Demokritos

UNIVERZITA HRADEC KRÁLOVÉ
ÚSTAV FILOZOFIE A SPOLEČENSKÝCH VĚD
DEMOKRITOS JAKOŽTO ZVLÁŠTNÍ FENOMÉN  PŘEDSOKRATOVSKÉ FILOZOFIE A JEHO PŘÍMÁ PŮSOBNOST NA SOUČASNOST
(seminární práce ke kurzu Antické filozofie)
Jan Mervart
II.roč.,De-On
2000 / 2001
ÚVOD:
V této práci jsem si vytyčil následující body, jimiž se budu zabývat a od kterých se bude odvíjet obsahová posloupnost daného textu:
1) Ukázat jedinečnost Demokritova myšlení v tehdejší diskursivní formaci předsokratovského myšlení.
2) Demokritova etika; promítnutí Demokritovy péče o duši a jeho reduktivismu do moderní vědy.
3) Platonovo překročení Demokrita v etické rovině, aneb výzva pro vědu současnou.
Vzhledem k dochovaným fragmentům, které máme o atomistickém učení k dispozici, pouze podotýkám, že nebudu činit žádných významových rozdílů v použití slov Demokritos a atomisté (používám je tedy jako synonyma).
1)
Abych dokázal pravdivost tvrzení, jež jsem si položil za úvodní téma své práce, budu muset postupně projít klikatou cestou filozofického poznáníod nejstarších dob (milétů) po přelom 5. – 4. stol. př.n.l., kdy se objevuje atomistické učení. Jedná se zhruba o 300 let naší historie, což není nijak zanedbatelný úsek; částečně i proto, že se v něm vyskytuje celá škála pohledů, tážících se po základních principech světa, jenž nás obklopuje. Z jednotlivých kosmogonických a kosmologických nauk se budu tedy snažit hlavně vybírat nejobecnější principy, přičemž upustím od zbytečných podrobností.
Pravděpodobně právem je za základ evropské filozofie považována škola milétská. Thaletovi, Anaximandrovi i Anaximénovi je společné, že za základ (považují určitou látku (c), která představuje určitý živoucí princip z něhož vše pochází a v něhož se vše přeměňuje (Anaximandros sice odmítl za dosadit konkrétní živel, ale princip jeho neurčitého je v podstatě stejný). Tito myslitelé, zkoumajíc přírodní jevy fyzikálním způsobem (hrom – rachot vycházející z mezery mezi mraky), se zvláštním způsobem pohybují na hranici mýtu a filozofie. Příroda je u nich ještě brána jako božský živoucí celek (Anximandros říká: (kde není rozlišeno vnitřní od vnějšího; člověk tak stále zůstává neoddělitelnou součástí celkového řádu světa.
Na tradici iónských filozofů navazuje Herakleitos z Efesu (asi 540 – 480), který za počátek všech věcí považuje oheň (Viz. zlomek „kosmos, stejný pro všechny, neučinil žádný z bohů ani lidí, ale vždy byl je a bude stále živým oheň, který se užehává podle míry a uhasíná podle míry“. Mimo ohně jako prazákladu je v tomto citátu ještě jiná zajímavá okolnost: tím, že Herakleitos zmiňuje mimo bohy také člověkapřiděluje mu zvláštní postavení v rámci univerza. Svět se děje sice podle míry ohně (vzniká a zaniká), ale bohové v něm mají své pevné místo – spravují ho. Člověku je potom poskytnuta určitá část na pořádání světového dění (v přírodě stojí hned po božstvu).
Zhruba v téže době se na opačné straně Středozemního moře (v jižní Itálii) rozvíjí druh myšlení, který se snaží spojit filozofii s mysterijní tradicí a založit tak určitý druh náboženství. Filozofie zde představuje obrovskou touhu po poznání, jež je v rámci sekty z úst do úst předávána autoritou pravidla „“ (přibližně „pravím své“). Pythagora pokládá základy velké matematiky a částečně i vědy. V protikladu k  staví nejzazší mez (), kterou představuje číslo a na němž staví pevně strukturovaný systém. Tak jak je však  propleten s  (sudý a lichý princip), tvoříc zdánlivě protikladné bytí ve skutečnosti představující harmonii, tak je tomu i s pythagorejským poznáním, které je tam i zpět protkáno vlákny mystiky. Vše je hledáno, aby vytvořilo jednotný filozoficko-náboženský řád.
Parmenidés (opět na přelomu 6. a 5. stol.) označil vše za jedno a tomuto jednu připsal znaky vycházející výhradně z neexistence nejsoucího. Vzniká tak v tomto významu řeč)který definuje jsoucí na základě nemožnosti existence jeho negace. Zenonovy aporie nejsou potom nic jiného než logickým odůvodňováním předchozího. Zde je ovšem na snadě možná tautologičnost těchto důkazů, neboť obsahují stejné konsekvence, jež byly předtím nahlédnuty Parmenidem a označeny za nepopiratelné.
Proti absurditě do důsledků dovedené eleatské logiky se v průběhu 5.století staví tzv. přírodní filozofové (Empedokles s Anaxagorou), kteří své tázání po jsoucnu obracejí na poněkud jinou rovinu (principy jako láska a svár, či spermatozoia jsou obrat k něčemu zcela jinému). Svým typem myšlení se stávají přímými předchůdci atomistů, kteří však započatou cestu dovádí do plného konce.

2)
Demokritos se také pokusil podat etiku v co nejucelenější podobě a svým výkladem se skutečně dotýká nejrůznějších problémů (individua, společnosti v jejích sociálních kontextech, svědomí, štěstí, hodnot, povinností, atd.). Ústředním tématem se pro něj ale stává člověk, a to člověk jakožto ryzí individuum, jakožto základní stavební kámen společnosti (zde je zcela jasně patrná analogie k jeho atomistickému učení – k