Skripta 1/2 - na zkoušku stačí :)

jení zvířat by měly disponovat přiměřeným větracím systémem, který odpovídá nárokům chovaných druhů. Větracím systémem má být přiváděn čerstvý vzduch a odváděny pachy, oxid uhličitý, amoniak a další škodlivé plyny, prach a choroboplodné zárodky všeho druhu. Systém slouží také k odstraňování nadbytečného tepla a vlhkosti. Větrací systém by měl být uspořádán tak, aby nevznikal průvan ani nevětrané prostory. Samozřejmostí je v této souvislosti zákaz kouření v ustajovacích prostorech pro zvířata.
Vzduch v místnostech by měl být často vyměňován. Jako postačující se jeví při nižší hustotě osazení 8 - 10 výměn objemu vzduchu za hodinu, při vysoké hustotě osazení dokonce až 15 - 20 výměn vzduchu za hodinu (bariérové chovy), přičemž ale rychlost proudění vzduchu měřená 160 cm od podlahy při 22oC nemá přesáhnout 0,3 m s-1. Při nízké hustotě osazení by bylo možno od nuceného větrání zcela upustit. Recirkulaci nevyčištěného vzduchu by mělo být zabráněno. Je však třeba poukázat na to, že ani nejúčinnější větrací systém není náhradou za špatné praktiky při sanitaci a nedbalost.
2.4 OSVĚTLENÍ
Světlo řídí biologické rytmy zvířat (příjem potravy, hry, odpočinek, spánek atd.). Střídání osvětlení a tmy (jejich poměr) nazýváme světelný režim. Pravidelné střídání světla a tmy podmiňuje u zvířat spontánní průběh všech biologických funkcí. Význam má délka světelné periody (délka dne), intenzita světla a kvalita světla. Délka dne má vliv na reprodukci zvířat. Přestože jsou laboratorní zvířata chována mnoho generací v zajetí, je u některých z nich dosud patrná určitá sezónnost reprodukce (refrakterní perioda apod.), kterou je však možno do určité míry ovlivnit vhodnou periodicitou světla.
V místnostech opatřených okny je světelný režim přirozený a řídí se ročním obdobím. V místnostech bez oken je nutné umělé osvětlení, a to jak pro uspokojení biologických potřeb zvířat, tak k zajištění vyhovujících pracovních podmínek pro personál. Délka světelné periody (dne) se doporučuje 10 - 14 h. Nejčastěji je užíván světelný režim 12:12, tedy 12 hodin světla a 12 hodin tmy. Světelný režim je řízen časovým spínačem.
Intenzita světla musí zajišťovat základní biologické funkce zvířat. Pro práci personálu je však třeba, aby hodnota intenzity světla byla 50 - 350 luxů. Někdy jsou doporučovány dvě hladiny osvětlení - 30 luxů pro dobu, kdy se ve viváriu nepracuje, a 300 - 400 luxů pro ošetřování zvířat nebo experimentální práci. Vyhláška MZe požaduje nejnižší intenzitu osvětlení 300 - 400 lx (měřeno 1 m nad úrovní podlahy).
Při chovu albínů je nutno brát zřetel na citlivost těchto zvířat vůči světlu a chránit je před příliš velkou intenzitou světla a náhlým střídáním světla a tmy. Hlodavcům a králíkům můžeme svítit žárovkami nebo zářivkami, psi, kočky, primáti a velká laboratorní zvířata vyžadují sluneční světlo nebo alespoň kombinaci s ním.
2.5 HLUK
Hluk vzniká v ustajovacích prostorech technickým vybavením (stroje, zařízení, vzduchotechnika), při ošetřování zvířat a experimentální práci, způsobují ho sama zvířata a doléhá i z vnějšího prostředí. Hluk může představovat velmi rušivý faktor v chovech zvířat. Zvířata mají většinou mnohem citlivější sluch než lidé. Nadměrný hluk způsobuje snížení reprodukčních schopností, požery mláďat, zvýšení krevního tlaku, snižuje hladinu vitaminu C v nadledvinách a způsobuje další změny ve funkci žláz s vnitřní sekrecí a dalších orgánů.
Chovná a ustajovací zařízení a místnosti, v nichž se provádějí pokusy, by měly být izolovány od zdrojů zvuku ve slyšitelné nebo ultrazvukové oblasti, aby fyziologie a chování zvířat nebyly rušeny. Hlučnost v ustajovacích prostorech by neměla přesáhnout 60 dB a frekvence 20 kHz. Stáje opic a psů je nutno pro jejich velkou hlučnost izolovat od ostatních prostorů. Protože však hluk nelze vždy zcela vyloučit, je někdy doporučováno v místnostech, v nichž jsou umístěna zvířata, udržovat určitou mírnou hladinu hluku, např. tlumenou hudbou.
2.6 PACHY
Značný význam pro zvířata mají specifické pachy produkované všemi živočichy včetně člověka. Tyto pachy mohou působit velmi pronikavě, jako např. acetamidový pach myších samců. Množství pachu je přímo úměrné koncentraci zvířat v daném prostoru.
Specifické a charakteristické pachy hrají velkou roli při označování teritoria - chovné nádoby nebo klece, při vzájemném poznávání zvířat, v sexuálním chování apod. Zápach zvířat by měl být regulován dobře fungující vzduchotechnikou na přijatelnou úroveň.
Jiné než specificky zvířecí pachy mohou negativně ovlivnit chování zvířat, případně způsobit zdravotní problémy. Jde především o pachy dezinfekčních a mycích prostředků, používaných při sanitaci ustajovacích prostor. Při volbě těchto prostředků je třeba brát v úvahu i tento aspekt a dbát na důsledné dodržování předepsané koncentrace. Parfémy, dezodoranty a podobné přípravky by pracovníci přicházející bezprostředně do styku se zvířaty neměli používat.
2.7 CHEMICKÉ LÁTKY V PROSTŘEDÍ
Oxidu uhličitého je ve stájovém prostředí většinou více než ve volné atmosféře. Jeho koncentrace je zvyšována vzduchem, vydechovaným zvířaty. Při zvýšení obsahu CO2 v krvi dochází ke zpomalení oxidačních pochodů v organismu. Maximálně přípustná koncentrace oxidu uhličitého ve stájovém vzduchu je 0,25 %.
Amoniak (čpavek) v ustajovacích prostorách vzniká při rozkladu dusíkatých látek, obsažených zejména v moči, trusu a podestýlce. Při nižších koncentracích (nad 0,4 %) dráždí sliznice, při vyšších koncentracích (nad 1,7 %) nutí zvířata ke kašli a při resorpci v plicích působí jako krevní a nervový jed. Maximální přípustná hranice koncentrace NH3 v prostředí je 0,0025 %.
Sirovodík způsobuje záněty sliznic, poruchy nervové soustavy, gastroenteritidy, oslabuje odolnost organismu. Má schopnost akumulace v organismu. Nejvyšší přípustná koncentrace H2S ve stájovém vzduchu je 0,001 %.
2.8 VELIKOST KLECÍ A HUSTOTA OSAZENÍ CHOVNÝCH ZAŘÍZENÍ
Podlahová plocha klece nebo chovné nádoby vymezuje rozlohu území, které zvíře v chovu obývá. Dalším důležitým ukazatelem pro konstrukci klecí a chovných nádob je minimální požadovaná výška klece nebo nádoby, která by měla být taková, aby se zvíře mohlo bez obtíží postavit na pánevní končetiny ("panáčkování"). Je jasné, že požadavky jednotlivých druhů laboratorních zvířat na tyto ukazatele se zvyšují přímo úměrně velikosti jedince. Hustotu osazení vyjadřujeme počtem zvířat na 1 m3 prostoru chovné místnosti. Požadavky nejvýznamnějších druhů laboratorních zvířat na tyto ukazatele jsou shrnuty v tab. 2:
Tab. 2. Požadavky na velikost klecí a chovných nádob a nejvhodnější hustota osazení při nucené výměně vzduchu
Druh zvířat
Živá hmotnost (kg), není-li uvedeno jinak
Minimální plocha podlahy
na 1 zvíře (cm˛)
Minimální
výška klece
(cm)
Hustota osazení
(ks / mł)
Myš
180
14
15 a více
Potkan
350
20
10 a více
Křeček zlatý
180
12
10 a více
Pískomil
230
15
10 a více
Morče
600
18
6 a více
Králík
1
2
3
4
5
1 400
2 000
2 500
3 000
3 600
30
30
35
40
40
1 a více
Pes – výška v kohoutku v cm
30
40
70
7 500
10 000
17 500
60
80
140
Kočka
0,5 – 1
1 – 3
3 – 4
4 - 5
2 000
3 000
4 000
6 000
50
50
50
50
1 - 2
Primáti
1
1-3
3-5
5-7
7-9
9-15
15-25
2 500
3 500
5 000
7 000
9 000
11 000
15 00060
75
80
85
90
125
125Miniprase5-15
15-25
25-403 500
5 500
8 00050
60
80Ovce, koza50-7016 000120 - 200Kur domácí0,1-0,3
0,3-0,6
0,6-1,2
1,2-1,8
1,8-2,4
nad 2,4250
500
1 000
1 200
1 400
1 80025
35
45
45
45
60Holub1 60040Křepelka
0,12-0,14
350
15
3. VÝŽIVA A KRMENÍ LABORATORNÍCH ZVÍŘAT
Výživa zvířat představuje jeden z hlavních faktorů vnějšího prostředí. Působí přímo na biologické vlastnosti zvířat a tím také na typ jejich reakce.
Pod pojmem výživa laboratorních zvířat rozumíme disciplínu, zabývající se fyziologickými ději spojenými s příjmem, zpracováním a využitím látek a energie, které jsou nutné pro udržení všech životních funkcí organismu.
Krmení laboratorních zvířat představuje praktickou aplikaci poznatků o jejich výživě a souhrn technicko-organizačních opatření k uspokojení látkových a energetických požadavků laboratorních zvířat podáváním vhodných a nezávadných krmiv.
Dietou se rozumí souhrn veškerého krmiva, podávaného danému zvířeti. Vzhledem k tomu, že zvíře v chovu nemá možnost opatřit si přirozenou potravu, musíme vždy dbát na to, aby předkládaná dieta byla rovnocennou náhradou potravy přirozené a uspokojila požadavky zvířete na obsah živin, strukturu krmiva apod.
3.1 NUTRIČNÍ POŽADAVKY JEDNOTLIVÝCH DRUHŮ LABORATORNÍCH ZVÍŘAT
Výživná hodnota krmiv je dána obsahem živin v krmivu. Posuzuje se energetická hodnota krmiva, obsah sušiny, stravitelných dusíkatých látek (SNL), bezdusíkatých látek výtažkových (BNLV), tuku, vlákniny, popelovin, dále jednotlivých minerálních látek a vitaminů. Základní normou pro určení výživné hodnoty krmiv je ČSN 46 7007, zaměřená však hlavně na hlavní druhy hospodářských zvířat, a proto nevystihuje všechny požadavky na krmení laboratorních zvířat.
Krmná norma vyjadřuje fyziologicky zdůvodněnou denní potřebu živin a specificky účinných látek pro určitý druh a kategorii zvířat. Postihuje hlavní ukazatele v průměrných hodnotách. Požadavky nejdůležitějších druhů laboratorních zvířat na obsah hlavních živin v krmné dávce uvádí tabulka 3. Krmné normy pro pokusy na hospodářských zvířatech odpovídají normám platným pro živočišnou výrobu.
Tab. 3 Požadavky laboratorních zvířat na obsah živin v krmné dávce
Živiny
Myš
Potkan
Křeček
Morče
Králík
Pes
Kočka
Makak
Prase
Ovce
Křep.
Kuře
SNL
(%)12,5-
24,012,0-
24,015,0-
23,014.7-
24,012,0-
22,020,0-
26,030,0-
40,018,0-
25,010,0-
13,019,0-30,016,0-20,0BNVL
(%)66,533,7-
60,540,0-
50,518,3-
21,865,054,0-
60,033,7-
60,5Tuk
(%)3,4-
8,03,4-
8,04,0-
8,02,0-
5,91,6-
5,92,0-
20,07,5-
26,04,0-
6,32,0-
4,03,4-8,02,5-
3,52,0-
4,0Vláknina
(%)> 6> 63,0-
12,010,0-20,012,0-
27,02,0-
7,51,5-
4,02,8-
10,06,0-
14,0> 65,5-
6,55,5-
6,5Popelov.
(%)1,43-
2,511,61-
2,511,5-
2,57,3-
8,54,5-
9,03,0-
9,05,3-
10,0
5,0-
8,0
1,61-
2,51
1,5-
2,5
7,3-
8,5
Ca (%)
0,40
0,50
0,59
0,80
0,06
1,10
0,90
0,50
0,80
1,90
P (%)
0,40
0,40
0,30
0,40
0,90
0,70
0,40
0,45
0,90
Mg(%)
0,05
0,04
0,06
0,10
0,08
0,08
0,15
Blbě
0,04
0,06
0,10
K (%)
0,20
0,36
0,61
0,50
0,500,400,800,200,360,610,50Ca : P1 : 21 : 21 : 21 : 12 : 11,5:13 : 11 : 11 : 21 : 21 : 21 : 1Vitaminy
(na 1 kg
diety):

A (m. j.)

D (m. j.)

E (m. j.)

K.nikot.
(mg)

Cholin
(mg)

C (mg)



300-
500
150

20-
80



1000


x)



400-
4000
300-
1000
30-
40



1000-
2000

x)



2000

2484

30







x)



7000

1000

50

25-
50

2500-
7500

200



9000

900

40

50


1300


x)



9000-
20000
800-
2000
40-
180
28


750-2500

x)40



13000-
20000
1500-
2100
60-
135



2220-2500

x)40
10000-15000
1000-
2000
50
2,5
25
100
300-
500
150
20-
80
1000
x)
400-
4000
300-
1000
30-
40
1000-
2000
x)
2000
2484
30
x)
7000
1000
50
25-
50
2500-
7500
dobře
Energie
(kcal)
10,4-
14,6
10,4-14,6
10,8-14,6
8,8-
11,7
8,3-
10,8
10,8-
14,6
13,4-
15,9
11,3-
14,2
9,2-
12,5
10,4-14,6
8,8-11,9
9,6-
13,3
x) není nutno dodávat v dietě
3.2 POUŽÍVANÁ KRMIVA A JEJICH ÚPRAVA
3.2.1 Krmiva rostlinného původu
Ve výživě laboratorních zvířat se uplatňují hlavně zrniny, odpady potravinářského průmyslu, zelená píce, seno, zelenina a ovoce, a dále úsušky siláže a senáže.
Z obilnin se nejčastěji používá ječmen, pšenice, oves a kukuřice. Z luštěnin se používá zejména sója, z olejnin slunečnice. Ke krmným mlýnským odpadům se řadí otruby a krmné mouky, používají se také obilní klíčky. Z odpadů tukového průmyslu se používají zejména extrahované šroty, z ostatních průmyslových krmných produktů pak zejména sušené kvasnice.
Od zkrmování zelené píce se v chovech laboratorních zvířat postupně ustupuje, zejména vzhledem k nebezpečí zavlečení nákaz do chovu, nemožnosti sterilizace a nestandardnosti. Uplatňuje se prakticky pouze ve výživě ovcí, někde dosud i ve výživě králíků a morčat. Větší význam má dosud seno, přidávané do krmné dávky výše uvedených druhů laboratorních zvířat. Největší význam ve výživě laboratorních zvířat mají úsušky, obsažené ve většině komerčně vyráběných krmných směsí.
V chovech laboratorních primátů, ale i morčat, hraje dosud důležitou roli zkrmování ovoce a zeleniny (tato zvířata potřebují dotovat vitamin C).
3.2.2 Krmiva živočišného původu
V krmných směsích pro laboratorní zvířata se používá sušené mléko, krmný kasein, masové, masokostní, rybí a krevní moučky. Hlavně ve výživě laboratorních psů, koček a fretek se uplatňují různé druhy masa a odpadů masného průmyslu. Kromě těchto krmiv se v menší míře používají mlékárenské a rybí průmyslové odpady. V chovech primátů a dalších zvířat se zkrmují larvy potemníka moučného (Tenebrio molitor) nebo jiní vhodní bezobratlí živočichové.
3.2.3 Krmiva minerálního původu a ostatní krmné přísady
Krmnou dávku laboratorních zvířat je většinou nutno doplňovat minerálními látkami. Průmyslově se vyrábějí jako minerální krmné přísady. K základním surovinám pro jejich přípravu patří mletý vápenec, kostní moučka, kostní precipitát, dikalciumfosfát, dinatriumfosfát a polyfosfáty. Kromě minerálních přísad se používají krmné soli (pro ovce ve formě lizu).
Ve výživě laboratorní drůbeže má zvláštní význam grit, křemičitá drť s různými minerály nerozpustnými v žaludečních kyselinách. Pomáhá při mechanickém zpracování krmiva ve svalnatém žaludku ptáků.
Do většiny krmných směsí se přidávají různé doplňky biofaktorů, obsahující zejména potřebné vitaminy (Konvit, Combinal, Roboran, Rodenavit atd.).
3.2.4 Úprava krmiv pro laboratorní zvířata
Nejběžnějším a nejvíce používaným způsobem úpravy krmiv pro laboratorní zvířata je granulování. Jemně rozemleté složky diet se smíchají (většinou se přidávají ještě premixy, obsahující doplňky biofaktorů) a zvlhčují se vodou nebo se napařují, aby se součásti směsi dobře spojovaly. Tomu napomáhají škrobnaté suroviny nebo odstředěné mléko.
Zvlhčená směs se lisuje v mechanickém lisu a je protlačována otvory v kovové matrici. Stírací nože pak odřezávají surovinu na žádanou délku. Potom se směs suší, ochlazuje, váží se a pytluje.
V menších chovech hlodavců a v chovech ostatních laboratorních zvířat se krmí dosud i tradičními způsoby statkovými krmivy, o čemž bude pojednáno ve statích věnovaných jednotlivým druhům laboratorních zvířat.
3.3 KRMNÉ SMĚSI PRO LABORATORNÍ ZVÍŘATA A ZPŮSOBY JEJICH POUŽITÍ
Standardizaci krmení laboratorních zvířat nejlépe umožňují granulované krmné směsi. Pro hlodavce a králíky jsou nejčastěji používány tvrdé granule (pelety), které částečně uspokojují potřebu hlodání u těchto zvířat. Vyšší trvanlivost je dána nízkým obsahem vody, při použití vhodných krmítek umožňují vysokou hygienu krmení a snížení ztrát směsi při krmení.
Ideální dieta pro laboratorní zvířata by měla mít konstantní složení, být použitelná pro více druhů zvířat, a to jak pro chovná, tak pro pokusná zvířata, mělo by být možno ji vyrábět v průběhu celého roku a měla by být použitelná v různých typech ustájení chovných a pokusných zvířat.
Krmné směsi pro laboratorní zvířata jsou koncipovány převážně jako kompletní krmné směsi, které plně kryjí potřebu živin daného druhu a kategorie zvířat a doplňují se pouze pitnou vodou, eventuálně malým množstvím dietetických doplňků. K doplňkovým krmným směsím se přidávají statková nebo jiná krmiva.
Z hlediska použitých surovin, definovatelnosti a standardnosti se diety pro laboratorní zvířata rozdělují na naturální, purifikované a chemické. Naturální (nepurifikované) diety jsou vyráběny z přírodních surovin (viz kap. 3.2) a jsou nejčastěji používány. Purifikované (polosyntetické) diety obsahují suroviny čisté nebo čištěné (kasein, obilní škrob, dextrin, sacharosa, glukosa, rostlinné tuky, triglyceridy apod.). Chemické (chemicky definované) diety obsahují pouze chemicky čisté látky (směsi aminokyselin, mastných kyselin, sacharidů, minerálních látek a vitamínů).
Krmné směsi jsou většinou dodávány v papírových pytlích, z nichž každý musí být označen štítkem s názvem výrobku, názvem výrobce, složením krmné směsi, datem výroby, uvedením doporučeného způsobu skladování a záruční lhůtou. Krmné směsi pro laboratorní zvířata nesmějí obsahovat žádné přídavky antibiotik nebo stimulačních látek, které by mohly nepříznivě ovlivnit průběh experimentů a výsledky kontrolních vyšetření laboratorních zvířat.
Při zkrmování krmných směsí je třeba dodržovat několik zásad:
a) Krmné směsi je nutno zkrmovat pouze těm druhům a kategoriím, pro něž jsou určeny.
b) Kompletní krmné směsi se zkrmují ad libitum jako jediné krmivo, podává se k nim pouze voda. U doplňkových krmných směsí se musí dodržet poměr mezi těmito směsmi a statkovými krmivy.
c) Krmné směsi je nutno zkrmit v záruční lhůtě, uvedené výrobcem na obalu směsi.
d) Na novou směs je třeba přecházet vždy postupně.
Sklad krmiv má tvořit samostatná, dobře větratelná místnost, zajištěná proti vniknutí hmyzu a volně žijících hlodavců. Musí být chráněn před přímým slunečním svitem (optimální umístění k severu), vnitřní prostor má být dobře utěsnitelný, aby se v něm mohla provádět likvidace škůdců plynováním. Krmiva v obalech nemají být skladována přímo na podlaze, ale na roštech nebo paletách, obaly by se neměly přímo dotýkat stěn. Samozřejmostí musí být vysoká úroveň hygieny ve skladovacích prostorech.
Krmiva pro laboratorní zvířata přicházejí většinou ke spotřebiteli definitivně technologicky zpracovaná. Velmi vhodný (a v gnotobiotických a SPF chovech nezbytný) způsob úpravy krmných směsí je však jejich sterilizace, která snižuje počet mikroorganismů v dietě předkládané zvířatům na minimum, přičemž po sterilizaci nesmí být v dietě prokázána přítomnost patogenních mikrobů (v gnotobiotických chovech pak žádných mikroorganismů). Využívá se sterilizace tepelné (v autoklávech), radiací a kombinované (tepelné a radiační), přičemž nejrozšířenější je první způsob.
V chovech masožravců se používají různé způsoby úpravy masa - vykostění, mletí, tepelná úprava (vaření) a míchání masitých součástí diety s ostatními složkami. Náročná je úprava krmiv pro primáty, často obdobná postupům v lidské výživě (vaření, pečení apod.). V chovech ovcí a dalších kopytníků pro laboratorní účely se uplatňují úpravy krmiv, známé z chovů hospodářských zvířat - řezání píce, krouhání okopanin atd.
Tab. 4 Přibližné normy spotřeby krmiv u některých druhů laboratorních zvířat
Druh zvířat
Druh krmiva
Denní spotřeba v g
(dospělá zvířata)
Myš
granule
4 - 5
Potkan
granule
12 - 22
Křeček
granule
10 - 15
Morče
granule
40 - 50
Králík
granule
100 - 150
Pes
Granule
nebo
suchá složka smíšené diety
+ maso
300 – 400
200
120 - 200
Kočka
granule
nebo
vlhká směs
nebo
mléko
maso
100 – 150
200 – 300
150
100
Kur
granule
110 - 150
3.4 NAPÁJENÍ LABORATORNÍCH ZVÍŘAT
Velmi důležitou složkou péče o zvířata je jejich napájení. Všem zvířatům by měla být stále k dispozici čistá a nezávadná pitná voda. Voda je však nositelkou mikroorganismů a může být i chemicky znečištěna, proto je třeba kvalitu pitné vody pravidelně kontrolovat po stránce mikrobiologické a chemické. Důležité je dodržování přísné hygieny napájení.
Pitná voda pro laboratorní zvířata bývá upravována přídavkem minerálních kyselin (např. HCl) na pH = 3, aby se zabránilo šíření bakterií, sinic a řas. V bariérových chovech se pitná voda dezinfikuje deionizací nebo sterilizací. Ta je nezbytná v gnotobiotických chovech, aby došlo ke zničení všech mikroorganismů.
Přibližná spotřeba vody u jednotlivých druhů laboratorních zvířat při krmení suchou granulovanou dietou je uvedena v tab. 5.
Tab. 5 Orientační spotřeba vody při krmení granulovanou dietou s 10 % vody
Druh zvířat
Hmotnost
Spotřeba
vody za 24 h
(ml)
Spotřeba
vody za 24 h
na 1 kg
hmotnosti
Myš
20
6
300
Potkan
Kojící samice
100
250
300
400
275
10
20
24
26
80
100
80
80
65
290
Křeček zlatý
90
9
100
Pískomil
90
6