Učivo na Dendro

žení:
∙ hřížení – při severní stromové hranici
∙ výhony vyrůstající z kořenů
∙ řízky ze semenáčků (pod mlžením zakořeňují)
Ekologie, lesní porosty:
* k zastínění tolerantní
* relativně větší konkurenceschopnost na chudších půdách, než na stanovištích bohatších (předrůstán)
* po požárech se chová jako pionýrská dřevina
• klima: chladné, vlhké až suché
∙ průměrné roční teploty: +7 – -11°C
∙ roční srážky klesají od východu na západ; v přímořských oblastech cca 1520 mm, na západní Aljašce jen 150 mm
∙ bezmrazé období 60 – 140 dnů, na polární stromové hranici jeho délka kratší
• půdy: nejčastěji na vlhkých, organických substrátech (rašelinné mokřiny)
∙ zřejmě nejlépe adaptovaná stromová dřevina k růstu na permafrostu
∙ nejproduktivnější na tmavě hnědých až černých rašelinných půdách
• lesní porosty: na organických substrátech obvykle v čistých, nesmíšených porostech, na půdách minerálních ve
směsích
∙ často doprovází porosty s Picea glauca, Abies balsamea, Pinus banksiana, Larix laricina
∙ roste i ve světlých lesích s břízou papírovitou, osikou, ...
∙ na suchých stanovištích (v porostech banksovky i borovice pokroucené) tvoří 2. etáž
- - - - - - -
Rozšíření:
* S. Amerika boreální – především její kanadská část; transkontinentální areál
* roste od Atlantiku po Pacifik
• vertikální rozložení: 0 – 1830 m n.m. (nejvýše – hory Skalisté v severní Albertě)
Využití:
* nejdůležitější druh poskytující v Kanadě vlákninové dříví
* komerčně významný i v Jezerních státech USA
* vyrábí se z něho řezivo i vánoční stromky
- - - - - - -
Picea sitchensis = smrk sitka
Charakteristika druhu:
* ze všech smrků dorůstá největších rozměrů
* 1 z komerčně nejvýznamnějších dřevin severozápadního pobřeží S. Ameriky – oblasti, kam zasahují vlhké vzdušné
masy a letní mlhy z Pacifiku
* porosty s Pseudotsuga hterophylla patří mezi nejproduktivnější v S. Americe
* státní dřevina Aljašky
* mimo svůj areál roste úspěšně ve srážkově bohatých západních částech Velké Británie a Irska
• vysoký až velmi vysoký strom: výška: 30 – 50 m (91 m)
∙ výčetní tloušťka: 0,8 – 2 m (5,5 m)
∙ koruna: až 28 m široká
• dosažitelný věk: 700 – 800 let
• kořenový systém: nejčastěji plochý
∙ v příznivých podmínkách až 2 m hluboký
∙ boční kořeny až 23 m dlouhé – prodlužují se rychle (42 – 167 cm za rok)
• šišky: měkké, slámovité
• semena: většina vypadne při 1. otevírání šišky, ostatní během 1 roku
∙ dobrá úroda na jihu: 1x za 3 – 5 roků
∙ dobrá úroda na severu: 1x za 5 – 8 roků
∙ plodit začíná ve 20 letech, v porostech až po 40. roce života
• růst: výškový růst zpočátku pomalý, později se zrychluje
Ekologie, lesní porosty:
* k zastínění tolerantnější než douglaska, ale méně než tsuga západní
* ve společných porostech se obnovuje jen na světlinách (vytvořené např. bořivými větry)
• klima: pouze úzká oblast vlhkého maritimního (mořského) klimatu s mírnou zimou a studeným létem
∙ hojné srážky – lokálně kolísají mezi 635 – 5615 mm (většinou ve formě deště)
∙ významné letní mlhy (přibývají směrem k jihu)
• půdy: na nejrůznějších horninách – optimum na hlubokých, vlhkých, dobře provzdušněných půdách – vzniklé na
podložích bohatých na Ca, Mg, P
∙ častý výskyt na aluviích (podél vodních toků), na kyselejších písčitých nebo hrubě zrnitých půdách, příp. na
půdách s akumulací organického materiálu
∙ obvyklé pH 4 – 5,7
∙ na nevyvinutých půdách pionýrská dřevina
• lesní porosty: ve své domovině husté směsi s Tsuga herophylla, méně často v čistých porostech
- - - - - - -
Proměnlivost:
* klinální variabilita znaků i vlastností závislá na zeměpisné šířce a nadmořské výšce
* schopnost vyvíjet epikormní větve podél kmene, mezi přesleny
• hybridy: Picea sitchensis x Picea glauca = Picea x lutzii
∙ v kultuře se kříží s Picea jezoënsis, Picea engelmannii, Picea omorika
• škodliví činitelé: vývraty a polomy, kůrovci, smolák, houby (václavka, kořenovník), zvěř
• vegetativní množení: hřížení – vlhká stanoviště a na horní hranici lesa
∙ osní řízky zakořeňují různě
∙ relativně nejlépe zakořeňují řízky z letorostů
Rozšíření:
* relativně úzký pobřežní pruh pacifické (západní) části S. Ameriky
• vertikální rozložení: 0 – 910 m n.m.
Využití:
* dřevo – vysoký poměr mezi pevností a hmotností
∙ rezonančně kvalitní
∙ žádané pro speciální účely – konstrukční prvky pro lehká letadla, na listy vrtulí, ozvučené desky vysoce kvalitních nástrojů,
stožáry, vesla, ...
∙ rychle rostoucí dřevina (i mimo svůj areál)
- - - - - - -
Picea breweriana
* u nás zcela zřídka – jen v nejcennějších sbírkách (např. ARB, v Průhonicích)
* taxon horských poloh pacifického pobřeží USA
* jeden z nejkrásnějších smrků, připomínající dlouhými, převislými větvičkami smuteční douglasku či smuteční vrbu
* jehlice slabě zploštělé
________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________
________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________
7. Evropské a asijské smrky (kromě Picea abies), charakteristiky druhů, ekologické nároky.
E v r o p s k é d r u h y s m r k ů:
(Picea abies = smrk ztepilý)
Picea omorika = smrk omorika
Charakteristika druhu:
* třetihorní relikt a balkánský endemit, morfologicky uniformní
* druh kompetičně slabý – roste v oblasti silných konkurentů (buk, jedle, smrk ztepilý) – na omoriku zbyly jen extrémní
polohy
* nádherná solitéra – sadovnicky patří mezi nejcennější smrky
• strom: výška: cca až 30 m (na původních stanovištích až 50 m)
∙ výčetní tloušťka: max. 0,6 m
∙ koruna: 1 z nejužších korun, větve krátké
∙ jehlice: ploché, tupé, naspodu 2 bílé pruhy průduchů
∙ šišky: při dozrávání nafialovělé
∙ semenné šupiny sbíhají až na stopku šišky, často zahnutou
∙ semeno: drobné; klíčivost 40 – 50%
• růst: poměrně pomalý
• hybridy: v kultuře se kříží s Picea glauca, Picea rubens, Picea mariana, Picea sitchensis, Picea orientalis
• vegetativní množení: hřížení
∙ koření pouze řízky z mladých rostlin
∙ roubuje se na podnože ze smrku ztepilého
Ekologie, lesní porosty:
* světlomilnější než Picea abies
* v kulturách nenáročný, roste i na sušších půdách
* typická původní stanoviště – oblasti s vyšší atmosférickou vlhkostí, obvykle na severních a severovýchodních svazích,
na rendzinách, ale i na zrašelinělých půdách
* odolný k časným i pozdním mrazům i ke znečištění ovzduší
* lesní porosty vytváří téměř čisté, příp. se smrkem ztepilým, borovicí černou, břízou, osikou
- - - - - - -
Rozšíření:
* jihovýchodní Evropa (Balkán): velmi omezené, ostrůvkovité rozšíření, pouze na hranicích Bosny a Srbska, podél toku řeky Driny
∙ velmi příkré, kamenité (suťovité) svahy na vápencích, řidčeji na hadcích, ale i na vlhkých stanovištích
• vertikální rozložení: 300 – 1700 m n.m.
Využití:
* po sivých, stříbřitých kultivarech smrku pichlavého nejčastěji sadovnicky využívaný smrk, i v průmyslu
* pokusně vysazován jako přípravná dřevina na imisních holinách
- - - - - - -
Picea obovata = smrk sibiřský
Charakteristika druhu:
* největší areál mezi smrky
* na severním okraji Sibiře, poblíž delty řeky Leny, dosahuje nejsevernější meze svého rozšíření nejen jako smrk
sibiřský, ale také jako zástupce celého rodu Picea
* při optimu dorůstá výšky až 35 m
* pouze zaokrouhlené celokrajné semenné šupiny šišek
* četné přechodové formy
Ekologie, lesní porosty:
* na Sibiři považován za stínomilnou dřevinu, se středními nároky na vláhu i na živiny
* dominanta nebo subdominanta sibiřských temnochvojných lesů pouze na prameništích a podél vodních toků
∙ jinde se vyskytuje pouze jednotlivě v jedlových, limbových lesích, příp. i v říčních luzích tvořených dřevinami
listnatými nebo modřínem
• klima: ostře kontinentální, se střední roční amplitudou více jak 40°C
∙ průměrné roční srážky (250) 300 – 350 mm
∙ relativní vlhkost v nejsušším období jen 30 – 35%
• půdy: většina sibiřské části areálu v oblasti permafrostu (trvale zmrzlá půda, rozmrzající pouze v krátkém vegetačním
období, jen v povrchové vrstvě)
- - - - - - -
Proměnlivost:
∙ značně variabilní tvar koruny, délka jehlic i rozměr šišek
∙ zaokrouhlený typ semenných šupin vývojově starší
∙ větvení deskovité vysoce převažuje
∙ jehlice – vedle normálního zbarvení mívají odstín sivý nebo nazlátlý
∙ s rostoucí nadmořskou výškou stoupá výskyt modrozeleného a modrošedého zabarvení jehlic
Rozšíření:
∙ severní Asie a severovýchodní okraj Evropy
∙ těžiště na Sibiři; areál ale zasahuje až na Dálný východ (až po Ochotské moře)
• vertikální rozložení: 50 – 2100 m n.m. (nejvyšší výskyt v pohoří Altaj, v Tuvě)
Využití:
* důležitý zdroj dřevní suroviny
- - - - - - -
A s i j s k é d r u h y s m r k ů:
Picea orientalis = smrk východní
Charakteristika druhu:
* kavkazský (částečně i turecký) horský smrk, s velkým hospodářským významem
* roste často na příkrých skalních svazích a ve stinných soutěskách, v oblasti vlhkého mírného klimatu
• vysoký strom: výška: 45 – 50 (65) m
∙ výčetní tloušťka: 1,5 (2,2) m
∙ růst: zpočátku pomalý
∙ dřevo: světlé, s úzkými, rovnoběžnými letokruhy – velmi kvalitní
• dosažitelný věk: 400 – 450 (560) let
• koruna: široce kuželovitá, hustě větvená
∙ jehlice: krátké, tupé, tmavé, lesklé
• kořenový systém: plochý, smrk východní trpí vývraty
• kvetení: květen – červen
• zrání semen: říjen – listopad
• šišky: vřetenovité, tuhé, 5 – 12 cm dlouhé
∙ semenné šupiny okrouhlé, celokrajné, tmavě hnědé
• plodnost: začíná ve 25 – 30 letech, v zapojených porostech později
• semenáčky: často rostou na ležících, tlejících kmenech
• hybridy: v přírodě se s jiným smrkem nepotkává
∙ v kultuře se kříží s Picea abies, Picea omorika, Picea glauca, Picea sitchensis
• škodliví činitelé: silně trpí okusem a loupáním
∙ starší porosty značně poškozovány kůrovcem
∙ přirozený hostitel korovnice kavkazské (mšice) stejně jako jedle kavkazská
• vegetativní množení: z řízků koření špatně; roubuje se dobře
Ekologie, lesní porosty:
* podrost smrku východního v autochtonních porostech velmi tolerantní k zástinu
∙ při rychlém uvolnění ale trpí osluněním a často hyne
* převládá cca na 7% rozlohy kavkazských lesů
* často (spolu)vytváří rozsáhlé jehličnaté komplexy v oblastech:
∙ s vlhkým klimatem a s četnými mlhami
∙ se srážkami (650) 800 – 1800 mm
∙ na poměrně mělkých půdách (z bohatších půd vytlačován konkurenty)
* nejproduktivnější porosty na půdách dostatečně vyvinutých, obvykle také na dosti zastíněných svazích
* tvoří porosty čisté nebo smíšené, nejčastěji s Abies nordmanniana, Fagus orientalis, Pinus sylvestris
- - - - - - -
Rozšíření:
* kraj západní Asie: západní Kavkaz a hory severovýchodní části Malé Asie (do Evropy nezasahuje)
• vertikální rozložení: (200) 1000 – 2000 (2300) m n.m.
∙ optimum: 1300 – 1800 m n.m.
Využití:
* stavební dříví, dýhy, rezonanční výřezy, vláknina, šindele
* v sadovnictví
* nesnáší teploty pod -30°C a hůře snáší i suchá, horká léta
- - - - - - -
Picea jezoënsis
* vzácný východoasijský druh
Picea polita
Picea schrenkiana
________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________
________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________

8. Abies alba, charakteristika druhu, areál rozšíření, růstová charakteristika.
Abies alba = jedle bělokorá
* významná dřevina hor jižní a střední Evropy, pomístně zasahuje i do nižších poloh
* rekonstruované přirozené zastoupení jedle v ČR by činilo asi 18% plochy lesů
* patří mezi lesnicky nejproduktivnější evropské dřeviny
* vývoj v mládí pomalý a pěstebně označována jako "citlivá"
* schopnost snášet zastínění a pod ním se obnovovat → dřevina vhodná pro víceetážové nestejnověké porosty i pro
jednotlivě či skupinovitě smíšený výběrný les
∙ málo vhodná až nevhodná dřevina pro hospodaření holosečné
* spolu s bukem a smrkem patří k nosným prvkům středoevropského horského lesa
∙ hlavní složka jedlového lesa mediteránně-montánního
* v porostech oceňována její zpevňující fce proti bořivému větru
* na půdu má příznivý vliv
* za optimální pro růst považována stanoviště jedlových bučin – v centru areálu (jižně od území ČR) oblasti v
nadmořských výškách cca 800 – 1200 m n.m., se srážkami 1000 mm a více
Charakteristika druhu:
• velký strom: výška: 30 – 40 (68) m
∙ výčetní tloušťka: 1 – 1,5 (3,8) m
∙ největších rozměrů nedosahuje v čistých jedlinách, ale ve směsích – nejčastěji s bukem a smrkem
• věk: 300 – 500 (800) let
∙ běžný výškový přírůst kulminuje přibližně ve stáří 30 – 35 let, objemový mezi 55 – 65 roky
∙ na Šumavě: "jedle knížete Josefa" – výčetní tloušťka: 2,07 m a výška: necelých 50 m – odumřela po r. 1839
∙ pravděpodobně nejvyšší, dodnes žijící evropská jedle: 65 m vysoká – v balkánském pralese Peručica
• koruna: kuželovitá, velmi pravidelně rozvětvená; později válcovitá
∙ větve: vyrůstají vodorovně (kolmo ke kmeni) a do plochých, vodorovných útvarů se také větví
∙ mladé větvičky: chlupaté
∙ horní část koruny: větve nasedají v ostrém úhlu
• jehlice: struktura jehlic značně proměnlivá
∙ zastíněné jehlice ploché, tupé nebo vykrojené, na prýtu výrazně 2stranně hřebenitě rozmístěné
∙ osluněné jehlice špičaté či zaoblené, (kartáčkovitě) vzhůru zahnuté, kolem terminálního prýtu rozmístěny radiálně
∙ na stromě vytrvávají: 8 – 12 let, za znečištěného ovzduší nebo na nemocných jedincích podstatně méně
• kmen: téměř válcovitý, plnodřevnější než u smrku
∙ z našich dřevin dosahuje jedle největšího objemu dřeva
• kůra: v mládí hladká nebo šupinovitá, bělošedá, s pryskyřičnými kanálky
∙ až při dospívání (v 50 – 70 letech) se začíná vytvářet podélně rozpukaná borka – do té doby funguje primární
periderm
• dřevo: nažloutle bělavé, bez zřetelného jádra a bez pryskyřičných kanálků
∙ letokruhy ostře ohraničené
• výmladnost: kmenová výmladnost slabá – kmen se při porostním uvolnění pokrývá výhony ze spících pupenů (vlky)
∙ podobný jev zaznamenán i v období tzv. regenerace jedle
∙ výskyt vlků hodnocen také jako součást projevů chřadnutí jedle
∙ ze spících pupenů na kmeni se může nahradit i ztracený vrchol
∙ na pařezech někdy možno pozorovat snahu o pařezový výmladek – slabý a dlouho nevydrží
• kořenový systém: kůlový až srdcovitý, s hluboko sahajícími kořeny upevňovacími (tzv. panohy), vypouštěnými svisle
ze silných bočních kořenů – na hranici mezi humusovou vrstvou a minerální půdou – zde většina jemných kořenů
∙ panohy se vytvářejí od 30. – 40. roku – vyžadují ale hlubokou a poměrně vlhkou půdu
∙ staré stromy: mohutné kořenové náběhy
∙ častý jev: tzv. zavalování pařezů – podmíněno předchozím srůstem kořenů stromu skáceného s kořeny stromů
žijících
∙ jedle odolná vůči bořivým větrům
∙ na vhodných stanovištích zvyšuje jedle stabilitu porostu
∙ na zabahnělých nebo mělkých stanovištích kořeny deformované, až ploše rozložené → vývraty hojnější
∙ mykorhizu zajišťují houby např. z rodů liška, plžatka, holubinka, čirůvka, ryzec, pórnatka, ...
• kvetení: duben – květen (červen)
∙ jako solitéra kvete již ve 30 letech, v zapojeném porostu až mezi 60. – 70. rokem
• semenné roky: v normálních podmínkách po 2 – 6 letech
• šištice: samčí: zelenožluté, nejčastěji na okrajích střední až dolní části koruny, naspodu loňských výhonů
∙ samičí: zelenožluté až červené, u konců loňských výhonů, obvykle ve vrcholu koruny
∙ jen omezeně šištice samosprašné
• šišky: velikost: 10 – 18 x 3 – 5 cm
∙ podpůrné šupiny: zřetelné, přímé a přitisklé nebo ohrnuté; někdy ale vyčnívají jen nepatrně
∙ zrající šišky: nazelenalé nebo namodralé
∙ dozrávají ve 2. pol. září 1. roku
∙ od října se postupně rozpadají; na větvích zůstává vzpřímené vřeteno
∙ dobrá úroda: 1x za 3 – 5 let; v horách 1x za 6 – 8 let
∙ plodí až do vysokého věku
• semena: klíčivost: malá, pouze 40 – 50%, po necelém roce prakticky již bezvýznamná
∙ semena: velká, tříhranná, leskle hnědá, pryskyřičnatá
∙ křídlo: široké, asymetrické, k semenu přirostlé, nahnědlé či nafialovělé
∙ těžší, než semena našich ostatních jehličnatých dřevin
∙ dobře uskladněné osivo použitelné až 3 roky
• semenáčky: hypokotyl: červenohnědý, nahoře ukončený 5 – 6 jehlicovitými dělohami, tzv. "hvězdičkou"
∙ střídavě mezi dělohami vyrůstá – na zkráceném (či "vnořeném") epikotylu – stejný počet krátkých primárních
jehlic – později nahrazeny jehlicemi sekundárními
∙ epikotyl: končí terminálním pupenem
∙ dělohy (kotyledony): mají bílé voskové pruhy s průduchy na horní straně (epistomaticky); spodní strana zelená,
vyklenutá
∙ růst zprvu velmi pomalý: v 1. roce semenáčky dorůstají výšky 4 – 5 cm; ve 2. roce přirůstá dalších 5 cm,
s jehlicemi radiálně kolem výhonu
∙ 3. rokem (často i mnohem později) se objevuje 1 boční výhon, tzv. "péro"
∙ 1. skutečný přeslen se vytváří až ve 4. – 5. roce
∙ tento vývoj v optimálních podmínkách uspíšen o 1 rok; ve 2. a 3. roce i 2 přírůsty
∙ pod silným zastíněním vývoj o řadu let opožděn (o 10 i více let)
• růst: v mládí nejpomaleji rostoucí dřevina s hospodářským významem; i její vývoj pomalý
∙ výškový přírůst: zrychluje se až kolem 15. roku a vrcholí ve 30 – 40 (70) letech (v nepříznivých podmínkách i
později); vytrvává značně přes 100 let
∙ objemový přírůst: kulminuje cca v 55 – 65 letech
∙ dlouhotrvající přírůst a větší plnodřevnost umožňuje jedli dosáhnout většího průměrného ročního přírůstu než smrk
∙ ve vyšším stáří se přírůsty terminálního výhonu relativně více zmenšují a přírůst nejvyšších postranních větví se
zvyšuje – ty pak terminál předrůstají a vzniká tzv. "čapí hnízdo"
∙ roční výškový růst trvá poměrně krátkou dobu (asi 50 dnů); odbývá se "1 skokem", s kulminací v květnu až červnu
∙ růst kořenů: začíná v časném jaře, v srpnu – říjnu nastupuje odpočinek; pak růst kořenů pokračuje do počátku zimy
∙ porosty s jedlí charakterizovány vysokou produkcí biomasy
• regenerace: ulomený vrchol kmene (horní část koruny) obnovuje jedle dvojím způsobem:
a) pomocí náhradních pupenů v paž