Demokritos

e snaze zjednodušit strukturu co nejvíce).  pro Demokrita představuje nejvyšší lidský výtvor. Povinnost ke společnosti a státu je tedy vnímána skrze zájmy jednotlivce – tzn. člověk k této struktuře necítí žádnou obecnou odpovědnost; ochrana  se týká především jeho samotného, slouží jemu , samému činiteli a tvůrci. Ústředními intencemi pro chování jedince se potom stává míra (umírněnost), v podobném smyslu jak ji nastínili starořečtí mudrcové. Patočka k tomuto uvádí: „Kdo chce být spokojeně živ, nesmí příliš mnoho podnikat ani ve vlastním zájmu, ani v obecném zájmu a musí ustavičně mít se v moci, že ani štěstí, když najednou spadne s nebe, jej nepřivede z míry, takže je odloží stranou a nebude se snažit o nic jiného, než o to, co je v jeho silách.“ Tento citát můžeme s čistým svědomím vcelku jasně vyložit: nepřesahovat míru, nepřesahovat daný věcí řád, neangažovat se nad určitou mez (možná je zde myšlena nutnost) a jinak se hlavně soustředit na sebe - na svou duši, její pevnost (zakotvenost). Určitá distanc (ve smyslu naprosté vyrovnanosti – tedy spíše nadhledu, než neuvědomující si pasivity) moudrého člověka je rozpoznatelná i z tvrzení, kde Demokritos praví, že je lépe zlé trpět než zlé páchat. Neboť skutečně moudrý si je vědom toho, že zlo pudí další zlo a nakonec se může vrátit ke svému počátku (opět analogie k jeho učení týkající se mechanického pohybu atomů).
Udržet si však duši v určité rovnováze, tak aby nepodléhala jednotlivým extrémům, sebou přináší určitou formu toho co Platon později striktně vymezí ve známém pojmu - „péče o duši“. Pro Demokrita představuje duše nástroj (organon) jímž člověk může nahlédnout a nahlížet na poslední podstaty světa, na ono skryté jsoucno, jež je uloženo pod schránkou naší smyslové omezenosti. Péče o duši tedy znamená držet svou mysl v jakémsi vyrovnaném stavu za jediným možným účelem, a to za účelem odkrytí (odkrývání) pravdy ((). Ve stručnosti by se dala shrnout asi takto: ochraňovat svou duši přísně za účelem budoucího poznání, které nás zpětně obohatí, díky čemuž budeme moci poznávat dále a dále, ad absurdum dovedeno, až obsáhneme celou příčinnost veškerého bytí; prostě pečovat, abychom mohli poznávat a poznávat, abychom mohli pečovat. Tato Demokritova péče však podle mého nepočítá s dvěma významnými problémy:
Bude – li první poznatek (nebo suma poznatků) chybná, potom musejí z následné kauzality nutně být chybné i ostatní závěry (vzhledem k autorově stáří bychom mu tuto vědeckou nekritičnost snad mohli ještě odpustit).
Mnohem závažnější problém se nám však vyjeví, připustíme-li, že naše dosahované poznávání je pravdivé: Naše duše nám totiž již absolutně nic neříká o tom, kterak s poznáním naložit. Je tu pouze od toho aby poznávala – její bytí, samotná existence je ztotožněno (podmíněna) s poznáním. Nemluví se zde o žádném omezení naší poznávací mysli, o žádných hranicích mezi nimiž by se měla pohybovat. Ona míra, pro Demokritovu etiku tak vlastní, se rázem proměňuje v něco neohraničeného, nenasytného a v důsledku svého koloběhu nezastavitelného, což sebou samozřejmě může nést nedozírné následky.
Kdyby tato atomistická teorie zůstala kdesi v propadlišti dějin, označena za chybnou a nikdy více nenásledovanou cestu evropského smýšlení, asi bych na tomto místě svou práci ukončil. Udělat tak ovšem nemohu, neboť se po dlouhé nadvládě přírodní filozofie (sokratovsko–platónsko-aristotelské dědictví) opět vynořuje. Tentokráte již v novověku, přičemž pomáhá formovat klasickou vědu založenou na karteziánsko-newtonském paradigmatu. Možná poněkud odvážně, ale přesto, si troufám tvrdit, že atomistické smýšlení vědu nikdy neopustilo; jednoduše ji provází od samého jejího zrození po současnost. I přes změnu základního paradigmatu způsobenou Einsteinem a jeho teorií relativity si věda nebyla nikdy schopna uvědomit (právě přes svou bezmeznou touhu po absolutním poznání), natož pak přijmout jakoukoliv etiku, která by se zabývala jejím smyslem či vztahem k ostatním činnostem lidského konání. Přinejmenším problematičnost smýšlení, které je založeno na péči o duši pouze jako na péči o poznání, se v dnešním světě, jenž je nám ze své velké většiny zprostředkováván právě jen vědou, jejími technickými aparáty a vynálezy, stává obzvláště aktuálním tématem. Situace je potom dále zkomplikována současnou roztříštěností vědeckého poznání do nejrůznější škály mezi sebou soupeřících oborů, kde plně profesionalizovaného vědce zajímá pouze reálný výsledek, který zcela abstrahuje od ostatních okolností.
Pro důkaz obzvláštnosti a zároveň tragičnosti Demokritovy filozofie uvedu závěrem této části slova Jana Patočky k dané věci: „V Demokritových stopách se bude přirozenou cestou rozvíjet snaha o prozkoumání hmotné přírody, jež – pokud můžeme dohlédnout – nikdy nedokáže zvládnout problém člověka (nebo alespoň metodu k tomu potřebnou)“. Tato slova podle mého postihují alfu a omegu atomistického problému smýšlení.
3)
Pakliže jsem v předchozí části mé práce aktualizoval určitý problém, bylo by ode mě nyní značně neodpovědné, kdybych se alespoň částečně nepokusil nastínit nějakou alternativu, která by ho posunula směrem k případnému řešení.
Již sám Pato