06BRMK statnicove

závisí na vlnové délce vysílaného signálu. Rozložení pole v takovém prostředí není rovnoměrné, a proto jsou rozdílné i podmínky příjmu v různých bodech prostředí. Poněvadž některé z překážek, na kterých vznikají odrazy, se mohou pohybovat, jsou podmínky příjmu navíc i časově závislé. Obdobná situace nastává v případě, kdy se mezi pevnými překážkami pohybuje přijímač
(mobilní stanice).
Pro omezení, případně potlačení, uvedených jevů se používá technika diverzitního (výběrového) příjmu. Podstatou diverzitního příjmu je vytvoření několika nezávislých přenosových kanálů mezi vysílačem a přijímačem, ve kterých je přenášen stejný informační signál. Důležitou podmínkou je minimální vzájemná korelace úniků v jednotlivých kanálech. Jestliže se úroveň signálu s časem mění ve všech rádiových kanálech stejným způsobem, diverzitní příjem je neúčinný. Vytvoření několika přenosových cest může, ale také nemusí být spojeno s úpravami ve vysílací části systému. Diverzitním způsobem může být přijímán i signál z „běžného“ vysílače. Na přijímací straně je možné z určitého počtu přijatých signálů vytvořit různými způsoby výsledný signál, u něhož je vliv úniků výrazně potlačen. U diverzitních systémů se dosahuje zlepšení poměru signál-šum až o několik dB.
V oblasti mobilních komunikací se rozlišují dva základní systémy diverzitní komunikace. Makroskopické diverzitní systémy se používají k omezení vlivu pomalých úniků, způsobených zastíněním mobilní stanice relativně velkým objektem nebo překážkou. Realizují se soustavou základnových stanic, ze kterých si mobilní stanice vybere tu, s níž bude mít nejlepší spojení. Mikroskopické diverzitní systémy omezují naproti tomu vliv rychlých úniků (Rayleighův únik), způsobených mnohocestným šířením signálu i pohybem mobilní stanice. Využívají komunikace na více rádiových kanálech (s minimální vzájemnou korelací), rychlým přepínáním nosného kmitočtu (frequency hopping). Lokální minima signálů různých kmitočtů téměř nikdy nenastávají současně, a proto je možné z dílčích signálů vytvořit výsledný signál neovlivněný únikem.
Vytváření nezávislých rádiových kanálů je možné provádět různými způsoby. Nejstarší, ale stále používaný, je diverzitní systém s prostorovým výběrem. Používá jeden vysílač a na přijímací straně určitý počet samostatných antén, vzájemně vzdálených o několik vlnových délek λ (minimálně λ/2 ). Každá anténa je připojena k samostatnému přijímači (vysokofrekvenční části), ze kterých se signály vhodným způsobem vybírají nebo se přímo sečítají.
Diverzitní systém s úhlovým výběrem se skládá ze stejných částí jako systém s prostorovým výběrem, používá však směrové antény, které jsou nastaveny do různých směrů a přijímají signály odražené od blízkých objektů.
Diverzitní systém s polarizačním výběrem vyžaduje úpravu vysílače, kde musí být vysílán signál dvěma různými anténami, a to s horizontální i vertikální polarizací. Na přijímací straně musí být použity dva přijímače, každý s anténou pro jiný druh polarizace. Využívá se toho, že signály přenášené dvěma rádiovými vlnami s lineární vertikální a horizontální polarizací, mají velice slabě korelované úniky. Slabé korelace úniků rádiových vln s dostatečně rozdílnými kmitočty využívá diverzitní systém s kmitočtovým výběrem. Odstup jednotlivým kmitočtů by měl být 2-4 % kmitočtu nosné vlny. Tyto systémy mohou používat jednu vysílací a jednu přijímací anténu, avšak počet vysílačů a přijímačů je dán počtem použitých kmitočtů.
Diverzitní systémy s časovým výběrem jsou vlastně systémy s časovým multiplexem, kde je ve všech účastnických kanálech přenášen stejný signál. Rámec TDM může mít délku až jednotky sekund. Nevýhodou tohoto způsobu je dlouhá doba přenosu.
Na obr. 6.3 jsou nakresleny různé způsoby sdružování signálů na přijímací straně. Nejjednodušším způsobem je prostý součet všech signálů. Lepších výsledků se dosáhne váženým sčítáním signálů, kdy výsledný signál je složen z „příspěvků“ od jednotlivých přijímačů, které jsou úměrné poměru signál-šum příslušných signálů. Třetí způsob výběru lze charakterizovat jako „nejlepší z n “. Signály z jednotlivých přijímačů se analyzují a podle hodnoty poměru signál-šum se vybere nejlepší, který je přes elektronický přepínač přiveden na výstup.
Obr. 6.3: Různé způsoby sdružování signálů na přijímací straně