- Stahuj zápisky z přednášek a ostatní studijní materiály
- Zapisuj si jen kvalitní vyučující (obsáhlá databáze referencí)
- Nastav si své předměty a buď stále v obraze
- Zapoj se svojí aktivitou do soutěže o ceny
- Založ si svůj profil, aby tě tví spolužáci mohli najít
- Najdi své přátele podle místa kde bydlíš nebo školy kterou studuješ
- Diskutuj ve skupinách o tématech, které tě zajímají
Studijní materiály
Hromadně přidat materiály
Sociální politika - elektronická skripta
EHE15E - Sociální politika VSRR , PAE
Hodnocení materiálu:
Vyučující: Ing. Eva Kučerová
Zjednodušená ukázka:
Stáhnout celý tento materiálmůžeme nacházet mnoho příkladů pro jedno i druhé postavení. Za prvé – silná společenská solidarita s takovými jedinci je uplatňována z titulu jejich členství v daném společenství, a to v rámci posvátného příkazu, kterým se společný předek stará o prospěch každého svého potomka. Síla solidarity se nejvíce projevuje aktem obdarování těch, kteří nejsou schopní postarat se sami o sebe, aniž by byl očekáván reciproční akt na straně obdarovaného. Za druhé – handicapované osoby však byly také často obětovány, když v daném společenství symbolizovaly (svým ztvárněním, zjevením) hrozbu. Potom toto společenství poskytuje prostřednictvím oběti svůj dar Bohům, aby hrozba byla odvrácena (blíže viz Frazer 1994). V obou případech, zvláště v tom druhém, je zjevné, že společné (kolektivní) je důležitější než jednotlivé (individuální).
Významný německý sociální filosof, historik, ekonom a sociolog M. Weber (Weber 1998) poukazuje na soustavnou péči o duši v monoteistických náboženstvích. Kromě duchovní (tj. vnitřní stránky) obsahuje tato péče tzv. útěchu ve vnější, to znamená sociální nouzi. Monoteistická náboženství přikazují věřícím solidaritu. Z četných příkladů z dějin lidstva opět víme, že jde o solidaritu s lidmi stejné víry. Projevuje se zvláště v dobách, kdy těch „stejně věřících“ je málo, protože (zatím) jde o menšinu, která prosazuje jinou (než převládající) víru. Členové této menšiny jsou považováni za kacíře. Silná společenská solidarita orientovaná dovnitř jejich společenství je jim obranou proti vnější většině. Solidarita má výraznou posilovací sociální funkci.
Poznámka:Stejný mechanismus solidárního jednání ve prospěch soudržnosti skupiny nacházíme i dnes, ačkoli se nemusí týkat náboženských menšin, ale jakýchkoli jiných věr.
Obecně lze soudit, že společenská solidarita je významným prostředkem udržování sociálního řádu jakéhokoli společenství.
II.2. Společenská solidarita v morálce a etice opřené o rozum – moderní společnosti
I když předchozí pojednání ukazuje, že tradiční společnosti jsou charakteristické výstavbou své morálky a etiky na náboženství (které si své opodstatnění nemusí potvrzovat rozumem), neznamená to, že bychom v takových společnostech také nenacházeli pokusy založit etiku a morálku na rozumu. Dělo se tak v rámci filosofie. Platí však, že racionalitě otevřelo širokou cestu až osvícenství (v 18. století). Jeho dílem je, že i rozum je v moderní společnosti ustaven jako základ její mentality. Filosof I. Kant, představitel německé klasické filosofie, který vytvořil svá díla v druhé polovině 18. století, byl přesvědčen o tom, že praktický rozum může člověka bezpečně dovést k principům morálky, k hodnotám společenské spravedlnosti a solidarity, aniž by k tomu potřeboval cit, resp. soucit. Rozum vedoucí k morálce je v rodící se moderní společnosti reprezentován v konceptech tzv. společenské smlouvy (vytvářených od 17. století).
Doplněk:V té době, a také dále, až do 20. století, nebyl mezi rozumem a citem shledáván takový rozpor, jak je tomu dnes. Vztah rozumu a morálky je jako palčivý problém pociťován zhruba od poloviny 20. století. Vyostřuje se v souvislosti s jednostranným zdůrazňováním osobního (individualizovaného) úspěchu člověka ve společnosti, což nebývá vyvažované společným úspěchem komunity, skupiny, společenství. O tom je také „normálka“ z minulých doplňků.
Zbývá poznamenat, že tvůrci konceptů společenské smlouvy a dalších teoretických konceptů, které zakládají morálku moderní společnosti (v rámci které se také realizují hodnoty společenské solidarity a spravedlnosti) na rozumu, upřímně věřili, že člověk vybavený rozumem a vzdělavatelný je (právě pro tyto vlastnosti) schopný vést vlastní společenství ke zdokonalování. Spoléhali se na to, že lidský rozum umí rozpoznat dobro a zlo a stačí na to, aby se lidé přiklonili k dobru.
Jak jsme již uvedli, takové myšlenkové koncepty rozpracovávali filosofové. Na ně později navazovali společensky orientovaní vědci, kteří se (protože proces dělby a specializace činností zasahoval i oblast duchovní kultury) z filosofie vydělili – sociologové, ekonomové, politologové, právní vědci, příp. další. Jim všem je společná snaha pochopit svět lidí racionálně. To je také odlišuje od reprezentantů náboženského myšlení a chápání světa.
Poznámka:Od 70. let 20. století jsme svědky zřetelných pokusů o opětné spojování racionálního a vědeckého s mimovědeckým (náboženským, uměleckým) a filosofickým pojímáním světa lidí. To však nepatří k našim základním tématům, věnujeme-li v těchto skriptech pozornost sociální politice.
Pro konceptualizaci moderní sociální politiky jako racionálně podloženého poznání a praxe jsou důležitá následující společná témata myslitelů z řad filosofů, sociologů, ekonomů, politických, právních vědců a případných dalších, stojících na pomezí jmenovaných sociálních věd:
determinace a svobodná vůle při lidském chování a jednání
ideál dobrého života a odměna za takové žití
spravedlivá společnost
lidská solidarita
vztah občana a státu.
Nebudeme se podrobně zabývat všemi uvedenými tématy. Zájemce odkazujeme na rozšiřující literaturu, která je za touto kapitolou uvedená. Naše pozornost bude směřována k poslednímu z uvedených témat – vztahu občana a státu, do kterého se logicky promítá jak spravedlivá společnost (neboť toto téma řeší vztah sociální nerovnosti ve společnosti, státu), tak lidská solidarita (neboť toto téma obsahuje vztahy vzájemnosti, kooperace, směny, darování aj.).
Ideová východiska sociální politiky jsou obsažená v teoretických konceptech tématicky zaměřených na vztah mezi státem a občanem, resp. na úlohu státu při řešení sociální nerovnosti. Konceptualizace se tak pohybují mezi dvěma póly. Jeden pól tvoří koncepce, v nichž občané státu vystupují jako sobě rovní. Je uplatňována vysoká míra spravedlnosti (ve smyslu povinnosti), solidární vztahy mají převážně kooperativní charakter, převládá konsensus a zájmy celku (takové vztahové prostředí lze symbolizovat slovem „spolu“). Státu je zde připisována důležitá role koordinátora, vybavená rozsáhlým mocenským aparátem, občané jsou značně podřízení. Opačný pól reprezentují koncepce, které nezabraňují relativně silným sociálním nerovnostem a považují tento stav za spravedlivý; vztahy solidarity nejsou tolik akcentovány, převládá spíše soupeření, problémy jsou řešeny střetem (konfliktem), zájmy individuální mají přednost nad zájmy celku. Role státu je minimalizovaná, mocnější jsou občané.
II.2.1. Vybraní autoři etických konceptů založených na rozumu
Etiku a morálku, zakládající svůj zdroj v lidském rozumu, předznamenala již antika (sofisté, Sokrates, Platon, Aristoteles, Cicero, stoici a novoplatonici). Křesťanský středověk ji více obrací k Bohu (Augustin, Tomáš Akvinský, 4.—13. století), aby ji renesanční myslitelé vraceli zpět ke státu, vládě a struktuře společnosti jako lidským výtvorům (N. Machiavelli, T. Morus, T. Campanella a jiní, 15.—17. století). V renesanci je nastoupena cesta k proklamaci člověka jako svobodné bytosti s nezávislým a kritickým rozumem, která je završena Francouzskou buržoazní revolucí.
Tak jsou od 16. století diskutovány otázky proměny tradičních společenských institucí a organizací (tj. náboženství a církve) ve směru sekularizace, „zcivilňování“ společnosti, což znamená mimo jiné nahrazování některých funkcí náboženství (jako instituce) občanstvím a církve (jako organizace) státem. Odtud pochází i diskuse nad tématem, které nás zajímá z hlediska ideových východisek sociální politiky – téma vztahu občanů a státu v rodící se moderní společnosti.
V první polovině 17. století vystupuje Angličan T. Hobbes se svým konceptem všemocného státu – ochránce, jehož úlohou je zabraňovat (prostřednictvím zákonů) neustálým sporům a bojům mezi lidmi, neboť jejich přirozenost je egoistická. Je to pak lidský rozum, který nachází zásady míru a může tak být původcem dohody (nazývané společenskou smlouvou), jejímž prostřednictvím lidé přenášejí na stát možnost ustanovit mravnost a spravedlnost. Důležitou funkcí státu je také péče o nemajetné a jinak handicapované osoby. Kdyby tato péče neexistovala, společnost by riskovala vlastní destabilizaci.
K prvním teoretikům společenské smlouvy patří další Angličan J. Locke (2. polovina 17. století). Považuje ji za dohodu mezi lidmi, kterou se vzdávají svého přirozeného práva (tj. individuální svobody) ve prospěch zákonodárné a výkonné moci státu – politické organizace společnosti. Tento zakladatel anglosaského liberalismu považuje sociální nerovnost za přirozenou, i když z tohoto přirozeného stavu mohou plynout konflikty. Povinnost řídit se zákony (moc má v tomto směru stát) takové konflikty řeší. Zákony vyjadřují vůli většiny, jedinec je povinen se podřídit.
Francouz J.J. Rousseau (18. století) není výrazným racionalistou (tedy tím, který zdůrazňuje sílu lidského rozumu vzhledem k uspořádání spravedlivé společnosti), neboť vyzvedá přírodu a cit a úpadek mravů připisuje civilizaci. Jeho romantismus ho vede k výrazné obraně svobody jednotlivce. Poukazuje potom ovšem, jak je obtížné nalézt takovou formu sdružení, která by charakterizovala osobu a majetek každého jeho člena. Soudí, že individuální svoboda musí být ohraničena, a to občanskou vůlí, která je ztvárněna ve společenské smlouvě. V této myšlence se podobá J. Lockovi, avšak na rozdíl od něho je vášnivým odpůrcem sociální nerovnosti jako přirozeného stavu lidstva. Za původce sociální nerovnosti považuje soukromé vlastnictví. Velkou pozornost věnuje lidské přirozené ctnosti – schopnosti soucítit s druhými. Považuje ji za základ občanské ctnosti.
Další z francouzských myslitelů, Ch. L. Montesquieu (18. století) se svým postojem ke státu blíží T. Hobbesovi. Domnívá se, že stát má schopnost směřovat k harmonii zájmů rozličných skupin (vrstev) lidí, a to pomocí zákonů, které jsou od zájmů odvozeny a formulují ideální společenské vztahy. Je to také stát, který řeší chudobu, ne však almužnami a dary (jak je tomu tradičně), ale soustavnou péčí o práci a přípravu na ni.
Naproti tomu Angličan J. S. Mill (počátek 19. století) připisuje státu jen úlohu dohlížitele nad tím, aby nedocházelo k bezpráví u jednotlivců a skupin, a to i menšin. V moderním slovníku řečeno, je prvním, který pojednává o rovnosti příležitostí pro všechny. Ty se však musí připravovat, nejsou samozřejmostí. Stát je též zprostředkovatelem při řešení případných skupinových konfliktů, způsobených růzností zájmů skupin lidí.
Jsou to především angličtí (tzv. empiričtí) a francouzští filosofové a sociální myslitelé (osvícenci), kteří se zabývají společenskou reformou jako součástí hluboké sociální změny tradiční společnosti ve společnost moderní. My jsme jmenovali jen ty hlavní z nich, jejichž úvahy o vztahu občana a státu, obsahující myšlenky o solidaritě a spravedlnosti, inspirovaly vznikající moderní sociální politiku. Přitom platí, že jde o racionalisticky orientované myslitele.
Doplněk:Z hlediska úlohy rozumu v lidské mravnosti jsou velmi významné koncepce německé klasické filosofie. Jejich charakter je však hodně obecný, teoretický, spekulující a transcendující, zatímco výše uvedené koncepty francouzských osvícenců a anglických empirických filosofů se více zabývají otázkami praktickými (např. prožíváním sociální nerovnosti). S jistými výhradami se postoje německých klasických filosofů mohou označit za „aristokratické“.
Této německé tradici se vymyká K. Marx (2. polovina 19. století). Inspirován hlavně socialistickými utopisty (T. Morus, T. Campanella, F. Fourier, R. Owen, C. Saint-Simon a další, 16.—19. století) se snažil rozumově a vědecky podložit teorii společnosti socialistického typu. V souvislosti s tím, že uznává možnost překročení demokratických principů při společenské reformě (revolucí a diktaturou), je kritizován. Nesporné je, že na jeho konceptualizaci (po kritice) navazují četní teoretici socialismu, především ve směru citlivosti k sociálním otázkám, velké pozornosti věnované otázkám sociální spravedlnosti a propagace sociálních práv. Tyto aspekty jsou blízké křesťanským postojům a vzdálené postojům liberalistů.
II.3. Hledání vyváženosti rozumu a citu v etice a morálce moderní společnosti 19. století
Zatím jsme se věnovali myšlenkám (inspirativním i pro sociální politiku) těch autorů, jejichž společným východiskem je racionalismus (tzn. přednostní úloha rozumu pro směřování lidské společnosti k dobru) a osvícenství (to je pojem vyjadřující „světlo rozumu“). V kulturních dějinách je tomu tak, že snad žádný jejich jev se nevyvíjí jednoznačně. Proto nás nepřekvapí, že již v 19. století zároveň sílí myšlenkový proud, nazývaný jako humanistický, chápající. Neznamená odklon od vědy, ale přinejmenším pochybování o tom, že rozum (jak ho pojímají racionalisté) je dostačujícím pro řešení společensky důležitých otázek mravnosti, spravedlnosti, solidarity.
Poznámka:Takové stanovisko je patrné u J. J. Rousseaua, přestože jsme ho zařadili do předchozího oddílu.
Zastánci tohoto proudu nepochybují o smysluplnosti a užitečnosti vědeckého poznávání společnosti (jak je tomu dnes ve společnosti pozdně moderní, postmoderní) a společenských vztahů včetně jejich řízení.
Výrazným představitelem tohoto proudu je francouzský myslitel, zakladatel pozitivismu A. Comte (19. století), který usiluje o to, aby věda dokázala ve svém poslání nahradit náboženství (jako univerzální systém poznávání světa). Krize náboženství způsobila, že i etika i morálka jsou „v úzkých“, neboť v tradiční společnosti vycházely z náboženství a postulovaly solidaritu jako morální imperativ. V Comtově přání ustavit vědu jako „novou náboženskou humanitu“ je schována jak funkce vědy (poskytovat světonázor, výklad světa), tak její poslání (prospěšnost lidské spolunáležitosti a vzájemnosti). Comte věřil tomu, o čem dnes pochybujeme a co bychom asi ani nepovažovali za užitečné – nalezne-li věda sjednocující ideologii pro lidi, může dosáhnout k obecným principům, užitečným z hlediska lidství, člověčenství, humanity.
Angličany v tomto proudu reprezentuje H. Spencer (19. století), umný propojovatel poznatků přírodních věd s filosofií, hledající smír vědy a náboženství (což je typické i pro Comta a další zde jmenované autory). Orientuje se (jako většina anglických myslitelů) liberalisticky. Je tudíž skeptický k úloze státu a dává výraznou přednost individuálním zájmům.
Velmi vyhraněný a značně skeptický k „mocnosti“ rozumu v lidském životě a životě společnosti je německý myslitel W. Dilthey (19. století). Vyzdvihuje empatii, vcítění a intuici, to je prostředky poznávání nepostavené na rozumu, jež jsou (podle něho) neoddiskutovatelné pro kulturní vědy, zkoumající jevy duchovní, ne přírodní. Také jeho krajan M. Scheller (2. polovina 19. století) je podobného náhledu, akcentuje ducha a city jako zdroje nadosobních činů, přesahujících individuální zájmy jedinců.
Český sociální filosof a sociolog T. G. Masaryk (přelom 19. a 20. století) také hledá novodobou humanitu jako ideál, střídající ideál křesťanský. Není v rozporu s náboženstvím, neboť mravnost je kořením náboženství, avšak v moderní společnosti se vyjadřuje v politice. Mravnost nelze opřít pouze o rozum, ale o soulad mezi rozumem a citem – a to tak, že citu (který je slepý), musí rozum svítit.
Myslitelé 19. století, kteří nesdílejí opojení rozumem, se s racionalisty a osvícenci shodují v tom, že chtějí položit etice a morálce vědecké základy. Inspirují sociální politiku stejně silně jako racionalisté a osvícenci.
II.4. Soudobé základní přístupy k sociální politice
Již bylo řečeno, že v tradičních společnostech je to náboženské pojetí světa, které je základem etiky a morálky. Z něho také vyplývají principy sociálního zabezpečení členů takových společností. Se zrodem moderní společnosti (v procesu modernizace obsahujícím urbanizaci, industrializaci, racionalizaci, sekularizaci, individualizaci, které mění materiální i nemateriální kulturu původní tradiční společnosti) se do etiky a politické filosofie (ta se stává v moderní době zdrojem ideových východisek sociální politiky) stále více vnáší idea, že lidský rozum je schopný rozpoznat dobro (od zla) a může tudíž vést člověka k mravnosti, tedy správnému, spravedlivému, sociálnímu jednání vůči jiným členům společnosti. Moderní společnost do značné míry vytlačuje cit (soucit) ze společenských vztahů, hlavně pak ze vztahů formalizovaných, upravujících poměr jedince (člena) a struktury (společnosti), občana a státu.
Krize moderní společnosti, vrcholící v konci 20. století, vrací myšlení v oblasti etiky k otázkám souladu mezi rozumem a citem. My však již víme, že někteří z myslitelů tento směr nikdy neopustili. Nesporné ale je, že v politické filosofii a ve společenských vědách vykrystalizovaly koncepty, které se dovolávají klasického společenského liberalismu, jak ho ustavili Angličané J. Locke a J. S. Mill, a zároveň jim opačné koncepty postavené na socialistických základech (utopičtí socialisté, K. Marx).
Liberalismus ve všech svých variacích (viz další oddíl) obhajuje moderní společnost v její individualistické orientaci jako nejlepší možnou cestu při sdružování individuí do společenského celku. Socialismus tuto orientaci moderní společnosti odmítá (jako neschopnou vytvořit spravedlivou společnost), a kritizuje ji. Ne však ve smyslu návratu k tradiční společnosti. Socialistické teorie společnosti patří k typicky racionalistickým, tudíž modernistickým. Tradicionalismus je typičtější pro konzervativistické teorie státu, které se někdy mylně zaměňují s liberalistickými.
Tento oddíl se zaměřuje na tzv. soudobá paradigmata (základní východiska) sociální politiky, z nichž vycházejí sociální politické doktríny, kterým věnujeme následující oddíl.
II.4.1 Konsensualistické východisko
Toto východisko, které je charakteristické pro liberalistické koncepce státu (vztahu mezi občany a státem, úlohy státu při řešení sociální nerovnosti), předpokládá, že logika lidského soužití (sdružování ve společnost) je postavena na ustavování a zachovávání společenského řádu, pořádku. Jen tak je zajištěna kontinuita společenství. Lidé tedy přirozeně směřují (mají ve svém ustrojení „kulturní kód“) k takovým činnostem, které podporují budování a udržování společenského řádu (můžeme také říci společného programu pro vzájemné soužívání) a také podporují jeho případnou nutnou adaptaci na změny přicházející zvenčí. Vždy jde o mechanismus adaptace na změny evolučním a pomalým způsobem. Lidské společenství, fungující na dohodnutém pořádku, je rovnovážnou funkční strukturou a existuje proto, že člověk má přirozenou tendenci ve společenství žít. To však neznamená, že jde o společenství s rovnými vztahy mezi lidmi. Naopak, sociální nerovnost je též přirozená, neboť lidé nemají stejné schopnosti. Mají jen společně sdílenou touhu domluvit se, dohodnout se na řádu, který nerovnost vztahů ve společenství legitimizuje, tj. ospravedlňuje.
Doplněk:Právě tato symbolická dohoda se nazývá společenskou smlouvou (viz oddíl II.2.1) a na její teoretiky (až na výjimky) soudobé liberalistické koncepce navazují.
Společenská smlouva, dohoda, konsensus má dvě stránky:
Jedinec se prostřednictvím připojení k ní vzdává části svých přirozených práv (k nimž patří zejména individuální svoboda a vlastnictví), aby mohl prosperovat společný celek. Jedinec se tudíž zavazuje vzdát se jistých svých zisků ve prospěch celku.
Společenská smlouva garantuje a zaručuje jedinci respektování a ochraňování jeho přirozených práv. Jde tudíž zároveň o závazek společnosti (státu) bránit jedince, děje-li se mu bezpráví.
P
Vloženo: 16.06.2009
Velikost: 890,50 kB
Komentáře
Tento materiál neobsahuje žádné komentáře.
Mohlo by tě zajímat:
Skupina předmětu EHE15E - Sociální politika VSRR , PAE
Reference vyučujících předmětu EHE15E - Sociální politika VSRR , PAE
Reference vyučujícího Ing. Eva Kučerová
Podobné materiály
- EPE10E - Psychologie osobnosti a komunikace - Sociální komunikace
- EEA72E - Zemědělská ekonomika - společná zemědělská politika EU
- EREH9E - Regionální politika zaměstnanosti VSRR SUT - Analýza pracovního trhu a politika zaměstnanosti - stč. kraj
- EHE60E - Věda, filosofie a společnost - PAA - Skripta
- ABE01E - Základy fytotechniky - skripta na meteorologii
- ASE03E - Chov zvířat II - skripta drůbež
- EAE12E - Plánování a řízení projektů - skripta
- ERE07E - Kybernetika v řízení PAE - skripta
- ENE05E - Obecná ekonomie II. - skripta
- TFE24E - Zemědělská technika - Skripta
- ESE27E - Základy statistiky - Skripta
- EAE04E - Ekonomicko matematické metody I. - skripta
- EAE71E - Ekonomicko matematické metody I. - skripta
- RTE01Z - Tělesná výchova- PEF - skripta
Copyright 2024 unium.cz