Premyslovci

6. Počátky českých dějin, naše země za vlády Přemyslovců
Slované v temných staletích
Od šestého století začali přitahovat pozornost vzdělanců v západní Evropě i v byzantské říši slovanské kmeny, původně usídlené za Karpaty, v oblastech nynější západní Ukrajiny a východního Polska. Zřejmě v důsledku rychlého růstu obyvatel i v důsledku vnějších tlaků se v 6-7 století zapojili do stěhování národů a v několika proudech se vydali západním, jižním i východním směrem. Východní Slované pronikli do středního Ruska, jižní Slované se usadili na Balkánském poloostrově a západní Slované obsadili široký prostor od Baltského moře na severu až k Alpám na jihu.

Život starých Slovanů
Slovanské kmeny zřejmě hovořily v zásadě společným jazykem, kterému se říká praslovanština. V písemných pramenech není doložen, jazykovědci jej pouze rekonstruovali. Tento jazyk měl různé nářeční podoby. Velmi blízký byl o něco mladší staroslověnštině. Z hlediska křesťanů byli Slované pohany, kteří vyznávali různé přírodní bohy, mezi nimiž vynikal Perun, bůh hromu, a sluneční bůh Svantovít, dlouho uctívaný slovanskými kmeny v Pobaltí. V tomto případě však není vyloučeno, že raně středověcí Slované přizpůsobily svým potřebám křesťanského světce.
Ačkoli Slovanské vojenské družiny budily v Evropě hrůzu, zabývala se většina slovanského obyvatelstva hlavně zemědělstvím. Slované žili ve vesnicích tvořených jednoduchými, částečně do země zapuštěnými obydlími, opatřenými uvnitř kamennou píckou. Osídlení tehdy bylo velice řídké, takže tehdejší vesnice tvořily jen ostrůvky uprostřed rozsáhlých lesů a stepí. Keramiku vyráběli ručně a archeologické objevy potvrzují, že byli zvyklí na skromné životní podmínky. V případě nebezpečí se uchylovali na své hrady, vlastně hradiště, budované na chráněných místech a ohrazené sypanými valy, které zpevňovala kůlová palisáda. Na hradištích sídlili náčelníci kmenů.
Sámova říše
V průběhu 6. století nahradili Slované v české kotlině a moravských úvalech germánské obyvatelstvo, jenž buď odešlo, nebo bylo asimilováno. Ve střední Evropě se však Slované střetli se zájmy Avarů, původně turkotatarských kočovníků, kteří vytvořili vojensky silnou říši v nížinách a stepích kolem Dunaje. Jejich hlavni tábor, zvaný podle kruhového tvaru hrynk, ležel na soutoku Tisy a Dunaje.
Předpokládá se, že právě na obranu proti Avarům vznikl roku 623 první slovanský státní útvar. Říká se mu Sámova říše podle Franckého kupce Sáma, který se stal jeho náčelníkem. Nebyl to ještě stát v pravém slova smyslu, ale spíše jakýsi kmenový svaz. Pod Sámovým vedením odrazili Slované roku 631 v bitvě u Vogastisburgu vojsko Franckého krále Dagoberta I. Po smrti Sáma, někdy kolem roku 658 se říše rozpadá. O jejích dějinách toho víme velmi málo, poněvadž jedinou a nedlouhou pasáž o ní obsahuje dílo franského dějepisce Fredegara. Jádro Sámovy říše, jejíž územní rozsah neznáme, leželo snad v nížinách kolem řeky Moravy. Kde se nacházela pevnost Vogastisburg, se dosud nepodařilo zjistit.
Velkomoravská říše
O dějinách Slovanů v českomoravské oblasti během 8. století není téměř nic známo. Až poté, co vojska Karla Velikého dobyla na konci 8. století avarský hrynk v Podunají, si francká říše otevřela prostor k výbojům na západoslovanská území. Tyto pokusy o podmanění západních Slovanů provázela snaha o jejich christianizaci prostřednictvím misionářů, kteří se do českomoravských oblastí a na jižní Slovensko vydávali z Řezna, Pasova a Salcburku.
Snahy získat pro křesťanskou víru náčelníky v Čechách dlouho zůstávaly bez větší odezvy. Úspěšnější bylo působení misionářů, kteří ke své činnosti museli dobře ovládat slovanský jazyk, na Moravě a na Slovensku. Někdy kolem roku 830 založil slovanský kníže Pribina křesťanský kostel v Nitře, ale ještě starší kostelíky vznikly na jižní Moravě, kde místní náčelníci, zvaní knížata, spolu se svými rodinami a vojenskými družinami opustili pohanské bohy. Tento čin změnil jejich mezinárodní postavení, poněvadž západní svět v nich přestal vidět pohany a mohl s nimi začít spolupracovat. Podpora křesťanské církve jim také umožnila rozšiřovat území na úkor sousedních pohanských náčelníků.
Ale i mezi křesťanskými knížaty na jihu Moravy a na západním Slovensku propukl zápas o převahu. Kolem roku 830 z něho vyšel vítězně moravský kníže Mojmír I., zakladatel rodu Mojmírovců a státního útvaru označovaného jako velkomoravská říše.Mojmír dokonce vypudil z Nitranska i Pribinu. V rozšiřování území pokračoval kníže Rastislav, který se dostal do sporu s východofranskou říší. Odmítl odvádět východofranckému králi každoroční poplatek, jímž si kupoval mírové vztahy s mocným sousedem. Rastislavovi se podařilo uhájit nezávislost své říše.
Ve snaze o co největší samostatnost se Rastislav rozhodl zřídit na Moravě vlastní církevní organizaci, v jejímž čele by měl stát arcibiskup. Nejprve se obrátil na papeže, avšak vstřícněji se k němu zachoval byzantský císař. Ten vyslal roku 863 na Moravu dva učené bratry Konstantina (později přijal klášterní jméno Cyril) a Metoděje, původem Řeky z města Soluně.
Cyril a Metoděj
Oba bratři přistoupili ke svému úkolu s nesmírnou svědomitostí. Aby splnili poslání co nejlépe, sestavili vůbec první slovanské písmo, takzvanou hlaholici, a za církevní jazyk zvolili staroslověnštinu (církevní slovanštinu), již pro tento účel vytvořili na základě nářečí, kterým mluvili Slované v okolí Soluně. Do staroslověnštiny přeložili i některé důležité části bible. Zároveň staroslověnština sloužila jako bohoslužebný jazyk při mši, takže slovům kněze rozuměli všichni účastníci obřadu. To byla v moravském prostředí nesporná výhoda. Kněží ze západokřesťanského okruhu totiž sloužili mši latinsky. Zatímco na sestavení písma a staroslověnského jazyka se podílel Konstantin, plnil Metoděj roli organizátora církevního života. Své úsilí obhájili solunští bratři i před papežem, který Metoděje jmenoval arcibiskupem pro oblasti východně od francké říše. Papežův souhlas byl ryze účelový: chápal jej jako ústupek polopohanským poměrům na Moravě, jejíž obyvatelstvo bylo třeba natrvalo získat pro křesťanství.
Z Metodějových rukou přijal před rokem 885 křest také český kníže Bořivoj, který měl za manželku Ludmilu. Tento historicky první doložený člen rodu Přemyslovců tehdy uznával nadvládu nejmocnějšího velkomoravského vládce, knížete Svatopluka. Za jeho panování zahrnovala Velká Morava i oblast Slovenska, část nynějšího Maďarska i Rakouska a zřejmě také Krakovska, Lužice a Slezska.
Po Metodějově smrti roku 885 propukly spory mezi přívrženci lat