plošně mnohem větší než oblast Středoevropsko-balkánská – odlišuje se od ní souvislejším
výskytem smrku a nižší průměrnou nadmořskou výškou
∙ zabírá téměř celou Skandinávii, prochází Pobaltím a odtud k východu přes evropskou část Ruska k Uralu
∙ převažují pahorkatiny a rozsáhlé nížinné roviny, jen velmi omezeně zasahuje výše do skandinávských pohoří
* severní (polární) hranice přirozeného areálu smrku je hranicí chladu – dána minimální délkou vegetační doby
(2 – 2,5 měsíce), při níž může smrk ještě vegetovat a množit se
* nejseverněji zasahuje v nížinných polohách severní Skandinávie – téměř k 70°s.š.
* na severovýchodě končí areál „čistého“ smrku ztepilého přibližně na spojnici Finský záliv (Petrohrad) – oblast města
Tuly
∙ od této hranice na východ směrem k Uralu je hybridní zóna – tvoří plynulý přechod ke smrku sibiřskému
* východní hranice středoevropské a balkánské části přirozeného areálu smrku zřejmě dána nedostatkem vláhy
∙ za minimální množství ročních srážek potřebných pro smrk ve střední Evropě se považuje 600 mm, z toho 300 mm
ve vegetační době
* nejzápadnější autochtonní výskyt smrku v jihovýchodní Francii – v Západních Alpách, odtud pokračuje hranice areálu
na sever pohořími Jura – Černý les – Durynský les – zde se otáčí na východ k vnitropolské disjunkci;
ostrůvkovitý výskyt v pohoří Harz a na Lüneburském vřesovišti
∙ západní hranice pokračuje v severské části areálu západní Skandinávií
∙ západní hranice přirozeného areálu smrku ovlivněna především vývojem a postupem vegetace v období glaciálu a
postglaciálu – některé vhodné oblasti západní Evropy nestačil smrk, přicházející z různých směrů, dosud obsadit
∙ jihozápadní hranice spolu podmíněna úbytkem vláhy
∙ ve středu západní části se připojuje konkurenční tlak buku a jedle
* jižní hranice – probíhá ostrůvkovitě Přímořskými Alpami až téměř k Monaku či Nice
∙ izolované ostrůvky v Severních Apeninách
∙ na Balkáně jde Dinárskými pohořími směrem jihovýchodním až do severní Albánie a severozápadní Makedonie
∙ nejjižnější autochtonní výskyt vůbec: v řecké části Rodop
∙ jižní hranice přirozeného areálu = hranice sucha
• areál v ČR:
* hercynský smrk u nás zastoupen téměř ve všech nižších a vyšších pohořích s těžištěm v Novohradských horách,
Šumavě, Krušných horách, Jizerských horách, Krkonoších, Orlických horách a Jeseníkách
* karpatský smrk u nás přirozeně zastoupen ve všech vyšších polohách karpatského systému, počínaje Bílými
Karpatami a konče Moravskoslezskými Beskydami
* min.: soutěsky Labských pískovců – 140 m n. m.
* max.: Sněžka – 1550 m n. m.
* v ČR zastoupen v mezofytiku a oreofytikum (těžiště výskytu)
* v termofytiku výskyt smrku sporný: buď tam úplně chyběl nebo se vyskytoval jen zcela výjimečně a pomístně
* Mezofytikum (M):
∙ suprakolinní VS (spco) – kopcovitý: 200 – 550 m (115 – 650 m) – roztroušeně
∙ submontánní VS (sbmo) – podhorský, vrchovinný: 450 – 800 m (120 – 1000 m) – roztroušeně
∙ v mezofytiku se jako původní dřevina vyskytuje roztroušeně, jen jako příměs ve stinných, zaříznutých údolích,
kotlinách a v luzích
∙ dominantním druhem může být na prameništích a podél drobných lesních vodotečí, v podmáčených jedlových
smrčinách, na okrajích rašelinišť
∙ převládající (většinou neautochtonní) dřevinou bývá v lesích kulturních, především ve vyšším stupni mezofytika
* Oreofytikum (O):
∙ montánní VS (mo) – hornatinný: 750 – 1100 m (500 – 1300 m) – těžiště výskytu
∙ supramontánní VS (spmo) – středohorský či oreální, smrkový: 1000 – 1370 m (800 – 1370 m) – těžiště výskytu
∙ subalpínský VS (sbalp) – klečový: 1200 – 1602 m (1030 – 1602 m) – roztroušeně
∙ hlavní dřevina oreofytika – v klimatických či klimaxových smrčinách
∙ jednotlivé smrky nebo jejich skupinky vystupují i nad horní hranici lesa – do vegetačního stupně kosodřeviny
(vytvářejí horní hranici lesa)
• vertikální rozložení: 0 – 2300 (2450) m n.m. – od hladiny moře až po horní hranici lesa a dokonce i po horní hranici
stromovou
* sever Evropy: především v nížinách a v pahorkatinách
* střední Evropa: podhorská a horská dřevina, horní hranice lesa (1000) 1300 – 1500 m n.m. (hercynská území až
Východní Karpaty)
∙ růstové optimum: 600 – 1000 m n.m.
* horní vertikální hranice – hranice chladu
Využití:
• hlavní hospodářská dřevina – zpracovává se na řezivo, papír, poskytuje stavební a truhlářské dřevo
• cenné – rezonanční dřevo – výroba hudebních nástrojů
• sadovnictví: využívá se jako podnož pro většinu zahradnicky využívaných kultivarů smrku
________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________
________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________

5. Picea abies – ekologické nároky, proměnlivost, porostní směsi.
Picea abies = smrk ztepilý
Ekologie, lesní porosty:
* smrk považován za polostinný (až stinný) druh, se střední (až vyšší) tolerancí k zástinu
* někteří autoři smrk charakterizují jako světlomilnou dřevinu, snášející v mládí i zástin
* schopnost snášet zastínění se mění s věkem a se stanovištními podmínkami
∙ obecně stromy v mládí mají na dobrých stanovištích vyšší toleranci k zastínění, než na stanovištích špatných nebo
ve stáří
* hraniční hodnoty zastínění pro růst: 2 – 4% plného osvětlení
* nároky na půdní i vzdušnou vlhkost značné
* Evropa – ekologické optimum přirozeného výskytu smrku – tam, kde slábne konkurenceschopnost buku a jedle –
ve výše položených, studených, mrazem ohroženějších lokalitách
* smrk relativně kontinentální dřevina – u kontinentálních rostlin obvyklé, že největší růst vykazují mimo svůj přirozený
areál – platí to i u smrku (nejvyšší přírůsty v oblasti oceánického klimatu s dlouhou vegetační periodou)
* v ČR v současné době cca jen 1/5 plochy smrkových porostů na původních stanovištích
* přirozená společenstva na území ČR především na stanovištích mírně čerstvých, velmi čerstvých až podmáčených –
včetně okrajů rašelinišť a vrchovišť, i na balvanitých sutích
* dělení přirozených smrčin ČR na:
1. horské klimatické smrčiny – chladné horské klima; spmo
2. existenčně ohrožené podmáčené smrčiny – podmíněné edaficky; sbmo-mo
• klima: optimální hodnoty pro střední Evropu:
∙ průměrná roční teplota přes 6°C
∙ srážky ve vegetační době: 490 – 580 mm
∙ teplotní amplituda nejchladnějšího a nejteplejšího měsíce přes 19°C
∙ u nás smrku vyhovuje spíše krátká vegetační perioda, krátké a chladné léto
∙ tepelné nároky: relativně malé
∙ nárůst tepla sice celkově zvyšuje přírůst, ale pouze tehdy, není-li narušeno dostatečné zásobování vodou
∙ k vysokým teplotám citlivější než k nízkým
∙ opakované odmrzání prýtů může značně pozdržet vývoj smrkových kultur, např. v mrazových kotlinách
∙ nároky na vláhu: střední až vyšší, snese i nadbytečnou vlhkost
∙ teplejší oblasti – vláhová nedostatečnost omezujícím až hraničním faktorem
∙ citlivý na suchá období
∙ nízkou relativní vlhkost vzduchu nesnáší
∙ klimaticky velmi adaptabilní dřevina – omezení: vyžaduje dostatečné množství disponibilní vody
• půdy: nemá zvláštní nároky na půdu, především na obsah jejích živin
∙ hlavní část kořenového systému v půdním horizontu s pH 4 – 5 (optimum)
∙ větší význam má obsah půdní vody a dobré provzdu