Úvod

PROSTŘEDÍ MANAGEMENTU


V managementu, více než v jiných disciplínách, je třeba respektovat vliv prostředí.
Řízení organizace probíhá vždy v konkrétních podmínkách, takže zdánlivě stejný
problém bude vyžadovat rozdílný řídící zásah v různých organizacích a dokonce ani
řešení opakujícího se problému ve stejné organizaci, ale v rozdílném čase nemusí
probíhat podle stejného scénáře.

Manažeři mohou vycházet z vlastních zkušeností i z nejrůznějších široce ověřených
doporučení, které však vždy musí přizpůsobit, upravit s ohledem na konkrétní
podmínky.

V úvahu přicházejí:


- Vnitřní podmínky organizace

- Vnější podmínky organizace




- Vnitřní podmínky organizace, každá organizace se liší, obecné se rozlišuji ' dvě
velké skupiny faktorů, tzv.


„ tvrdé prvky“ dané hmotnými, hmatatelnými představitelnými veličinami, jako jsou
výrobky/služby, technické vybavení a jeho logistické uspořádání, zásoby, finance,
organizační struktury, distribuční kanály, datové soubory, stimulační nástroje,
hygienické zázemí atd.,

“měkké prvky" představované nehmotnými, neviditelnými akty, ke kterým dochází
při jednání, chování, vystupování lidí uvnitř organizace i vně, např. při jednání s
obchodními partnery, úřady, zájmovými skupinami apod. Jde tedy o reakce
jednotlivců (potažmo i celé organizace) na různé situace, podněty, impulsy, které
vyplývají z konkrétního jednání, chování, vystupování pracovníků (včetně
managementu) organizace.







Vnější podmínky organizace, které jsou představovány okolím, v němž organizace
funguje, a které ať manažeři chtějí či nikoli v různých směrech na organizaci působí.
Uznávaná klasifikace vnějšího prostředí nese zkratku PEST a tyká se vlivů:

- politických;
- ekonomických;
- sociálních;
- technických.















MANAGEMENT A PODNIKÁNÍ


Smyslem managementu je dosažení určených záměrů. Z hlediska sledovaných cílů
rozlišujeme organizace:

- podnikatelské, jejichž smyslem je dosažení pozitivních ekonomických efektů,
zejména dosažení zisku, popř. zhodnoceni kapitálu, akcií či posílení postavení na
trhu;

- neziskové, které nesledují v první řadě podnikatelské efekty, ale jiné záměry, např.
sociální, kulturní, zdravotní


Peter. F. Drucker rozlišuje tři typy sektorů:

„Dnešní rozvinutá společnost potřebuje tři hlavní sektory. Řekněme, že by měla stát
na třech nohou, kterými jsou státní sektor, což je správa, soukromý sektor, to je
hospodářství a sociální sektor, který se z velké části skládá z neziskových organizací.
Řešení veřejných problémů je úkolem, který vláda ani podniky nemohou efektivně
zvládnout.“

Pojem managementu byl v minulosti spojován především s podnikatelskými subjekty,
v současnosti z důvodů rostoucích nároků na řízení se rozšiřuje pojem managementu
i do neziskové sféry. Specialisté na řízení v této sféře přiměřeně aplikují celou řadu
principů, postupů, zkušenosti atd. z podnikatelských organizací.


Za podnikání můžeme obecně označit všechny legální aktivity, které směřují k
získání ekonomických efektů (zpravidla zisku), Z tohoto hlediska musí management
plnit následující úkoly:

- určit předmět podnikání (v čem podnikat);
- stanovit a získat přiměřené zdroje k podnikáni (s čím podnikat);
- vymezit postupy, pravidla, kritéria podnikání (jak podnikat).

Obchodní zákoník vymezuje pojem podnikání jako „soustavnou činnost prováděnou
samostatně podnikatelem vlastním jménem a na vlastni odpovědnost za účelem
dosažení zisku".

J. A. Schumpeter za podnikání označoval akt zavádění inovaci do ekonomického
systému a podnikatelem podle jeho pojetí nebyl jakýkoli investor, ale pouze ten, který
realizoval inovace.

Obtížněji lze legislativně vymezit sféru neziskových organizací. Budou mezi ně
patřit různé rozpočtové či příspěvkové organizace, nadace, občanská sdružení a v
neposlední řadě i obecné prospěšné společnosti (o. p. s.), které mají „poskytovat
veřejnosti obecně prospěšné služby za předem stanovených a pro všechny uživatele
stejných podmínek a jejich hospodářský výsledek (zisk) nesmí být použit ve prospěch
zakladatelů, členů jejich orgánů nebo zaměstnanců a musí být použit na poskytováni
obecné prospěšných služeb, pro které byly obecně prospěšné společnosti založeny".







S podnikáním úzce souvisí pojem podnikavost, který spočívá v objevení využití příležitosti v
podnikání.


Dominující jsou vnější podnikatelské aktivity a podnikavost, kdy jde o zaměření
podnikatelského subjektu vně organizace, tzn. k trhu, zákazníkům, konkurenci, dodavatelům.


Podnikavost může spočívat v uvedení nového výrobku na trh, nové služby, aktivity, která
dosud nebyla na trhu zastoupena, častěji však spočívá v určování a využívání výhod vůči
konkurenci.


Moderní manažerské koncepce kladou značnou váhu i na vnitřní podnikatelské aktivity a
podnikavost, kdy jde o přístupy navozující atmosféru „podnikání uvnitř podniku". Jde o
vytvoření vnitropodnikových organizačních jednotek, které se ve své činnosti chovají jako
podnikatelské subjekty vykazující ze své činnosti ekonomické efekty a jejich podnikavost
spočívá především v zlepšování vlastní činnosti


Podnikání je jednoznačně spojeno s ekonomickými veličinami, ale bylo by chybou, kdyby
manažeři při podnikání preferovali pouze ekonomické aspekty. V každodenní činnosti na
všech úrovních řízení je třeba dbát o vyváženost všech aspektů řídicí práce, které
rozdělujeme na:


• kvantitativní, jež se orientují na množství produkovaných výrobků či poskytovaných služeb;

• ekonomické, které se zaměřují na náklady, výnosy, ceny. rentabilitu atd. produkovaných
výrobků, poskytovaných služeb apod.;

• kvalitativní, které se týkají kvality jak vlastního výstupu podnikatelské činnost tak i kvality
doprovodných služeb;

• časové, jež sledují dodržení určených terminů, resp. Usilují o zkracování času prakticky ve
všech podnikatelských aktivitách;

• ostatní, zpravidla upravené legislativními předpisy, jakou jsou normy ekologické, hygienické,
bezpečností apod.



ÚVOD DO PODNIKÁNÍ


Existence disponibilních zdrojů umožňuje jejich alokaci dvěma způsoby:

– do spotřeby;

– do investování.


Investování zdrojů je vedeno snahou o efekty, zároveň je však třeba kalkulovat s rizikem
spojeným s daným případem alokace, které především plyne z úrovně informovanosti. Na
základě vztahu mezi efektem a rizikem lze definovat čtyři typy alokátorů





Právě podnikatelskou alokací zdrojů se zabývá podnikatelská politika. Vedle kategorie
„podnikatel“ existuje ještě kategorie „podnikavec", který těží efekty plynoucí ze subjektivní
entropie.

Obecně platí, že o jakékoli situaci, o jakémkoli stavu světa existuje určitá suma informací,
kterou lze definovat jako objektivní informovanost











V rámci informací objektivního charakteru s přesahem do informací subjektivního
charakteru se nacházejí fenomény „věda a technika" Jejichž posláním je snižování
objektivní entropie a které konstituují informace relativně objektivního charakteru. V
případě relativně objektivních informaci - vědeckých a technických - jsou vytvářeny
nové informace, které v případe vědeckých informací:


- musí být historicky nové;

- musí objektivněji vysvětlovat stav objektivní reality;

- musí být doloženy vědeckou metodou, v případě technických informací v souladu s
kritérii technické pokrokovosti a podobou absolutních nebo relativních invencí
(vynález, zlepšovací návrh),

Nové informace odhalují dosud nepoznaný stav světa, a tím přispívají k snižování
objektivní entropie a s ní souvisejícího objektivního rizika