Takacek

, nadčlověk se stává všemu vládnoucí bytostí. Ani nadč lov ěk není schopen se vyhnout smrti, ale bere smrt jako nedílnou součást života, smrt nezničí onu vůli k životu. Jeho síla spočívá v tom, že si uvědomuje vlastní smrtelnost a nepotřebuje žádné iluze. Rozum nadčlověka je podřízen svému pudu k moci. Je odpůrcem tradiční morálky (morálky vyjadřuj ící slabost, soucit), nadčlověk si určuje vlastní morálku, princip individualizmu (nadčlověk nebude znát spolupráci s ostatními), považuje filozofii jako úvod do vý chovy a vzdělání, filozof má být ten, kdo ukazuje cestu, výchova je individualizovaná činnost, pouze jedinec má být vychováván samostatně bez kolektivu, společnost je nahodilým výběrem jedinců, mravn é je to, co slouží jedinci, soucit, spolupráce, bratrství – nepatří do výchovy nadčlověka, do výchovy také patří vedení k moci a co nejvíce moci strhnout na sebe, tvrdá kritika stávající ho systému výchovy (kritika výchovy k malosti a slabosti), svoboda pedagogického působení, náboženská výchova je nepřípustná pro správnou výchovu nadčlověka
William Dilthey – přístup k přírodě má být spíše pozitivistický (popis, funkce přírody), přítomnost člově ka se projevuje v jeho životě, cesta poznání člověka je cestou poznání jeho života, lidský život je určen city, rozumem, …. (duchem), „duchovědy“ – zkoumají člověka a obracejí se k lidsk ému životu, hermeneutika, výchova není jen proto aby jedinec našel místo ve společnosti, ale ve výchově zaměřuje na chování ve společnosti, vedení k tomu aby jedinec pochopil, co jsou hodnoty, je schopný vnést duchovní strukturu i do výchovy žáka
Max Scheler – člověk je bytost vydělující se z přírody, člověk se rozvíjí především jako duch, bůh sídlí v lidské m duchu, výchova je procesem lidského ducha, povznesení se člověka nad přírodu, čím více člověk ví, tím lépe rozumí přírodě, ale i sobě jako duchu, ve vý chově člověk nachází řád lásky, člověk se v životě musí řídit citem, život člověka je určen hodnotami
Sö ren Kierkeguard — zdůrazňuje propojenost filozofie s náboženství m. Boha nacházíme ve své víře. Když č, obrátí pozornost sám na sebe má možnost nalezení Boha (nalezne ho jen sám v sobě). K. vytvořil typologii lidských životů, zajímala ho lidská existence jako prožívání světa. Zabývá se myšlenkami smyslu života a smrtí. 3 typy lidského života (estetická - směřuje k smyslovým prožitkům, etická - lidé se řídí mravní mi principy, náboženská - vyhrazena malému počtu lidí, protože vyžaduje sebeobětování, svůj život zasvěcují hledání Boha a jeho obhajobě). Skutečný věřící je ten kdo pro víru ž ije (obětuje jí život) ne ten kdo jen chodí do kostela.
Jacques Maritain - Č. se musí vrátit k podřízenosti Bohu, má být věřící, má si uvědomit svoji odpovědnost, př ed Bohem. Cesta z krize vede cestou mravní obrody. Obnovu má zajistit jeho program křesťanského humanismu. Kritizuje marxistické řešení především v tom, že nepočítá s vírou, souhlasí s upozornění m na stav společnosti, ale nesouhlasí s řešením. M. řešením je návrat ke křesťanství a víre a jejich prosazení ve společnosti, usiluje o důvěru v lidský rozum - vyzdvihuje vědu.
Pierre Teilhard de Char don -pokus o spojení moderní přírodovědy s náboženskou fil, spojuje č. s vývojem p řírody, č. je vlastně produktem vývoje přírody (uznává D. teorii), vychází z myšlenky stupňovitého vývoje, výsledkem tohoto vývoje je vznik Země, zásadní změnou je vznik života. Tento vý voj pokračuje od nejslabšíh organismů až ke zvířatům , další zlom je vznik Č.. Vývoj nekončí vznikem č., ale má pokračoval vstupem č. do kosmu. Dále má být kosmogeneze, výsledek má být bod omega - konec lidské společnosti, jakési povznesení na božskou úroveň. K Bohu se dostaneme díky vývoji.
G. Marcel - obrací pozornost k lidské existenci, rozlišuje mezi přístupem ve smyslu vlastnění a bytí m. Princip vlastnění je povr chní, tento princip podporuje vědecká poznání. Č. není spokojen s tím, jak chápe sám sebe a se smyslem života. Č. se má orientovat na bytí ve světě - přibližuje se k pochopení smyslu své existence, větší uspokojení, protože přináší určitou odpověď na Smysl života. Víra v Boha vyplívá z lidské existence, Boha naleznu kdy ž se začnu orientovat na princip bytí.
Eda Husserl — jeho postup, fr omenologická redukce", je nutné odhlédnout od vnějšího světa, odstranění n ánosu psychologizmu na konci zůstává „eidos"— sféra ideí. Svět je uzavřen v lidském vědomí. Základ f rornenolity světa - co je pro člověka nejdůležitější - novověká věda ukazuje svérázný obraz světa, ten je ale založen na čemsi um ělém. Č. žije v přirozeném světě - předtím, než se dostane do světa vě dy. Prožívání světe, na jeho zákl adě si vytváří přirozený svět. Veškeré naše poznání musí začínat u přirozeného světa.
Max Scheler - zavádí pojem „filozofické antropologie" - shrnující výklad člov ěka. Podle Schelera musí vzniknout filozofická antropologie, která spojí duchovní podstata člověka a jeho tě lesnost, kterou se zabývá věda. Místo Člověka v kosmu - dí lo, kým č. skutečně je, jakou m á ve světě rolí, č. je produktem vývoje p řírody. Uznává, že č. není božským výtvorem. Projevují se psychické roviny -pudovost, instinktivní r., asociální paměť, složka praktické inteligence, vrstva ducha - pouze č.) Č . je schopen se povznést nad přírodu, podívat se na ni i sám na sebe, uvědomuje si sám sebe ve vztahu k ostatním lidem i k přírodě, stává se osobou, uvědomuje si, že i ostatní lidé jsou nositeli ducha. Zcela nová teologie, Bůh řídí č. zevnitř ~ je na člověku, zda tento řád lásky najde a bude ho naplňovat.
Eugen Fink - frontální určenost světa vztahuje k vnějšímu světu, k bytí. Variant jevení světa je v íce -jedno téma se vyjevuje nejednotně, Nutno por ozumět této nejednoznačnosti. Hra jako symbol světa - dílo, ú kolem filozofie je zkoumat fromenoli tu světa, nemá se zabývat problémy transcendence (toho, co je skryto za tímto světem) – j e sice člověku vlastní, ale otázka Boha do filozofie nepatří. Filozofické povznesen í člověka - člověk touží po poznání, kromě vědy má nezastupitelné místo i fil ozofie
Hel mut Plessner - nav azuje na Schelera, uznává, že člověk vzniká vývojem přírody a zdůrazňuje, že současně z přírody vyděluje. Zaměřuje se na spojitost existence jedince 5 ostatními. 3 zákl. roviny tohoto světa - vnějš í svět (setkání se světem předmětů), vnitřní svět, svět sdílený s ostatními lidmi. Díky budování svého světa spolu s ostatními lidmi se dostává nad zbytek přírody.
Arnold Gehle r - opět vyc hází ze Sehelera, nadřazenost člověka. U ostatním zv ířat se rozvíjeli nějaké smyslové schopnosti, ale č. žádnou z těchto schopností příliš rozvinutou neměl, u č. se rozvinul rozum a myšlení, tím dokáž e nahradit své nedokonalé smysly. Řečová aktivita mu umožňuje se rozvíjet. Člověk dokázal ovládnout ostatní živočichy právě dí ky rozumu, č. se stává bytostí žijící v nějaké instituci (institucionální bytost). Dějiny civilizace jsou dány rozvojem lidských institucí. Technika se stala činitelem způsobujícím společenský rozklad - rozklad institucí.
Martin Heide gger - dosavadní fil. zkoumá svět jakožto j soucno, zapomněla ale na to, že to co je, má své bytí. To je nám přístupné jen tehdy, když my sami začneme od své existence a svého bytí. Č. je to j soucno, které ví, že je. K porozumění předmětu tedy nestačí věda, ale musí me sami k sobě, Čím tento předmět pro nás je. Existence slouží k porozumění bytí i světa jako celku. Nejz řetelněji promlouvá bytí k člověku v básnické řeči.
Karl Ja spers - Č. lze zkoumat jako věc, ale určující je porozumět jeho existenci, pří tom nám žádn á věda nepomůže. L ékařská věda potřebuje prodloužen í o analýzu lidské exi stence. Tato analýza přin áší vel kou řadu problémů -proč zde č. je, k čemu je jeho existence. V mezních situacích se č. přesvědčuje o s vé existenci, prolíná se ale myšlenka o jeho smrtelnosti. Když, ztratí, vš echno, uvědomuje si, že existuje cosi, co dává smysl jeho existenci, to má povahu transcendence (to, co přesahuje všechny hranice), což je Bůh. Analýza lidské existence dospívá k víře v transcendenci. Bů h je něco, o Čemž nic nevíme.
Jean Paul Sartre - hl. představitel existencionalismu. Esence (jinost) určení o. ve smyslu jeho vymezení. Vymezuje bytí č. Chce vymezit co to vlastně č . je. Všichni lidé jsou charakterizovány jako nositelé ducha nebo duchovní bytost, nositelé vymezenosti. Nesouhlasí s dosavadní teorií kdy esence je postavena před lidskou existenci (nejdříve 6. vymezí a poté jeho existenci podřizuje této vymezenosti). Podle Sartrea je č. prvotně existencí. Lidská existence je vyplněna zážitky (událostmi). V těchto událostech č. nachází sám sebe, je schopen sá m sebe vymezit, určit, nachází svoji esenci (bytnost). Existence předchází esenci. Č. je tím, kým se stává ze své činnosti. Svoji podstatu uskutečňuje svým životem. Č. je nucen sám o sobě rozhodovat, je nucen k volbě, rozhoduje i o tom zda bude existovat. Č. si má uvědomit, že to co udělá, je výsledkem mé svobody a nesu za to odpovědnost, nemohu prosit o odpuštění. Prvotní je vlastní odsouzeni nebo ocenění, není žádný Bůh který by toto hodnocení udělal. Č. reguluje rozumem svůj život s ohledem na společnost, Č. ví zda udělal něco spatného nebo dobrého. To že č. ví že zemře neznamená, že by měl rezignovat, ale cílem č. je potvrdit svojí existenci humánní činností.
Albert Camus - navázal na Sarterovi podměty. Pro C. se stává klíčovým problémem smysl lidské existence. Č. moderní doby si uvědomuje, že žije v absurditě (č. svojí existence směřuje ke smrti). Proč má č. žít a ne spáchat sebevraždu. Ale řešením není sebevražda, č. potvrzuje svoji existenci permanentním odporem vůči smrtí (absurditě), č. bojuje se svojí situací a bojuje s ní i když ví, že nikdy nevyhraje. Jeho lidskost spočívá v tom, že se nesmíří se smrtelností, konečným způsobem vyhrát nemůže a př esto vždy a znovu se bude snažit bojovat se smrtelností a nikdo a nic mu nepomůže. Dějiny lidské společnosti jsou dějinami revolty vůči svému osudu. C. nesouhlasí s revolucí i sociální jak si to př edstavuje marxismus, protože revoluce zastavuje chod společnosti a uvádí ji do chaosu.