Demokritos

čka odsuzuje Demokritovo učení k nemožnosti vyššího, nejen vědecky abstraktního, dozrání v realitě abdérské . Toto bylo podle něj možné pouze v Athénách, jejichž rozkvět a zároveň i pád, představoval do určité míry rozkvět a pád Řecka jako celku (hlavně řecké filozofie). „Tady vznikla taková péče o duši, která nevycházela z přírody, nýbrž z duše samé a rozevřela dimenzi budoucnosti, jež v dosavadním průběhu řeckých dějin neměla předchůdce a vzor“. A přišel s tím právě Sokrates, který obrátil péči o duši od individua k obci (jedno implikuje druhé), když svým eudaimonistickým rozvažováním útočil na základní otázky lidského bytí (co je správné, co dobré, co spravedlivé). Obrátil se tak jako první proti silné tradici athénské , která podobně jako mytičtí lidé okruh těchto otázek neznala. Proto musel Sokrates zemřít, aby byla tradiční mravnost (ve smyslu všeobecně etických hodnot) zachována; vyřčenou výzvu však již nebylo možno žádným způsobem utlumit.
Oné výzvy se totiž chápe Sokratův velký obdivovatel a žák Platón, který pozdvihuje učitelovu smrt na ( (filozofickou pomoc), kterou zanechal svým nejvěrnějším žákům, aby vytvořili novou obec, obec duchovní, založenou na principu péče o duši. Zde se již Platón ve svém pojetí bude skutečně zcela striktně odlišovat od Demokrita; nejenže do důsledků převádí věc izolovaného jedince ve věc obecnou, ale zároveň vytyčuje i nové hranice smýšlení. Zde plně vychází ze sokratovského ducha, neboť si na rozdíl od atomistů, kteří přijímají své nahlédnutí za absolutní (za pravé, odhalené jsoucno), udržuje určitou zdrženlivost v soudu () a spíše si klade otázky, než aby stanovoval přímé závěry. Platónova duše si uvědomuje problematičnost svého předchozího závěru (ve smyslu toho, že závěr není konečný, vždy ho přesahuje ještě jiný závěr, obsáhlejší), a proto se neustále táže dále (protože si je dobře vědoma nedozírnosti poznávaného horizontu) – což v podstatě představuje její péči. Poznání tak sice směřuje k předem stanovenému cíli, ale neustále je porobováno vlastní kritice duše. Výsledky poznání zde však potom nejsou jen tak pro sebe sama, jak je vlastní spíše Demokritovi, jsou zde také pro potřeby moudré obce, která je schopna relevantně (protože je moudře vedena) posoudit zda je využije a jakým způsobem s nimi naloží. Zredukuji-li předchozí řádky do jedné teze, potom: „poznávám, protože pečuji o duši“; prvotně se táži vlastním puzením po odpovědi a sekundárně, abych posloužil obci, přičemž jedno bez druhého je nemyslitelné - péči o duši si tedy nelze představit jinak, než v tomto jednotném celku.
Rozhodující v sokratovsko – platónském odkazu péče o duši se tedy ukazuje převedení z jediného na celek. Neboť jedině uvědomění si obecné sounáležitosti a odpovědnosti může naše poznatky dále vést, korigovat a poskytnout jim jasnějšího smyslu. Proto se domnívám, že v rozhodující chvíli, kdesi na křižovatce dějin, vykročila evropská věda poněkud jinak, než by pro člověka bylo záhodné. Cesta přírodní filozofie se s odstupem času ukazuje jako uváženější, moudřejší a jakkoliv to zní paradoxně i racionálnější.
Jako možnou cestu z přítomnosti (aby, jak někteří říkají, nebyla již v tomto okamžiku v podstatě minulostí bez budoucnosti), by spíše věda měla provést kritickou analýzu sebe sama, včetně jejího smyslu s možnými návraty k myšlenkovým odkazům tam, kde svá pouta kdysi přetrhala. Nutným předpokladem k něčemu takovému bude ovšem nelehký úkol, jenž si vytyčí za cíl provést syntézu veškerých věd tak, aby spolu jednotlivé obory navzájem spolupracovaly a nehnaly se každý sám za sebe za svým ryze subjektivním cílem (tzn. konec sváru jak mezi exaktní soustavou poznání, tak mezi soustavou humanitní, ale zároveň i konec rozporů mezi nimi navzájem). Možným vodítkem by pro nás mohl být nově se rozvíjející program konsolience, který si překlenutí rozporů mezi jednotlivými vědeckými obory klade v podstatě za cíl.
ZÁVĚR:
Einstein, A.: „Buďto přijme lidstvo novou etiku, anebo vůbec nebude“.
POZNÁMKY:
) Patočka, J.: Nejstarší řecká filozofie.Praha 1996,s.272.
) Tímto problémem se o pár století později bude zabývat K.R. Popper ve svém kritickém racionalismu.
) Roku 1687 uveřejňuje Isaac Newton svou práci „Philosophiae naturalis principia mathematika“
) 1905 – Einsteinova speciální teorie relativity, 1916 – obecná teorie relativity.
) Patočka, J.: Evropa a doba poevropská.Praha 1992,s.59.
) Tamtéž.
) I když se Sokrates z hlediska gnoseologického pohybuje v rovině rozvažování (poznává to, co nezná – ví, že nic neví), a tudíž se s Demokritem, který odhaluje jsoucno jako jsoucno – tak jak se „má“, může v této kategorii jen těžko měřit, uvádím ho především, proto abych osvětlil původ Platonova myšlení (odkud se vzalo toto zcela nové pojetí péče o duši).
LITERATURA:
Diogenes, L.: Životy, názory a výroky proslulých filozofů.Pelhřimov 1995
Fink, E.: Hra jako symbol světa.Praha 1993.
Gadamer, H.G.: Antická teorie atomu.in Pomfil,svaz.11.Praha 1992.
Král, M.: Změna paradigmatu vědy.Praha 1994.
Patočka, J.: Evropa a doba poevropská.Praha 1992.
Patočka, J.: Nejstarší řecká filozofie.Praha 1996.
Prach, V.: Řecko – český slovník.Praha 1942.