Krakatit

ještě rychleji! Nyní už semafor ani
neubíhá, nýbrž stojí na jednom místě a odpočítává bleskovou
rychlostí tisíce a desettisíce oběhů, a nikde není východ z té
chodby, a chodba je na pohled rovná a lesklá jako hamburský

11
tunel, a přece se vrací kruhem; Prokop vzlyká děsem: to je
Einsteinův vesmír, a já musím dojít, než bude pozdě! Náhle
zazněl strašný výkřik, a Prokop ustrnul: Je to hlas tatínkův,
někdo ho vraždí; i jal se obíhat ještě rychleji, semafor zmizel,
udělala se tma; Prokop tápal po stěnách a nahmatal zamčené
dveře, a za nimi je slyšet to zoufalé bědování a rány
pokáceného nábytku. Řva hrůznou zarývá Prokop nehty do
dveří, štípe je a rozškrabává; vytrhal je po třískách a našel za
nimi staré známé schody, jež ho denně vedly domů, když byl
maličký, a nahoře dusí se tatínek, někdo ho škrtí a smýká jím
po zemi. Křiče vyletí Prokop nahoru, je doma na chodbě, vidí
konve a chlebovou skříň maminčinu a pootevřené dveře do
kuchyně, a tam uvnitř chroptí a prostí tatínek, aby ho
nezabíjeli; někdo mu tluče hlavou o zem; chce mu jít na
pomoc, ale nějaká slepá, bláznivá moc ho nutí, aby tady na
chodbě běhal dokola, pořád rychleji dokolečka a chechtal se
jíkavě, zatímco uvnitř skomírá a dusí se tatínkovo sténání. A
neschopen vykročit ze závratného bludného kruhu, řítě se
stále rychleji ryčel Prokop šíleným smíchem hrůzy.
Tu se probudil zalit potem a jektaje zuby. Tomeš mu stál u
hlav a dával mu na rozžhavené čelo nový chladivý obklad.
"To je dobře, to je dobře," mumlal Prokop, "já už nebudu spát."
I ležel tiše a díval se na Tomše, jak sedí u lampy. Jirka
Tomeš, říkal si, a počkejme, pak kolega Duras, a Honza
Buchta, Sudík, Sudík, Sudík, a kdo ještě? Sudík, Trlica, Trlica,
Pešek, Jovanovič, Mádr, holoubek, co nosil brejle, to je náš
ročník na chemii. Bože, a který je tamhleten? Aha, to je
Vedral, ten padl v roce šestnáct, a za ním sedí Holoubek,
Pacovský, Trlica, Šeba, celý ročník. A tu slyšel najednou: "Pan
Prokop bude kolokvovat."
Lekl se nesmírně. U katedry sedí profesor Wald a tahá se
suchou ručičkou za vousy, jako vždy. "Povězte," praví profesor
Wald, "co víte o třaskavinách."
"Třaskaviny, třaskaviny," začíná Prokop nervózně, "jejich
výbušnost záleží na tom, že že že se náhle vyvine veliký
objem plynu, který který se vyvine z mnohem menšího objemu
výbušné masy... Prosí, to není správné."
"Jak to?" táže se Wald přísně.

12
"Já já já jsem našel alfa-výbuchy. Výbuch totiž nastane
rozpadem atomu. Částečky atomu se rozletí - rozletí - "
"Nesmysl," přeruší ho profesor. "Není žádných atomů."
"Jsou jsou jsou," drtil Prokop. "Prosím, já já já to dokážu -"
"Překonaná teorie," bručí profesor. "Nejsou vůbec žádné
atomy, jsou jenom gumetály. Víte, co je to gumetál?" Prokp se
zapotil úlekem. Toho slova nikdy v životě neslyšel. Gumetál?
"To neznám" vydechl stísněně.
"Tak vidíte," řekl suše Wald. "A pak si troufáte dělat kolokvium.
Co víte o Krakatitu?"
Prokop se nesmírně zarazil. "Krakatit," šeptal, "to je... to je
úplně nová třaskavina, která... která dosud..."
"Čím se zanítí? Čím? Čí exploduje?"
"Hertzovými vlnami," vyhrkl Prokop s úlevou.
"Jak to víte?"
"Protože mně zničehonic vybuchla. Protože... protože nebyl
žádný jiný impuls. A protože-"
"Nu?"
"... její syn-syntéza... se mně povedla za-za-za...
vysokofrekvenční oscilace. Není to dosud vyvyvysvětleno; ale
já myslím, že - - že to byly nějaké elektromagnetické vlny."
"Byly. Já to vím. Teď napište na tabuli chemický vzorec
Krakatitu."
Prokop vzal kus křídy a načmáral na tabuli svůj vzorec.
"Přečtěte."
Prokop odříkal vzorec nahlas. Tu vstal profesor Wald a řekl
najednou jakýmsi docela jiným hlasem. "Jak? Jak je to?"
Prokop opakoval formuli.
"Tetrargon?" ptal se profesor rychle. "Pb kolik?"
"Dvě."
"Jak se to dělá?" tázal se hlas podivně blízce. "Postup! Jak se
to dělá? Jak?... Jak se dělá Krakatit?"
Prokop otevřel oči. Nad ním se skláněl Tomeš s tužkou a
zápisníkem v ruce a bez dechu se díval na jeho rty.
"Co?" mumlal Prokop neklidně. "Co chceš? Jak... jak se to
dělá?"
"Něco se ti zdálo," řekl Tomeš a schoval zápisník za zády.
"Spi, člověče, spi."
*IV.

13
Teď jsem něco vyžvanil, uvědomoval si Prokop jasnějším
cípem mozku; ale jinak mu to bylo svrchovaně lhostejno;
chtělo se mu jen spát, nesmírně spát. Viděl jakýsi turecký
koberec, jehož vzor se bez konce přesunoval, prostupoval a
měnil. Nebylo to nic, a přece ho to jaksi rozčilovalo; i ve spaní
zatoužil vidět znovu Plinia. Snažil se vybavit si jeho podobu;
místo toho měl před sebou ohavnou zešklebenou tvář, jež
skřípala žlutými vyžranými zuby, až se drtily, a pak je po
kouskách vyplivovala. Chtěl tomu uniknout; napadlo ho slovo
"rybář", a hle, zjevil se mu rybář nad šedivou vodou i s rybami
v čeřen; řekl si "lešení", a viděl skutečné lešení do poslední
skoby a vazby. Dlouho se bavil tím, že vymýšlel slova
pozoroval obrázky jimi promítnuté; ale pak, pak už si živou
mocí nemohl na žádné slovo vzpomenout. namáhal se
usilovně, aby našel aspoň jedno jediné slovo nebo věc, ale
marně; tu ho zalila hrůza bezmoci studeným potem. Musím
postupovat metodicky, umínil si; začnu od začátku, nebo jsem
ztracen. Šťastně si vzpomněl na slovo "rybář", ale zjevil se mu
hliněný prázdný galon od petroleje,; bylo to děsné. Řekl si
"židle", a ukázal se mu s podivnou podrobností dehtovaný
tovární plot s trochou smutné zaprášené trávy a rezavými
obručemi. To je šílenství, řekl si s mrazivou jasností; to je,
pánové, typická pomatenost, hyperofabula ugongi dugongi
Darwin. Tu se mu tento odborný název zazdál neznámo proč
ukrutně směšný, a dal se do hlasitého, zrovna zalykavého
smíchu, jímž se probudil.
Byl úplně zpocen a odkopán. Díval se horečnýma očima na
Tomše, který chvatně přecházel po pokoji a házel nějaké věci
do kufříku; ale nepoznával ho. "Poslyšte, poslyšte," začal "to je
k smíchu, poslyšte, tak počkejte, to musíte, poslyšte-" Chtěl
říci jako vtip ten podivuhodný odborný název, a sám se smál
předem; ale živou mocí si nemohl vzpomenout, jak to vlastně
bylo, i rozmrzel se a umlkl.
Tomeš si oblékl ulstr a narazil čepici; a když už bral kufřík,
zaváhal a sedl si na pelest k Prokopovi. "Poslyš, starouši," řekl
starostlivě, "já teď musím odejet. K tátovi, do Týnice. Nedá-li
mně peníze, tak - se už nevrátím, víš? Ale nic si z toho
nedělej. Ráno sem přijde domovnice a přivede ti doktora,
ano?"

14
"Kolik je hodin?" ptal se Prokop netečně.
"Čtyři... Čtyři a pět minut. Snad... ti tu nic neschází?"
Prokop zavřel oči, odhodlán nezajímat se už o nic na světě.
Tomeš ho pečlivě přikryl, a bylo ticho.
Náhle otevřel oči dokořán. Viděl nad sebou neznámý strop a
po jeho kraji běží neznámý ornament. Sáhl rukou po svém
nočním stolku a hmátl do prázdna. Obrátil se polekán, a místo
svého širokého laboratorního pultu vidí nějaký cizí stolek s
lampičkou. Tam, kde bývalo okno, je skříň; kde stávalo
umyvadlo, jsou jakési dveře. Zmátl se tím vším nesmírně;
nedovedl pochopit, co se s ním děje, kde se octl, a přemáhaje
závrať usedl na posteli. Pomalu si uvědomil, že není doma, ale
nemohl si vzpomenout, jak se sem dostal. "Kdo je to," zeptal
se hlasitě nazdařbůh, stěží hýbaje jazykem. "Pít," ozval se po
chvíli, "pít!". Bylo trýznivé ticho. Vstal z postele a trochu
vrávoravě šel hledat vodu. Na umyvadle našel karafu a pil z ní
dychtivě; a když se vracel do postele, podlomily se mu nohy a
usedl na židli, nemoha dále. Seděl snad hodně dlouho; pak ho
roztřásla zima, neboť se celý polil vodou z karafy, a přilošlo
mu líto sebe sama, že je kdesi a neví sám kde, že ani do
postele nedojde a že je tak bezradně a bezmocně sám; tu
propukl v dětský vzlykavý pláč.
Když se trochu vyplakal, bylo mu v hlavě jasněji. Dokonce
mohl dojít až k posteli a ulehl jektaje zuby; a sotva se zahřál,
usnul mrákotným spánkem beze snu.
Když se probudil, byla roleta vytažena do šedivého dne a v
pokoji trochu pouklizeno; nedovedl pochopit, kdo to udělal, ale
jinak se pamatoval na vše, na včerejší explozi, na Tomše i na
jeho odjezd. Zato ho třeštivě bolela hlava, bylo mu těžko na
prsou a drásavě ho mučil kašel. Je to špatné, říkal si, je to
docela špatné; měl bych jít domů a lehnout si. Vstal tedy a
začal se pomalu strojit chvílemi odpočívaje. Bylo mu, jako by
mu něco drtilo hrozným tlakem prsa. Usedl tak netečný ke
všemu a těžce dýchal.
Tu krátce, jemně zazněl zvonek. Vzchopil se s námahou a šel
otevřít. Na prahu v chodbě stála mladá dívka s tváří zastřenou
závojem.
"Bydlí tady... pan Tomeš?" ptala se spěšně a stísněně.

15
"Prosím," řekl Prokop a ustoupil jí z cesty; a když, trochu
váhajíc, těsně podle něco vcházela dovnitř, zavála na něj
slabounká a spanilá vůně, že rozkoší vzdychl.
Posadil ji vedle okna a usedl proti ní, drže se zpříma, jak
nejlépe dovedl. Cítil, že samým úsilím vypadá přísně a strnule,
což uvádělo do nesmírných rozpaků jeho i dívku. Hryzala si
pod závojem rty a klopila oči; ach, líbezná hladkost tváře, ach,
ruce malé a hrozně rozčilené! Náhle zvedla oči, a Prokop
zatajil dech omámen úžasem; tak krásná se mu zdála.
"Pan Tomeš není doma?" ptala se dívka.
"Tomeš odjel," řekl Prokop váhavě. "Dnes v noci, slečno."
"Kam?"
"Do Týnice, k svému otci."
"A vrátí se?"
Prokop pokrčil rameny.
Dívka sklopila hlavu a její ruce s něčím zápasily. "A řekl vám,
proč - proč -"
"Řekl."
"A myslíte, že - že to udělá?"
"Co, slečno?"
"Že se zastřelí."
Prokop si bleskem vzpomněl, že viděl Tomše ukládat revolver
do kufříku. ´Možná že zítra udělám bum,´ slyšel jej znovu drtit
mezi zuby. Nechtěl nic říci, ale vypadal asi velmi povážlivě.
"Ó bože, ó bože," vypravila ze sebe dívka, "ale to je strašné!
Řekněte, řekněte -"
"Co, slečno?"
"Kdyby - kdyby někdo mohl za ním jet! Kdyby mu někdo řekl -
kdyby mu dal - Vždyť by to nemusel udělat, chápete? Kdyby
někdo za ním ještě dnes jel -"
Prokop se díval na její zoufalé ruce, jež se zatínaly a spínaly.
"Já tam tedy pojedu slečno," řekl tiše. "Náhodou... mám snad
v tu stranu nějakou cestu. Kdybyste chtěla - já -"
Dívka zvedla hlavu. "Skutečně," vyhrkla radostně, "vy byste
mohl -?"
"Já jsem jeho... starý kamarád, víte?" vysvětloval Prokop.
"Chcete-li mu něco vzkázat... nebo poslat... já ochotně.."
"Bože, vy jste hodný," vydechla dívka.

16
Prokop se slabě začervenal. "To je maličkost, slečno," bránil
se "Náhodou... mám zrovna volný čas... stejně chci někam jet,
a vůbec -" Mávl v rozpacích rukou. "To nestojí za řeč. Udělám
všecko, co chcete."
Dívka se zarděla a honem se dívala jinam. "Ani nevím, jak
bych... vám měla děkovat," řekla zmateně. "Mně je tak líto,
že... že vy... Ale je to tak důležité - A pak, vy jste jeho přítel -
Nemyslete si, že já sama -" Tu se přemohla a upřela na
Prokopa čiré oči. "Já mu něco musím poslat. Od někoho
jiného. Já vám nemohu říci -"
"Není třeba," řekl Prokop rychle. "já mu to dám, a je to. Já
jsem tak rád, že mohu vám... že mohu jemu... Prší snad?" ptal
se náhle dívejte se na její zrosenou kožišinku.
"Prší."
"To je dobře," mínil Prokop; myslel totiž na to, jak příjemně by
chladilo, kdyby na tu kožišinku směl položit čelo.
"Já to tu nemám," řekla vstávajíc. "Bude to jen malý balíček.
Kdybyste mohl počkat... Já vám to přinesu za dvě hodiny."
Prokop se velmi strnule uklonil; bál se totiž, že ztratí
rovnováhu. Ve dveřích se obrátila a pohlédla na něj upřenýma
očima. "Na shledanou." A byla ta tam.
Prokop usedl a zavřel oči. Krupičky deště na kožišince, hustý
a orosený závoj; zatřený hlas, vůně, neklidné ruce v těsných,
maličkých rukavičkách; chladná vůně, pohled jasný a matoucí
pod sličným, pevným obočím. Ruce na klíně, měkké řasení
sukně na silných kolenou, ach, maličké ruce v těsných
rukavicích! Vůně, temný a chvějící se hlas, líčko hladké a
pobledlé. Prokop zatínal zuby do chvějících se rtů. Smutná,
zmatená a statečná. Modrošedé oči, oči čisté a světelné. Ó
bože, ó bože, jak se tiskl závoj k jejím rtům!
Prokop zasténal a otevřel oči. Je to Tomšova holka, řekl si se
slepým vztekem. Věděla kudy jít, nenení tu poprvé. Snad
tady... zrovna tady v tom pokoji - - Prokop si v nesnesitelné
trýzni vrýval nehty do dlaní. A já hlupák se nabízím, že pojedu
za ním! Já hlupák, já mu ponesu psaníčko! o - co - co mi je
vůbec po ní?
Tu ho napadla spásná myšlenka. Uteku domů, do svého
laboratorního baráku tam nahoře. A ona, ať si sem přijde! Ať si

17
pak dělá co chce! Ať - ať - ať si jede za ním sama, když... když
jí na tom záleží -
Rozhlédl se po pokoji; viděl zválenou postel, zastyděl se a
ustlal ji, jak byl zvyklý doma. Pak se mu nezdála dost slušně
ustlaná, přestlal ji, rovnal a hladil, a pak už rovnal všechno
všudy, uklízel, pokoušel se pěkně zřasit i záclony, načež usedl
s hlavou zmotanou a hrudí drcenou bolestným tlakem a čekal.
*V.
Zdálo se mu, že jde ohromnou zelinářskou zahradou; kolem
dokola nic než samé zelné hlávky, ale nejsou hlávky, nýbrž
zešklebené a olezlé, krhavé a blekotající, nestvůrné vodnaté,
trudovité a vyboulené hlavy lidské; vyrůstají z hubených
košťálů a lezou po nich odporné zelené housenky. A hle, přes
pole k němu běží dívka se závojem na tváři; zvedá trochu
sukni a přeskakuje lidské hlávky. Tu vyrůstají zpod každé z
nich nahé, úžasně tenké a chlupaté ruce a sahají po nohou a
po sukních. Dívka křičí v šílené hrůze a zvedá sukni výše, až
nad silná kola, obnažuje bílé nohy a snaží se přeskočit ty
chňapající ruce. Prokop zavírá oči; nesnese pohled na její bílé
silné nohy, a šílí úzkostí, že je ty zelné hlávky zhanobí. Tu
vrhá se na zem a uřezává kapesním nožem první hlávku; ta
zvířecky ječí a cvaká mu vyžranými zuby po rukou. Nyní
druhá, třetí hlávka; Kriste Ježíši, kdy skosí to ohromné pole,
než se dostane k dívce zápasící tam na druhé straně
nekonečné zahrady? Zběsile vyskakuje a šlape po těch
příšerných hlavách, rozdupává je, kope do nich; zaplete se
nohama do jejich tenkých, přísavných pracek, padá, je
uchopen, rván, dušen a vše mizí.
Vše mizí v závratném víření. A náhle se ozve zblízka zastřený
hlas: "Nesu vám ten balíček." Tu vyskočil a otevřel oči, a před
ním stojí děvečka z Hybšmonky, šilhavá a těhotná, se
zmáčeným břichem, a podává mu cosi zabaleného v mokrém
hadru. To není ona, trne bolestně Prokop, a rázem vidí
vytáhlou smutnou prodavačku, která mu dřevěnými tyčinkami
roztahuje rukavice. To není ona, brání se Prokop, a vidí
naduřelé dítě na křivičných nožkách, jež - jež - jež se mu
nestoudně nabízí! "Jdi pryč," křičí Prokop, a tu se mu zjeví
pohozená konev uprostřed záhonu povadlé a slimáky prolezlé
kapusty a nemizí přes všechno jeho úsilí.

18
Vtom tiše zazněl zvonek jako tiknutí ptáčka. Prokop se vrhl ke
dveřím a otevřel; na prahu stála dívka se závojem, tiskla k
ňadrům balíček a oddychovala. "To jste vy," řekl Prokop tiše a
(neznámo proč) nesmírně dojat. Dívka vešla, dotkla se ho
ramenem; její vůně dechla na Prokopa trýznivým opojením.
Zůstala stát uprostřed pokoje. "Prosím vás, nehněvejte se,"
mluvila tiše a jakoby spěchajíc, "že jsem vám dala takové
poslání. Vždyť ani nevíte, proč - proč já - Kdyby vám to dělalo
nějaké potíže -"
"Pojedu," vypravil ze sebe Prokop chraptivě.
Dívka upřela na něj zblízka své vážné, čisté oči. "Nemyslete si
o mně nic zlého. Já mám jenom strach, aby pan... aby váš
přítel neudělal něco, co by někoho... někoho jiného do smrti
trápilo. Já mám k vám tolik důvěry... Vy ho zachráníte, že?"
"Nesmírně rád," vydechl Prokop nějakým nesvým a
rozechvěným hlasem; tak ho opojovalo nadšení. "Slečno, já...
co budete chtít..." Odvracel oči; bál se, že něco vybleptne, že
je snad slyšet, jak mu bouchá srdce, a styděl se za svou
těžkopádnost.
I dívku zachvátil zmatek; hrozně se zarděla a nevěděla kam s
očima. "Děkuju, vám," pokoušela se také jaksi nejistým
hlasem, silně mačkala v rukou zapečetěný balíček. Nastalo
ticho, jež způsobilo Prokopovi sladkou a mučivou závrať. Cítil
s mrazením, že dívka letmo zkoumá jeho tvář; a když k ní
náhle obrátil oči, viděl, že se dívá k zemi a čeká, připravena,
aby snesla jeho pohled. Prokop cítil, že by měl něco říci, aby
zachránil situaci; místo toho jen hýbal rty a chvěl se na celém
těle.
Konečně pohnula dívka rukou a zašeptala: "Ten balíček -"
Tu zapomněl Prokop, proč schovává pravou ruku za zády, a
sáhl po tlusté obálce. Dívka zbledla a couvla. "Vy jste
poraněn," vyhrkla. "Ukažte!" Prokop honem schovával ruku.
"To nic není," ujišťoval rychle, "to... to se mi jen trochu
zanítila... zanítila taková ranka, víte?"
Dívka, docela bledá, zasykla, jako by sama cítila tu bolest.
"Proč nejdete k lékaři?" řekla prudce. "Vy nemůžete nikam jet!
Já... já pošlu někoho jiného!"
"Vždyť už se to hojí," bránil se Prokop, jako by mu brali něco
drahého. "Jistě, to už je... skoro v pořádku, jen škrábnutí, a

19
vůbec, to je nesmysl; proč bych nejel? A pak, slečno, v takové
věci... nemůžete poslat cizího člověka, víte? Vždyť to už ani
nebolí, hleďte," a zatřepal pravou rukou.
Dívka stáhla obočí přísnou soustrastí. "Vy nesmíte jet! Proč
jste mi to neřekl? Já - já - já to nedovolím! Já nechci -"
Prokop byl docela nešťasten. "Hleďte , slečno," spustil horlivě,
"to jistě nic není; já jsem na to zvyklý. Podívejte se tady," a
ukázal jí levou ruku, kde mu scházel skoro celý malík a kloub
na ukazováčku naduřel uzlovitou jizvou. "to už je takové
řemeslo, víte?" Ani nepozoroval, že dívka couvá s blednoucími
rty a dívá se na pořádný šrám jeho čela od oka ke vlasům.
"Udělá to prásk, a je to. Jako voják. Zvednu se a běžím
útokem dál, rozumíte? Nic se mně nemůže stát. Nu, dejte
sem!" Vzal jí z ruky balíček, vyhodil do výše a chytil. "Žádná
starost, pane. Pojedu jako pán. Víte, já už jsem dávno nikde
nebyl. Znáte Ameriku?"
Dívka mlčela a hleděla na něho se zachmuřeným obočím.
"Ať si říkají, že mají nové teorie," drmolil Prokop horečně;
"počkejte, já jim to dokážu, až vyjdou mé výpočty. Škoda že to
mu nerozumíte; já bych vám to vyložil, vám věřím, vám věřím,
ale jemu ne. Nevěřte mu," mluvil naléhavě. "mějte se na
pozoru. Vy jste tak krásná," vydechl nadšeně. "Tam nahoře já
nikdy s nikým nemluvím. Je to jen taková bouda z prken, víte?
Haha, vy jste se tak bála těch hlávek! Ale já vás nedám, o to
nic; nebojte se ničeho. Já vás nedám."
Pohlížela ně něho s očima rozšířenýma hrůzou. "Vy přece
nemůžete odjet!"
Prokop zesmutněl a zmalátněl. "Ne, na to nesmíte dát, co
mluvím. Povídal jsem nesmysly, že? Já jsem jenom chtěl,
abyste nemyslela na tu ruku. Abyste se nebála. To už přešlo."
- Přemohl své vzrušení, byl tuhý a zakaboněný samým
soustředěním. "Pojedu to Týnice a najdu Tomše. Dám mu ten
balíček a řeknu, že to posílá slečna, kterou zná. Je to
správně?"
"Ano," řekla dívka váhavě, "ale vy přece nemůžete -"
Prokop se pokusil o prosebný úsměv; jeho těžká, rozjizvená
tvář náhle docela zkrásněla. "Nechte mne," řekl tiše, "vždyť je
to - je to - pro vás."

20
Dívka zamžikala očima; bylo jí skoro do pláče prudkým
pohnutím. Mlčky kývla a podávala mu ruku. Zvedl svou
beztvarou levici; pohlédla na ni zvědavě a silně ji stiskla. "já
vám tolik děkuju," řekla rychle, "sbohem!"
Ve dveřích se zastavila a chtěla něco říci; mačkala v ruce kliku
a čekala -
"Mám mu - vyřídit... pozdrav?" optal se Prokop s křivým
úsměvem.
"Ne," vydechla a rychle na něj pohlédla. "na shledanou."
Dveře za ní zapadly. Prokop se na ně díval, bylo mu najednou
na smrt těžko a chabě, hlava se mu točila, a stálo ho nesmírné
úsilí, aby učinil jediný krok.

*VI.
Na nádraží bylo mu čekati půl