starověké řecko

STAROVĚKÉ ŘECKO
Historie starověkého Řecka se člení na období :
ranné ( 2. tis. – 5. stol.př.n.l. )
klasické ( 5. – 4.stol.př.n.l. )
helénistické ( 4. – 2.stol.př.n.l. )
1. ranné období starověkého Řecka:
V raném období byle tato oblast postupně osidlovaná od severu novými kmeny. Prvními osídlenci byli Achajové, kteří si podmanily mykénskou i krétskou civilizaci. Udrželi se ve vnitrozemí na Peloponésu a na Kypru. Z dalších řeckých kmenů to pak byli Aiolové a Iónové. Aiolové si podmanili severozápadní pobřeží Malé Asie a ostrov Lesbos. Iónové obsadili oblast Attiky a ostrov Euboia.
Během 12. a 11.století př.n.l. od Řecka pronikly ze severu kmeny Dórů, kteří byli již vybaveni již železnými zbraněmi a Řecko zpustošili. Ovládli velkou část Peloponésu, ostrovy na jihu Egejského moře ( Krétu a Rhodos) a jihozápadní pobřeží Malé Asie. Toto období bývá také nazýváno homérovské nebo temné, protože v letech 1100 – 800 př.n.l nastal kulturní úpadek, a homérovské proto, že kromě archeologických nálezů můžeme čerpat informace z Homérovských eposů.
V řecké společnosti té doby došlo k rozpadu rodového zřízení. Vznikaly větší rody = fatrie v čele se stařešiny. Rody se sdružovaly do kmenů = fýly v čele s vojenským náčelníkem. Z rodin stařešinů se vytvářela rodová šlechta. Nejmocnější z ní se pak stával králem = basileem, jeho moc nebyla neomezená, později místo jeho vlády nastoupila společná vláda aristokracie.
Základem společnosti bylo zemědělství. Nejnižším stupněm jeho organizace bylo zemědělské hospodářství = oikos, jádrem této jednotky byla rodina a otroci. Chovali se ovce, kozy, skot, a pěstovalo se obilí – pšenice a ječmen, luštěniny – hrách, čočka, boby, vinná réva a olivy.přesto bylo málo orné půdy, byla obtížná orba, bylo nutno hnojit. Otroků bylo málo, byly jimi většinou ženy, protože zajatí muži bývali pobíjeni. Otroctví mělo patriarchální ráz. Vedle otroků existovali svobodní rolníci, zabývající se také řemesly, jako je hrnčířství a kovářství. Nejnižší vrstvou starořecké společnosti byli svobodní bezzemci = théti.
Již od počátku 1. tisíciletí př.n.l docházelo spolu s rozvojem mořeplavby ke stěhování Řeků z pevniny na ostrovy v Egejském moři a do Malé Asie, tomuto období se říká tzv. 1. řecká kolonizace.
V následujícím období nastal v Řecku nebývalý rozvoj, s nímž souviselo velké přelidnění. V průběhu 8. – 6. stol.př.n.l. tak proběhla 2. velká řecká kolonizace na pobřeží Malé Asie a v oblasti Černomoří, západního Středomoří a do Egypta. V této oblasti zakládali kolonie, osady, které se chovali jako samostatné městské státy, jedná se o Syrakusy a Talent v jižní Itálii a na Sicílii, Massalie a Velké Řecko na pobřeží Španělska, Chalkis na severním pobřeží Egejského moře, Libye v severní Africe a Byzantion v černomořské oblasti. Kolonizací se snažili získat novou zemědělskou půdu, další suroviny pro řemeslnou výrobu, odbytiště jejich zboží ( keramiku, tkaniny, nástroje, šperky ), a dovést další otroky. Kolonizací podpořili dálkový obchod, kontakt s civilizacemi Předního východu a rozvoj peněžního hospodářství. Díky kolonizaci začali vyrábět dokonalé lodě, byly obchodní, ale i válečné. Kolonizací se ale nevyřešily sociální problémy řeckých měst, narůstá nespokojenost a sociální napětí.
Zemědělská společnost se dělí na dvě skupiny, 1. na zemědělskou aristokracii, která vlastní rozsáhlé pozemky, velká stáda dobytka a její majetek narůstá z pěstování oliv a vinné révy. A 2. na zchudlé svobodné rolnictvo, které pěstuje nevýnosné obilí, zadlužuje se tak a ztrácí svou půdu, je tak závislé na aristokracii, a pro své dluhy se vrhá do otroctví.
Řekové nikdy nevytvořili jednotnou říši. Tomu bránila horstva, proto byl odlišný společenský a kulturní vývoj jednotlivých částí Řecka. Po překonání původního kmenového rozdělení se skládalo Řecko z jednotlivých městských států = polis. Polis byl centrum výroby a vlastní správy. Obyvatelstvo bylo rozděleno do kategorií podle majetku: na plnoprávné obyvatelstvo v čele s aristokracií a neplnoprávné obyvatelstvo – především otroci.
Nastává rozkvět vzdělanosti – rozšiřuje se písmo, které je jednodušší a čitelnější, je to tzv. řecká alfabeta.
Zprvu trvala vláda rodové aristokracie. Boj o politickou moc ve státě se řešil převratem, vlády se tak ujali tyrani = samovládci, většinou z řad aristokracie. Ti se opírali o vojenskou družinu a sledovali jen osobní cíle. Tomu to období se říká tzv. rané řecké tyranidy – např. v Korintu, Milétu a Efesu. Jinak se politické problémy řešili politickými prostředky –v radě, shromáždění, tak vznikla politika -odlišný rys řeckých států od jiných starověkých zemí ). V 7. – 6. století přecházela aristokratická vláda v timokracii. Rozhodující moc teď měli bohatí bez ohledu na urozenost. Sepsaly se zákony.
Rozhodující význam v dějinách Řecka měly městské státy Athény a Sparta. Ekonomicky, sociálně i politicky byly zcela odlišné. Zachovalo se o nich nejvíce zpráv. Sami určovaly osudy řeckého světa.
ATHÉNY vznikly v 8. století př.n.l. v oblasti hornaté Attiky ( východ středního Řecka). Za zakladatele Athén je pokládán bájný hrdina Théseus. Byla to původně zemědělská oblast ( teplé počasí po celý rok), ale bylo tu málo úrodné půdy, proto se začaly rozvíjet řemesla a obchod. To přineslo hluboké sociální rozdíly a napětí. V počátečním období stáli v čele Athén králové. Po smrti posledního z nich se uchopila moci aristokracie, představovaná aristokratickou radou = areopagem, která sídlila pod svatyní Akropole. Výkonem vlády byli pověřeni volení nejvyšší úředníci = Archonti., Archón éponymos = správce moci, soudnictví, Archón Basileje = náboženské záležitosti, uctívání bohů, a Archón polemarchos = nejvyšší vojenský velitel. Později bylo voleno dalších 6 úředníků = thesmothétové ( zákonodárci).
V 2. polovině 7. století př.n.l.začaly vzrůstat rozpory mezi skupinami aristokratů kvůli moci a nespokojenost rolníků kvůli zadlužování, i řemeslníků a obchodníků, kteří se chtěli podílet na správě státu. Ve snaze zastavit růst napětí sepsal archonát Diákon v roce 621 př.n.l. přísné zákony. Tyto zákony byly dosud uplatňovány podle tradice, tzv. zvykové právo. Byly velmi přísné – za většinu zločinů byl trest smrti. Tyto zákony sice zmírnily svévoli soudů, které se dosud neřídily žádnými zákony, ale sociální problémy rolníků nevyřešily.
Další zásadní reformu (594 př.n.l. )provedl archont Solón. Solón pocházel z aristokratické rodiny. Je pokládán za zakladatele demokratické tradice Athén. Svými reformami se snažil zmírnit rozpory mezi aristokraty a neurozenými. Navázal na Darkontovu zákonodárnou činnost. Vedly pouze k dočasnému uklidnění situace.
Solónovy reformy:
zrušil a zakázal dlužní otroctví (vykoupil Athéňany, kteří byli prodáni do otroctví do ciziny), proto zmírnil dluhy rolníků. Tím posílil rolnictvo, které se stalo jádrem vojska.
athénské svobodné obyvatelstvo rozdělil do čtyř tříd podle velikosti majetku ( podle výnosu polí). Tak politicky zrovnoprávnil bohaté řemeslníky a obchodníky s aristokracií. Nejchudší občané a bezzemci = théové ( 4. třída ) se zúčastňovali pouze zasedání lidového shromáždění. Otroci a cizinci byli stále bez občanských práv.
Při nepřítomnosti Solóna nastal boj o moc, ve kterém zvítězil Peisistratos ( kolem roku 546 př.n.l.). Bojoval s aristokraty. Zvítězil díky podpoře bezzemků a střední vrstvy. Podpořil řemeslo a obchod, za jeho vlády se také rozvíjelo umění – období rozkvětu Athén.
Po vládě tyrana Peisistrata a jeho synů realizoval další demokratické reformy Kleisth