Testy

Zdravíme všechny,ve čtvrtek jsme dali zkušebnictví-sice za E,ale máme to!V testu bylo např.křivka zrnitosti,ultrazvuková impulsová metoda,vyhodnocení náhodných chyb,zatěžovací zkouška mostu,neutronové záření,plastické přísady v keramice,betonáž v zimě atd., v doplńovačce: jednotka poměr. přetvoření,objem. hmotnost lehkého betonu,hranice slyšitelnosti ultrazvuku,Bigotova křivka atd. a příklady byly většinou na tenzometrii a na výpočet pevnosti nebo modulu pružnosti u betonu. Na ústní jsme měli Koukala a ten si nás pěkně proklepl-ptá se úplně na všechno a hlavně chce detaily! Tak se mějte a hodně štěstí u zkoušek!     
_____________________________________________________________________________________
Test B - bylo 6 otázek
1)Na jakou teplotu se vypaluje keramika
2)Vzorec pro poměrnou deformaci
3)jakou min.pevnost má vysokopevnostní beton
4)Kolik impulsů musíme odečíst aby bylo měření přesné - odpověd je 10000
5)Můžeme při zkouškách zatěžovat písek,nebo jiným volně sypaným materiálem? NE
6)Beton 30/37 - co je 37,jestli krychelná nebo válcová
Test A - bylo 12 otázek
1)Co se sěje při ionizaci - zmizí elektron z obalu
2)Kaiserův něco...
3)Označení cementu-určit která jsou špatně
4)Definice ostrosti snímku u radiometrie
5)něco s mostem, bylo tam něco o poklesu podpor atd, bylo tam víc správnejch odpovědí
6)Něco o laborkách, který maj povolení zkoušet materiály
7)UZ metoda, co je mrtvý čas..
8)Nějaký zkoušení, odpověd byla šmitova a baumannova metoda, byli 2možnosti správně..
Test C - dva příklady
Př.1) vypočítej rychlost vlnění u ultrazvuku
-nejdřív zjistíš mrtvej čas, odečtením prvního měření průchodu zkoušeným vzorkem a měřením průchodu etalonem
-pak dosadíš do vzorce tlouštku a vydělíš ji rozdílem naměřeného udaje minus mrtvý čas a vyjde číslo, to je celý
-vycházelo to kolem 4300m/s
Př.2) Zjisti Ec=?, Stačí ti tři vzorce, neumím je napsat ce wordu, tak si je najdi ve skriptech, jsou i ve cvikách ve složce

Zajišťování jakosti ve stavebním zkušebnictví
Bezpečný výrobek
Návaznost měření v ČR
Přesnost měření
Nejistoty měření
Histogram četností
Kontrola kvality betonu
metody nedestruktivní a destruktivní pro kontrolu kvality betonu
zkušební tělesa, podmínky zkoušky, kritéria pro hodnocení shody
Tvrdoměrné metody
Přehled tvrdoměrných metod
Podle způsobu vyvození síly dělíme tvrdoměrné metody na statické, užívané
nejčastěji v laboratořích a dynamické používané velmi často i na konstrukcích.
Tvrdost materiálů zjišťujeme těmito metodami:
• vrypovými,
• vtiskovými,
• vnikacími,
• odrazovými,
• a dalšími.
4.1.1 Vrypová metoda
Je porovnávací metodou určování tvrdosti vrypem jednoho materiálu do druhého.
Takto vznikla stupnice tvrdosti podle Mohse: 1. mastek, 2. sůl kamenná
(sádrovec), 3. vápenec, 4. kazivec, 5. apatit, 6. živec, 7. křemen, 8. topas, 9.
korund, 10. diamant.
4.1.2 Vtiskové metody
Nejčastěji se jimi určuje velikost vtisku vytvořeného ve zkoušeném materiálu
zatlačením předepsaného vnikajícího tělíska určenou silou zkušebního zařízení.
• tvrdost podle Brinella (HB),
• tvrdost kladívkem Poldi,
4.1.3 Vnikací metody
Tyto metody jsou založeny na vniknutí tvrdého tělesa do měkčího materiálu,
např. betonu, malty, dřeva opakovanými rázy. Měří se buď hloubka vniku špičáku
zaraženého předepsaným počtem úderů, nebo naopak počet úderů potřebný
na vnik špičáku do předepsané hloubky.
Zkoušení betonu tvrdoměrnými metodami
Tvrdoměrné metody zkoušení betonu jsou v současné době nejvíce používanými
nedestruktivními metodami (NDT metody). Mají však určitá omezení:
• zkouší se jen povrchová vrstva betonu,
• zkouší se vlastnosti betonu, např. tvrdost, pružnost, lokální porušení, o kterých
se předpokládá, že jsou v těsném korelačním vztahu ke sledované
vlastnosti, např. pevnosti v tlaku nebo modulu pružnosti,
• přesností případně spolehlivostí výsledků, které jsou závislé na přesnosti
měření a velikosti chyb,
• četností zkušebních míst, které při zvolené pravděpodobnosti nesou riziko
omylu,
• přístupností povrchu konstrukce, vlhkostním stavem betonu, jeho stářím,
stejnoměrností apod.
- 21 (48) -
Společné zásady pro provádění a vyhodnocování tvrdoměrných
metod na betonu
Je třeba se řídit příslušnými ustanoveními ČSN. Předpisy, které jsou společné pro jednotlivé normalizovanémetody jsou uvedeny v ČSN.Jedním ze základních pravidel je závaznost zkoušek. Hodnocení pevností betonu v tlaku, které se provádí pouze podle obecného
kalibračního vztahu, dává hodnoty pouze informativní, tj. s nezaručenou přesností.
Objektivní výsledky lze dosáhnout upřesněnými zkouškami, které se
dosáhnou:
a) vyhodnocením podle určujícího kalibračního vztahu vypracovaného pro
daný beton (složení, stáří, ošetření), nebo
b) odvozením součinitele α, stanoveného pro upřesnění obecného příp. směrného
kalibračního vztahu.
Definice
Obecný kalibrační vztah je uveden v příslušné ČSN dané zkušební metody.
Směrný kalibrační vztah je vypracován pro ty betony, které se obvykle používají
pro sledovanou vlastnost a zvolenou technologii. Pro jeho odvození zpravidla
stačí vyzkoušení nejméně 100 zkušebních těles.
Určující kalibrační vztah slouží pro stanovení upřesněných hodnot vlastnosti
daného betonu, např. pevnosti v tlaku, určitého druhu. Je buď úzký pro rozsah
pevností v rámci jedné třídy betonu, nebo široký pro rozsah pevností dvou
nebo více tříd betonů zhotovených stejnou technologií výroby ze stejných složek.
Upřesnění obecného nebo směrného kalibračního vztahu lze provést vynásobením
hodnoty vlastnosti určené z kalibračního vztahu součinitelem α. Součinitel
Zkušební tělesa odebraná z konstrukcí mohou mít tvar krychle o hraně 150
mm, válce ∅ 150 mm o výšce 150 mm nebo hranolů 100 x 100 x 300 (400)
mm. Podle objemu konstrukce se odeberou 3 vzorkydo 10 m3 betonu, 6 vzorků do 50 m3 betonu a 9 ks nad 50 m3 betonu.V případě, že se konstrukce nejdříve odzkouší nedestruktivní metodou, lze vyjmout pouze 3 ks zkušebních těles z místa s nejmenší, největší a průměrnou
pevností. Vyjmutá zkušební tělesa se nedestruktivně zkouší na dvou protilehlých
stranách, a posléze se stanoví jejich pevnost v tlaku v lise.
Zkušební místo je místo na povrchu betonu zkušebního tělesa nebo konstrukce,
na kterém se provede takový počet měření, ze kterého lze odvodit jednu hodnotu
ukazatele vlastnosti betonu. Zkušební místa se volí tak, aby reprezentovala
zkoušený beton.
Metoda odrazová, Schmidtovy tvrdoměry typ N, L, M, PM a P
4.1.4 Odrazové metody
Jsou založeny na pružném odrazu standardního tělesa padajícího z určené výšky
nebo vrženého jistou energií od povrchu zkoušeného materiálu.
• měření tvrdosti kovů dle Shora,
• měření tvrdosti betonů, malt a cihel Schmidtovými sklerometry
4.2.4 Metoda Schmidtových tvrdoměrů
Schmidtovy tvrdoměry se dělí podle vyvozené energie:
typ N - s energií 2,25 J,
typ L - s energií 0,75 J,
typ M - s energií 30,00 J.
Systémy mechanismů všech tvrdoměrů jsou stejné. Jsou to pružinové tvrdoměry
skládající se z razníku, beranu, pružin a vlečného ukazatele s měřítkem. Při
zatlačení razníku a uvolnění závěsu beran dopadne na razník, odrazí se a posune
vlečný ukazatel na měřítku do místa, které je hodnotou velikosti odrazu.
Velikost odrazu je závislá na poloze tvrdoměru. Základní poloha tvrdoměru je
vodorovná..
Špičákové metody
Metoda popsána v ČSN 73 1373; vlhkost betonu při zkoušce - Beton přirozeně vlhký, vlhký nasycený vodou, výjimečně i suchý; krychelná pevnost betonu musí být v rozmezí 3 až 30, a minimální tloušťka zkoušené vrstvy betonu 100
Druhy kalibračních vztahů
Obecný kalibrační vztah je uveden v příslušné ČSN dané zkušební metody.
Směrný kalibrační vztah je vypracován pro ty betony, které se obvykle používají
pro sledovanou vlastnost a zvolenou technologii. Pro jeho odvození zpravidla
stačí vyzkoušení nejméně 100 zkušebních těles.
Určující kalibrační vztah slouží pro stanovení upřesněných hodnot vlastnosti
daného betonu, např. pevnosti v tlaku, určitého druhu. Je buď úzký pro rozsah
pevností v rámci jedné třídy betonu, nebo široký pro rozsah pevností dvou
nebo více tříd betonů zhotovených stejnou technologií výroby ze stejných složek.
Tvrdoměrné zkoušky oceli, dřeva
Tvrdoměrné zkoušky oceli
Tvrdost ocelí se zjišťuje nejčastěji vtiskovými metodami, statickým nebo dynamickým
účinkem zatížení.
4.3.1 Tvrdost podle Brinella HB
Metoda je vhodná pro všechny kovové materiály větší tloušťky s výjimkou
velmi tvrdých slitin. Tvrdost HB je dána vztahem mezi silou F, kterou se do
povrchu zkoušeného materiálu vtlačuje kalená ocelová kulička HBS nebo kulička
z tvrdokovu HBW o průměru D a povrchem trvalého vtisku, jehož průměr
d se po odlehčení změří
4.3.2 Tvrdost podle Vickerse HV
Tvrdost HV je určena poměrem vhodně voleného zatížení F na čtyřboký diamantový
jehlan se čtvercovou základnou a vrcholovým úhlem 1360 a povrchem
vtisku. Po odlehčení se změří obě úhlopříčky vtisku u1 a u2 a vypočte se průměr
u.
4.3.3 Tvrdost podle Rockwella
Podstata zkoušky spočívá v zatlačení ocelové kuličky nebo diamantového kužele
do povrchu zkoušeného materiálu předepsaným zatížením předběžným a
přídavným. Po odtížení se změní hloubka vtisku e vnikajícího tělesa
4.3.4 Zkouška tvrdosti metodou POLDI
Zkouška je vhodná k rychlému posouzení jakosti zejména zabudovaných materiálů
v konstrukcích. Není však normována. Při zkoušce porovnáváme průměr
vtisku ve srovnávací tyčince o známé tvrdosti s průměrem vtisku v materiálu
zkoušené tvrdosti
4.4 Tvrdoměrné metody zkoušení dřeva
Tvrdost dřeva se stanoví zkouškou podle Janky, případně použitím přístroje
Pilodyn firmy Proceq a dalšími.
4.4.1 Statická tvrdost dřeva podle Janky
Zkouška slouží k roztřídění dřevěných materiálů
a stanovení jejich tvrdosti. Podstata zkoušky spočívá
v působení statického zatížení na ocelovou
kuličku o průměru D = 11,28 mm zasazenou do
kovového válečku.
NDT zkoušení pevnosti cihelného zdiva
Tvrdoměrnou metodou využívající Schmidtova sklerometru typu LB (přístroj
se speciálním razníkem pro keramické materiály) lze určit hodnoty odrazu razníku
při zkoušení cihel zabudovaných ve stavbě, příp. cihel upevněných v lise.
Podle metodiky dle ČSN 73 1373 se provede obroušení povrchové vrstvy
zkoušené cihly a provede se příslušné stanovení odrazu. Vyloučí se neplatná
měření a podle některého z vhodných kalibračních vztahů se určí pevnost cihly
Rc v tlaku s nezaručenou přesností.
Rc = 9,129 + 0,3101LB
kde LB je průměrná hodnota odrazu získaná z deseti měření Schmidtovým
sklerometrem LB, přičemž za platné měření se považují pouze ty hodnoty, které
se neliší od průměrné hodnoty deseti měření o více než 28 %.
Radiografie
Rentgeny, popis činnosti, schéma monobloku
Rentgeny jsou zařízení vyvolávající přerušovanou emisi, elektrická energie přeměňuje v rentgenové záření. Rentgenky, což jsou skleněné vakuované trubice se zabudovanou anodou a katodou. Katoda po zapojení žhavícího zdroje emituje elektrony, které jsou vlivem vysokého elektrického napětí mezi anodou a katodou rentgenky urychlovány směrem k anodě. Po dopadu na anodu se kinetická energie elektronů mění na jiné formy energie -
Teplo(99%) a energii rentgenového záření(1%). Rentgenové záření je v podstatě elektromagnetické spojité záření o velmi krátké vlnové délce v rozsahu 10–11 až 10–7 m.
Zdroje s přerušovanou emisí záření umožňují volit optimální energii záření v závislosti na geometrii zkoumané konstrukce a tloušťce prozařovaného materiálu. Jejich velkou výhodou je bezpečnost, neboť po jejich vypnutí přestávají být zdroji ionizujícího záření.
Rentgenové filmy, zesilovací fólie
K registraci obrazu zkoušeného materiálu se v radiografii nejčastěji používají
speciální radiografické filmy umístěné ve světlotěsné kazetě.
4.2.1 Radiografický film
Citlivá vrstva radiografického filmu je připojena vrstvou pojidla na podložku z
polyesteru. Na citlivou vrstvu (emulzi halogenidu stříbra) je ještě nanesena ochranná želatinová vrstva. Pouze 1% záření procházejícího filmem reaguje s citlivou vrstvou a podílí se na vytváření latentního obrazu. Proto se používá s výhodou pro radiografii
oboustranně polévaných filmů, čímž se dosáhne dvakrát vyššího zčernání.
Požadované vlastnosti na citlivé vrstvy jsou:
• jemnozrnnost
• vysoká citlivost
• strmá gradace
• nezávadnost materiálu
• trvanlivost
Formáty filmů pro radiografii jsou normalizovány - nejběžnější formát filmu
při radiografické kontrole stavebních konstrukcí je však 300 mm x 400 mm.
4.2.2 Charakteristika radiografického filmu
Jednou z nejdůležitějších vlastností filmu je průhlednost, pro kterou byla definována
opacita o jako poměr intenzity světla dopadajícího i0 k intenzitě
světla prošlého i.
Optická hustota D (zčernání) je definována jako logaritmus opacity
Závislost optické hustoty D na ozařovací hodnotě L je tak zvaná charakteristická
křivka (charakteristika filmu). Gradace radiografického filmu -je dána strmostí charakteristické křivky v oblasti správné expozice. Na strmosti křivky závisí rovněž
citlivost filmu.
Expoziční šíře - je interval mezi ozařovacími hodnotami okrajových bodů oboru
správné expozice.
Objektivní kontrast - je rozdíl zčernání dvou sousedních míst radiogramu,
změřený denzitometrem.
Subjektivní kontrast - je vjem, vyvolaný pozorováním zčernání dvou sousedních
míst radiogramu.
4.2.3 Negativní vyvolávací proces
Interakce záření prošlého snímkovaným objektivem s citlivou vrstvou radiografického
filmu způsobuje vznik latentního obrazu. Úkolem negativního procesu
je zviditelnění tohoto obrazu a jeho ustálení. Negativní proces se skládá z vyvolání, mezipraní, ustálení, vypírání a sušení filmu.
Vyvolávací automaty
V posledních letech se stále častěji používají vyvolávací automaty na radiografické
filmy. Jejich použitím se značně zkracuje proces zpracování filmu (z 50
minut při ručním vyvolávání na 7 až 14 minut).
4.2.4 Zesilovací fólie
K zvýšení účinků rentgenového záření na citlivou vrstvu radiografického filmu
se používá zesilovacích fólií. Umísťují se do kazety tak, že jsou těsně přiloženy
z obou stran k filmu.
a) Kovové zesilovací fólie
Zesilovací účinek kovových fólií je založen na fotoelektrickém jevu . Rentgenové
záření dopadající na kovovou fólii, uděluje volným elektronům
v kovových krystalech fólie energii potřebnou na překonání potenciálové bariery
při povrchu kovu. V porovnání s fluorescenčními fóliemi je ostrost kresby značně vyšší.
Nejčastěji používaným materiálem kovových fólií je olovo, cín nebo měď.
b) Fluorescenční fólie
Rentgenové fluorescenční zesilovací fólie jsou tenké desky, které slouží k zesílení účinků rentgenového záření na radiografický film. Podstatnou částí fólie je vrstva luminoforu, nanesená na papírovou
podložku nebo podložku z plastu, která má za úkol transformovat rentgenové
záření ( krátkovlnné elektromagnetické záření) na viditelné světlo
Z používaných luminoforů je nejvhodnější wolframan vápenatý (CaWO4), na jehož záření (modrofialové světlo) jsou fotografické emulze nejcitlivější.
Zesilovací schopnost a ostrost kresby jsou veličiny nepřímo úměrné. To znamená,
že ostrost kresby bude tím menší, čím více bude fólie obsahovat luminoforu
nebo čím hrubší bude zrno luminoforu (zesilovací účinek však bude vyšší).
c) Fluorometalická fólie
V poslední době se začínají stále častěji používat fluorometalické fólie, které slučují přednosti fluorescenčních a kovových fólií. Fluorometalické fólie se skládají z pružné podložky, na kterou je nanesena nejdříve tuhá olověná fólie, a pak vrstva luminoforů V poslední době seobjevily fólie s kovem homogenně rozptýleným v luminoforu.
Radiografická kontrola železobetonových konstrukcí
Volba míst radiografické kontroly
Volba zdroje záření
Ve většině případů se při radiografické kontrole železobetonových konstrukcí používá jako zdroje záření gamazářič kobalt Co 60, který je umístěn v defektoskopickém krytu. Pouze při snímkování, kdy je požadována vysoká kvalita radiogramů, je výhodné použít rentgeny. Kruhové či lineární urychlovače se používají v případech, kdy je nutno prozařovat betonové konstrukce o velké tloušťce.
Geometrie prozařování
Podle typu prozařované konstrukce je nutno volit ohnisko pro umístění zářiče a
místo pro umístění radiografického filmu.
a) Trámová konstrukce
U trámových konstrukcí se přesné uložení a profil výztuže stanoví stereoskopickým
snímkováním kontrolovaných průřezů postupně ze dvou ohnisek, vzájemně vzdálených přibližně 200mm.
b) Desková konstrukce
U železobetonových stropních desek o tloušťce 100 až 200 mm postupujeme tak, že podlahu na desce odstraníme alespoň v obdélníku 800 x 600 mm. Na tuto plochu, označenou olověnými značkami rozmístíme čtyři radiografické filmy v kazetách. Pod deskou umístíme ohnisko zářiče. Po zhotovení základního snímku posuneme zářič alespoň o 200 mm a při ponechaných olověných značkách pořídíme druhý snímek na vyměněnou čtveřici filmů.
U železobetonových desek tlustých 300 až 350 mm lze výztuž snímkovat přiložením
radiografických filmů na líc desky, přičemž zářič je umístěn na povrchu konstrukce.
Při větších tloušťkách deskových konstrukcí se zářič umisťuje do otvorů vyvrtaných
do líce konstrukce ze stejné strany jak jsou umístěny filmy.
4.3.4 Vyhodnocení radiografických zkoušek
Volba míst radiografické kontroly na konstrukci
Výztuž se kontroluje v místech, kde na konstrukci působí největší ohybové momenty nebo posouvající síly. U prostých trámových konstrukcí se proto kontroluje pouze dolní tahová výztuž uprostřed rozpětí a smyková výztuž u podpory. U spojitých trámových konstrukcí se mimoto ještě zjišťuje horní tahová výztuž nad podporou.
U deskových konstrukcí se opět zjišťuje dolní tahová výztuž uprostřed rozpětí a na základě úbytku dolní tahové výztuže u podpory se usuzuje na množství smykové výztuže. U spojitých deskových konstrukcí se kontroluje také horní tahová výztuž nad podporou.
U spřažených konstrukcí se zpravidla kontroluje pouze výztuž v železobetonové desce a ověřují se spřahovací prvky.
Princip vyhodnocení prostorového uspořádání výztuže, určení polohy, a průměru
Při vyhodnocení radiogramů je nutné přihlížet ke zkreslení, které vyplývá
z centrální projekce při zhotovení snímků prozařováním ze zdroje o velmi malém
rozměru na dvourozměrný filmový materiál. Na základě získaného plošného
záznamu je třeba provést zpětný proces jeho převedení do prostorné představy.
Přitom je nutné vycházet z údajů o technickém provedení snímků a o
známém materiálovém složení prozařovaného předmětu.
Nejčastěji se rozložení výztuže v průřezu zjišťuje graficky vynesením geometrie,
při které byl profil snímkován, na papír. U menších průřezů se volí měřítko
1 : 1, u větších průřezů se volí měřítko 1 : 2. Na vyneseném profilu se vyznačí
fixační bod a od něj se začnou na obě strany vynášet stopy výztuže, zjištěné z
radiografických filmů. Vynesené stopy výztuže se pospojují s ohnisky a na
průsečících přísl. spojnic dostáváme polohu a profil kontrol. výztuže.
Radiometrie
Druhy záření, interakce fotonů gama a neutronů s látkou
Záření, které vydávají přirozené i umělé radioaktivní prvky, se označuje jako
záření ionizující(je schopné vyvolávat v látce volné náboje). Má povahu
buď látkovou (korpuskulární), nebo polní (je elektromagnetickým vlněním).
Rozeznávají se tři charakteristické druhy
záření (obr. 2.1):
• záření alfa(α) - je záření látkové. Tvoří ho jádra hélia 4He2, které
prudce vyletují z jader mnohých radioaktivních prvků. Z jader prvků jsou
přitom odnášeny 4 nukleony z toho dva kladné náboje - protony. Prvek,
z něhož vychází záření alfa, přechází proto v prvek s nukleonovým číslem
A-4 a protonovým číslem Z-2.
• záření beta (β) - je také záření látkové. Je tvořeno proudem velmi rychlých záporných elektronů, které vyletují z jader radioaktivních prvků. Tyto p