Problémy verbální komunikace

Problémy verbální komunikace
Komunikace mezi lidmi zahrnuje projevy jak řečové ( verbální ), tak neřečové ( neverbální ). Základním prostředkem kominikace lidí je artikulovaná řeč, včetně jejího zychycení v písemné podobě. Neřečové projevy ji však nerozlučně doprovázejí a někdy zcela nahrazují ( např.: přikývnutí, mávnutí rukou … ).
Komunikace je v nejširším slova smyslu výměna informací. Je jednou z forem kontaktu mezi lidmi navzájem ( patří sem i neosobní mezilidské komunikační vztahy, např.: mezi textem a jeho příjemcem ), mezi zvířaty a lidmi a mezi zvířaty navzájem.
Vady řeči
Vývojová nemluvnost ( vývojová dysfázie ) – Jde o zaostávání vyjadřovacích schopností dítěte. Některé děti začínají mluvit později než ostatní, odlišují se menší slovní zásobou, špatnou gramatickou stavbou. Velmi často tento problém vyšumí během vývoje dítěte,tedy v průběhu předškolního věku.
Získaná orgánová nemluvnost ( afázie ) – jedná se o ztrátu jazykové schopnosti způsobené poruchou mozku a to v různých rovinách
Získaná neurotická nemluvnost
Mutismus ( nemluvnost ) – příčiny nemluvnosti mohou být různorodé ( např.: duševní trauma,deprese …)
Elektivní mutismus ( výběrová nemluvnost ) – projevuje se ve vybraných situacích např. dialog s určitou osobou
Surdomutismus ( nemluvnost + ztráta slyšení )
Poruchy zvuku řeči
Huhňavost ( rinolalia ) – spojena s poruchou nosního dýchání
Poruchy plynulosti řeči
Koktavost – příčiny vzniku poruchy mohou být přirozeně různé,některé studie hovoří o genetickém vlivu. Koktavost se většinou neprojevuje při zpěvu a při mluvení k sobě samému. Touto poruchou trpí přibližně jedno procento populace.
Breptavost – pro tuto poruchu je charakteristické zvýšené tempo řeči, často provází hyperaktivní jedince a je pouze jedním z příznaku, projevuje se tedy komolením slov,nedbalostí ve výslovnosti.
Poruchy článkování ( artikulace )
Patlavost
Ztížená artikulace
Poruchy hlasu
Funkční porucha hlasu
Ztráta hlasu
Faktory ovlivňující řečový vývoj
Inteligence – bystřejší děti začínají hovořit dříve a jejich slovní zásoba se vyvíjí rychleji
Pohlaví – děvčata jsou často rychlejší ve vývoji slovní zásoby a v artikulaci
Stimulace rodičů – slovní zásoba roste rychleji u dětí, kterým se rodič dostatečně věnují a povídají si s nimi
Společensko – ekonomické podmínky – velký vliv na vývoj řeči má prostředí, ve kterém dítě vyrůstá
Vlivy na snižování kvality mezilidské komunikace v dnešní době:
TV
PC
Mobilní telefony – SMS zprávy
Verbální sdělování - naše řeč
Pod pojmem komunikace si řada z nás představí především řeč, mluvené slovo. Verbální komunikace (příslušným jazykem, slovy) je složitý dynamický děj, který vnímáme a dešifrujeme pomocí sluchu a procesů centrálního nervového systému. Mluvený projev má jak příslušný objektivní věcný obsah, tak odráží vnitřní pocity řečníka (emoční zabarvení řeči).
V řeči vnímáme vedle obsahu sdělení, logiky, stavby vět, slovní zásoby, výskytu cizích slov i hlasové prostředky řeči, především - barvu hlasu, sílu hlasu, výšku a melodii, v neposlední řadě pak rychlost řeči (kadenci), plynulost řeči, přízvuk a artikulaci.
Barva hlasu je nám dána geneticky, výškou hlasu a jeho sílou poukazujeme například na důležité okolnosti textu, projevujeme své emoce, snažíme se udržet pozornost posluchače. Je známo, že monotónní, bezbarvé, tiché sdělení obvykle příjemce uspává, oslabuje jeho pozornost. Modulace síly hlasu spolu s akcentací určitých partií řeči, správně zvolenou rychlostí řeči - včetně pauz - udrží zájem posluchače i po delší dobu. Plynulost a kadence řeči souvisí jak s temperamentem a emočním rozpoložením řečníka, tak s obsahem sdělení (například udržení zájmu posluchačů zvýšením síly hlasu, zvýraznění určité části sdělení zpomalením, nižší kadencí slov).
Aby naše mluvené slovo bylo pro druhou stranu co nejvíce srozumitelné, je důležité respektovat nejen tematiku ale i okolnost, komu je určeno. Podle příjemce našeho sdělení tedy volíme vhodné jazykové a výrazové prostředky.
Při verbálních sděleních či reakcích je dobré vyvarovat se zbytečně častého využívání slovních floskulí a klišé (tj. obratů prázdných, k zaplnění volných míst v řeči). Rovněž vysoký počet cizích slov je v naší řeči více nápadný než v písemném projevu a není většinou příjemcem informace pociťován pozitivně. Ve verbální komunikaci se můžeme setkat s některými zvuky (vzdechy, skupiny samohlásek), ale i prvky typu tzv. parazitických slov. Jde o výrazy, které se používají pouze k vyplnění mezer v komunikaci, často a bezděčně opakovaná slova či spojení typu "prostě", "tedy". Nejčastěji tyto projevy signalizují těžkosti, tenze hovořící osoby.
Důležitým prvkem při řečové komunikaci je oslovení. To, do jisté míry, výrazně určuje charakter komunikace. Oslovením navazujeme kontakt, je prvkem expresivnosti sdělení, lze s ním i informace členit. Především pro pracovní styk platí, že pro větší působnost sdělení a bezkonfliktní počátek vzájemné komunikace je vhodné zapamatovat si jména druhých a při oslovení je používat.
Připomeňme si tedy několik základních pravidel verbální komunikace:
 
zaměřme se na to, čeho chceme řečí dosáhnout
vycházejme vždy z toho, komu je naše sdělení určeno
preferujme v řeči jednoduchost, srozumitelnost, věcnost a přehlednost
delší sdělení, respektive slovní projev, čleňme přestávkami
nechávejme ve vzájemné komunikaci prostor druhým pro jejich reakci, učme se zároveň naslouchat
nebojme se při delších sděleních užívat praktických příkladů, doplňujme aktivně slovní projev technickými komunikačními prostředky
při vzájemné komunikaci používejme oslovení.
Každý člověk představuje jedinečné individuum, jedinečnou osobnost. Je tedy nutné zmínit, že právě naše osobnost (její vlastnosti - jako například pasivita, ambicióznost, emocionálnost) modifikuje, respektive určuje náš obvyklý komunikační styl.
Nonverbální sdělování - řeč beze slov
Není bez zajímavosti, že při běžném rozhovoru nám pouze jeho malou část (do 10 %) poskytnou slova, zhruba 40 % pak tón, výška a barva hlasu a zbylou polovinu (přibližně 50 %) získáváme z nonverbální komunikace - řeči našeho těla. Tato skutečnost souvisí především s tím, že naprostou většinu informací (více než tři čtvrtiny) přijímáme zrakem. Obě složky, tedy verbální i nonverbální komunikace, jsou stejně potřebné a důležité, úzce spolu souvisejí.
Nonverbální komunikaci se učíme prakticky po celý život. Mluvíme totiž nejen řečí, ale teritoriálním chováním, pohledy, mimikou, gesty a pohyby, postojem a pozicí, zjevem, podáním ruky, svým okolím, respektive prostředím.
Teritoriální chování představuje problematiku vzdálenosti a zaujímání prostoru v naší komunikaci. Každý z nás je obklopen určitou osobní zónou (osobním teritoriem). Vzdálenost od 0 do 45 cm kolem svého těla považujeme za nejosobnější (intimní) prostor, ve kterém komunikujeme především nonverbálně, obvykle s nejbližším partnerem, rodiči či dětmi. Porušení, respektive vkročení do této zóny cizím člověkem obvykle pociťujeme ja