Úvod do studia jazyka - J. Černý

eprve tehdy, když příslušná společenství zanik nou a přestane se jimi mluvit.
Změnám jsou vystaveny všechny složky jazyka bez výjimky, i když se všechny nevyvíjejí stejným tempem. Nejpronikavějším změnám je vystavena slovní zásoba, o poznání pomalejší jsou změny fonetické (zvuková stránka jazyka) a velmi pozvolna se vyvíjí gramatika. V dalších částech budeme vývoj těchto tří základních složek jazyka stručně charakterizovat.
1.22 Fonetické změny
Změny, k nimž dochází ve zvukové podobě jazyka, jsou v rámci několika generací sotva postřehnutelné; máme-li však k dispozici údaje z delšího obdo bí (několika staletí), snadno zjistíme, že se zvuková podoba jazyka v průběhu takového období výrazně změnila. Na obr. 4 je porovnáno několik latinských výrazů obsahujících skupinu souhlásek -kt- (v latině psáno -ct-) s příslušnými výrazy několika románských jazyků.

1.22 Fonetické zmĚny
Porovnáním těchto výrazů i laik bez předběžného lingvistického školení může dospět k těmto závěrům: a) latinské souhláskové skupině -kt- odpovídá (přinejmenším v těchto několika příkladech) v italštině -tt-, v rumunštině -pt-, atd.; b) výrazy v každém z uvedených jazyků jsou si jinak do značné míry podobné.

Obr. 4: Vývoj latinské skupiny souhlásek -kt- do románských jazyků
Srovnávací a historická gramatika 19. století se s podobným laickým závěrem nespokojila. Systematickým porovnáváním nejrůznějších jazyků - klasických i živých - došli její představitelé, stručně řečeno, k těmto zásadním poznatkům: a) zpracovali podrobný přehled fonetických změn, které je mož né ve vývoji jazyků prokázat; b) dokázali, že jestliže skupina jazyků vykazuje značnou míru podobnosti (objasnění fonetických změn takovou podobnost pomáhá dokázat), pak jde nepochybně o jazyky příbuzné, tj. takové, které se vyvinuly z nějakého společného prajazyka.
Genetickou klasifikací jazyků, která na základě těchto poznatků vznikla, se budeme zabývat později (viz 1.42). Zde se stručně zmíníme o fonetických změnách. Je jich několik desítek, ale protože nám jde spíše o pochopení jejich mechanismu než o jejich úplný výčet, věnujeme se zde podrobněji pou ze třem, které však patří k nejčastějším a nejdůležitějším. Jsou to: asimilace, metateze a redukce.
Asimilace (česky spodoba) patří mezi nejrozšířenější změny a objevuje se patrně u všech jazyků; je způsobena ekonomickými faktory, konkrétně tendencí mluvčího usnadnit si výslovnost, zejména tím, že jednu ze dvou sousedních nebo blízkých hlásek změní tak, aby se její výslovnost přiblížila druhé.
Příklady:
1. Pokud se ve skupině souhlásek vyskytnou vedle sebe znělé a neznělé (o znělosti viz 2.1), mluvčí vysloví všechny buď jako znělé, nebo jako nezně lé; v českém slově prosba vedle sebe stojí neznělé [s] a znělé [b], běžně se vyslovuje /prozba/; jde o tzv. regresivní asimilaci: předcházející hláska se připodobňuje k následující.


Úvod do studia jazyka
2. U výrazu na shledanou je podobná situace: neznělé [s] přechází před znělým [h]; v moravských dialektech se vesměs uplatňuje regresivní asimila ce /nazhledanou/, v českých naopak asimilace progresivní /naschledanou/; v obou případech se ovšem jedná v podstatě o týž jev, totiž o řešení obtížné výslovnosti neznělé a znělé souhlásky v těsném sousedství připodobněním (asimilací) jedné z nich ke druhé. Podobným příkladem je české kdo (vy slovuje se „gdo", tj. uplatňuje se regresivní asimilace). U složeného Čes. výra zu leckdo asimilace zasahuje i předcházející c (výslovnost „ledzgdo").
3. Také hlásky, které se značně liší místem artikulace (viz 2.15), se často asimilují. Tak např. /n/ se běžně artikuluje přimknutím špičky jazyka k dás ním horních řezáků, avšak pokud se vyskytne v postavení před [k] nebo [g], jako např. ve slovech banka, Anglie, posunuje se místo artikulace na měkké patro, lat. velum, právě proto, že [k] a /g/ jsou hlásky velární; hláska [n] se tedy v této pozici artikuluje rovněž jako velární proto, aby se tím usnadnila výslovnost celé skupiny hlásek.
4. Změny, které mají zpočátku charakter improvizace, mohou často pře
jít do systému jazyka (stát se jeho trvalou součástí); tak např. italské -tt- na
místě latinského -kt- (viz obr. 4) není nic jiného než dokonalá (úplná) asimi
lace dvou hlásek s rozdílným místem artikulace, která se stala součástí mo
derní italštiny.
5. V některých případech se asimilují i vzdálenější, ne pouze sousední
hlásky. Typickým příkladem jsou jazyky aglutinační (viz 1.44), jako je ma
ďarština, finština, turečtina a další jazyky, v nichž existuje tzv. vokalická (sa
mohlásková) harmonie; samohláska v koncovce slova je ovlivněna poslední
samohláskou jeho kořenu; tak např. koncovka plurálu v turečtině je buď -ler
nebo -lar, podle toho, zda v kořenu slova je přední, nebo zadní samohláska
(ev - dům, evler - domy; ok - střela, oklar - střely). U vokalické harmonie
patrně není asimilace způsobena ekonomií (usnadněním výslovnosti), ale spíše
snahou o libozvučnost.
Také metateze (přesmyk) patří k častým fonetickým změnám: hlásky nebo celé slabiky si přehodí místo; důvodem bývá usnadnit si výslovnost; poměrně často se v přesmykování vyskytují hlásky [r] a [1J. Příklady:
1. V hovorové češtině jsou poměrně časté např. tvary žlička, levorver, verlyba, cerel, pernamentka (místo správných tvarů lžička, revolver, velryba, celer, permanentka).

1.22 Fonetické změny
2. Metatezí se vysvětlí některé rozdíly mezi jazyky, jako např.: litev. kepu \ x Čes. peku (moderní peču); pol. pokrzywa x Čes. kopřiva; fr. fromage x it. formaggio (sýr, odvozeno od slovesa formare); atd.
3. Z indoevropského kořenu mig-pocházejí tvary: řec. omichle, pol. mgla, Čes. mlha, slov. hmľ a; polština zachovala posloupnost všech tří konsonantů; v češtině došlo k metatezi druhého konsonantů s třetím, ve slovenštině k metatezi prvního s druhým, v obou jazycích také ke změně [g] na [h].
Redukce je vůbec nejrozšířenější fonetická změna; její zásluhou se po jistém čase podstatně mění nejen zvuková podoba jazyka, ale někdy jsou tím způsobeny i změny v jiných jazykových rovinách, např. v gramatice (viz 1.23). Může být částečná (oslabení hlásky) nebo úplná (hláska zcela zanikne). K redukci dochází v průběhu jazykového vývoje zejména na konci slov, vel mi často i v slabice následující po přízvuku, ale v zásadě se může redukovat kterákoli hláska v libovolném místě.
Příklady:
1. Z praslovanského dbm> a dbrnsh („den" a „tento den", viz rus. segod-nja, sejčas) vzniklo Čes. den a dnes; jery v poslední a třetí slabice od konce zanikly (úplná redukce); původně dvojslabičné i trojslabičné slovo se reduko valo na jednu slabiku.
2. Z latinských tvarů calidus (teplý), augustus (srpen) vznikly v italštině tvary caldo, agosto, ve francouzštině chaud (čti: šó), aoiít (čti: u); v obou jazycích zanikla koncová souhláska; v italštině u slova caldo zanikla dále samohláska po přízvuku a tím i jedna slabika; ve francouzštině se obě trojsla- bičná slova redukovala na jedinou slabiku, původní augustus (osm hlásek) dokonce na jedinou hlásku; vedle redukce se na těchto výsledných tvarech ovšem podílely i další hláskové (fonetické) změny, např. u tvaru cňaud pala-talizace [k] > [š], tj. změna místa artikulace z měkkého na tvrdé patro - pala-
tum.
3. Na základě redukce vznikly angl. sign a fr. signe (z lat. signum), sp. a it. don (z lat. dominus) a tisíce dalších výrazů v nejrůznějších jazycích.
4. U flexivních jazyků, v nichž je koncovka podstatných jmen a sloves nositelem gramatických kategorií, měla její úplná redukce za následek změ ny v plánu gramatickém (viz 1.23) a často i důsledky pro typologickou klasi fikaci příslušného jazyka (viz 1.44).
Uvedené tři fonetické změny nám posloužily jako ilustrace možných hlás kových změn; další uvedeme jen heslovitě:
ÚVOD DQ STUDIA JAZYKA

1.22 Fonetické změny

- disimilace je rozrůznění dvou původně stejných hlásek, tedy opak mno
hem běžnější asimilace (např. lat. arbor> š p. árbol);
- palatalizace (změkčování) je přesouvání místa artikulace na tvrdé pat
ro (palatum), nejčastěji vlivem okolních hlásek; termín „změkčování" se uží
vá vzhledem k výslednému akustickému dojmu (např. [d] > [d' ): rod x rodi
na); palatalizace je velmi rozšířená např. v ruštině a polštině;
- depalatalizace (opak palatalizace, méně častá);
- posunutí hlásek (něm. Lautverschiebung) je zvláštní termín pro jev, k němuž došlo ve všech germánských jazycích; (posunutí p,t,k>f,h (lat. canis x něm. Hund) a posunutí b, d, g>p, t, k (lat. decem, š p. diez, i Čes. deset x angl. ten);
- přehláska (něm. Umlaut)je změna zadní samohlásky na přední vlivem
okolí (např. duša > duše, kde změnu způsobilo palatální měkké [š); často se
vyskytuje v němčině (a, o, u > ä, ö, ü; např. sg. Gast x pl. Gäste, kde byla
přehláska způsobena samohláskou (i) staršího tvaru pl. gasti; v tomto přípa
dě - i ve většině ostatních v němčině - se jedná v podstatě o dálkovou regresiv
ní asimilaci nebo také o určitý druh vokalické harmonie);
- epenteze je vkládání nové hlásky uprostřed slova (např. Čes. země, pol. ziemia x rus. zemlja; lat. camera > fr. chambre; lat. hominem > šp. hombre, apod.;
- proteze je vkládání nové hlásky na začátku slova (např. lat. est x pol. a Čes. jest, po redukci v současné češ. je; v hovorové češtině okno, oba > vokno, voba; lat. scholam > š p. escuela, port. escola, maď. iskola);
- sonorizace je změna neznělé hlásky na znělou (např. lat. vita, status, focus > šp. vida, estado, fuego;
- monoftongizace je změna dvojhlásky (např. ai, ei, ou, i a, ie, uo, apod.)
na jedinou hlásku, v zásadě tedy jistý druh redukce (např. staročeské dietě,
potěšenie > dítě, potěšení; lat. auscultare „poslouchat" > ital. ascoltare, š p.
escuchar, viz též angl. a fr. slova latinského nebo řeckého původu začínající
diftongem au-, jako angl. auscultation, automatic, autonomy, author a ob
dobné tvary francouzské, kde se sice dvojhláska dochovala v pravopise, avšak
v mluveném jazyce se už dávno monoftongizovala na výsledné [o);
- diftongizace je změna hlásky v dvojhlásku, tedy opak monoftongizace
(např. staročeské kúsek, múdrý > kousek, moudrý, lat. centum, schola, focus,
platea, nocte > š p. ciento, escuela, fuego, it. fuoco, piazza, rum. noapte,
- haplologie je vypuštění jedné z dvou po sobě následujících slabik, které
zní buď stejně nebo velmi podobně; vyskytuje se zejména na švu složených
slov (např. mineralo(io)gie);


- kontrakce je stahování dvou zpravidla jednoslabičných gramatických | slov do jednoho zkráceného tvaru (např. něm. in dem > im; fr. de le > du; it. in la > nella; port. de o > do, em a> na; em este > neste;
- vázání (fr. liaison); některé jazyky mají tendenci oddělovat v proudu řeči jednotlivá slova (např. přízvukem a tzv. rázem na začátku, jako čeština) nebo dvě sousední samohlásky v různých slabikách (např. hiátem, viz Čes. do okna, případně vložením dalši hlásky, viz do vokna); u jiných, jako je fran couzština nebo portugalština, je naopak běžné vázání sousedních slov do větších nepřerušovaných celků (např. fr. mes amis - čti: /mézami/; port. as outras-čti: /azótraš/, os olhos -čti: /uzóľuš/.
Za zmínku zde stojí také analogie; je to tendence odstraňovat gramatic ké nepravidelnosti, jistá obdoba asimilace na úrovni morfologie; nepatří tedy mezi fonetické změny, ale projevuje se přirozeně i změnami hláskovými; zde nám slouží k ilustraci toho, jak se změny v plánu gramatickém projevují i na úrovni zvukové (fonetické) podoby jazyka (např.: místo původních tvarů peku, pečeš, peče..., které vznikly normálním hláskovým vývojem, došlo analogic ky ke změně na peču, pečeš, peče...).
Z tohoto stručného výčtu je snad zřejmé, že fonetické změny jsou ve svém souhrnu mimořádně rozšířené. Hláskový vývoj je schopen změnit jazyk v průběhu několika staletí do té míry, že na první pohled lze někdy sotva nalézt mezi výchozím a výsledným tvarem nějakou souvislost. To mimo jiné působí značné těžkosti při genetické klasifikaci jazyků (viz 1.42 a 1.43).
Podrobnější popis fonetických změn je možno najít např. u Erharta (1962, 1973), Hály (1975) a Čermáka (1994).
1.23 VÝVOJ GRAMATIKY
Také gramatika každého živého přirozeného jazyka se vyvíjí, avšak změ ny jsou tak pomalé, že jsou patrné až v delším časovém úseku (několika sta letí).
Jestliže změny fonetické se projevují na všech slovních druzích bez vý jimky, pak vývoj gramatický lze pozorovat především na substantivech a slovesech.
Porovnáme-li český tvar četl jsem s obdobn�