Platónská nauka o ideích

Platónská nauka o idejích
Platónská tradice se čte většinou aristotelsky. Rodin, francouzský klasický filolog, se nicméně snaží z vývoje jazyka v Platónově době rekonstruovat platónský filozofický systém tak, že odhlédne od toho, co Platón napsal v dialozích. Vychází z představy, že ti žáci, kteří mezi Platónovými žáky nic nevymysleli, si psali nejpřesnější poznámky.
Rodinovi se opravdu podařilo prokázat, že nejsofistikovanější pochybnosti o idejích nepochází z pozdního období Platónovi tvorby, ale z období vrcholného. Potvrzuje se tedy, že Platónovi dialogy jsou náměty k diskusím, že Platón vymyslel své teorie ve stejnou chvíli, kdy o nich pochyboval.
Platónská nauka o idejích je nerozlučně spjata s myšlenkou hierarchického členění světa, které je spojeno se základní tzv. světelnou metaforou platónského filozofování.
Myšlenka hierarchického dělení jsoucna vychází z té představy, že to, co se nazývá světem, není veškeré bytí – je to pouze určitá část světa. Je to ta část světa, která sama o sobě není srozumitelná. Svět je tedy ta část bytí, která není pochopitelná. Nad světem existuje v platónském systému něco, co teprve dělá svět pochopitelný. Toto „nad světem“ je ono pravé jsoucno, k němuž nějak patří ideje.
CO JSOU TO IDEJE? Jednak se dá říci, že ideje jsou první pokus o souvislou teorii pojmu – obecniny. Podle tohoto výkladu se tedy Platón ve své naivitě nějak spletl a obecninám, o kterých my víme, že jsou to jenom slova, přidal trvalá, nadsvětná, nehmotná bytí. Toto je teorie nominalistická. Je to teorie, která má za to, že ideje jsou pouze nějaká jména pro obecné pojmy.
Jiná teorie říká, že ideje jsou právě tím, co nám umožňuje porozumět věcem kolem sebe. Tato koncepce pochází od středoplatoniků.Tato teorie vychází z představy, že je něco takového, co vždy již musíme vědět, chceme-li chápat jednotliviny kolem nás. Je to ta představa, že obecné pojmy jsou něco v Boží mysli, které se z této mysli otiskly do naší mysli a to nám umožňuje poznávat jednotliviny, které jsou také součástí Boží mysli. Představa vychází z fenomenálního základu, že bytí, které mám před sebou, mi dává nějaké fenomény. Tyto fenomény mají jakousi jednotu, která těmto fenoménům dává celek. Tento celek, jek jej vnímám, je právě idea – idea oněch jednotlivých fenoménů. Tato idea o mých dojmech říká, co skutečně jsou. Toto je platonismus, jak jej pochopili novověcí myslitelé jako Descartes a Kant.
Ideje mohou být ale také pochopeny jako skutečné bytosti – v bytostném významu, jaký se nám v tomto světě skutečně se měnících a rozpadajících významů vůbec neobjeví. Ideje jsou také koncentrace všeho možného významového obsahu. V tomto smyslu jsou ideje docela jiným způsobem bytí. Bytí věčného, bytí , která nemají vznik a zánik, u nichž nelze mluvit o čase...
Je zde tedy několik konceptů. Idea je tedy něco jednotného a také něco obecného (Platón říkal, že idea je jedno nad mnohým – ideje musíme klást jako něco, co je jisté ve své jednotě). Platón si představoval ideový svět jakožto určitou koncentraci bytí. Jako bytí zcela jiného typu, než je bytí zde, s nímž se můžeme setkat.
Velikost Patočkovi interpretace teorie idejí je v tom, že ukazuje jakousi variantu té třetí myšlenky, co ideje mohou znamenat : ideje totiž slouží k tomu, abychom měli právě jasno o věcech. Ideje tedy úzce souvisí se zjevováním věcí. Kdyby nebylo idejí, věci by se nám neukazovaly. Věci se nám totiž nemohou zjevovat libovolně. Nemohou se nám zjevovat jinak, než na základě a prostřednictvím idejí. Kdyby totiž nebylo něco společného, jednotného v tom, jak se nám věci ukazují, jak bychom poznali, že se nám ukazuje stejná věc? Idea je tedy nějaká vnitřní struktura, která drží naše ukazování pohromadě. Věci sami o sobě nemají žádnou blízkost a vzdálenost, nemají v sobě žádnou perspektivu, neobsahují žádné zkreslení – jsou sami o sobě.
Věci se nám nemohou ukazovat bez toho, aby tu bylo napětí mezi věcmi o sobě a ukazováním. Ukazování je možné teprve na základě napětí mezi těmito dvěmi strukturami. Vždy je zde něco víc než to, co se samotné ukazuje. Dokonce zde vždy musí být nějaké víc, aby se to, co se ukazuje, vůbec mohlo ukazovat. Samotný Platón je objevitelem základní myšlenky, že věci se nám mohou zjevovat pouze na základě něčeho jiného, než jsou ony samy.
KDE PLATÓN MYŠLENKU „NĚČEHO JINÉHO“ VZAL? V matematice. Matematická struktura se sama nabízí k takovémuto pochopení.
Pro nás je matematika něco tak neontologického, že je pro nás téměř nemožné Platónovi porozumět. Platónský systém je redukční systém, z něhož lze ukázat redukční výstavbu od nejvyšších jsoucen k nejvyšším.