Islám

POVINNOSTI VŮČI BOHU
Muslimští právníci člení vše zahrnující představu bohem určeného řádu do dvou tematických okruhů ‘ibádát – vztahů člověka k Bohu a mu’ámalát – mezilidské vztahy. Ve vztazích ‘ibádát jde vlastní o kult. Zásadní význam zde zaujímá pět povinností, které muslimské učení souhrnně označuje jako pět sloupů nebo pět pilířů náboženství – „arkán ad-dín“. I dnes se pokládají za kardinální znaky příslušnosti k islámu. Tvoří je šaháda (vyznání víry), salát (modlitba), zakát (náboženská daň), sawm (půst v měsíci ramadánu) a hadždž (pouť do Mekky). K povinnostem vůči Bohu také patří džihád a tahára, ačkoli nepatří přímo do kategorie „arkán ad-dín“, jsou velice důležitými aspekty islámu.
Džihád je sice obecně považován za ekvivalent „svatého boje“ nebo „svaté války“, avšak tato představa není správná a je obestřena mnoha nejasnostmi. Džihád vyjadřuje povinnost muslima pečovat o individuální duchovní zdokonalování a posilování vlivu muslimské ummy (obce věřících). Jedná se však výhradně o obranou snahu, znamená nasazení všech sil pro nábožensky motivovanou humanitu, proti liknavosti a pasivitě. Korán jednoznačně říká „nebudiž žádného donucování v náboženství!“ (2:256). Nižší forma džihádu (malý džihád) se v moderní islámsko-politické terminologii objevuje ve spojení s osvobozeneckými válkami na územích, kde žijí muslimové. Podstatnější, spirituální forma džihádu (velký džihád), je většinou soudobými ‘ulamáy (vědec, učenec znalý právního a náboženského učení islámu) a islámskými mysliteli chápána jako podstata džihádu jako takového. Pramení z něj všestranné zdokonalování obcí a jednotlivců, časově omezené pouze soudním dnem.
Prorokovi se přičítá výrok, že nejvyšším džihádem je přemáhání vlastních vášní. To je spojeno s etymologií slova, jehož kořen vyjadřuje „vynaložení úsilí“. Pojem džihádu také obepíná představa statečnosti. Jiný Muhammadův výrok říká, že nejlepší podobou džihádu je říci tyranům do tváře pravdu. Ve vývoji právního systému se džihád sice úzce spojil s klíčovými povinnostmi, ale místo šestého pilíře zaujal pouze u cháridžovské sekty.
Mudžáhid (bojovník za svatou věc) je označení, kterému se v moderní době dostalo širokého pole působnosti. Používali jej například někdejší bojovníci alžírské války za nezávislost a také příslušníci ozbrojené opozice v Afghánistánu, bojující proti sovětské okupaci.
Téměř tradiční představa džihádu jako hrozby násilí je „zrcadlovou obdobou“ nedůvěry Arabů ke křesťanskému křižáckému západu. Oba přístupy jsou pochopitelně velmi nevybroušené a pramení z nedostatku informovanosti.
Tahára sice také není jedním z pilířů, tvoří však předpoklad k modlitby a hadždžu, bez níž by pilíři nenabyly žádného významu. Jak je vidno, islám přikládá čistotě velkou závažnost a její pojetí je islámskými právníky i teology zevrubně rozebíráno. Muhammad ji podle hodnověrného hadíthu (tradice, výroky týkající se Muhammad nebo i svatých imámů-v přeneseném smyslu morálních vzorů) označoval za polovinu víry. Právnicky byla vypracována různá, často velmi podrobná a složitá pravidla, které se zabývají snad každým aspektem taháry. Opravdu nemá cenu se jednotlivými pravidly zabývat, pozastavme se však přinejmenším nad několika zajímavostmi. Poskvrnění má z teologického hlediska formu hmotnou a mentální, z právnického se pak dělí na věcné a náboženské, nebo těžké (džanába) a lehké (hadath). Ve stavu byť jen lehkého znečištění není dovoleno se modlit, konat tawáf kolem Ka’by a dotýkat se Koránu. Znečistění se odstraňuje očistným omytím, které je podle závažnosti poskvrnění též dvojího druhu. Velké znečištění odstraňuje ghusl (úplná očista), hadath odstraňuje wudú‘ (částečné omytí), který se v podrobnostech liší. Ačkoliv je dovoleno provést očistu jemným pískem za nedostatku vody, mešity neposkytují volbu mycího média, jak si někteří méně osvícení jedinci představují, nýbrž jsou vybaveny umývárnami pro umytí obličeje, hlavy, rukou a noh. Projevy jednotlivých „kategorií znečištění“ mají stejnou tvář pro většinu muslimů, avšak jisté vrásky odlišnosti se objevují v odlišných právnických pojetích. Navíc je pochopitelně zcela odlišnou otázkou míra a pečlivost dodržování jednotlivých povinností taháry, je také nemožné jednoznačně určit, jak se na tuto záležitost znečištění a čistoty dívají jednotlivci, jakož tomu je ostatně téměř u všeho, co dovoluje subjektivní interpretaci. Tak například podle Abú Hanífy lihoviny nejsou nadžis (nečistá věc) a nepatří tedy mezi hadathy, kdežto Šíité mají naopak delší seznam.
Očista není však záležitostí pouze fyzickou, protože podle některých výkladů jde hlavně o očistu srdce a ducha, kde fyzická stránka působí jako zevnější upomínka na duševní podstatu taháry, které musí předcházet zbožné předsevzetí (níja).
ŠAHÁDA
Tento termín znamená v překladu „svědectví“ nebo „dosvědčení“, v moderní arabštině toto slovo také má význam „certifikátu“ nebo „vysvědčení“. Obecně však uslyšíte tento výraz použit v arabské konverzaci častěji právě ve smyslu modernějším, pakli-že se zrovna nebudete nacházet na přednášce o pěti pilířích islámu nebo uprostřed debaty muslimských věřících. Ve specifickém náboženském smyslu šaháda označuje „vyznání víry“, představující první z předpokladů k islámskému prožívání světa. V případě, že by se snad čtenář této práce rozhodl prožívat svět z islámské perspektivy, uvádím islámskou šahádu, která musí pochopitelně být pronesena v arabštině: „Ašhadu an lá iláha illa ‘lláh wa Muhammadan rasůlu ‘lláh.“ Neznepokojujte se, tím, že jste tuto větu právě přečetli se z vás muslim ani muslimka nestává. Museli byste totiž toto vyznání myslet naprosto upřímně a poctivě, navíc se v součastné praxi šaháda zpravidla pronáší před významným islámským činitelem, nebo stačí dva světci Na druhou stranu je však islám, jako každé monoteistické náboženství, charakterizován především vztahem k Bohu a konsekventně k okolnímu světu, k čemuž obzvlášť v islámu v zásadě nepotřebujete lidského prostředníka.
Pakliže by tato šaháda vůbec směla znít v češtině, zněla by přibližně takto: „Vyznávám, že není božstva kromě Boha a Muhammad je posel boží.“ Nutno snad ještě zmínit jisté podrobnosti, které by mohli některé lidi lehce znepokojit. Dobře jsou tyto podrobnosti vyjádřeny v knize náboženských pravidel Abdalqáhira al-Baghdádího:
Tento pilíř má několik stránek. Za prvé, osoba, která pronáší šahádu, bude Bohem vyslyšena a odměněna jenom tehdy, jestliže chápe pravdu tohoto výroku a opakuje jej s porozuměním a opravdovou upřímností. Pokud by šahádu vyslovoval pokrytec, věřící pevně jinak, nebude u Boha pokládán za věřícího a nebude ani uchráněn trestu na onom světě. Ještě horší než takovéto skryté pokrytectví je odporné „novotáření“ (bid’a)…
Každodenní modlitby sice obsahují šahádu vždy jako výraznou část, avšak šáhid (etymologicky doslova „svědek“) není označení pro všechny osoby, které pronesly „formuli vyznání“. Šaháda je v rozsáhlejším smyslu vyjádřena spíš hlavně tím, že muslim je ochoten položit za svou víru život. V tomto kontextu je právě mučedník či padlý hrdina označován jako šahíd. Sodnou řeckou etymologii má církevně latinské martyr, užívané o křesťanským mučenících. V novodobém pojetí je jako šahíd označován každý, kdo položí život za ušlechtilou věc.
SALÁT
Křesťanské pojetí modlitby není zcela ztotožnitelné s islámskou.Vedle obřadů hadždže představuje modlitba prakticky jedinou závaznou podobu islámské bohoslužby. Není nějak užitečné detailněji porovnávat obě formy rozmluv k Bohu, ani zkoumat, která zastává ve své doméně vyšší důležitost. Ačkoliv islámská