Problémy verbální komunikace

ko negativní, s nepříjemnými vnitřními pocity. V běžném životě je tato naše intimní zóna narušována, například při cestování v přeplněných dopravních prostředcích. Rodinné, velmi přátelské komunikaci je vyhrazena zóna zhruba do 75 cm. Vzdálenost kolem 120 cm pak nazýváme širší zónou, kde komunikujeme s přáteli, spolupracovníky, v běžném sociálním styku - na poštách či v obchodech. Do vzdálenosti cca 200 cm lze komunikaci považovat většinou za neformální, spíše osobního charakteru. Větší vzdálenosti (tzv. společenské vzdálenosti) jsou typické zejména pro formální, více strohou komunikaci.
Teritorium a naše "sociální vzdálenost" k partnerům tedy sama o sobě poskytuje řadu zajímavých informací. Bude-li například teritoriální chování našeho vedoucího pracovníka při vzájemném dialogu s podřízenými prezentováno vzdáleností výrazně větší než dva metry, půjde s největší pravděpodobností o komunikaci ryze formální, kterou můžeme chápat i jako nonverbálně prezentovanou autoritu, jako dodržování odstupu.
Pro omezení druhých v narušování našeho teritoria či k umělé ochraně osobní zóny často používáme nejrůznější bariéry a částečné bloky. Bariérami tak mohou být například naše horní a dolní končetiny, pracovní stůl. Bariérou může být příslušně upravený prostor, ale i naaranžované květiny.
Mezi nejpoužívanější bariéry nonverbální komunikace patří zavřené oči, zkřížené paže v oblasti dolní části hrudníku a rovněž předpažená horní končetina s obrácenou dlaní směrem k protistraně (imitující stěnu). Tyto bariéry jasně vyjadřují negativní postoj, nesouhlas, odpor k narušení osobní zóny, nechuť v komunikaci pokračovat, snahu o změnu tématu, způsobu a taktiky v započaté komunikaci. Obdobné sdělení pak prezentuje pozice vsedě "s nohou přes nohu". Velmi používanou bariérou v pracovní komunikaci jsou písemné materiály, tiskoviny, jejich umístění horizontálně před tělem.
Držení těla, pozice - držením těla a pozicemi dáváme primárně na vědomí především svůj vztah k protistraně, respektive partnerům, dále pak svůj fyzický a psychický stav, své emocionální rozpoložení, tedy do jisté míry způsob komunikace. Vzpřímeným držením těla dáváme najevo vyrovnanost, připravenost, vstřícnost, dobrou fyzickou kondici. Za základní pozice považujeme sed, stání, leh a klek. Mírné nachýlení trupu vestoje či vsedě, náklon hlavy směrem k hovořící osobě představuje náš zájem komunikovat, odklon pak opak. Poloha horních a dolních končetin tyto situace opět dokresluje.
Při dešifrování řeči našeho těla, respektive pozice, kterou zaujímáme, je důležitá tzv. souhlasnost pozic komunikujících partnerů. Například, budeme-li při komunikaci s partnerem stát a on sedět (případně bude prezentovat bariéry), vypovídá celkově tato situace o nesouhlasné vzájemné komunikaci, nepřístupnosti až nezájmu partnera. Pamatujme si, že pro zahájení komunikace mezi dvěma muži by neměla být zvolena tzv. čelní pozice, která navozuje pocit soupeřivosti, dokonce agresivity. Při komunikaci muže se ženou je sociálně vhodnější naopak začínat komunikaci právě touto čelní pozicí.
Pohledy - náš zrak plní úlohu příjmu i vysílání informace, oči sledují souhlas či nesouhlas při vzájemné komunikaci. Pohyby očí, mhouření očí, zornice - obvykle představují sdělení o emocionálních pocitech a postojích. Účelem zrakového kontaktu při komunikaci je rychle navázat nonverbální kontakt. Zrakový kontakt obecně zlepšuje komunikaci, vyvolává pocit zájmu, dobré vzájemné interakce, důvěry. Krátký zrakový kontakt obvykle chápeme jako známku nedůvěry, vyhýbání se, doprovodný projev formální komunikace. Zrakový kontakt přerušujeme vždy směrem dolů, pohledy vzhůru k temeni hlavy značí nezájem, lhostejnost.
Gestikulací rozumíme spontánní pohyby, které běžně doprovázejí řeč, doplňují slovní projev. Gesta používáme velmi často zcela neuvědoměle, typická jsou především gesta horními končetinami. Gestikulace souvisí nejvíce s temperamentem, emocionálním rozpoložením a prostředím, gesta jsou podmíněna kulturním prostředím (výraznou gestikulací vynikají zejména jižní národy). Gestikulace by neměla být přehnaná, měla by účelně zdůraznit význam slovního sdělení.
Mezi prvky nonverbální komunikace patří i tzv. manýrismy a mimovolní pohyby - například škrabání se na hlavě, tření špičky nosu, tření prstů ruky, natáčení pramenů vlasů na prsty, kladení ruky před ústa. Ruce překrývající ústa, lehké tření špičky nosu značí vyslovení nepravdy, tento pohyb je nazýván také detektorem lži. Tření konečků prstů druhé ruky obvykle vyjadřuje rozpačitost, strach z potencionálního konfliktu, nejistotu, nerozhodnost, úzkost. Pohyb ruky se zavřenou dlaní a namířeným ukazováčkem směrem od sebe je projevem agrese, agresívní výzvy, potřeby okamžitého upoutání pozornosti.
Mimika - umocňuje a doplňuje řeč. Je především zdrojem informací o emocionálním rozpoložení. Mezi obecně známé a jasně dešifrovatelná nonverbální sdělení patří mimicky vyjádřené překvapení (zdvižené obočí, široce otevřené oči, eventuálně pootevřená ústa), radosti a smutku. Specifikou je pak úsměv, který může být jak spontánní, tak nucený.
Specifickým způsobem komunikace beze slov je podávání rukou. Podání ruky by mělo být vždy doprovázeno zrakovým kontaktem, mírným předklonem těla. Síla stisku by měla být přiměřená, příliš silný a dlouhý stisk (případně s dlaní ruky otočenou dolů) signalizuje dominanci, potřebu ovládat. Podáváme-li druhému ruku dlaní vzhůru, jasně sdělujeme nabídku smíru, podřízenosti.
K neverbální komunikaci patří v neposlední řadě i náš vzhled - tedy oblečení, účes, úpravnost, prezentující určité sdělení a signalizující společenskou příslušnost. Je všeobecně známo, že nákladným oblečením bývá sdělována informace (prezentace) o vlastní moci, potřebě atraktivnosti pro okolí. U osob s malou sebedůvěrou se pak drahé oblečení stává podpůrným atributem v komunikaci. Vzhled rovněž ukazuje sociální konformitu, či nekonformitu s okolím.
Řadu neverbálních sdělení přináší i naše prostředí a bezprostřední okolí - jeho velikost, otevřenost či uzavřenost, vybavení, design, barevnost.
Lze tedy shrnout:
 
komunikace beze slov pro nás přináší většinu informací
vše, co říkáme, provázíme sdělením našeho těla
nonverbální komunikací, respektive jejími projevy, obvykle sdělujeme méně zkreslené informace než řečí (lhát slovy je snazší)
tak, jako nelze vytrhávat jednotlivá slova z kontextu věty, nelze interpretovat pouze jednotlivé fragmenty nonverbální komunikace mimo kontext chování a ostatní projevy člověka
kvalitu vzájemné komunikace můžeme ovlivnit i empatií, tj. schopností "vžít si do druhého".
Komunikace v organizaci
Na pracovištích v každé organizaci by měly být určitým způsobem zpracovány, rozvíjeny potřebné komunikační procesy i dovednosti - a to na všech úrovních. Především by měl být jasně dán směr komunikace (tzv. komunikační kanál) a optimální způsob (forma) komunikace. V praxi obvykle probíhá komunikace třemi směry: vertikálně (pouze od shora dolů či naopak), horiz