Krakatit

druhé hodiny. Sedl si na chodbě
a chvěl se zimou. V poraněné ruce mu pulsovala ukrutná
bolest; zavíral oči, a tu se mu zdálo, že ta bolavá ruka roste,
že je veliká jako hlava, jako tykev, jako hrnec na vyváření
prádla, a že v celém jejím rozsahu palčivě cuká živé maso.
Přitom mu bylo mdlo k dávení a na čele mu ustavičně vyrážel
studený pot úzkosti. Nesměl se podívat na špinavé, poplivané,
zablácené dlážky chodby, aby se mu nezvedal žaludek.
Vyhrnul si límec a polo snil, pomalu přemáhán nekonečnou
lhostejností. Zdálo se mu, že zas je vojákem a leží poraněn v
širém poli; kde - kde to pořád bojují? Tu zazněl mu do uší
Prudký zvon a někdo volal: "Týnice, Duchcov, Moldava,
nastupovat!"
Nyní už tedy sedí ve vagóně u okna a je mu nezřízeně veselo,
jako by někoho přelstil nebo někomu utekl; teď, holenku, už
jedu do Týnice a nic mne nemůže zadržet. Skoro se chechtal
radostí, uvelebil se ve svém koutě a s náramnou čilostí
pozoroval své spolucestující. Naproti němu sedí nějaký krejčík
s tenkým krkem, hubená černá paní, pak člověk s divně
bezvýraznou tváří; vedle Prokopa strašně tlustý pán, kterému
se nemůže nějak břicho vejít mezi nohy, a snad ještě někdo,
to už je jedno. Prokop se nesmí dívat z okna, protože mu to
dělá závrať. Ratata ratata ratata, vybuchuje vlak, vše drnčí,
bouchá, otřásá se samou horlivostí spěchu. Krejčíkovi se klátí
hlava napravo nalevo napravo nalevo; černá paní jaksi

21
podivně a tuhle hopkuje na místě, bezvýrazná tvář se třese a
kmitá jako špatný snímek ve filmu. A tlustý soused, to je kupa
rosolu, jež se houpe, otřásá, poskakuje nesmírně směšným
způsobem. Týnice, Týnice, Týnice, skanduje Prokop s údery
kol; rychleji! rychleji! Vlak se ohřál samým chvatem, je tu
horko, Prokop se potí žárem; krejčík má nyní dvě hlavy na
dvou tenkých krcích, obě hlavy se třesou a narážejí na sebe,
až to drnčí. Černá paní výsměšně a urážlivě hopkuje na svém
sedadle; tváří se naschvál jako dřevěná loutka. Bezvýrazná
tvář zmizela; sedí tam trup s rukama mrtvě složenýma na
klíně, ruce neživě poskakují, ale trup je bezhlavý.
Prokop sbírá všechny své síly, aby se na to pořádně podíval;
štípe se do nohy, ale nic platno, trup je dál bezhlavý a mrtvě
se poddává otřesům vlaku. Prokopovi je z toho děsně úzko;
šťouchá loktem tlustého souseda, ale ten se jen rosolovitě
chvěje, a Prokopovi se zdá, že se mu to tlusté tělo bezhlase
chechtá. Nemůže se už na to dívat; obrací se k oknu, ale tam
z ničehonic vidí lidskou tvář. Neví zprvu, co je na ní tak
zarážejícího; pozoruje ji vytřeštěnýma očima poznává, že to je
jiný Prokop, který na něho upírá oči s děsivou pozorností. Co
chce? zhrozil se Prokop. Proboha, nezapomněl jsem ten
balíček v Tomšově bytě? Hmatá honem po kapsách a najde
obálku v náprsní kapse. Tu se tvář v okně usmála a Prokopovi
se ulevilo. Odvážil se dokonce pohlédnout na bezhlavý trup; a
vida, on si ten člověk jen přetáhl pověšený svrchník přes hlavu
a spí pod ním. Prokop by to udělal také, ale bojí se, aby mu
někdo nevytál z kapsy zapečetěnou obálku. A přece jde na
něho spaní, je nesnesitelně unaven; nikdy by si nedovedl
představit, že je možno být tak unaven. Usíná, vyrve se z toho
vytřeštěně a opět usíná. Černá paní má jednu hopkující hlavu
na ramenou a druhou drží na klíně oběma rukama; a co se
krejčíka týče, sedí místo něho jen prázdné, beztělé šaty, z
nichž čouhá porcelánová palička. Prokop usíná, ale pojednou
se z toho vytrhne v horlivé jistotě, že je v Týnici; snad to někdo
venku volal, neboť vlak stojí.
Vyběhl tedy ven a viděl, že už je večer, dva tři lidé vystupují na
malinkém blikajícím nádraží, za nímž je neznámá a mlhavá
tma. Řekli Prokopovi, že do Týnice musí jet poštou, je-li na ní

22
ještě místo. Poštovní vůz, to byl jen kozlík a za ním truhlík na
zásilky; a na kozlíku už seděl pošťák a nějaký pasažér.
"Prosím vás, vemte mne do Týnice," řekl Prokop.
Pošťák potřásl hlavou v nekonečném smutku. "Nejde,"
odpověděl po chvíli.
"Proč... jak to?"
"Není už místo," řekl pošťák zrale.
Prokopovi vstoupily do očí slzy samou lítostí. "Jak je tam
daleko... pěšky?"
Pošťák účastně přemýšlel. "No, hodinu," řekl.
"Ale já... nemohu jít pěšky! Já musím k doktoru Tomšovi!"
protestoval Prokop zdrcen.
Pošťák uvažoval. "Vy jste... jako.... pacient?"
"Mně je zle?" zamumlal Prokop; skutečně se chvěl slabostí a
zimou.
Pošťák přemýšlel a potřásal hlavou. "Když to nejde," ozval se
konečně.
"Já se vejdu,já... kdyby byl jen kousek místa, já..."
Na kozlíku ticho; jen pošťák se drbal ve vousech, až to
chrastělo; pak neřekl slova a slezl, dělal něco na postraňku a
mlčky odešel do nádraží. Pasažér na kozlíku se ani nepohnul.
Prokop byl tak vyčerpán, že si musel sednout na patník.
Nedojdu, cítil zoufale; zůstanu tady, až... až....
Pošťák se vracel z nádraží a nesl prázdnou bedničku. Nějak ji
v pravil na plošinu kozlíku rozvážně ji pozoroval. "Tak si tam
sedněte," řekl posléze.
"Kam?" ptal se Prokop.
"No... na kozlík."
Prokop se dostal na kozlík tak nadpřirozeně, jako by ho
vynesly nebeské síly. Pošťák zas dělal cosi na řemení, a teď
sedí na bedničce s nohama visícíma dolů a bere opratě. "Hý,"
povídá.
Kůň nic. Jenom se zachvěl.
Pošťák nasadil jakési tenké, hrdelní "rrr". Kůň pohodil ocasem
a pustil hlasitý pšouk.
"Rrrr."
Pošta se rozjela. Prokop se křečovitě chytil nízkého
zábradlíčka; cítil, že je nad jeho síly udržet se na kozlíku.

23
"Rrrr." Zdálo se, že ten vysoký hrčivý zpěv nějak galvanizuje
starého koně. Běžel kulhavě, pohazoval ocasem a při každém
kroku pouštěl slyšitelné větry.
"Rrrrrrr". Šlo to alejí holých stromů, byla černočerná tma, jen
kmitavý proužek světla z lucerny se smýkal po blátě. Prokop
ztuhlými prsty svíral zábradlíčko; cítil, že už vůbec nevládne
svému tělu, že nesmí spadnout, že bezmezně slábne. Nějaké
osvětlené okno, alej, černá pole. "Rrrrr". Kůň vytrvale pšukal a
klusal pleta nohama toporně a nepřirozeně, jako by byl už
dávno mrtev.

Prokop se úkosem podíval na svého spolucestujícího. Byl to
děda s krkem ovázaným šálou; pořád něco žvýkal,
překusoval, žmoulal a zase vyplivoval. A tu si Prokop
vzpomněl, že tu podobu už viděl. Byla ta ohavná tvář ze sna,
jež skřípala vyžranými zuby, až se drtily, a pak je po kouskách
vyplivovala. Bylo to divné a strašné.
"Rrrrr." Silnice se obrací motá se do kopce a zase dolů.
Nějaký statek, je slyšet psa, člověk jde po silnici a povídá
"dobrý večer". Domků přibývá, jde to do kopce. Pošta zatáčí,
vysoké "rrrr" náhle ustane a kůň se zastaví.
"Tak tady bydlí doktor Tomeš" povídá pošťák.
Prokop chtěl něco říci, ale nemohl; chtěl se pustit zábradlí, ale
nešlo to, protože mu prsty křečovitě ztuhly.
"No, už jste tady," povídá pošťák znovu. Ponenáhlu křeče
povolí a Prokop slézá z kozlíku, chvěje se na celém těle.
Jakoby popaměti otvírá vrátka a zvoní u dveří. Uvnitř zuřivý
štěkot, a mladý hlas volá: "Honzíku, ticho!" Dveře se otevrou,
a stěží hýbaje jazykem ptá se Prokop: "Je pan doktor doma?"
Chvilku ticho; pak řekl mladý hlas: "Pojďte dál."
Prokop stojí v teplé světnici; na stole je lampa a večeře, voní
to bukovým dřívím. Starý pán s brejličkami na čele vstává od
svého talíře, jde k Prokopovi a povídá: "Tak copak vám
schází?"
Prokop se mračně upomínal, co tu vlastně chce. "Já.... totiž...,"
začal, "je váš syn doma?"
Starý pán se pozorně díval na Prokopa. "Není. Co vám je?"

24
"Jirka... Jiří," mručel Prokop, "já jsem... jeho přítel a nesu
mu.... mám mu dát...." Lovil v kapse zapečetěnou obálku. "Je
to.... důležitá věc a... a..."
"Jirka je v Praze," přerušil ho starý pán. "Člověče, sedněte si
aspoň!"
Prokop se nesmírně podivil. "Vždyť říkal... říkal, že jede sem.
Já mu musím dát..." Podlaha se pod ním zakymácela a počala
se naklánět.
"Aničko, židli," křikl starý pán podivným hlasem.
Tu ještě zaslechl Prokop tlumený výkřik a poroučel se na zem.
Zalila ho nesmírná temnota, a pak již nebylo nic.

*VII.
Nebylo nic; jen jako kdyby se časem protrhly mlhy, zjevil se
vzorek malované stěny, řezaná římsa skříně, cíp záclony či
frýzek stropu; nebo se naklonila nějaká tvář jakoby nad
otvorem studně, ale nebylo vidět jejích rysů. Něco se dělo,
někdo časem svlažil horké rty nebo pozvedal bezvládné tělo,
ale vše mizelo v plynoucích útržcích snění. Byly to krajiny,
kobercové vzory, diferenciální počty, ohnivé koule, chemické
formule; jen časem něco vyplulo navrch a stalo se na okamžik
jasnějším snem, aby se to vzápětí zas rozplynulo v
širokotokém bezvědomí.
Konečně přišla chvíle, kdy procitl; viděl nad sebou teplý a
bezpečný strop se štukovým frýzkem; našel očima své vlastní
hubené, mrtvě bílé ruce na květované přikrývce; za nimi
objevil pelest postole, skříň a bílé dveře; vše nějak milé, tiché
a už známé. Neměl ponětí, kde je; chtěl o tom uvažovat, ale
měl nemožně slabou hlavu, vše se mu opět počalo mást i
zavřel oči a odpočíval v odevzdané chabosti.
Dveře tichounce zavrzly. Prokop otevřel oči a posadil se na
posteli, jako by ho něco zvedlo. A ono u dveří stojí děvče,
vytáhlé nějak a světlé, má jasňoučké oči náramně udivené,
ústa pootevřená překvapením a tiskne k prsoum bílé pláténko.
Nehýbe se rozpačitá, mrká dlouhými řasami a její růžový
čumáček se počíná nejistě, plaše usmívat.
Prokop se zachmuřil; usilovně hleděl něco říci, ale měl v hlavě
docela prázdno; hýbal nehlasně rty a pozoroval dívku jaksi
přísnma a vzpomínavýma očima. "Gúnúmai se, anassa,"

25
splynulo mu náhle a bezděčně ze rtů, "theos ny tis é brotos
essi? Ei men tis theos essi, toi úranon euryn echúsin, Artemidi
se egó ge, Dios kúré megaloio, eidos te megethos te fyén
t´anchista eiskó." A dále, verš za veršem, řinulo se božské
pozdravení, jímž Odysseus oslovil Nausikau. "Proboha prosím
tě, paní! Jsi božstvo či smrtelný člověk? Jestliže některá z
bohyň, co sídlí na nebi širém, s Artemidou bych já, jež velkého
Dia je dcera, krásou a vzrůstem těla i velkostí nejspíš tě
srovnal. Jsi-li však některá z lidí, co mají na zemi sídlo, třikrát
blaženi jsou tvůj otec i velebná matka, třikrát blažení bratři,
neb jistě jim nadmíru srdce pokaždé rozkoší lahou se pro tebe
rohřívá v hrudi, kdykoli zří, jak takový kdvět jde do kola k
tanci."
Dív ka bez hnutí, jako zkamenělá, naslouchala tomuto
pozdravu v neznámé řeči; a na jejím hladkém čele bylo tolik
zmatku, její oči tak dětsky a polekaně mžikaly, že Prokop
zdvojnásobil hrolivost Odyssea na břeh vyvrženého, sám jen
nejasně chápaje smysl slov.
"Keinos d´au peri kéri makartatos," odříkával rychle. "Avšak n
ad jiné ten se pocítí blaženým v srdci, který zvítězí dary a tebe
si odvede domů, neboť dosud nikdy jsem takového člověka
nezřel ze všech mužů ni žen; já s úžasem na tebe hledím."
Sebas m´echei eisoroónta. Děvče se silně zardělo, jako by
rozumělo pozdravu řeckého hrdiny; neobratný a líbezný
zmatek jí vázal údy, a Prokop, spínaje ruce na pokrývce,
mluvil, jako by se modlil.
"Déló dé pote," pokračoval spěšně, "jenom na Délu jednou,
blíž oltáře jasného Foiba, palmový mladý strůmek jsem viděl
ze země růsti - neboť i tam jsem přišel a množství lidu šlo se
mnou na cestě té, z níž trampoty zlé mi vzejíti měly. Tam jsem
právě tak stál pln úžasu, když jsem jej viděl, dlouho, vždyť
takový kmen se nezrodil ze země dosud. Tak teď tobě se
divím a žasnu a bojím se hrozně dotknout se kolenou tvých,
ač velký smutek mě tísní."
Deidia d´ainós: ano, bál se hrozně, ale i dívka se bála a tiskla
k prsoum bílé prádlo a neodvracela očí z Prokopa, jenž
chvátal vypovědět svou trýzeň:
"Včera, až v dvacátý den, jsem ušel třpytnému moři, do doby
té jsem vlnou byl hnán a prudkými větry od výspy Ógygie, teď

26
sem mě zas uvrhlo božstvo, abych tu též snad zakusil strast,
vždyť sotva se, tuším, skončí, a množství běd mi bohové
přisoudí ještě."
Prokop těžce vzdychl a pozvedl úděsně vyhublé ruce. "Alla,
anass´, eleaire! Avšak slituj se, paní, vždyť vytrpěv útrapy
mnohé, nejdřív přišel jsem k tobě - z těch druhých nikoho
neznám lidí, co v krajině té a v městě své obydlí mají. Do
města cestu mi ukaž, dej roucho, bych tělo si zakryl, jestližes
vzala, sem jdouc, snad nějaký na prádlo obal."
Nyní se dívčí tvář poněkud vyjasnila, vlahé rty se pootevřely;
snad Nausikaa promluví, ale Prokop chtěl jí ještě požehnati za
ten obláček líbezného soucitu, kterým růžovělo její líčko. "Soi
de theoi tosa doien, hosa fresi sési menoinás: bozi pak račte ti
dát, čeho ve své mysli si žádáš, muže i dům, a přidejtež vám i
svorného ducha, vzácný to dar, - vždyť lepšího nic ni krasšího
není, než když smýšlením svorni svou domácnost společně
vedou žena i muž, jak odpůrcům v žal, tak na radost velkou
všechněm příznivcům svým, a nejvíc to pocítí sami."
Poslední slova Prokop už skoro jen dýchal; sám stěží rozuměl
tomu, co odříkává, vytékalo to plynně a bez vůle z nějakého
neznámého kouta paměti; bylo tomu skoro dvacet let, co se
jakžtakž probíral sladkou melodií šestého zpěvu. Působilo mu
až fyzickou úlevu nechávat to volně odtékat; dělalo se mu v
hlavě lehčeji a jasněji, bylo mu skoro blaženě v té plihé a libé
slabosti, a tu se mu zachvěl na rtech rozpačitý úsměv.
Dívka se usmála, a pohnula sebou a řekla: "Nu tak?" Udělala
krůček blíž a dala se do smíchu. "Co jste to povídal?"
"Já nevím," děl Prokop nejistě.
Tu se rozlétly nedovřené dveře a do pokoje vrazilo něco
malého a chundelatého, kviklo radostí a skočilo Prokopovi na
postel.
"Honzíku," křikla dívka polekaně, "jdeš dolů!" Ale psisko už
olízlo Prokopovu tvář a v náruživé radosti se zachumlávalo do
přikrývek. Prokop si sáhl na tvář, aby se otřel, a s úžasem
pocítil pod rukou plnovous. "Co-copak," koktal a umlkl údivem.
Psisko bláznilo; kousalo s překypující něhou Prokopovy ruce,
pištělo, funělo, a tumáš! morkou mordou se mu dostalo až na
prsa.


27
"Honzíku," křičela dívka, "ty jsi blázen! Necháš pána!" Přiběhla
k posteli a vzala psíka do náruče. "Bože, Honzíku, ty jsi
hlupák!"
"Nechte ho," žádal Prokop.
"Vždyť máte bolavou ruku," namítalo děvče s velikou vážností,
tisknouc k prsoum zápasícího psa.
Prokop se podíval nechápavě na svou pravici. Od palce přes
dlaň táhla se široká jizva, pokrytá novou, tenoučkou, červenou
kožkou příjemně svědící. "Kde... kde to jsem?" podivil se.
"U nás," řekla s náramnou samozřejmostí, je Prokopa ihned
uspokojila. "U vás", opakoval s úlevou, ač neměl ponětí, kde to
je. "A jak dlouho?"
"Dvacátý den. A pořád -," chtěla něco říci, ale spolkla to.
"Honzík spával s vámi," dodala spěšně a zarděl se neznámo
proč, chovajíc psa jako malé dítě. "Víte o tom?"
"Nevím," vzpomínal Prokop. "Copak jsem spal?"
"Pořád," vyhrkla. "Už jste se mohl vyspat." Tu postavila psa na
zem a přiblížila se k posteli. "Je vám líp?... Chtěl byste něco?"
Prokop zakroutil hlavou; nevěděl o ničem, co by chtěl. "Kolik je
hodin?" ptal se nejistě.
"Deset. Já nevím, co smíte jíst; až přijde tati... Tati bude tak
rád... Chtěl byste něco?"
"Zrcadlo," řekl Prokop váhavě.
dívka se zasmála a vyběhla. Prokopovi hučelo v hlavě; pořád
se hleděl rozpomenout a pořád u vše unikalo. A už je tu
děvče, něco povídá a podává mu zrcátko. Prokop chce
zvednout ruku, ale bůhsámví proč to nejde; děvče mu vkládá
držadlo mezi prsty, ale zrcátko padá na pokrývku. Tu zbledlo
děvče, nějak se znepokojilo a samo mu nastavilo zrcadlo k
očím. Prokop se dívá, vidí docela zarostlé tváře a obličej skoro
neznámý; hledí, a nemůže pochopit, a tu se mu roztřásly rty.
"Lehněte si, hned si zas lehněte," káže mu drobounký hlásek
skoro plačící, a rychlé ruce mu nastavují podušku. Prokop se
sváží naznak a zavírá oči; jen chvilinku si zdřímnu, myslí si, a
udělalo se libé, hluboké ticho.

*VIII.
Někdo ho zatahal za rukáv. "Nu, nu," povídá ten někdo, "už
bychom nemuseli spát, co?" Prokop otevřel oči a viděl starého

28
pána, má růžovou pleš a bílou bradu, zlaté brejličky na čele a
náramně čilý koukej. "Už nespěte, velectěný," povídá, "už toho
je dost; nebo se probudíte na onom světě."
Prokop si chmurně prohlížel starého pána; chtělo se mu totiž
dřímat. "Co chcete?" ozval se vzdorovitě. "A.... s kým mám tu
čest?"
Starý pán se dal do smíchu. "Prosím, doktor Tomeš. Vy jste
mne neráčil dosud vzít na vědomí, co? Ale nic si z toho
nedělejte. Tak co, jak se máme?"

"Prokop," ozval se nemocný nevlídně.
"Tak, tak," povídal doktor spokojeně. A já jsem si myslel, že
jste Šípková Růženka. A teď, pane inženýre," řekl čile, "se na
vás musíme podívat. No, neškareďte se." Vyeskamotoval mu
z podpaží teploměr a libě zachrochtal. "Třicet pět osm.
Človíčku, vy jste jako moucha. Musíme vás nakrmit, co?
Nehýbejte se."

Prokop cítil na prsou hladkou pleš a studené ucho, jak mu
jezdí od ramene k rameni, od břicha k hrdlu za povzbuzujícího
broukání.
"No, sláva," řekl konečně doktor a nasadil si brejle na oči.
"Napravo vám to drobátko rachotí, a srdce - no, to se urovná,
že?" Naklonil se k Prokopovi, drbal ho prsty ve vlasech a
přitom mu palcem zvedal a zase zatlačoval oční víčka.
"Nespat už, víme?" mluvil a přitom mu něco zkoumal na
zorničkách. "Dostaneme knížky a budeme číst. Sníme něco,
vypijeme skleničku vína a - nehýbejte se! Já vás neukousnu."
"Co mně je?" ptal se Prokop nesměle.
Doktor se vztyčil. "No, nic už. Poslechněte, kde jste se tady
vzal?"
"Kde tady?"
"Tady, v Týnici. Sebrali jsme vás na podlaze a... Odkud jste,
člověče, přišel?"
"Já nevím. Z Prahy, ne?" vzpomínal Prokop.
Doktor potřásl hlavou. "Vlakem z Prahy! Se zápale mozkových
blan! Měl jste rozum? Víte, co to vůbec je?"
"Co?"

29
"Meningitis. Spací forma. A k tomu zápal plic. Čtyřicet celých,
he? Kamaráde, s něčím takovým se nejezdí na výlety. A víte,
že - nu ukažte honem pravou ruku!"
"To... to bylo jen škrábnutí," hájil se Prokop.
"Pěkné škrábnutí. Otrava krve, rozumíte? Až budete zdráv,
řeknu vám, že jste byl.. že jste byl osel. Odpusťte," řekl s
důstojným rozhořčením, "málem bych byl řekl něco horšího.
Vzdělaný člověk, a neví, že toho má v sobě na trojí exitus! Jak
jste se vůbec mohl držet na nohou?"
"Já nevím," šeptal Prokop zahanbeně.
Doktor chtěl hubovat dál, ale zavrčel jen a mávl rukou. "A jak
se cítíte?" začal přísně. "Trochu pitomý, ne? Žádná paměť,
co? A tady, tady nějak," ťukal si na čelo, "nějaký slabý, že?"
Prokop mlčel.
"Tak tedy, pane inženýre," spustil doktor. "Z toho si nic
nedělat. Nějaký čásek to potrvá, co? Rozumíte mi? Nesmíte si
namáhat hlavu. Nemyslet. To se vrátí.... po kouskách. Jen
přechodná porucha, slabá amence, rozumíte mi? To přejde
samo od sebe, co? Rozumíte mi?"
Doktor křičel, potil se a rozčiloval se, jako by se hádal s
hluchoněmým. Prokop se na něj pozorně díval, a ozval se
klidně: "Já tedy zůstanu slabomyslný?"
"Ale ne, ne," rozčiloval se doktor. "Naprosto vyloučeno. Ale
prostě... po nějakou dobu... porucha paměti, roztržitost, únava
a takové ty příznaky, rozumíte mi? Poruchy v koordinaci,
chápete? odpočívat. Klid. Nic nedělat. Velectěný, děkujte
pánubohu, že jste to vůbec přečkal."
"Přečkal," ozval se po chvíli a radostně zatroubil do kapesníku.
"Poslechněte, takový případ jsem ještě neměl. Vy jste sem
přišel pěkně v deliriu, praštil jste sebou na zem, a finis,
poroučím se vám. Co jsem měl s vámi dělat? Do nemocnice je
daleko, a holka nad vámi tento, brečela... a vůbec, přišel jste
jako host k.... Jirkovi, k synovi, no ne? Tak jsme si vás tu
nechali, rozumíte mi? Nu, nám to nevadí. Ale takového
zábavného hosta jsem ještě neviděl. Dvacet dní prospat,
pěkně děkuju! Když vám kolega primář řezal ru