Islám

dům. Dnes už pochopitelně není tak snadné stanovit konkrétní procenta a čísla. Dříve to prostě byl velbloud, nějaká ta nadbytečná ovce, pár gramů zlata či stříbra, nebo určité množství zemědělských produktů. Dnes je sice úplně jiná doba, majetek nabyl mnoho forem a moc nespočívá jen v zemědělském potenciálu, avšak ve vědomí muslimů zakát zaujímá stále místo jako jeden z pilířů.
SIJÁM
Půst začíná novoluním po ukončení předchozího měsíce ša’bánu. Jedná se o devátý měsíc lunárního kalendáře, který je uveden v Koránu (2:179-183) jako měsíc každoročního půstu.
V tomto měsíci byl seslán Korán a začala Muhammadova proroctví, jsa poprvé osloven Bohem skrze Džibríla (Gabriela). Tento třicetidenní půst byl zaveden Muhammadem na jaře v Medíně roku 624 namísto jednodenního půstu, připomínajícího starší židovský zvyk. Touto úpravou se islám odlišil od křesťanských a židovských způsobů postu. Podrobnější rozbor odlišností v této sféře však přenecháme náboženským badatelům. Někteří z nich například hloubají o možných vlivech manicheismu (náboženské učení založené ve třetím století n.l.). Nevím jak by se Babylóňan Mánim, který nás opustil roku 276 n.l. tvářil, kdyby zjistil, že v základě světa, spočívajícím v boji dobra (světla) a zla (temnotě), je ukryto i tajemství půstu. Je možné, že tělo se očišťuje od své špatnosti půstem – vycházíme-li z toho, že Ježíš neměl hmotné tělo, znamenala by potrava jakousi zbytečnost, přiklánějící se spíše k temnější stránce světa… Je zřejmé, že některé věci se prostě nedají kloubit dohromady.
Povinnost půstu platí pro všechny osoby, které si to mohou dovolit. Dovolit si to může každý dospělý jedinec (báligh), který je duševně (‘áqil) a tělesně (qádir) zdravý. Děti jsou vedeni k půstu zhruba od deseti let, ale zpočátku se jedná spíše o jakousi „seznamovací proceduru“, kdy například drží poloviční půst. Záleží samozřejmě na jednotlivých rodinách. Dospělost je z vědeckého i společenského hlediska neuzavřená kapitola, v arabském světě je každopádně člověk považován za dospělého zhruba od osmnácti let. Povinnosti půstu jsou zproštěni nemocní, staří lidé, těhotné a kojící ženy, lidé na cestách a ti kdo konají těžkou fyzickou práci.
Muslimové, kteří žijí v severních částí Ameriky nebo Evropy, kde je v létě bílý den až neúnosně dlouhý, mají také určité úlevy. V takovýchto případech je přípustné se řídit poměry na jižnějších rovnoběžkách, kde leží mateřské země islámu (zhruba od úrovně Bělehradu).
Pro přerušení a opětovné obnovení půstu jsou směrodatné časy západu a východu slunce.Dnes už člověk nemusí být astronom, aby přesně určoval polohu slunce. Není problém se časově orientovat, protože všechny sdělovací prostředky vždy upozorní na čas k započetí jídla (iftár-často datle s vodou) a opětovný začátek půstu. Před každým postním dnem by měl věřící vyslovit zbožné předsevzetí (níja), nebo alespoň (obzvlášť podle Málikovy školy) na začátku ramadánu.
Zanedbané postní dny se nahrazují později (qadá‘) a byl-li půst zanedbán bez platného důvodu, musí navíc věřící vykonat kajícný skutek dostiučinění (kaffára). Mimo ramadán islám předpisuje půst jako kaffáru při některých proviněních. V této souvislosti bohatá právní literatura rozebírá, které dny jsou pro půst nejvhodnější a které nikoli. Například se nedoporučuje se postit v pátek a je zakázáno se postit o obou velkých svátcích. Vhodnými dny v týdnu jsou pak pondělí a čtvrtek. V době půstu je zakázáno jíst a pít, nesmí se kouřit a jedinci se skálopevnou vůlí si odepřou pohlavní styk a náboženští horlivci dokonce údajně ani nepolykají. Důležité je také konání dobrých skutků a člověk by se měl vyhnout rozepřím a nevypustit z úst žádné pomluvy a neslušné řeči a odepřít svému uchu jejich poslech.
Pro cizince a pro jinověrce platí, že by neměli jíst, pít či kouřit (nebo provádět cokoli co je proti ramadánu) na veřejnosti, čemuž se většina podřizuje přirozeně na základě slušného vychování. Mnozí dokonce přistoupí na zvyky spojené s ramadánem, aniž by se samozřejmě museli nutně stát muslimy. Moderní islámská publicistika vyzdvihuje morální hodnoty půstu a zdůrazňuje jeho zdravotní prospěšnost. Ramadán je měsícem sebezapření i radosti, půst je nejen cvičení vůle, ale také projevem solidarity s chudými. To je v podstatě hlavní charakteristika tohoto měsíce. Nutno ještě dodat, že v období ramadánu jsou noci značně rušné a živé, protože pracovní dny jsou přizpůsobeni požadavkům ramadánu.
HADŽDŽ
„A Bůh uložil lidem pouť k chrámu tomuto pro toho, kdo k němu cestu může vykonat“ (3:97).
Pouť do Mekky navazuje na staré předislámské zvyky, které byly Muhammadem začleněni do islámu od druhého roku hiždry. Tento přístup zdůvodnil vírou, že Ka’bu kdysi vystavěl prorok Ibráhím se synem Ismá’ílem jako místo návštěv a útočiště pro lidi (2:124-129).
Povinnost vykonat alespoň jednou za život pouť do Mekky je platná pro všechny muslimské muže i ženy, kteří si tuto pouť mohou ze všech hledisek dovolit. Tato povinnost neplatí pro ženy bez manžela či mužského příbuzného, který by ji doprovodil a také neplatí není-li cesta bezpečná. Povinnost této poutě je možné za určitých podmínek „předat“ na dědice, který je povinen ji vykonat.
Korán dosti rozlišuje malou pouť (‘umru), kterou lze vykonat kdykoliv jako záslužný čin, ale hadždž představuje pouť v určených dnech měsíce dhú-l-hidždža. Povinnost a obřady v Mekce jsou v obou případech v podstatě totožné. Před vypravením na cestu musí muslim provést jakousi osobní zpověď, napravit všechny dluhy a provinění a zabezpečit rodinu na dobu své nepřítomnosti.
Vlastní hadždž začíná sedmého dne měsíce dhú-l-hidždža kázáním v chrámu Ka’by (al-masdžid al-harám, které podává výklad obřadů. Pouť vrcholí 10. dne měsíce dhú-l-hidždža. Tento den se slaví jako Velký nebo obětní svátek (al-‘íd al-kabír) Podle sunny je obětován beran nebo koza a maso se rozdá jako almužna chudým.
Věřící si před vstupem do Mekky (kam je spolu s Medínou zakázán vstup nemuslimům) obleče poutní šat, sestávající ze dvou (některé zdroje uvádějí pouze jeden) nesešitých bezešvých pruhů bílé látky, která nechává pravé rameno odhalené. Tento šat, stejně jako stav zasvěcení při pouti a při modlitbě, nazývá ihrám. Ženy se zahalují do šatu, který zakrývá i jejich hlavy, muži si hlavu holí. Jako obuv slouží nanejvýše sandály, chránící chodidla. Při různých obřadech i při přechodu mezi obřadnými místy je charakteristické volání: Labbajka, Alláhumma, labbajka („Tobě k službám, Bože, tobě k službám“).
Po příchodu do Mekky poutník musí sedmkrát obejít Ka’bu (tawáf), přičemž se většina snaží políbit černý kámen nebo se jej alespoň dotknout, byť by to bylo jenom holí. Následuje rovněž sedminásobný běh (sa’j) mezi pahorky Safá a Marwa mimo obvod mešity. Tento běh má připomínat, zde kdysi Ibráhím bezradně hledal vodu pro synka Ismá’íla, umírajícího žízní. Vodu z pramene Zamzam, která díky Džibrílovi vytryskla, považují někteří poutníci dodnes za uzdravovací.
Velbloudí karavany jsou dnes nahrazeny jedním z největších a nejmodernějších letišť, Džiddy, které je schopné přijmout 120 letadel denně. Před druhou světovou válkou se počet účastníků poutí pohyboval ročně kolem sedmdesáti tisíc. Roční počet poutníků dnes činí zhruba dva milióny lidí. O „velkém hadždži“,nastávajícím vždy po sedmi letech, kdy 10. dhú-l-hidždža připadne na pátek, je počet poutníků obzvlášť impozantní. Tato čísla však nejsou příliš směrodatná, protože vyjadřují jen „dovolený“ počet poutníků. Saudská Arábie totiž stanovuje počet poutníků, který je únosný a jejich počet by se podstatně zvýšil, kdyby žádná omezení nebyla.