Islám

víra má méně bohoslužebných úkonů, neznamená to, že je v islámu kladen větší důraz na modlení než tomu je u křesťanství. Je ovšem zajímavé, že islámská modlitba je devótní, bohabojný projev, který se ale nedá srovnat s prosebnou modlitbou, která je bližší křesťanskému pojetí. Čistě soukromou, prosebnou „modlitbu“, která sice není vázána žádnými předpisy, islámský svět zná, ale není to modlitba v křesťanském slova smyslu. Arabsky je označována za du’á.
Charakteristická podoba modlitby je spíše záležitostí tradice a pozdější kodifikace. V Koránu je v různých souvislostech sice modlitba zmíněna, ale hlavním návodem jsou modlitební počiny Muhammadovi. Náležitosti modlitby jsou přísně závazná pro každého muslima, který dosáhl dospělosti (báligh) a je duševně (‘áqil) a tělesně (qádir) zdravý . Vše se učí děti ve školách, intenzita a trvání výuk pochopitelně závisí na regionu a typu školy.
Modlitba je platná pouze jsou-li splněny určité podmínky (šurůt). Tyto podmínky jsou ale poměrně flexibilní a počítají s možnými problémy, poskytující tak různé úlevy pro oběti rozmarů osudu. Například se podle zdravotního stavu určuje obtížnost pohybů a případně se dovolují snazší varianty, nebo se dočasně prominou povinnosti za pozdější náhradu (qadá‘) po uzdravení.
Podmínky, bez kterých modlitba není platná jsou : čistota těla, místa a šatů, náležité odění, zaujetí správného modlitebního směru, znalost modlitebních časů a zbožné předsevzetí. Navíc aby byla modlitba platná, musí také být odříkána celá v arabštině.
Modlitba se koná zásadně bez obuvi, čistota místa, šatu a těla vychází ze zásad taháry. Muslim se může modlit sám nebo ve skupině dalších věřících. V pátek odpoledne by se měl zúčastnit společné modlitby v mešitě. Po předčítání Koránu následuje kázání pronášené z minbaru (vyvýšená kazatelna). Pak se všichni, stojíce za imámem začínají modlit čelem k prázdnému výklenku (mihráb), který určuje směr Mekky. Během vyznávání své víry komunikují muslimové s Bohem bez prostředníků. Islám nepotřebuje kněze ani papeže.
Modlení se pochopitelně nemusí konat jen v mešitě, jestliže nějaké jiné místo splňuje dané podmínky, může se modlit kdekoliv, ačkoliv se samozřejmě každý muslim nejspíš modlí ve skupině a v mešitě . V dnešní době je mnoho zdánlivě „nenáboženských míst“, jakým jsou například letiště, továrny a kanceláře, opatřeno modlitebnami, kde si muslimové mohou udělat pohodlí „jako doma“ natáhnutím svého modlitebního koberečku (sedždžád), nebo v nejhorším jen čistou látku. Vhodné oblečení je takové, které zakrývá privátní oblasti modlícího. U mužů postačí zahalit oblast mezi pupkem a koleny, ale ženy by měly cizímu mužskému oku nabídnout pouze obličej a ruku od zápěstí. Zde je nutné si všimnout, že ženy nemají zakázáno zahalit svůj obličej, jak si mnozí laici myslí. Podobně jako židovské ženy však musí mít zahalené vlasy.
Důležitou podmínkou představuje požadavek být při modlitbě obrácen směrem k Mekce (istiqbál al-qibla). Tento směr určil Muhammad zhruba sedmnáct měsíců po hiždře v duchu praxe Ibrahímovy.
Dále jsou důležité modlitební časy, které jsou sice v Koránu naznačovány, ale jejich přesný počet a závazné stanovení času jejich konání pochází zřejmě z dob pravověrných chalífů. Podle sunnitských právních škol je muslim povinen se modlit pětkrát denně. První je salát al-fadžr (modlitba za úsvitu), následuje polední (salát az-zuhr), salát al-‘asr, při západu slunce salát al-maghrib a v noci po vyhasnutí posledních červánků salát al-išá‘. Modlitební časy jsou podle astronomických propočtů sestavovány do kalendářních tabulek. Žijete-li v islámské zemi, není vůbec obtížné si zjistit, kdy nastal čas k modlení. Hlavně hlasově kultivovaný a melodicky vytříbené volání muezzina (hovorově až slangově někdy označovaného jako Bilál) vás upozorní na to, že je čas k modlitbě. V některých zemích se na tomto upozorňování podílí i televize a rozhlas.
Vlastní modlitba se skládá ze dvou částí: povinného fardu a zvyklostí sunny, kterou si modlí každý sám pro sebe. Tělesné pohyby, které se v pojetí různých právních škol liší v podrobnostech. Popis „choreografie modlitby“ by byl poněkud delší, navíc by nejspíš nebylo příliš zajímavé jej číst.
Pohřební modlitba salát al-džanáza je spíše prosbou za zesnulého, není tedy považována za modlitbu pilířového typu. Celá se koná vestoje, běžným projevem úcty k zesnulému je recitace Fáthy s rukama mírně pozdvihnutýma. Klasické islámské právo zná mnoho zvláštních modlitebních obřadů. Pro evropští sociology představuje islámská modlitba výraznou součást životního rytmu a soudržnosti muslimské obce. Muslimská tradice však zdaleka neupřednostňuje její sociálně integrační funkci, nýbrž klade důraz na očistnou funkci pro jednotlivce.
Filosofické interpretace modlitby se liší, ale mají minimálně společné to, že jsou chápány jako důvěrný rozhovor s Bohem. Podle Ghazzálího nabývá modlitba úplného smyslu teprve účastí srdce, velebící úctou, nadějí, porozuměním a pokorou. Těžko určit, kdy se člověk opravdu splňuje všechny tyto podmínky, je však jisté, že modlitba by v každém případě měla člověka odvrátit od konání zlých činů. Charakteristická prostrace (sudžůd) vyjadřující pokoru, připomíná člověku jeho vlastní konečnost. Ghazzálí napsal ve svém právním traktátu Kiatáb al-wadžiz (Krátká kniha) : „Obličejem se dotýkáš toho nejnižšího: prachu. Když ses tak sám ponížil, věz, že se kladeš na patřičné místo a žes přiložil správně větev ke kmeni, neboť z prachu jsi byl stvořen a v prach se navrátíš.“
Novodobá interpretace Muhammada Iqbála vesměs poukazuje na společensky jednotící podstatu modlitby, na kázeň i prvek svobody zároveň. Ego skrze modlitbu uniká od mechanična k svobodě. Modlitby obnovují samostatnost ega tím, že jej přivádí k úzkému kontaktu s nejkrajnějším zdrojem života a svobody. Náboženství se podle Iqbála liší od filosofie v užším kontaktu. Filosofie totiž nazírá skutečnost „na dálku“, přestože mnoho filosofů věnovalo tomuto nazírání veškeré své úsilí a subjektivitu, většina z nich jej pak vyjádřila systémově. Z čistě praktického hlediska modlitba plní individuální a společenské úkoly. Představuje totiž formu vyjádření vnitřních potřeb člověka, podněcuje k duševní i tělesné čistotě a prosazuje smysl pro kázeň. Arabština a pevně daný způsob provádění modlitby jsou mezinárodními pojítky všech muslimů, posilující společenské vědomí.
ZAKÁT
Důraz na záslužnost dobročinnosti provázel islámské učení od samého počátku. (Ježíš rovněž pokládal almužnu vedle půstu a modlitby za třetí výraz zbožného života – Mt 6:1-18)
Ačkoliv se dobrovolné almužny s plynoucí dobou měnily po Muhammadově smrti v pravidelnou daň, Korán zdůrazňuje, že věřící mají dávat jako almužnu jen to, co jim přebývá. V islámu se stejně jako v křesťanství v průběhu staletí objevovala radikální sociální hnutí, která zavrhovala majetek a obzvláště přepych. Postava Abú Dharr al-Ghifárího se stala středem pozornosti v některých teoriích islámské levicově orientované literatury, kde se obdělávají názory o neslučitelnosti islámu s komunismem. V čistě islámském pojetí, založeném na Koránu (2:219), se nedá hovořit o komunismu v islámu. Když se však začne do této záležitosti zatahovat politika, nemá již cenu hovořit o pravém islámu, protože ten je, byť jen nepatrně, přizpůsoben jednotlivci, kteří jej pak pod rouškou své interpretace prezentují ostatním.
Podle klasického práva se zakát odvádí každoročně z určených druhů majetku, pokud překračují stanovenou hranici (nisáb). Zakát lze odevzdat přímo těm, kom má připadnout, správnější je svěřit ho k rozdělení úřa