Stručný úvod do pedagogiky

vě klade rozvoj charakteru. "Snažíme se jen naplnit paměť, a soudnost a svědomí necháváme prázdné". Proto je třeba z dějin čerpat především mravní naučení a i filozofii je zapotřebí studovat k tomu, abychom se naučili, jak správně žít. Jelikož ve škole nelze působit na jedince individuálně a výchova v rodině je nesoustavná, považuje za optimální individuální výchovu soukromým učitelem. Veškeré vyučování má být hravé, zajímavé a nenásilné. To jsou podněty, které po staletí inspirovaly takové myslitele jako Bacona, Locka nebo Rousseaua.
    Na anglické půdě poskytl rozvoji novodobé pedagogiky četné podněty filozof a politik FRANCIS BACON (1561-1626). Ve svých dílech přinesl hlubokou kritiku scholastického myšlení, rozebral falešné pojmy a ideje, které komplikují naše poznání skutečnosti, a přesvědčivě ukázal, že místo studia spisů Aristotelových je třeba se ptát samé přírody. Dosavadní deduktivní způsob myšlení žádá nahradit induktivní metodou vědeckého výzkumu. Svůj důraz na empirii a na indukci promítá pak i do pedagogické činnosti. Vyučování se má přizpůsobit žákově individualitě a má postupovat od známého k neznámému, od snadného k nesnadnému, od věci ke slovu. Proti tradičnímu verbalismu staví pedagogický realismus, proti dogmatické metodě metodu induktivní. Zde byl učiněn krok, kterým se odpoutala novodobá pedagogika od tradičních pout scholastické výchovy a školy.
    Obraz jednotné výchovy mladé generace nastínil italský filozof TOMMASO CAMPANELLA (1568-1639) ve svém utopickém díle Sluneční stát inspirovaném Platónovou Ústavou i Augustinovou vizí Božího státu. Obsah vzdělání tvoří podle Campanelly všechny disciplíny, především pak - a v tom je podstatný rozdíl od raných renesančních myslitelů - vědy přírodní. Všemu se má mládež učit podle názoru, na základě vlastního pozorování skutečných předmětů a jevů na základě jejich obrazů, vymalovaných na stěnách domů. Všichni se bez rozdílu zároveň rozvíjejí ve všech uměních i v tělocviku. Také pracovní výchova není zanedbávána, žáci navštěvují dílny a účastní se zemědělských prací. Zde je obraz komplexní výchovy, kterou o několik let později geniálně vykreslí Jan Amos Komenský.
2.3 Pedagogika reformační a protireformační
    Pedagogické ideje renesančních myslitelů našly ve své době jen částečné uplatnění v praktických snahách reformační a protireformační pedagogiky, která tyto nové podněty hodnotí a aplikuje z hlediska svých konfesijních cílů. S příznivým vztahem k hlubšímu vzdělávání širokých vrstev se setkáváme již na prahu 15. století v českém reformačním hnutí - v husitství. Jeho ideový zakladatel JAN HUS (* asi 1372-1415) byl sám významnou osobností Univerzity Karlovy a svou iniciativou přispěl k prohloubení jejího národního charakteru. Husitský ideál gramotnosti širokých vrstev lidu dále rozvíjela jednota bratrská, která především zásluhou JANA BLAHOSLAVA (1523-1571) prohloubila pozitivní vztah ke vzdělání a zabezpečila je širokou sítí bratrských škol.
    Na německé půdě přispěl ke snahám o rozvoj lidového vzdělání v mateřském jazyce otec německé reformace MARTIN LUTHER (1483-1546). Po porážce Velké selské války, od které se distancoval, opustil však Luther ideu všeobecné a národně orientované školy a zaměřil se na koncepci výběrové školy latinské, která by využila humanistického vzdělání ve prospěch protestantismu.
    Z renesančních podnětů vyšla i pedagogika protireformační. V roce 1540 zakládá španělský šlechtic IGNÁC z LOYOLY (1491-1556) nový církevní řád tovaryšstvo Ježíšovo (Societas Jesu), který považoval vedle kázání a zpovědi výchovu za rozhodujícího činitele protireformačního úsilí. Jezuité postupně vybudovali po celé katolické Evropě síť škol nového typu - kolejí, které měly systematickou internátní výchovou za pečlivě zvoleného a promyšleného obsahu i forem a metod působení na žáky.
    Jezuitská kolej byla internátní škola, poskytující střední a vyšší vzdělání. Jejím charakteristickým rysem byla snaha, aby učitelé co nejvíce ovlivnili své žáky a odstranili pokud možno všechny rušivé vlivy. Obsah vyučování stanovil školní řád z roku 1599, který byl na svou dobu vyspělý a platil až do konce 19. století. Předpokládal šestitřídní latinskou školu, jejíž těžisko bylo ve studiu latiny, teologie a sedmera svobodných umění. Mateřského jazyka se používalo jen v nejnižších třídách při věcném vyučování. Nejvíce času zabíralo náboženství, latina a rétorika, reálie se pěstovaly jen příležitostně. Velkou pozornost věnovala jezuitská škola tělesné výchově (jízdě na koni, šermu, plavání, hrám) . Oblíbeným prostředkem byly didaktické divadelní hry. Učivo bylo podrobně rozplánováno na měsíce, týdny i jednotlivé dny, každá hodina byla metodicky propracována, látka se pravidelně procvičovala a opakovala, při vyučování se využívalo názorných pomůcek.
3. PEDAGOGICKÉ MYŠLENÍ 17. A 18. STOLETÍ3.1 Pedagogický odkaz J. A. Komenského
    Vynikající český myslitel JAN AMOS KOMENSKÝ (1592-1670), poslední biskup jednoty bratrské, teolog, polyhistor a pedagog, položil svým dílem základy novodobé pedagogiky. Komenský je i ve světové pedagogické literatuře nejčastěji citovaným myslitelem, jehož odkazem se zabývá specifická vědecká disciplína komeniologie, která se rozvíjí nejen u nás, ale i v zahraničí. V posledních desetiletích je Komenský stále více interpretován nejen jako zakladatel novodobé teorie vyučování, ale především jako filozof výchovy.
    Komenský se narodil 28. března 1592 na jihovýchodní Moravě. Po studiu na univerzitách v Herbornu a Heidelbergu učil od roku 1614 na bratrské škole v Přerově a od roku 1618 byl duchovním správcem ve Fulneku. Po Bílé hoře roku 1620 se musel skrývat před pronásledováním protireformace u svých šlechtických přátel. Roku 1628 byl nucen odejít natrvalo z vlasti, nejprve do polského Lešna, kde zvelebil bratrské školství a kde žil do roku 1656 s přestávkami vyplněnými pobytem v Anglii (1641-42), ve Švédsku (1642-48) a v Blatném Potoce v Uhrách (1650-54). Po požáru Lešna se roku 1656 uchýlil do Amsterdamu, kde 15. listopadu roku 1670 zemřel.
    Z rozsáhlého pedagogického odkazu Komenského, který je dodnes předmětem pečlivého studia i hluboké úcty a obdivu, uveďme alespoň díla nejznámější a nejpoužívanější. Velká didaktika je koncepční spis, který položil základní cíle výchovy, její obsah, principy a metody a návrh organizační struktury školství pro veškerou mládež. Systematický návod pro matky, jak úspěšně rozvíjet výchovu nejmenších v rodině a jak je připravovat pro školní docházku, poskytuje Informatorium školy mateřské. Zásadně novou a progresivní učebnicí latiny i dalších cizích jazyků byla Brána jazyků otevřená, ve které je shrnuto osm tisíc slov do tisíce vět a do jednoho sta věcných okruhů, což umožňuje současně učit věcem i slovům a neodtrhovat, jak se doposud dělo, jazykovou výchovu od soustavného poznávání skutečnosti. Svůj názor na jazykové vyučování Komenský znovu vyložil ve spise Nejnovější metoda jazyků. Desátá kapitola tohoto spisu nese název Analytická didaktika a obsahuje nejkoncentrovanější Komenského analýzu základních didaktických problémů. Bez zajímavosti není ani Škola na jevišti, kterou tvoří soubor didaktických her, kterými chtěl Komenský přiblížit žákům poutavou formou některé jevy z různých oblastí. Mezinárodně proslavila Komenského jeho obrázková učebnice Svět v obrazech, která v ilustrované podobě přinášela vybrané partie z jeho Brány jazyků.
    Komenský podal ve svých pedagogických spisech ucelený výchovný systém, jehož progresivní prvky dodnes neztratily svou hodnotu. Obecný výchovný cíl viděl Komenský - v duchu svého náboženského přesvědčení - v přípravě k věčnému životu. Tato příprava má tři stupně: poznat sebe a svět, ovládnout sebe a povznést se k Bohu. Z toho pak vyplývají tři základní oblasti výchovy: vzdělání ve vědách a uměních, mravní výchova a výchova náboženská. Komenský vysoce hodnotí význam výchovy. Podle něho se člověk stává člověkem jedině výchovou (pedagogický optimismus). Z toho vyplývá i jeho pojetí školy jako "dílny lidskosti", která má nahradit středověké "mučírny ducha" (pedagogický humanismus). Celou pedagogiku Komenského charakterizuje hluboký demokratismus. Chce rozvíjet "všechny ve všem všestranně", ve výchově nezná rozdíly stavů nebo pohlaví, odmítá jednostrannost výchovy i její úzký prakticismus.
    Nejčastěji byla v posledních dvou staletích připomínána Komenského didaktika, kterou rozumí "umění, jak dobře učit". Dobře pak podle něho znamená učit "rychle, s chutí a napevno". Zdůrazňuje tak kvality doceňované právě moderní pedagogikou: racionálnost, adekvátní motivaci a efektivnost veškeré výuky. Východiskem didaktiky Komenského byla senzualistická noetika Baconova (zdůrazňující úlohu smyslových orgánů), aristotelovská elementární logika a současně obecná i dětská psychologie. Komenský například podal výstižnou psychologickou charakteristiku poznávacích procesů, paměti i věkových zvláštností dětí.
    Základním didaktickým zákonem Komenského, který důsledně uplatňoval v celé své nauce, byl požadavek učit všemu příkladem, pravidlem a praxí, a to na rozdíl od středověkého ustáleného postupu od obecných pravidel ke konkrétnímu příkladu a k praxi. Komenský tak první v pedagogice prosazuje induktivní postup při vzdělávání, tj. důsledně vycházet z poznání bezprostřední skutečnosti, na jehož základě si žák sám za pomoci učitele odvozuje obecný závěr a důsledky vyplývající pro praxi.
    Komenský rozpracoval také základní didaktické principy, které jsou dosud platné. Hlavním principem Komenského didaktiky byl princip názornosti, tj. požadavek opírat se při vyučování co nejvíce o bezprostřední smyslovou skutečnost, který považoval za "zlaté pravidlo" vyučování. Vysoce zdůrazňuje také princip systematičnosti, ze kterého mu vyplynul zajímavý a i v současnosti aktuální požadavek "zřetězení" veškerého učiva, tj. hluboké návaznosti informací nejen v rámci jednotlivých předmětů, ale i mezioborově. Principem aktivnosti rozuměl Komenský především požadavek vycházet ze zájmů žáků, probouzet jejich zájmy a podněcovat jejich aktivní myšlenkové procesy i praktickou činnost. Moderně zní i jeho princip přiměřenosti jako požadavek respektovat při výuce věkové a individuální zvláštnosti žáků.
    Zajímavé podněty přináší Komenský také v oblasti školské organizace. Doporučuje školu pro veškerou mládež členěnou na čtyři šestileté stupně: do 6 let škola mateřská (kterou rozuměl soustavnou výchovu v rodině), od 6 do 12 let škola obecná v mateřském jazyce, od 12 do 18 škola latinská v univerzálním světovém jazyce, a konečně od 18 do 24 let akademie. Na rozdíl od středověkého systému individuální práce se žáky různě pokročilými doporučuje systém vyučování ve třídě, tj. současné vyučování trvalé skupiny žáků téhož věku a téže vzdělanostní úrovně.
    Genialita pedagogického díla J. A. Komenského se výrazně projevuje zvláště v těch myšlenkách, které můžeme docenit a realizovat vlastně až v dnešní době. Je to např. jeho idea celoživotního vzdělávání (formulovaná ve 4. díle Všeobecné porady o nápravě věcí lidských ve Výchově - Pampaedii), která pod soudobými názvy výchova permanentní či mezinárodně "longlife education" umožňuje výrazný rozvoj celé společnosti (viz Japonsko, SRN ad.). Dále připomeňme Komenského snahu o didaktické zvládnutí nepřeberného množství poznatků všech oblastí lidské kultury, která také patří k předním problémům postmoderního světa.
    Pedagogické dílo Komenského nám přináší nesčetně podnětů. Pro každého učitele i vychovatele je nezanedbatelným zdrojem poučení i inspirace. Ne náhodou je toto dílo v celém světě stále hlouběji studováno. Mělo by být proto přímo morální povinností českého pedagogického pracovníka, aby se s tímto odkazem podrobněji seznámil a ve své práci využil jeho tvůrčích podnětů.
3.2 Anglický pedagogický systém J. Locka
    V průběhu 17. a 18. století prochází Evropa hlubokými proměnami. V několika revolučních vlnách se postupně mění hospodářství, sociální struktura i kultura západoevropských a středoevropských států na jejich složité cestě od pozdně feudalistických velmocí k novodobým demokratickým státním útvarům. Po úspěšné holandské revoluci v 16. století zvítězí kapitalistické zřízení v 17. století v Anglii a na sklonku 18. století se stává americká revoluce (1775) a zvláště Velká francouzská revoluce (1789) signálem k revolučnímu hnutí, které postupně projde celou Evropou. Demokratický ideál se stává podstatným znakem nové kultury i nové koncepce výchovy.
    Symptomy této nové výchovné orientace se rýsují již v díle anglického filozofa, liberálního politika a pedagoga JOHNA LOCKA (1632-1704).
    Své pedagogické názory vyložil v roce 1693 ve spise "Thoughts of Education" (Myšlenky o výchově). Locke je stoupencem individuální výchovy soukromým vychovatelem, která se mohla realizovat především ve šlechtických a měšťanských rodinách. Základní oblasti výchovy viděl ve výchově tělesné, mravní a rozumové. Některé podněty, se kterými se v jeho díle setkáváme, jsou dosud aktuální a v jeho přístupu k výchově se odrážejí typické tendence anglosaského pedagogického myšlení.
3.3 Francouzská pedagogika, J. J. Rousseau
    Francie prochází v 17. a 18. století složitým vývojem. Po překonání vnitřní krize způsobené náboženskými boji mezi katolíky a hugenoty (1572 Bartolomějská noc) dochází od počátku 17. století a zvláště v průběhu třicetileté války (1618-48), kdy Francie bojuje v protihabsburském táboře po boku Švédů, k nebývalému posílení moci a absolutistický stát Ludvíka XIV. (1643-1715) se stává na desítiletí vzorem pozdně feudální Evropy.
    Nejvýraznější postavou francouzské pedagogiky 18. století byl JEAN JACQUES ROUSSEAU (1712-1778), myslitel, který svým požadavkem svobody a rovnosti se stal jedním z ideových předchůdců Velké francouzské revoluce. V dějinách najdeme málo osobností, které by svým dílem měly takový vliv jako Rousseau. K jeho odkazu se podnes hlásí mnoho významných pedagogických teoretiků, kteří v jeho smělých, i když někdy rozporuplných idejích, nalézají východiska k vlastním koncepcím.
    Rousseau pocházel z Ženevy. Matka mu umírá při narození, otec hodinář se o syna mnoho nestará. Jako chlapec odchází z domova a jeho životní školou se stávají příležitostná útočiště a různá krátkodobá zaměstnání. Sám se vzdělává v jazycích, v přírodních vědách a ve filozofii, studuje Locka, Descarta, Leibnize i další soudobé filozofy. V roce 1741 přichází do Paříže a nachází pomoc u Diderota. Když v roce 1749 vypíše dijonská akademie soutěž na téma, zda pokrok ve vědách a v umění přispívá k rozvoji mravů, odpoví Rousseau záporně. Je přesvědčen, že civilizace vede k mravnímu úpadku a východisko vidí v návratu k přírodě. V roce 1762 vychází jeho pedagogický spis Emil čili o výchově, kde přináší koncepci nové harmonické výchovy.
    Rousseau požaduje výchovu přirozenou a svobodnou, která by byla vždy v souhlase s věkovými zvláštnostmi dítěte a která by byla zbavena jakéhokoliv biflování, kruté kázně a potlačování osobnosti. Jejím cílem má být láska ke svobodě a schopnost za ni bojovat. Svoboda výchovy se má projevovat jak v jejím obsahu, tak v jejích formách, metodách a organizaci. Současně Rousseau požaduje, aby byla výchova zbavena stavovských rysů a aby jejím konečným cílem vždy byl člověk. "V přirozeném společenském zřízení jsou si všichni lidé rovni, jejich společným povoláním je poslání člověka, a každý, kdo je na toto povolání dobře připraven, nemůže špatně zastávat úkoly, které ho očekávají".
    Výrazným rysem Rousseauovy pedagogiky je jeho citlivý vztah k dítěti. Láska k dítěti je jeden z nejsilnějších prvků jeho pedagogiky, který trvale ovlivnil moderní evropské i světové pedagogické myšlení. "Lidé, buďte lidští, je to vaší první povinností; buďte lidští ke všem stavům, ke každému věku, ke všemu, co nen