Premyslovci

zi Přemyslovci nakonec vítězně vyšel kníže Oldřich. Spolu se svým synem Břetislavem I. připojil k českému území i Moravu, kterou chápali jako takzvanou marku, nárazníkové území chránící český stát před případným útokem uherských nájezdníků. Břetislav byl Oldřichův nemanželský syn, hrozilo zde riziko, že ztratí nárok na knížecí stolec. Aby tomu předešel, oženil se s Německou šlechtičnou Jitkou.
Kníže Břetislav se opíral o spolehlivost své družiny, jejíž členové zřejmě vytvořili základ budoucí šlechty. V roce 1039 vedl výpravu do Polska, nad hrobem sv. Vojtěcha ve Hnězdně dal vyhlásit Břetislavovy dekrety, první známý český zákoník(zaměřený především proti přežívajícím pohanským zvyklostem). Se světcovými ostatkyse vrátil do Čech a doufal, že papež povýší pražské biskupství na arcibiskupství. K tomu ale nedošlo. Naopak, Břetislav se dvakrát utkal s římsko-německým panovníkem, který zádal, aby mu český kníže složil slib věrnosti a vrátil Polskou kořist. Poprvé roku 1040 Břetislav vyhrál, ale o rok později byl donucen slíbit Jindřichovi III. poslušnost.
První přemyslovský král
Po Břetislavově smrti platil až do počátku 13. stol. stařešinský řád, což znamenalo, že vládl nikoli prvorozený knížecí syn, ale nejstarší mužský člen přemyslovského rodu. Zbývající mužští členové rodu obdrželi úděly na Moravě.
Z Břetislavových synů byl nejúspěšnější Vratislav II. V roce 1063 prosadil zřízení biskupství v Olomouci a roku 1085 jej Jindřich IV. povýšil na krále. Tím se stal český vládce druhým nejvýznamnějším feudálem ve Svaté říši římské. Titul však nebyl dědičný.
Vrcholný středověk
Vzestu českého státu na konci 12. stol. a na počátku 13. stol
Ve druhé polovině 12. stol. již v českých zemích probíhala vesnická kolonizace, podporovaná panovníkem, šlechtou i působením klášterů. Přesto postavení českého státu ještě nebylo takové, aby hrál ve střední Evropě větší význam. Český knížeVladislav II. proto vsadil na úzkou spolupráci s římským císařem Fridrichem I. Barbarossou, jemuž vojensky pomáhal při dobytí Milána. Za to obdržel roku 1158 královský titul, ale zase jen pro svou osobu.
Po Vladislavově smrti upadli čeští panovníci do závislosti na císaři. Fridrich I. toho využil a roku 1182 ustanovil Moravské markrabství, které podřídil přímo císařské moci. Po Fridrichově smrti byla však panovnická moc ve Svaté říši otřesena, takže česká knížata dostala Moravu opět pod svou kontrolu.
Vzestup čekého státu zahájil Přemysl Otakar I., jenž podporoval městskou kolonizaci, zatímco vesnická byla především záležitostí klášterů a šlechty. K ustavení české šlechty jako společenského stavu došlo na konci 12. stol., kdy kníže Konrád Ota potvdil dědičnou údržbu pozemků potomků bývalých družníků. Šlechta, která se od počátku dělila na vyšší a nižší, se tak stala důležitou politickou silou, činící se nárok zasahovat do veřejného mínění a vystupovat jako panovníkův partner.
Přemysl Otakar I. však měl volné ruce k úspěšné vojenské a diplomatické činnosti. V roce 1212 mu císař Fridrich II. vydal listinu, zvanou podle pečeti Zlatá bula sicilská. V ní potvrdil čekým vládcům dědičný královský titul a přesně ustanovil povinnosti českého krále vůčí římským panovníkům.
Mocenská politika posledních Přemyslovců
Král Přemysl Otakar I. (+1230) zahájil řadu panovníků, jimž se říká poslední Přemyslovci. Jejich vláda se vyznačovala především úspěchy, ale také nečekanými pády. Mocenskou politiku posledních Přemyslovců umožnili hospodářské výsledky, které přinášela kolonizace a především bohatá naleziště stříbra, odhalená v první polovině 13. stol. v okolí Jihlavy a na jeho konci ve středních čechách, kde vzniklo město Kutná Hora.
Přemysl Otakar II.
Poslední Přemyslovci upřeli nejdříve svůj zájem jižním směrem. Tuto politiku zahájil král Václav I. (+1253) a pokračoval v ní jeho syn Přemysl Otakar II., jenž získal sňatkem rakouské země a využil nabídky vládnout ve Štýrsku. Tento čin vyvolal odpor uherského krále Bély IV. který si na území dělal rovněž nárok. Spor se vyřešiol roku 1260 bitvou u Kressenbrunnu, v níž čeští těžkoodění jezdci porazili uherské vojsko. Později získal Přemysl Otakar II. i Korutany a Kraňsko. Jeho moc sahala od Krkonoš až k Jaderskému moři. Současníci ho s obdivem nazývali králem železným a zlatým.
Český panovník si opravsu počínal jako rytíř. Vydal se i na křížové tažení, nikoli ovšem do svaté země, ale do Pobaltí, kde ještě žili zbytky pohanského obyvatelstva. Zde, ve východním Prusku založil město Královec, dnešní Kaliningrad.
Sílící Přemyslova moc vyvolávala nespokojenost v českých zemích i v zahraničí. Obávala se jí vyšší šlechta, která s nelibostí sledovala, jak panovník podporuje zkládání královských měst a nových klášterů.
Rovněž v německých oblastech Svaté říše římské nebudil Přemyslův vzestup nadšení. Německá knížata zabránila jeho zvoleni římsko-německým králem a roku 1273 svěřila tento titul do té doby nepříliš známému hraběti Rudolfovi Habsburskému. Nový římský král se rozhodl Přemyslovu moc oslabit, což se mu také podařilo. Český panovník, čelící odporu nesokojené domácí šlechty, se musel Rudolfovi podrobit, přijal od něj český stát v léno a vzdal se alpských zemí. Nepřestal však myslet na odvetu. V bitvě na Moravském poli byl poražen a zabit. Habsburkové tím s konečnou platností získali rakouzské a alpské země, které s vyjímkou Švýcarska drželi prakticky až do roku 1918.
Václav II. a Václav III.
Postavení čekého státu však bylo otřeseno jen dočasně. Přemyslův syn Václav II. se obrátil východním směrem. Využil rozbroje mezi Piastovci a v roce 1300 se nechal korunovat polským králem. Pro svého syna Václava pak v následujícím roce získal po vymření rodu Arpádovců uherskou korunu. Přemyslovská moc se ocitla na samém vrcholu. Opírala se přitom také o hodnotné stříbrné platidlo, takzvané české ci také pražské groše, s jejichž ražbou se na příkaz Václava II. začalo roku 1300 v Kutné Hoře. Její okolí bylo tehdy největším evropským nalezištěm stříbra.
Vláda Václava III. trvala v českých zemích jen krátce. Poté, co ztratil korunu uherskou, mu hrozila i ztráta koruny polské. Když se pokusil problémy řešit, byl na vojenském tažení do Polska při zastávce v Olomouci za záhadných okolností zavražděn. Začátkem srpna 1306 tak po meči vymřel rod Přemyslovců, vládnoucí víc než 400 let. V zemi okamžitě vzplály zápasy o trůn. Ani vláda předčasně zemřelého Rudolfa Habsburského (manžela Elišky Rejčky, vdovy po Vaclavu II.), ani vláda Jindřicha Korutanského (manžela Anny Přemyslovny, sestry Václava III.) ale netrvaly dlouho.