Krakatit

1
Krakatit
Karel Čapek
*I.
S večerem zhoustla mlha sychravého dne. je ti, jako by ses
protlačoval řídkou vlhkou hmotou, jež se za tebou neodvratně
zavírá. Chtěl bys být doma. Doma, u své lampy, v krabici čtyř
stěn. Nikdy ses necítil tak opuštěn.
Prokop si razí cestu do nábřeží. Mrazí ho a čelo má zvlhlé
potem slabosti; chtěl by si sednout tady na té mokré lavičce,
ale bojí se strážníků. Zdá se mu, že se motá; ano, u
Staroměstských mlýnů se mu někdo vyhnul obloukem jako
opilému. Nyní tedy vynakládá veškero sílu, aby šel rovně.
Teď, teď jde proti němu člověk, má klobouk do očí a vyhrnutý
límec. prokop zatíná zuby, vraští čelo, napíná všechny svaly,
aby bezvadně přešel. Ale zrovna na krok před chodcem se mu
udělá v hlavě tma a celý svět se s ním pojednou zatočí; náhle
vidí zblízka, zblizoučka pár pronikavých očí, jak se do něho
vpíchly, naráží na něčí rameno, vypraví ze sebe cosi jako
"promiňte" a vzdaluje se s křečovitou důstojností. Po několika
krocích se zastaví a ohlédne; ten člověk stojí a dívá se upřeně
za ním. Prokop se seber a odchází trochu rychleji; ale nedá
mu to, musí se znovu ohlédnout; a vida, ten člověk pořád stojí
a dívá se za ním, dokonce samou pozorností vysunul z límce
hlavu jako želva. "Ať kouká," myslí si Prokop znepokojen, "teď
už se ani neohlédnu." A jde, jak nejlépe umí; náhle slyší za
sebou kroky. Člověk s vyhrnutým límcem jde za ním. Zdá se,
že běží. A Prokop se v nesnesitelné hrůze dal na útěk.
Svět se s ním opět zatočil. Těžce oddychuje, jektaje zuby
opřel se o strom a zavřel oči. Bylo mu strašně špatně, bál se,
že padne, že mu praskne srdce a krev vyšplíchne ústy. Když
otevřel oči, viděl těsně před sebou člověka s vyhrnutým
límcem.
"Nejste vy inženýr Prokop?" ptá se člověk, patrně už
poněkolikáté.
¨"Já... já tam nebyl," pokoušel se Prokop cosi zalhávat.
"Kde?" ptal se muž.

2
"Tam," řekl Prokop a ukazoval hlavou kamsi k Strahovu. "Co
na mně chcete?"
"Copak mne neznáš? Já jsem Tomeš. Tomeš z techniky,
nevíš už?"
"Tomeš," opakoval Prokop, a bylo mu k smrti jedno, jaké to je
jméno. "Ano, Tomeš, to se rozumí. A co - co mi chcete?"
Muž s vyhrnutým límcem uchopil Prokopa pod paží. "Počkej,
teď si sedneš, rozumíš?"
"Ano," řekl Prokop a nechal se dovést k lavičce. "Já totiž...
mně není dobře, víte?" Náhle vyprostil z kapsy ruku
zavázanou jakýmsi špinavým cárem. "Poraněn, víte?
Zatracená věc."
"A hlava tě nebolí?" řekl člověk.
"Bolí."
"Tak poslouchej, Prokope," řekl člověk. "Teď máš horečku
nebo co. Musíš do špitálu, víš? Je ti zle, to je vidět. Ale aspoň
se hleď upamatovat, že se známe. Já jsem Tomeš. Chodili
jsme spolu do chemie. Člověče, rozpomeň se!"
"Já vím, Tomeš," ozval se Prokop chabě. "Ten holomek. Co s
ním je?"
"Nic," řekl Tomeš. Mluvím s tebou. Musíš do postele, rozumíš?
Kde bydlíš?"
"Tam" namáhal se mluvit Prokop a ukazoval někam hlavou.
"U... u Hybšmonky." Náhle se pokoušel vstát. "Já tam nechci!
Nechoďte tam! tam je - tam je -"
"Co?"
"Krakatit," zašeptal Prokop.
"Co je to?"
"Nic. Neřeknu. Tam nikdo nesmí. Nebo - nebo -"
"Co?"
"Ffft, bum!" udělal Prokop a hodil rukou do výše.
"Co je to?"
"Krakatote. Kra-ka-tau. Sopka. Vul-vulkán, víte? Mně to...
natrhlo palec. Já neví, co..." Prokop se zarazil a pomalu dodal:
"To ti je strašná věc, člověče."
Tomeš se pozorně díval, jako by něco očekával. "Tak tedy,"
začal po chvilce, "ty ještě pořád děláš do třaskavin?"
"Pořád."
"S úspěchem?"

3
Prokop vydal ze sebe cosi na způsob smíchu. "Chtěl bys
vědět, že? Holenku, to není jen tak. není - není jen tak,"
opakoval klátě opile hlavou. "Člověče, ono to samo od sebe -
samo od sebe -"
"Co?"
"Kra-ka-tit. Krakatit. Krrrakatit. A ono to samo od sebe - Já
nechal jen prášek na stole, víš? Ostatní jsem smetl dododo-do
takové piskly. Zu-zůstal jen poprašek na stol, - a - najednou -"
"- to vybuchlo."
"Vybuchlo. Jen takový nálet, jen prášek, co jsem utrousil. Ani
to vidět nebylo. Tuhle - žárovka - kilometr dál. Ta to nebyla. A
já - v lenošce, jako kus dřeva. Víš, unaven. Příliš práce. A
najednou.... prásk! Já letěl na zem. Okna to vyrazilo a -
žárovka pryč. Detonace jako - jako když bouchne lyditová
patrona. Stra-strašná brizance. Já - já nejdřív myslel, že
praskla ta por-porcená - ponce - porce-lánová, polcelánová,
porcenálová, poncelár, jak se to honem, to bílé, víte, izolátor,
jak se to jmenuje? Kře-mičitan hlinitý."
"Porcelán "
"Piskla. Já myslel, že praskla ta piksla, se vším všudy. Tak
rozškrtnu sirku, a ona tam je celá, ona je celá. A já - jako sloup
- až mně sirka spálila prsty. A pryč - přes pole - potmě - na
Břevnov nebo do Střešovic - Aa někde mě napadlo to slovo.
Krakatoe. Krakatit. Kra-ka-tit. Ne, tak to nenenebylo. Jak to
bouchlo, letím na zem a křičím Krakatit. Krakatit. Pak jsem na
to zapomněl. kdo je tu? Kdo - kdo jste?"
"Kolega Tomeš."
"Tomeš, aha. Ten všivák! Přednášky si vypůjčoval. Nevrátil
mně jeden sešit chemie. Tomeš, jak se jmenoval?"
"Jiří."
¨"Já už vím, Jirka. Ty jsi Jirka, já vím. Jirka Tomeš. Kde máš
ten sešit? Počkej, já ti něco řeknu. Až vyletí to ostatní, je zle.
Člověče, to rozmlátí celou Prahu. Smete. Odfoukne, ft! Až
vyletí ta por-ce-lánová dóze, víš?"
"Jaká dóze?"
"Ty jsi Jirka Tomeš, já vím. Jdi do Karlina. Do Karlína nebo do
Vysočan, a dívej se, až to vyletí. Běž, běž honem!"
"Proč?"

4
"Já toho nedělal cent. Cent Krakatitu. Ne, asi - asi patnáct
deka. Tam nahoře, v té por-ce-lánové dózi. člověče, až ta
vyletí - Ale počkej, to není možní, to je nesmysl," mumlal
Prokop chytaje se za hlavu.
"Nu?"
"Proč - proč - proč to nevybouchlo také v té dózi? Když ten
prášek - sám od sebe - Počkej, na stole je zin-zinkový plech -
plech - Od čeho to na stole vybuchlo? Poč-kej, buď tiše, buď
tiše," drtil Prokop a vrávoravě se zvedl.
"Co je ti?"
"Krakatit," zabručel Prokop, udělal celým tělem jakýsi otáčivý
pohyb a svalil se na zem v mrákotách."

*II.
První, co si Prokop uvědomil, bylo, že se s ním všechno
otřásá v drnčivém rachotu a že ho někdo pevně drží kolem
pasu. Hrozně se bál otevříti oči; myslel, že se to na něj řítí. Ale
když to neustávalo, otevřel oči a viděl před sebou matný
čtyřúhelník, kterým se sunou mlhavé světelné koule a pruhy.
Neuměl si to vysvětlit; díval se zmateně na uplývající a
poskakující mátohy, trpně odevzdán ve vše, co se s ním bude
dít. Pak pochopil, že ten horlivý rachot jsou kola vozu a venku
že míjejí jenom svítilny v mlze; a unaven tolikerým
pozorováním zavřel opět oči a nechal se unášet.
"Teď si lehneš," řekl tiše hlas nad jeho hlavou; "spolkneš
aspirin a bude ti líp. Ráno ti přivedu doktora, ano?"
"Kdo je to," ptal se Prokop ospale.
"Tomeš. Lehneš si u mne, Prokope, Máš horečku. Kde tě to
bolí?"
"Všude. Hlava se mi točí. Tak, víš -"
"Jen tiše lež. vařím ti čaj a vyspíš se. Máš to z rozčilení, víš.
To je taková nervová horečka. Do rána to přejde."
Prokop svraštil čelo v námaze vzpomínání. "Já vím," řekl po
chvíli starostlivě. "Poslyš, ale někdo by měl tu pikslu hodit do
vody. Aby nevybouchla."
"Bez starosti. Teď nemluv."
"A ... já bych snad mohl sedět. Nejsem ti těžký?"
"Ne, jen lež."

5
"- - A ty máš ten můj sešit chemie," vzpomněl si Prokop
najednou.
"Ano, dostaneš jej. Ale teď klid, slyšíš?"
"Já ti mám tak těžkou hlavu-"
Zatím drkotala drožka nahoru Ječnou ulicí. Tomeš slabounce
hvízdal nějakou melodii a díval se oknem. Prokop sípavě
dýchal s tichým sténáním. Mlha smáčela chodníky a vnikala
až pod kabát svým sychravým slizem; bylo pusto a pozdě.
"Už tam budeme," řekl Tomeš nahlas. Drožka se čerstvěji
rozhrčela na náměstí a zahnula vpravo. "Počkej, Prokope,
můžeš udělat pár kroků? Já ti pomohu."
S námahou vlekl Tomeš svého hosta do druhého patra,
Prokop si připadal jaksi lehký a bez váhy; a nechal se skoro
vynést po schodech nahoru; ale Tomeš silně oddechoval a
utíral si pot.
"Viď, jsem jako nitě," divil se Prokop.
"Nu ovšem," mručel udýchaný Tomeš odemykaje svůj byt.
Prokopovi bylo jako malému dítěti, když jej Tomeš svlékal.
"Má maminka," začal něco povídat, "když má maminka, to už
je, to už je dávno, tatínek seděl u stolu, a maminka mne nosila
do postele, rozumíš?"
Pak už byl v posteli, přikryt po bradu, jektal zuby a díval se, jak
se Tomeš točí u kamen a rychle zatápí. Bylo mu do pláče
dojetím, lítostí a slabostí, a pořád brebentil; uklidnil se, až
dostal na čelo studený obkladek. Tu se tiše díval po pokoji,;
bylo tu cítit tabák a ženu.
"Ty jsi kujón, Tomši," ozval se vážně. "Pořád máš holky."
"Tomeš se k němu obrátil. "Nu, a co?"
"Nic, Co vlastně děláš?"
Tomeš mávl rukou. "Mizerně, kamaráde. Peníze nejsou."
"Flámuješ."
Tomeš jen potřásl hlavou.
"A je tě škoda, víš?" začal Prokop starostlivě. "Ty bys mohl -
Koukej, já dělám už dvanáct let."
"A co z toho máš?" namítl Tomeš příkře.
"No, se tam něco. Prodal jsem letos třaskavý dextrin."
"Zač?"
"Za deset tisíc. Víš, nic to není, hloupost. Taková pitomá
bouchačka, pro doly. Ale kdybych chtěl -"

6
"Je ti už líp?"
"Krásně mi je. Já jsem ti našel metody! Člověče, jeden nitrát-
ceru, to ti je vášnivá potvora; a chlor, tetrastupeň chlordusíku
se zapálí světlem. Rozsvítíš žárovku, a prásk! Ale to nic není.
Koukej," prohlásil náhle vystrkuje zpod pokrývky hubenou,
děsně zkomolenou ruku. "Když něco vezmu do ruky, tak... v
tom cítím šumět atomy. Zrovna to mravenčí. Každá hmota
mravenčí jinak, rozumíš?"
"Ne."
"To je síla, víš? Síla v hmotě. Hmota je strašně silná. Já... já
hmatám, jak se to v ní hemží. Drží to dohromady... s hroznou
námahou. Jak to uvnitř rozvikláš, rozpadne se, bum! Všechno
je exploze. Když se rozevře květina, je to exploze. Každá
myšlenka, to je takové prasknutí v mozku. Když mně podáš
ruku, cítím, jak v tobě něco exploduje. Já mám takový hmat,
člověče. A sluch. Všechno šumí, jako šumivý prášek. To jsou
samé malinkaté výbuchy. Mně ti tak hučí v hlavě.. Ratatata,
jako strojní puška."
"Tak," řekl Tomeš, "a teď spolkni tuhleten aspirin."
"Ano, Třa-třaskavý aspirin. Perchlorovaný acetylsalicylazid. To
nic není. Člověče, já jsem našel exotermické třaskaviny.
Každá látka je vlastně třaskavina. Voda... voda je třaskavina.
Hlína... a vzduch jsou třaskaviny. Peří, peří v peřině je taky
třaskavina. Víš, zatím to má jen teoretický význam. A já jsem
našel atomové výbuchy. Já - já - já jsem udělal alfa-exploze.
Roz-pad-ne se to na plus plus částice. Žádná termochemie.
Destruk-ce. Destruktivní chemie, člověče. To ti je ohromná
věc, Tomši, čistě vědecky. Já ti mám doma tabulky... Lidi,
kdybych já měl aparáty! Ale já mám jen oči... a ruce... Počkej,
až to napíšu!"
"Nechce se ti spát?"
"Chce. Jsem - dnes - unaven. A co tys pořád dělal?"
"Nu, nic. Život."
"Život je třaskavina, víš? Prásk, člověk se narodí a rozpadne
se, bum! A nám se zdá, že to trvá bůhvíkolik let, viď? Počkej,
já jsem teď něco spletl, že?"
"Docela v pořádku, Prokope. Možná že zítra udělám bum.
Nebudu-li mít totiž peníze. Ale to je jedno, starouši, jen spi."
"Já bych ti půjčil, nechceš?"

7
"Nech. Na to bys nestačil. Snad ještě můj tatík -" Tomeš mávl
rukou.
"tak vidíš, ty máš ještě tatínka," ozval se Prokop po chvíli s
náhlou měkkostí.
"Nu ano. Doktor v Týnici." Tomeš vstal a přecházel po pokoji.
"je to mizérie, člověče, mizérie. Mám to nahnuté, nu! A
nestarej se o mne. Já už - něco udělám. Spi!"
Prokop se utišil. Polozavřenýma očima viděl, jak Tomeš sedá
ke stolku a hrabe se v nějaký papírech. Bylo mu jaksi sladko
naslouchat šustění papíru a tichému hukotu ohně v kamnech.
Člověk skloněný u stolku opřel hlavu o dlaně a snad ani
nedýchal; a Prokopovi bylo, že leží doma a vidí svého staršího
bratra, svého bratra Josefa; učí se knížek elektrotechnice a
bude zítra dělat zkoušku; a Prokop usnul horečnatým
spánkem.
*III.
Zdálo se mu, že slyší hukot jakoby nesčetných kol. "To je
nějaká továrna," myslel si a běžel po schodech nahoru.
Zničehonic se octil před velikými dveřmi, kde stálo na
skleněné tabulce: Plinius. Zaradoval se nesmírně a vešel
dovnitř. "Je tu pan Plinius?" ptal se nějaké slečinky u psacího
stroje. "Hned přijde," řekla slečinka, a tu k němu přistoupil
vysoký oholený muž u cutawayi a s ohromnými kruhovými skly
na očích. "Co si přejete?" řekl.
Prokop se zvědavě díval do jeho neobyčejně výrazné tváře.
Mělo to britskou hubu a vypouklé rozježděné čelo, na srkáni
bradavici zvící šestáku a bradu jako filmový herec. "Vy - vy -
račte být - Plinius?"
"Prosím," řekl vysoký muž a krátkým gestem mu ukázal do své
pracovny.
"Jsem velmi... je mi... ohromnou ctí," koktal Prokop usedaje.
"Co si přejete?" přerušil ho vysoký muž.
"Já jsem rozbil hmotu," prohlásil Prokop. Plinius nic; hrál si jen
s ocelovým klíčkem a zavíral těžká víčka pod skly.
"To je totiž tak," začal Prokop překotně. "V-v-všecko se
rozpadá, že? hmota je křehká. Ale já udělám, že se to
rozpadne najednou, bum! Výbuch, rozumíte? Na padrť. Na
molekuly. Na atomy. Ale já jsem rozbil také atomy."
"Škoda," řekl Plinius povážlivě.

8
"Proč - jaká škoda?"
"Škoda něco rozbít. I atomu je škoda. Nu tak dál."
"Já... rozbiju atom. Já vím, že už Rutherford... Ale to byla jen
taková páračka se zářením, víte? To nic není. To se musí en
masse. Jestli chcete, já vám rozbourám tunu bismutu;
rozštípne to ce-celý svět, ale to je jedno. Chcete?"
"Proč byste to dělal?"
"Je to... vědecky zajímavé," zmátl se Prokop. "Počkejte,
jakpak bych vám to... To je - to je vám ne-smír-ně zajímavé."
Chytil se za hlavu. "Počkejte, mně praskne hla-va; to bude -
vědecky - ohromně zajímaví, že? Aha, aha," vyhrkl s úlevou,
"já vám to vyložím. Dynamit - dynamit trhá hmotu na kusy, na
balvany, ale benzoltrioxozonid ji roztrhá na prášek; udělá jen
malou díru, ale rozdrtí hmotu nana-na submikroskopickou
padrť, rozumíte? To dělá detonační rychlost. Hmota nemá čas
ustoupit; nemůže se už ani roz-rotrhnout, roztrhnout, víte? A
já... jjjá jsem stupňoval detonační rychlost. Argonozonid.
Chlorargonoxonid. Tetrargon. A pořád dál. Pak už ani vzduch
nemůže ustoupit; je stejně tuhý jako... jako ocelová deska.
Roztrhá se na molekuly. A pořád dál. A najednou vám... od
jisté rychlosti... začne brzince děsně stoupat. Roste...
kvadraticky. Já koukám jako blázen. Odkud se to bere? Kde
kde kde se najednou vzala ta energie?" naléhal Prokop
zimničně. "Tak řekněte."
"Nu, třeba v atomu," mínil Plinius.
"Aha," prohlásil Prokop vítězně a utřel si pot. "Tady je ten vtip.
Jednodušše v atomu. Ono to... vrazí atomy do sebe... a...
sss... serve beta-plášť... a jádro se musí rozpadnout. To je
alfa-exploze. Víte, kdo jsem? Já jsem první člověk, který
překročil koeficient stlačitelnosti, pane. Já jsem našel atomové
výbuchy. Já... já jsem vyrazil z bismutu tantal. Poslyšte, víte
vy, kolik je vy-výkonu v jednom gramu rtuti? Čtyřysta
dvaašedesát miliónů kilogramometrů. Hmota je děsně silná.
Hmota je regiment, který přešlapuje na místě: ráz dva, ráz
dva; ale dejte ten pravý povel, a regiment vyrazí v útok, en
avant! To je výbuch, rozumíte? Hurá!"
Prokop se zarazil vlastním křikem; v hlavě mu bušilo tak, že
přestal cokoli vnímat. "Promiňte," řekl, aby zamluvil rozpaky, a
hledal třesoucí se rukou své pouzdro na cigára. "Kouříte?"

9
"Ne."
"Již staří Římané kouřili," ujišťoval Prokop a otevřel pouzdro;
byly tam samé těžké patrony. "Zapalte si," nutil "to j lehoučký
Nobel Extra." Sám ukousl špičku tetrylové patrony a hledal
sirky. "To nic není," začal, "ale znáte třaskavé sklo? Škoda,
Poslyšte, já vám mohu udělat výbušný papír. Napíšete psaní,
někdo to hodí od ohně prásk! Celý barák se sesype. Chcete?"
"K čemu?" ptal se Plinius zvedaje obočí.
"Jen tak. Síla musí ven. Já vám něco povím. Kdybyste chodil
po stropě, tak co vám z toho vznikne? Já především kašlu na
valenční teorie. Všecko se dá dělat. Slyšíte, jak to venku
rychotí? To slyšíte růst trávu: samé výbuchy. Každé semínko
je třaskavá kapsle, která vyletí. Puf, jako raketa. A ti hlupáci si
myslí, že není žádná tautomerie. Já jim ukážu takovou
merotropii, že budou z toho blázni. Samá laboratorní
zkušenost, pane."
Prokop cítil s hrůzou, že žvaní nesmysly; chtěl tomu uniknout
a mlel tím rychleji, pleta páté přes deváté. Plinius vážně kývl
hlavou; dokonce komihal celým tělem hlouběji a pořád
hlouběji, jako by se klaněl. Prokop drmolil zmatené formule a
nemohl se zastavit, poule oči na Plinia, který se komihal s
rostoucí rychlostí jako stroj. Podlaha pod ním se začala
houpat a zvedat.
"Ale tak přestaňte, člověče," zařval Prokop zděšen a probudil
se. Místo Plinia viděl Tomše, který neobracuje se od stolku
bručel: "Nekřič, prosím tě."
"Já nekřičím," řekl Prokop a zavřel oči. V hlavě mu hučelo
rychlými a bolestnými tepy.
Zdálo se mu, že letí přinejmenším rychlostí světla; nějak se
mu svíralo srdce, ale to dělá jen Fitzgerald-Lorentzovo
zploštění, řekl si; musím být placatý jako lívanec. A najednou
se proti němu vyježí nesmírné skleněné hranoly; ne, jsou to
jenom nekonečně hladce vybroušené roviny, jež se protínají a
prostupují v břitkých úhlech jako krystalografické modely; a
proti jedné také hraně je hnán úžasnou rychlostí. "Pozor,"
zařval sám na sebe, neboť v tisícině vteřiny se musí roztříštit;,
ale tu již bleskově odletěl zpět a rovnou proti hrotu obrovského
jehlanu; odrazil se jako paprsek a byl vržen na skleněně
hladkou stěnu, smeká se podle ní, sviští do ostrého úhlu,

10
kmitá šíleně mezi jeho stěnami, je hozen pozpátku nevěda
proti čemu, zas odmrštěn dopadá bradou na ostrou hranu, ale
v poslední chvíli ho to odhodí vzhůru; nyní se roztřískne hlavu
o euklidovskou rovinu nekonečna, ale již se řítí střemhlav dolů,
dolů do tmy; prudký náraz, bolestné cuknutí v celém těle, ale
hned zas se zvedl a dal se na útěk. Uhání labyrintickou
chodbou a za sebou slyší dupot pronásledovatelů; chodba se
úží, svírá se, její stěny se přirážejí k sobě děsným a
neodvratným pohybem; i dělá se tenký šídlo, zatajuje dech a
upaluje v bláznivé hrůze, aby tudy proběhl, než ho ty stěny
rozdrtí. Zavřelo se to za ním s kamenným nárazem, zatímco
sám sviští do propasti podle ledově čišící zdi. Strašný úder, a
ztrácí vědomí; když procitl, vidí, že je v černé tmě; hmatá po
slizkých kamenných stěnách a křičí o pomoc, ale z jeho úst
nevychází zvuku; taková je tu tma. Jektaje hrůzou klopýtá po
dně propasti; nahmatá postranní chodbu, i vrhá se do ní; jsou
to vlastně schody, a nahoře, nekonečně daleko svítá malinký
otvor jako v šachtě; běží tedy nahoru po nesčíslných a strašně
příkrých stupních; ale nahoře není než plošinka, lehoučká
plechová platforma drnčící a chvějící se nad závratnou
hlubinou, a dolů se šroubem točí jen nekonečné schůdky ze
železných plátů. A tu již za sebou slyšel supění
pronásledovatelů. Bez sebe hrůznou se řítil a točil po
schůdkách dolů, a za ním železně řinčí a rachotí dupající
zástup nepřátel. A najednou vinuté schody se končí ostře v
prázdnu. Prokop zavyl, rozpřáhl ruce a pořád ještě víře padal
do bezedna. Hlava se mu zatočila, neviděl už a neslyšel;
váznoucíma nohama běžel nevěda kam, drcen strašným
slepým puzením, že musí kamsi dorazit, než bude pozdě.
Rychleji a rychleji ubíhal nekonečným koridorem; čas od času
míjel semafor, na kterém pokaždé vyskočila vyšší číslice: 17,
18, 19. Najednou pochopil, že běhá v kruhu a ta čísla že
udávají počet jeho oběhů. 40, 41. Popadla ho nesnesitelná
hrůza, že přijde pozdě a že se odtud nedostane; svištěl
zběsilou rychlostí, takže se semafor jenom míhal jako
telegrafní týče z rychlíku; a