Úvod

je nahrazována
novými koncepcemi, které mají lépe zajistit prosperitu řízených subjektů. Management
neposkytuje univerzální návody, neboť při řízení musí být respektovány faktory teritoriální,
národnostní, kulturní, časové a další,

Management představuje uspořádaný soubor poznatků, většinou odpozorovaných z praxe,
které jsou zpracovány formou návodů pro jednání nebo jako principy. Opírá se o poznatky
(teorie a metody) z oblasti více vědních disciplín - ekonomie, matematiky, psychologie,
sociologie, statistiky atd. Tyto poznatky aplikuje a rozvíjí na podmínky řízení. Management v
sobě obsahuje i prvky umění, které souvisejí s individuálními schopnostmi manažerů. Jde o
organizační schopnosti manažerů, umění jednat s lidmi, vystupování, schopnost
kvalifikovaného rozhodování atd.

Manažer sice využívá nástrojů, technik a principů, ale při jejich uplatnění jsou neméně
důležité intuice, kreativita, umění předvídat a případně i v pravou chvíli riskovat. Za tvůrčí čin
se pokládá vyhledávání vhodných příležitostí k podnikání, ovlivňování trhu, ustavení
schopného týmu atd. Za umění je považováno vytváření podnikové vize, nalezení příležitostí
tam, kde ostatní vidí jenom chaos, rozpory a konflikty. To jsou prvky umění, bez kterého se
úspěšný vrcholový manažer obejít nemůže.


P. F. Drucker zastává názor, že management není v pravém slova smyslu vědou, je to spíše
praktická činnost a přirovnává management k medicíně, kterou připomíná v řadě aspektů.

„Například v tom, že pro pečlivé stanovení diagnózy je třeba spíše zvážit řadu různých
okolností než použit standardní postup. Úspěšným lékařem je ten, kdo svého pacienta vyléčí.
Úspěšným vedoucím pracovníkem nebo manažerem je ten, jehož podnik prosperuje.“

Řízení by mělo propojovat vertikálně (ve směru nadřízeností a podřízenosti, tj. na různých
stupních řízení) a horizontálně (tzn. na stejném stupni řízení) útvary a pracovníky ve firmě
prostřednictvím plánování, implementace, organizování, kontroly. V praxi toho lze dosáhnout
pouze za předpokladu efektivní komunikace. Tyto aktivity bývají označovány jako
manažerské funkce, zvláštní postavení mezi nimi zaujímá rozhodování, které představuje
součást každé řídící činnosti.



POSTAVENÍ MANAŽERA V ORGANIZACI


Postavení manažera v procesu řízení můžeme znázornit schématem vlastník -manažer -
zaměstnanec.

V původním malém soukromém rodinném podniku, kde vlastník býval jediným
zaměstnancem, splývala role zaměstnance, manažera i vlastníka.

Jak se postupně podniky zvětšovaly všechny tři role se osamostatňovaly, nejprve se oddělila
profese zaměstnance,
Později u velkých podniků došlo k oddělení a vzniku samostatné funkce manažera.

Velké firmy byly na počátku dvacátého století mnohdy vedeny jedinou osobou, obvykle jejich
majitelem. To byla často tak výrazná podnikatelská osobnost, že úspěch firmy byl na ni přímo
závislý. Jako přiklad je možno uvést Henryho Forda, z našich podnikatelů například Tomáše
a Jana Baťovi a další. Tyto osobnosti řídily podnik často značně autokraticky.
S rozšiřováním podniku obvykle majitel-manažer nestačil na celé jeho řízení a začal si
najímat spolupracující, zpravidla podřízené vedoucí (manažery).
Řada vlastníků-manažerů se však dostala do krize (stáří, nemoc), kdy nemohli efektivně
vykonávat řídící práce a byli nuceni si najmout vrcholové manažery, kteří v jejich zájmu
podnik řídili.

Tyto a ještě další skutečnosti vedly k postupnému oddělování funkcí vlastníků a manažerů.
Vznikla samostatná profese manažera, kterého si najímá vlastník nebo vlastníci, aby vedl
podnik nebo aby se na jeho vedení podílel. Vedení podniku je čím dál tím více svěřováno
profesionálním manažerům.

Tento proces s sebou v minulosti přinesl celou řadu problémů.


Klasický pohled na chápání úlohy vlastníků, manažerů a zaměstnanců předpokládá
následující zaměření činností:

• vlastníci - rozhodování a schvalování strategických záměrů organizace, dohled nad činností
manažerů, zvláště pak nad plněním strategických záměrů, sledování výkonnosti organizace
(především hodnocení ekonomických ukazatelů) apod.;

• manažeři - mají dominantní postavení v řízení organizace, připravují koncepce rozvoje
organizace, řídí běžnou provozní činnost, zabezpečují její finanční zdraví atd.;

• zaměstnanci - realizují stanovené úkoly, poskytují příslušné informace a další podklady
nutné pro řízení.


Soudobé vývojové tendence směrují k jistému omezování rozdílů mezi vlastníkem,
manažerem a zaměstnancem.

Management není chápán jen jako ukládání úkolů.

Je vyvíjena silná snaha vtáhnout i řadové zaměstnance do procesu rozhodování,
zapojit je do účasti na zisku, popř. i do vlastnictví.



ÚROVNĚ MANAGEMENTU

Manažeři jsou pokládáni za rozhodujícího činitele v řízení firmy a proto výběr a
výchova manažerů jsou v moderním managementu klíčové. Na kvalitě manažerů
závisí určování podnikatelských záměrů, hospodářská situace jimi řízené organizace,
účelnost jejího organizačního uspořádání, způsob a úroveň vedení lidí atd.

Odhady počtu manažerů v Německu číní cca 5 % pracujícího obyvatelstva, tj., asi 1,5
mil.. lidí (v tradičních odvětvích), v moderních odvětvích může působit 15-25 %
manažerů.

V současné době se manažeři rozděluji obvykle do tří úrovní:

- Manažeři první linie, kam patři předáci, mistři, vedoucí dílen apod. Tato základní
úroveň postavení manažerů je jen o stupínek výše nad výkonnými pracovníky.

- Střední manažeři zahrnují velmi početnou a rozmanitou skupinu řídících
pracovníků, Patří sem manažeři závodů a vedoucí různých útvarů (prodeje, nákupu,
personalistiky atd.). V činnosti středních manažerů zaujímá největší podíl poskytování
a získávání informací. Udává se, že tyto činnosti zabírají až 40 % jejich pracovního
času.

Střední management a management první linie bývá někdy též označován jako
výkonný management a k jeho úkolům obvykle patří:

• Zabezpečení komunikace - spojení mezi vedením podniku a provozními pracovníky

• organizování práce - rozpracovává, konkretizuje pracovní úkoly pro daný útvar,
předává informace o úkolech a zjišťuje faktický stav jejich plnění (co do kvantity,
kvality, dodržování stanovených termínů);

• zabezpečení řízených provozních podmínek, vybavení pracovních skupin pracovními
instrukcemi, materiálem, nářadím, přípravky, požadované nastavení výrobního
zatížení a pod,;

• vedení podřízených - motivování, usměrnění, korekce pracovních skupin,
podřízených pracovníku k plněni úkolů, překonávání vzniklých problému: apod.;

• průběžné sledováni situace ve vlastním útvaru, analyzování a přijímání opatření,
která mají zabránit nežádoucímu stavu, krizovým situacím a pod,;

• hodnocení dosazených výsledků a na jejich základě korekce pracovního zatížení
členů skupiny, stanovení nároků na výcvik pracovníků, rozdělení pobídkové složky
mzdy, přijímání opatření v případě porušení pracovní kázně;

• monitorování názoru podřízených, vyjednáváni s nimi o požadavcích vedení, aktivní
zájem o neformální vztahy ve skupině, příležitostně i o osobni problémy podřízených,

• iniciování a zvláště řízení realizace změn (zlepšovací aktivity);

• sledování dodržování regulačních norem - bezpečnostních, hygienických, požárních,
ekologických předpisů a směrnic.


- Vrcholoví manažeři neboli top manažeři reprezentují zpravidla takové
pracovníky, kteří usměrňují a koordinují všechny činnosti a vytvářejí koncepce
určité organizační jednotky. Tato skupina řídicích pracovníků je zvláště důležitá,
protože na její práci závisejí konečné výsledky. Vrcholoví manažeři jsou relativně
odděleni od organizace a přebírají odpovědnost za vlastníky. Těsnou vazbou na
vlastníky je vytvářeno jejich zvláštní postavení v hierarchii řízení.