- Stahuj zápisky z přednášek a ostatní studijní materiály
- Zapisuj si jen kvalitní vyučující (obsáhlá databáze referencí)
- Nastav si své předměty a buď stále v obraze
- Zapoj se svojí aktivitou do soutěže o ceny
- Založ si svůj profil, aby tě tví spolužáci mohli najít
- Najdi své přátele podle místa kde bydlíš nebo školy kterou studuješ
- Diskutuj ve skupinách o tématech, které tě zajímají
Studijní materiály
Zjednodušená ukázka:
Stáhnout celý tento materiál; nebo dva: substance a akcident, nebo je zpochybňována samostatnost některých kategorií (např. kategorie habitu)
- Poznámka: Ačkoliv ve striktním slova smyslu můžeme o rodu, druhu a diferenci mluvit jen tehdy, když jde o kladné nesložené pojmy, které skutečně vyjadřují esenci věci, ve volnějším užití je analogicky přenášíme na případy, kde to neplatí. V takovém případě se nejedná o reálný, nýbrž pouze logický druh, rod a diferenci.
Př.: pojem desková hra můžeme považovat za logický rod pojmu šach, o šachu pak říkáme, že je (logickým) druhem deskové hry. Nejde o reálný rod a druh, protože deskové hry nejsou vlastní jsoucna (jsou složená z jiných jsoucen), a proto ani nemají jedinou vlastní esenci.
Je zřejmé, že často ani nevíme, zda jde o reálný, nebo pouze logický druh.
3. Definice
(Fuchs IV.11)
Definice je relativně úplné, závazné a postačující vystižení obsahu pojmu jinými pojmy.(toto je definice definice)
- z toho vyplývá důležitost definic pro stanovení identity pojmů
- definici vyjadřujeme soudem: subjektem je definiendum (to, co definujeme), predikátem je definiens (to, čím definujeme). Příklad: akord je souzvuk nejméně tří tónů.
- definiens samo se někdy také nazývá definicí (říkáme např. že živočich rozumový je definice člověka).
Typy definice
(Fuchs IV.11.2)
- nominální: stanovení významu slova
- stanovujeme obsah pojmu, který bude významem daného slova
- toto stanovení může být arbitrární, konvenční
- nominální definice jsou východiskem vědecké práce: fixují nám významy slov, která používáme ve vědeckém diskursu
- reálná: vystižení nějaké věci: tj. jejích charakteristických (nejlépe nutných) znaků
- stanovujeme obsah pojmu, který danou věc co nejlépe vystihuje a odlišuje ji od jiných věcí
- toto stanovení není arbitrární, nýbrž měřítkem jeho úspěšnosti je věc sama
- reálná definice věci je (v klasickém aristotelském pojetí) cílem jejího vědeckého zkoumání.
podle toho, jakými znaky reálné definice věc charakterizují, je dále dělíme:
- esenciální definice: charakterizuje věc pomocí esenciálních znaků
- a to nejlépe pomocí rodu a diference
- atributivní definice: charakterizuje věc pomocí jejích atributů, tj. nutných vlastností
- akcidentální definice: charakterizuje věc pomocí logických akcidentů
- je zřejmé, že nejcennější definicí je definice esenciální, tu však zřídkakdy nalezneme.
- takřka bezcenná je definice akcidentální: neboť vzhledem k tomu, že charakterizující znaky jsou pro věc nahodilé, nikdy si nemůžeme být jisti, že je tato definice adekvátní (viz níže).
Podmínky správné definice
(Fuchs IV.11.3)
1) adekvátnost: nesmí být široká ani úzká (ani obojí)
- široká definice: platí i o jiných než o definovaných věcech
- úzká definice: neplatí o všech definovaných věcech
2) neredundantnost: v definici se nesmějí uvádět zbytečné znaky
- zbytečný znak je takový, který plyne z ostatních definujících znaků
3) nekruhovost: definovaný pojem nesmí být použit v definiens, tj. na pravé straně definice.
- kruh nesmí nastat ani mezi více definicemi: je-li A je definováno pomocí B, B nesmí být definováno pomocí A.
Jak poznáme, že je definice adekvátní? Pokud platí o všech členech definovaného rozsahu, a pouze o nich: jinými slovy, XY je adekvátní definicí A právě tehdy když každé XY je A a každé A je XY . Pokud toto platí nutně, jedná se navíc o definici, která není akcidentální.
Příklady chybných definic:
1) Široká definice: vrah: kdo úmyslně zabil člověka (mohl ho zabít oprávněně – např. v přiměřené sebeobraně, ve válce apod.).
2) Úzká definice: zločinec: kdo úmyslně spáchá trestný čin (zločinec je každý, kdo spáchá trestný čin, tedy i ten, kdo ho spáchá z nedbalosti, tedy neúmyslně).
3) Úzká i široká zároveň: nůž: nástroj na krájení (jsou i jiné nože než na krájení (vrhací); krájí se i na kráječi).
4) Redundantní znak: člověk: smrtelný živočich, který má rozum (znak smrtelný je zbytečný, protože je obsažen v pojmu živočich)
5) Kruhová definice: účel: cíl nějakého jednání (účel=cíl).
Jak hledat definici?
– 2 způsoby: (Fuchs IV.11.2)
A) Syntetický postup – definici „syntetizujeme“, skládáme ze znaků (rodu a diference):
1) Najdeme nějaký co nejbližší vyšší rod (reálný, nebo alespoň logický) – to, co má definovaný pojem společné s jinými pojmy:
člověk(živočich; statečnost(ctnost; kružnice(kuželosečka;
2) Najdeme specifickou diferenci – to, co je pro daný pojem charakteristické.
To může být někdy dost obtížné, jak se ukazuje na příhodě s Platónem (Díogenés Laertský): Platónova definice člověka zněla „živočich dvounohý, neopeřený“. To se dozvěděl Díogenés ze sudu, chytil na athénské agoře kohouta, oškubal ho a vítězoslavně přinesl do Akadémie: „Hle, Platónův člověk!“ Říká se, že po této nemilé příhodě Platón definici rozšířil o znak „s plochými nehty“. Aristotelés poté nalezl jinou diferenci: „rozumný“, a zdá se, že lepší definici člověka než „živočich rozumný“ se zatím nikomu vymyslet nepodařilo.
3) Definice = rod + diference. Jak rod, tak diference mohou být složeny z více znaků (Platónova opravená specifická diference člověka zněla „dvounohý neopeřený s plochými nehty“).
B) Analytický postup – získáme analýzou toho, v čem spočívá shoda různých případů.
Příklad:
Hledáme definici pojmu červený. Ptáme se: jaká společná vlastnost růže, londýnského autobusu, muchomůrky a horního světla na semaforu, je důvodem toho, že toto vše označujeme jako červené? Odpověď: všechny toto věci vydávají nebo odrážejí světlo o určité vlnové délce. Hledaná definice pojmu červený tedy zní: to, co odráží nebo vydává světlo té a té vlnové délky.
Příklady definic:
vůle: schopnost chtění a rozhodování; pravda: kvalita myšlení spočívající v jeho shodě se skutečnosti; zlo: nedostatek žádoucí dokonalosti
4. Dělení
(Fuchs IV.12)
Dělení pojmu je úplné vystižení jeho rozsahu pomocí jiných pojmů.
- „dělením pojmu“ se myslí dělení jeho rozsahu; a to tak, že nalezneme jemu podřazené pojmy, jejichž rozsahy tvoří dohromady celý rozsah děleného pojmu:
Živočichy dělíme na lidi a zvířata. Člověk a zvíře jsou pojmy podřazené pojmu živočich, jejich rozsahy tvoří dohromady celý rozsah pojmu živočich.
Při dělení pojmu rozeznáváme:
a) předmět dělení: pojem, který se dělí
b) členy dělení: výsledné pojmy, na které dělíme
c) kritérium: hledisko, podle kterého se dělí
- kritérium nám určuje, jaké znaky přidáváme k dělenému pojmu, abychom získali členy dělení.
Příklad: dělíme-li pojem kůň podle kritéria pohlaví, získáme členy dělení tak, že k pojmu kůň přidáme znaky „samčího pohlaví“ a „samičího pohlaví“, a tak získáme pojmy hřebec a klisna, které jsou hledanými členy dělení.
Pomocí dělení můžeme syntetickým způsobem získat definice členů dělení:
-předmět dělení bude odpovídat rodu; roli diference budou hrát rozlišující znaky podle kritéria:
Příklad: výše uvedeným dělením jsme získali tyto definice:
hřebec: kůň samčího pohlaví
klisna: kůň samičího pohlaví
Podmínky správného dělení
(Fuchs IV.12.2)
1) Adekvátnost: členy musí:
a) náležet do rozsahu děleného pojmu
b) vyčerpávat rozsah děleného pojmu
- prohřeškem proti bodu a) vzniká široké dělení, prohřeškem proti bodu b) vzniká úzké dělení
2) Členy se vylučují (jsou to neslučitelné pojmy, jejich rozsahy se nepřekrývají)
- pokud se členy nevylučují, je to známkou toho, že jsme při dělení neudrželi jediné kritérium. Ujasněnost kritéria je proto podmínkou správného dělení.
Jak nejlépe splníme obě podmínky správného dělení zároveň?
Tak, že za rozlišující znaky podle kritéria zvolíme dva pojmy, které jsou ve vztahu kontradikce (pojem a jeho negaci):
Dělení živočichů na lidi a zvířata: kritériem je přítomnost rozumu, rozlišující znaky jsou rozumný a nerozumný, které jsou ve vztahu kontradikce. Tento vztah zaručuje, že jsou splněny obě podmínky správného dělení.
Typy dělení (dělení dělení)
(Fuchs IV.12.1)
- kritériem tohoto dělení dělení je to, jaké predikabile je kritériem dělení (
- rozlišujeme, podobně jako u definic, následující typy dělení:
a) esenciální dělení
- kritériem je nějaký esenciální znak
příklad: dělení pojmů na kladné a záporné (obsahovat či neobsahovat zápor je záležitostí obsahu pojmu, a obsah pojmu patří k jeho esenci)
b) atributivní dělení
- kritériem je atribut
příklad: dělení soudů na pravdivé a nepravdivé (pravdivostní hodnota je atributem soudu)
c) akcidentální dělení
- kritériem je logický akcident
příklad: dělení lidí na ty, kdo viděli Matrix a ty, kdo neviděli Matrix (vidět nebo nevidět Matrix je pro člověka logický akcident)
Jakým typem dělení je toto dělení dělení? Jde zřejmě o dělení esenciální, neboť jeho kritériem je esenciální vlastnost dělení: totiž to, jaké kritérium je při dělení použito. Třídíme-li různá dělení podle toho, jaké kritérium se v nich uplatňuje, používáme esenciální kritérium dělení a provádíme tedy esenciální dělení.
- Esenciální dělení, podobně jako esenciální definice, je i zde ideálem (poskytuje esenciální definice členů dělení). Z praktických (spíš než vědeckých) důvodů nám ale nic nebrání dělit pojmy třebas i akcidentálně, jak právě potřebujeme.
- Vícestupňové dělení se nazývá klasifikace.
- ne vždy je pouze jediná možnost, jak klasifikaci provést (zpravidla máme více možností), ne vždy lze různá dělení téhož pojmu sjednotit do jedné klasifikace (dělení jdou vzájemně „napříč“ – např. dělení pojmů na kladné a záporné a dělení pojmů na konkrétní a abstraktní)
- příkladem klasifikace je klasifikace predikabilií uvedená výše.
- Smysl a užití dělení:
- syntetické získání definic pojmů ( získání nových pojmů, pojmového materiálu provlastní argumentaci (dělení metodicky předchází argumentaci)
- východisko specifických typů argumentů (disjunktivní úsudek, dilematický úsudek)
5. SOUD
(Fuchs II)
5.1 Vstupní úvaha – cesta k pojmu soudu
Hovořili jsme o pojmech, rozumových aktech, které jsou výsledky 1. činnosti rozumu: tj. jedné části myšlení které je druhem poznání. Pojmotvorba jako taková nám ale ještě poznání ve vlastním slova smyslu neumožňuje. Proč? Uvažujme:
Cílem poznání je pravda: tj. jeho shoda se skutečností. Ale v pojmech pravda není: vztah shody je mimo pojem: mezi pojmem a jeho předmětem. Pomocí pouhých pojmů tedy nelze dosáhnout pravdy, a tedy ani skutečného poznání.
Příklad: když máme pojem kočky, ještě tím žádnou konkrétní kočku ve vlastním slova smyslu nepoznáváme: pouze si všechny kočky zpřítomňujeme pro myšlení. Ke skutečnému poznání nějaké kočky dojde teprve tehdy, když náš pojem kočky zpětně predikujeme o nějaké jednotlivé kočce, tvoříce soud „toto je kočka“.
Potřebujeme tedy nějaký způsob, jak naše pojmy vztáhnout zpět k realitě, jak uchopit realitu jakožto vystiženou našimi pojmy: a to činíme v soudech.
Soud je tedy vztažení vystižení reality naším myšlením k realitě samé:
VYSTIŽENÍ REALITY = POJEM
REALITA
Podívejme se přesněji na to, co z toho vyplývá pro povahu soudu!
Chápeme-li pojem jako vystižení reality, chápeme jej v jeho obsahovém aspektu: míníme přesně vzato pojmový obsah. To se stane zřejmým, když si uvědomíme, co je to pojmový obsah: je to formální předmět pojmu jakožto přítomný v myšlení, neboli jakožto uchopený myšlením. Formální předmět pojmu je však to, co na materiálním předmětu pojmu naše myšlení postihuje, aspekt, z jakého je materiální předmět myšlením uchopen. Pojmový obsah tedy není nic jiného, než reálný předmět sám, ovšem nakolik je vystižen naším myšlením – nakolik je myšlen čili racionálně uchopen (aktem jednoduché aprehenze – pojmotvorby).
V soudu tedy máme tento pojmový obsah, který je naším vystižením skutečnosti, nějak vztáhnout ke skutečnosti samotné. O jaké vztažení však jde? Zřejmě musí jít o takové vztažení, ve kterém naše vystižení reality přisoudíme realitě samotné, vztažení, v němž vyjádříme, že náš pojem skutečně je adekvátním vystižením daného předmětu. Jinými slovy, půjde vlastně o identifikaci našeho pojmu s předmětem, neboli identifikaci předmětu, nakolik je myšlen (=pojmu, pojmového obsahu) s předmětem, nakolik reálně je. Když soudíme, chceme přece vyjádřit, že daná reálná věc se má tak a tak, tj. tak, jak o ní smýšlíme. Souzení je tedy myšlenkové kladení identity myšleného a skutečného, intencionálního a reálného.
Jak však může k takové identifikaci dojít? Jak vztáhnout pojem k realitě? Jak vyjádřit, že se vztahuje k tomuto, a ne k něčemu jinému? Protože nepůjde o identifikaci reálnou, ale pouze myšlenkovou (intencionální, provedenou v myšlení, ne ve skutečnosti), musí zřejmě i realita sama, k níž máme pojmový obsah vztáhnout, být nějak zpřítomněna pro naše myšlení.
Jak se to může stát? Zřejmě jediná možnost je, že pomocí nějakého myšlenkového aktu, který realitu pro myšlení zpřítomní. Ale „myšlenkový akt, který zpřítomňuje nějaký výsek reality“ není nic jiného, než definice pojmu: realita tedy musí být zpřítomněna opět nějakým pojmem.
Docházíme tedy k závěru, že soud je nějaký myšlenkový akt, který operuje se dvěma pojmy. Jeden z nich, říkejme mu subjekt, slouží ke zpřítomnění nějakého výseku reality, a druhý z nich, říkejme mu predikát, je pomocí prvního pojmu s realitou myšlenkově ztotožněn.
Subjekt a predikát mají tedy v soudu zcela odlišné role.
Subjekt: vyjadřuje naše vystižení reality, podstatný je obsah
Predikát: pouze zpřítomňuje realitu, která má být v soudu poznána: důležitý je
jeho rozsah.
Neboť v soudu přisuzujeme obsah predikátu členům rozsahu subjektu, ztotožňujeme obsah predikátu se členy rozsahu subjektu. (Fuchs II.6.1)
Výše uvedené schéma soudu lze tedy upřesnit:
OBSAH PREDIKÁTUOBSAH SUBJEKTU
ČLENY ROZSAHU SUBJEKTU
Nyní ale nastávají 2 MOŽNOSTI: (Fuchs II.6.2)
- identifikace odpovídá reálné identitě členů rozsahu subjektu (neboli realitě, o které predikujeme, kterou soudem poznáváme), je s ní v souladu, respektuje ji
- pak říkáme, že soud je pravdivý
- identifikace neodpovídá reálné identitě reality samotné, není s ní v souladu
- pak říkáme, že soud je nepravdivý
Soud, tak jak jsme jej koncipovali, je tedy skutečně schopen splnit úlohu, kterou jsme pro něj zamýšleli: totiž být nositelem pravdy (a případně nepravdy), a je tedy tím aktem rozumu, jímž se ve vlastním slova smyslu uskutečňuje rozumové poznání.
Shrnutí
Soud je myšlenkový akt spočívající v intencionální identifikaci obsahu predikátu se členy rozsahu subjektu.Odpovídá-li tato identifikace realitě, je soud pravdivý, neodpovídá-li, je nepravdivý.
Takto charakterizovaný soud se nazývá kategorický nebo subjekt-predikátový soud. Skládáním kategorických soudů pomocí tzv. logických spojek (a, nebo, jestliže…pak…),vznikají složené soudy.
Identifikaci, která probíhá v soudu, vyjadřujeme jazykově kopulou: „je“; někdy však bývá kopula „skryta“ v plnovýznamovém slovesu – v tom případě ji při analýze soudu musíme zvýraznit: běží ( je běžící; porazil Napoleona ( je ten, kdo porazil Napoleona apod.
(Fuchs II.6.1)
Zobecnění
Doposud jsme hovořili pouze o identifikaci jako o aktu souzení. Analogicky však mohou existovat i akty, v nichž realitu charakterizujeme tím, že jí nějaký pojmový obsah upíráme: tyto akty pokládejme rovněž za soudy (a to tzv. záporné soudy – viz níže), ačkoliv v tom případě nejde o identifikaci, ale o rozrůznění.
Základní dovedností je identifikace subjektu a predikátu jazykově vyjádřeného soudu
- jde o schopnost proniknout jazykovým vyjádřením k samotné myšlence.
Bez správné identifikace subjektu a predikátu nelze s úspěchem provádět žádné další logické operace. Identifikaci subjektu a predikátu je proto třeba věnovat zvýšenou pozornost.
Jak vyplývá z řečeného, subjektem soudu je vždy ten pojem, jímž autor soudu referuje (poukazuje) k tomu, o čem chce soudit, informovat, co chce popsat apod. Predikátem je naopak ten pojem, který vyjadřuje sdělovanou informaci, to, co má být o subjektu řečeno, co se o něm soudem poznává a vyjadřuje.
Porovnejme tyto soudy:
1) Tím, kdo dopravní nehodu zavinil, byl předseda vlády.
2) Předseda vlády zavinil dopravní nehodu.
V soudu 1) se pomocí pojmu ten, kdo zavinil dopravní nehodu referuje obecně k neznámému viníkovi dopravní nehody, a vypovídá se o něm nové zjištění: touto neznámou osobou nebyl nikdo jiný než předseda vlády. Subjektem soudu je tedy pojem ten, kdo zavinil dopravní nehodu; predikátem pak pojem předseda vlády.
Naopak je to v soudu 2). Tento soud nehovoří o neznámém viníkovi dopravní nehody, nýbrž o předsedovi vlády: a sděluje o něm novou informaci, že totiž zavinil onu dopravní nehodu. Předseda vlády je tudíž subjektem, viník dopravní nehody predikátem.
Rozdíl můžeme nahlédnout i tak, že si uvědomíme, na jakou otázku by mohl být daný soud odpovědí:
Ad 1) Kdo to byl, kdo zavinil dopravní nehodu?
Ad 2) Co provedl předseda vlády?
V obou případech bude nejstručnější odpovědí predikát daného soudu – neboť predikát vyjadřuje novou informaci o již nějak známém subjektu. Jinými slovy, otázkou se ptáme na predikát odpovědi.
Velké množství oznamovacích vět, dokonce i složitá rozvitá souvětí, pokud mají pouze jedinou hlavní větu, tj. jsou podřadná, lze interpretovat jakožto vyjadřující jednoduché subjekt-predikátové soudy. Subjekt-predikátové soudy však nejsou vyjádřena souvětími souřadnými (s více hlavními větami) – typicky utvořenými pomocí spojek „a“, „nebo“, „ale“ atd.; a rovněž souvětí podmínková, snahová a jiná nevyjadřují kategorické soudy. Taková souvětí často vyjadřují soudy složené, vznikající spojením více soudů subjekt-predikátových pomocí logických spojek („a“ – konjunkce; „nebo“ – disjunkce; „jestliže…pak“ – implikace; „tehdy a jen tehdy když“ – ekvivalence). Některé oznamovací věty používané v běžném jazyce jsou však velmi těžko přesně logicky analyzovatelné.
Analyzujeme-li rozvité souvětí a snažíme-li se určit subjekt a predikát soudu, který vyjadřuje, vycházíme z hlavní věty daného souvětí; věty vedlejší pak pokládáme vlastně za rozvíjející větné členy, vázané buď na podmět, nebo na přísudek hlavní věty. Subjektem soudu je pojem vyjádřený celou podmětovou částí věty: tj. podmětem se všemi jeho rozvíjejícími větnými členy a vedlejšími větami. Predikátem soudu je analogicky jmenný přísudek (ten často musíme uměle získat „roztrženém“ slovesa – slovesného přísudku – na sponu (kopulu) a jméno) se všemi svými rozvíjejícími větnými členy a vedlejšími větami.
Mějme následující souvětí:
Situace, která vznikla, když Russel dokázal, že v Cantorově teorii množin je spor, se podobá té, jíž museli čelit Pythagorejci, když zjistili, že existují délky, které nelze vyjádřit žádným tehdy známým číslem.
Jedná se o poměrně složité souvětí, přesto vyjadřuje jednoduchý subjekt-predikátový soud. Při hledání subjektu a predikátu vyjdeme z hlavní věty: Situace se podobá. Tuto hlavní větu nejprve upravíme tak, abychom osamostatnili sponu a jmenný predikát – např. takto: Situace – je – podobná. Subjektem hledaného soudu je pak pojem vyjádřený podmětem věty rozvitým všemi vedlejšími větami, které se k němu váží, a predikátem pojem vyjádřený celým rozvitým jmenným přísudkem:
S: situace, která vznikla, když Russel dokázal, že v Cantorově teorii množin je spor
P: podobná situaci, jíž museli čelit Pythagorejci, když zjistili, že existují délky, které nelze vyjádřit žádným tehdy známým číslem.
Jak vidíme, jedná se sice o soud s poměrně složitými pojmy v subjektu i predikátu, ale soud sám je tím nejprostším kategorickým (=subjekt-predikátovým) soudem – a to kladným individuálním (viz níže).
5.2 Vlastnosti a dělení soudů
Základními vlastnostmi kategorických soudů jsou kvalita a kvantita.
(Fuchs II.6.2, Sousedík II.1.1§3)
5.2.1 Kvalita soudu
- Kvalitou soudu míníme skutečnost, zda se predikát subjektu přisuzuje, nebo odnímá:
- tj. zda se obsah predikátu ztotožňuje, nebo rozrůzňuje se členy rozsahu subjektu.
- Podle kvality
Vloženo: 25.06.2010
Velikost: 407,00 kB
Komentáře
Tento materiál neobsahuje žádné komentáře.
Mohlo by tě zajímat:
Skupina předmětu KSV/0860 - Logika a metodologie vědy
Reference vyučujících předmětu KSV/0860 - Logika a metodologie vědy
Podobné materiály
- KSV/0860 - Logika a metodologie vědy - Logika, zápisky
- KSV/0860 - Logika a metodologie vědy - Logika, zápisky
- KSV/0860 - Logika a metodologie vědy - logika, vypracovaný test, skup. B
- KSV/0860 - Logika a metodologie vědy - logika, vypracovaný test, skup. A
- KSV/0860 - Logika a metodologie vědy - logika
- KSV/0860 - Logika a metodologie vědy - logika
- KSV/0860 - Logika a metodologie vědy - logika
- KSV/0860 - Logika a metodologie vědy - logika
- KSV/0860 - Logika a metodologie vědy - logika
- KSV/0860 - Logika a metodologie vědy - logika
- KSV/0860 - Logika a metodologie vědy - logika
- KSV/0860 - Logika a metodologie vědy - logika
- KSV/0860 - Logika a metodologie vědy - logika
- KSV/0860 - Logika a metodologie vědy - logika
- KSV/0860 - Logika a metodologie vědy - logika
- KSV/0860 - Logika a metodologie vědy - logika
- KSV/0860 - Logika a metodologie vědy - logika
- KSV/0860 - Logika a metodologie vědy - logika
- KSV/0860 - Logika a metodologie vědy - logika
- KSV/0860 - Logika a metodologie vědy - logika
- KSV/0860 - Logika a metodologie vědy - logika
- KSV/0860 - Logika a metodologie vědy - logika
- KSV/0860 - Logika a metodologie vědy - logika
- KSV/0860 - Logika a metodologie vědy - logika
- KSV/0860 - Logika a metodologie vědy - logika
- KSV/0860 - Logika a metodologie vědy - logika
Copyright 2024 unium.cz