Úvod do studia jazyka - J. Černý

ích životních funkcích a po třebách (jídlo, nebezpečí, zachování rodu apod.). U šimpanzů bylo zaregis trováno okolo dvaceti různých akustických signálů, které představuji jeden z takových základních dorozumívacích systémů.
U člověka existuje kromě přirozeného jazyka značné množství různých jiných dorozumívacích prostředků vizuálních a akustických. Tak např. na mezinárodních letištích najdeme celou řadu vizuálních znaků, které zcela jasně cosi označují (např. schodiště, výtah, restauraci nebo občerstvení, odle ty, celní prostor, úschovnu zavazadel, toalety, čekárnu pro matky s dětmi, zákaz kouření, východ do města, k parkovišti, k stanici autobusů nebo metra, atd.). Jednotlivé značky jsou voleny tak, aby byly srozumitelné všem cestují cím bez ohledu na jejich mateřský jazyk nebo znalost jiných jazyků.
Z dalšich vizuálních dorozumívacích prostředků člověka uveďme ales poň systém dopravních značek, z akustických alespoň kostelní zvony nebo hodiny oznamující čas a sirény ohlašující začátek a konec pracovní doby, případně nebezpečí (podle situace: nálet, povodeň, apod.). Zdaleka nejrozvi nutějším dorozumívacím systémem je ovšem přirozený jazyk; od ostatních se liší jednak nesrovnatelně bohatším inventářem znaků (slov), jednak i je jich strukturou (specifickým rysem lidské řeči je tzv. dvojí artikulace: výpo věď se dá rozdělit do slov a slova dále do hlásek) a možnostmi jejich kombi nací (do vět).
Obecně se dorozumívacími prostředky a jejich používáním zabývá teorie komunikace. Ta nabízí toto obecné schéma komunikačního procesu: ve zdroji informace se její obsah kóduje podle pravidel příslušného kódu a v takto
UVOD DO STUDIA JAZYKA

1.12 Základní funkce dorozumívací (sdělovací)

j zakódované podobě pak přechází ve formě signálů (fyzická substance + ener gie) určitým kanálem (cestou) směrem od zdroje k příjemci, kde se pak dekó duje (za signály fyzikální povahy se zpětně dosazuje původní význam). Těm to obecným pojmům a termínům odpovídají u různých dorozumívacích sys témů různé konkrétní pojmy. V případě přirozených jazyků jsou to např. pojmy a termíny uvedené na obr. 1.
Obecně: zdroj kód signál kanál příjemce
Mluvený jazyk mluvčí jazyk hlásky ovzduší posluchač
Psaný jazyk pisatel jazyk písmena papír čtenář
Obr. 1: Schéma komunikačního procesu Ponecháme zatím stranou rozdíl mezi mluvenou a psanou podobou jazy ka. V obou případech má klíčové postavení právě pojem a termín jazyk, tj. kód, který na jedné straně slouží mluvčímu (případně pisateli) k dosazování určitých znaků (slov) za určité významy a na druhé straně umožňuje poslu chači (nebo čtenáři), pokud stejný kód (jazyk) ovládá, dosadit si za tyto zna ky zpětně příslušné významy.
1. 1 2 Základní funkce dorozumívací (sdělovací) K tomu, aby jazyk mohl plnit funkci dorozumívacího prostředku, je ne zbytné splnit celou řadu podmínek. Nutným předpokladem je především to, aby mluvčí i posluchač ovládali stejný jazyk (kód), protože různé jazyky kó dují jeden a týž obsah různým způsobem, tj. dosazují za týž obsah (význam) různá slova (věty), jak je to znázorněno na obr. 2.
V případě, že mluvčí a posluchač ovládají týž jazyk, je proces dorozumí vání možný, avšak i za tohoto předpokladu se jedná o velmi složitou činnost, kterou lze stručně popsat asi takto:
a) mluvčí si musí ujasnit obsah svého sdělení (tzv. sémantickou bázi či globální obsah) a pak ho nějakým způsobem verbalizovat, tj. zakódovat ho převedenín na konkrétní slova daného jazyka; k tomu je nezbytná spolehlivá práce centrálního nervového systému, smyslových orgánů, tzv. mluvidel, bez chybná nervosvalová koordinace (do procesu mluvení jsou zapojeny stovky svalů) a celá řada prvků inteligence, jako je např. schopnost abstrakce, synté zy, rozhodování, atd.;
b) úloha posluchače je značně odlišná a patrně ještě složitější; vedle bez chybné práce centrálního nervového systému a smyslových orgánů (zvláště sluchu) vyžaduje především dobrou schopnost analýzy, intuice a rozhodová-

ní; posluchač v každém okamžiku odhaduje další část výpovědi a své odhady neustále koriguje; řídí se při tom svými globálními znalostmi o světě vůbec a o příslušném tématu zvlášť; jeho cílem je dosadit si za přijímané zvuky pří slušný význam, tj. rekonstruovat globální obsah, sémantickou bázi nebo pro stě informaci, kterou mu mluvčí chtěl pomocí příslušného jazykového kódu sdělit; pokud se mu to nepodaří nebo má o výsledku určité pochybnosti, může se v další fázi pokusit získat doplňující informace pomocí otázek apod.

Příklad jednoduché věty v češtině a v dalších deseti jazycích: dva slovanské, dva germánské, tři románské, dva východoasijské a jeden indiánský (Tlapanekové žijí v jižní části Sierra Madre v mexickém státě Guerrero). Kromě posledních tří jde o jazyky indoevropské, tedy příbuzné.
Sama písemná podoba se značně liší jednak pravopisem (spřežkový u polštiny, azbuka u ruštiny, ideografické znaky u čínštiny, slabičné u japonštiny, přepis do latinky u jazyka tlapaneco, který vlastni písmo nemá), jednak signalizaci otázky (vedle otazníku na konci např. pol. czy a š p. obrácený otazník na začátku, ve fr. esťil. Ve většině uvedených jazyků je možno otázku signalizovat také změnou slo vosledu.
U mluvené podoby, která je primární, jsou rozdíly ještě pronikavější, protože
ani jedna hláska žádného jazyka neodpovídá přesně žádné hlásce jiného jazyka.
Značné rozdíly jsou i ve způsobu vázáni slov, v intonaci a v tónovém průběhu (je
důležitý u posledních tři, u tlapaneka je naznačen číslicemi 1 ■'a6 3).
Obr. 2: Rozdíly v kódování téhož obsahu u různých jazyků
Úvod do studia jazyka

1.13 Ostatní funkce

Jestliže se posluchači podaří informaci dekódovat, tj. odhalit význam při jímaného sdělení, je příslušná část dorozumívacího procesu úspěšně zakon čena.
1.13 Ostatní funkce
Dorozumívání, tj. vzájemné poskytování či sdělování informací, předsta vuje nepochybně základní a nejdůležitější funkci přirozených jazyků. Každý jazyk však kromě toho plní v životě příslušného jazykového společenství i jeho jednotlivých členů celou řadu dalších funkcí. Dosud jsme hovořili o komu nikativní funkci v užším smyslu jako o sdělování věcných informací, avšak sdělovat je možné pomocí jazyka i něco jiného než jen pouhé informace o předmětech, osobách, jevech nebo událostech. Proto je běžné rozlišovat i další v širším slova smyslu komunikativní funkce jazyka, u nichž se jedná o sdělování něčeho jiného a které jsou stručně charakterizovány na obr. 3.
Konativní (apelová) funkce: jedná se o výzvu, která má přimět posluchače k nějaké činnosti (např.: Stav se ve městě a kup půlku chleba.).
Rerefenční (kontextová) funkce: jde o odkaz na časové nebo prostorové vzta hy, případně na jiné mimojazykové faktory (např.: Co budeš dělat v sobotu?)
Fatická (kontaktová nebo interpersonální) funkce: mluvčí se snaží např. udržet pozornost (Sleduješ mě vůbec?) nebo naopak dát najevo, že i on se rozhovoru účastní (Já taky. To je fakt.).
Expresívní (emotivní) funkce: mluvčí dává najevo svůj fyzický nebo psychický stav, vyjadřuje své emoce, a to buď pomocí prostředků čistě jazykových (např. kate gorií slovesného způsobu) nebo zabarvením a výškou hlasu, zvláštní intonací apod. (tyto poslední prostředky mohou být srozumitelné i při poslechu jazyka, který neo vládáme).
Poetická (estetická) funkce: důraz se klade na formu, která má ovšem zvýraznit jistý obsah: nejde jen o poezii, ale také o poetické prvky používané v hovorovém jazyce; v obou případech je možný i tvůrčí přístup k jazyku (vytváření zcela nových tvarů).
Metajazykpvá funkce: mezi zvláštnosti jazyka patří mimo jiné i to, že může sloužit k popisu čehokoli, včetně sebe (např. česky můžeme mluvit i o češtině); pak je třeba rozlišovat jazyk objekt - v našem případě popisovanou češtinu - a metajazyk, který slouží k uvedenému popisu a má k dispozici některé prostředky navíc (např. sám termín čeština).
Obr. 3: Další komunikativní funkce jazyka

Všechny uvedené funkce spolu s hlavní funkcí dorozumivací či sdělovací | patři mezi komunikativní funkce v širšim smyslu. Jazyk ovšem slouží nejen ke komunikaci, ale je i důležitým nástrojem člověka v procesu poznávání a klasifikace jednotlivých předmětů a jevů a v procesu poznávání okolního světa jako celku. V této souvislosti se nejčastěji hovoří o jeho funkci pojme- novávací a kognitivní.
Pojmenovávací funkce spočívá v tom, že jednotlivé předměty, jevy a udá losti se pojmenovávají; jinými slovy: přiřazují se jim určité pojmy. Mezi jazy ky mohou být značné rozdily nejen pokud jde o formálni stránku jednotli vých názvů (viz obr. 2), ale i co se týká samotné klasifikace mimojazykové skutečnosti. Z toho vyplývá, že má jazyk také nezastupitelnou úlohu při roz víjení myšlení a při poznávání mimojazykové skutečnosti (okolního světa). Právě na tom je založena jeho funkce kognitivní čili poznávací.
Všechny funkce, o nichž jsme se dosud zminili, se týkaji předevšim mlu vené podoby jazyka. Psaná podoba (viz 1.3) může některé z nich plnit stejně dobře, jiné jen v omezené míře. Naproti tomu plní psaná podoba jazyka jed nu specifickou a mimořádně důležitou funkci: na rozdíl od mluvené podoby je schopna uchovávat informace a přenášet je na značné vzdálenosti v pro storu i v čase.
Pojem a termín funkce jsme až dosud používali pouze v souvislosti s jazykem jako celkem. V lingvistice se ovšem často používá i v souvislosti s jeho dílčími aspekty a jednotkami, jak ještě uvidíme (např.: podstatné jmé no může ve větě zastávat funkci podmětu, přímého předmětu, atd.).
1.2 Jazykový vývoj
1.21 Vznik a vývoj jazyka
Jazykově schopnosti jsou vázány výlučně na člověka a formovaly se spolu s ním. O původu člověka - a tedy i jazyka - máme však dosud bohužel pouze velmi mlhavou představu. Nevíme dokonce ani přesně, odkdy na Zemi žije, připadně v které době převážily jeho „lidské" vlastnosti nad „zvířecími". Pro tože už byly ve východní Africe nalezeny kosterní pozůstatky pravěkého člo věka staré více než tři a půl miliónu let (a jistě to nebyl zdaleka ten první člověk), odhaduje se stáří lidského pokolení na přibližně pět miliónů let.
Z těchto důvodů se objevila celá řada teorií, které se snaží vysvětlit vznik jazyka různým způsobem a pro jeho počátečni fázi zdůrazňuji úlohu různých prvků a faktorů, např. citoslovcí, zvukomalebných slov, re,

ÚVOD DO STUDIA JAZYKA
| dnes není zcela uspokojivě vyřešena dokonce ani základní otázka, zda jazyk vznikl nezávisle na několika různých místech světa (teorie polygenetická), nebo zda vznikl na jediném místě a odtud se postupně rozšířil do celého světa (teorie monogenetická).
Jisté je pouze to, že jazyk spolu s myšlením je pravděpodobně tím nejdůle žitějším příznakem, kterým se člověk odlišil od ostatní živé přírody. Všem ostatním dorozumívacím prostředkům u zvířat - ať už jsou sebedůmyslnější -chybí jednak spojitost s myšlením, jednak princip dvojí artikulace (viz 1.11); jsou to jen soubory omezeného počtu neartikulovaných signálů, které se ne dají dělit do nižších jednotek, kdežto kterýkoli lidský jazyk má k dispozici omezený soubor fonémů (viz 2.2), jejichž kombinací je možné vytvářet neo mezený počet výrazů (slov). Z nich se pak dále skládají větší celky (věty, případně texty).
Jestliže o vzniku jazyka toho víme zatím velmi málo, pak jazykový vývoj byl už zkoumán a popsán dost podrobně; zasloužila se o to zejména srovná vací a historická gramatika 19. století (viz 1.63), která nejevila příliš velký zájem o živé jazyky, ale viděla svůj cíl právě v objasnění jazykového vývoje.
Nejobecnější poučka v této souvislosti je ta, která tvrdí, že se každý přiro zený živý jazyk neustále vyvíjí. Vývoj neprobíhá u jazyků umělých (ty byly vytvořeny jednorázově a chybí jim používání v běžném každodenním životě, které by si jazykové změny nepochybně vynutilo); pokud jde o jazyky přiro zené, jejich vývoj se zastaví t