vypracované otázky

my = skupina subjektů se v podstatě kryje se všemi subjekty nacházejícími se na území daného státu, není spojena se zvláštními výjimkami. Jejím předpokladem je pouze pasivní (popřípadě aktivní) stránka právní subjektivity adresátů.
Osobní působnost zvláštní ( v tomto případě je skupina potenciálních adresátů stanovena určitými zvláštnostmi – př. příslušníci ozbrojených sil. Dále je zde osobní působnost výjimečná (př. imunita)
Místní působnost
Teritoriální působnost právní normy je prostorovým vymezením působení právní normy, kde právní norma působí, rozlišujeme normy celorepublikové a lokální, důvodem rozlišení je rozsah teritoria, ke kterému se váže pravotvorná pravomoc normotvůrcova.
Věcná působnost
= vymezení skutkových podstat, pro které právní norma platí.
VI. Efektivita právních norem
Cílem práva je působit na sociální realitu – fakticky. Míru splnění tohoto záměru označujeme jako společenskou efektivnost práva. Efektivnost jako komplexní pojem zahrnuje souhrn praktických hodnot : účelnost, prospěšnost, ekonomičnost.
Jedná se o vztah sledovaného cíle a faktického výsledku.
Výsledek realizace právní normy lze zjišťovat různě:
analýzou skutečného chování pr.subjektů
rozborem nedostatků pr.normy
analýzou nežádoucích účinků pr. normy
analýzou rozsahu konfliktů a sporů vzniklých na základě pr.normy
Právní norma působící na sociální realitu vyvolává určité sociální účinky
zamýšlené (zákonodárcem předvídané)
nezamýšlené (zákonodárcem nepředvídané
Nebo na :
pozitivní (žádoucí)
negativní (nežádoucí)
Kombinací získáváme varianty účinků právní normy – např.:
zamýšlené pozitivní (v pořádku)
zamýšlené vedlejší negativní (jsou předvídány, jsou přijímány jako nutné zlo)
nezamýšlené negativní (odporují cílům pr.normy) – snižuje to efektivnost
Efektivnost pr.normy jako míru realizace zamýšlených cílů lze vyjádřit jako:
optimální efektivnost (soulad cílů a výsledků)
problematická efektivnost (i nezamýšlené negativní vedlejší účinky – př. obcházení)
nedostatečná efektivnost.
Efektivnost lze posuzovat jako obecnou (v rámci všech právní normou upravených vztahů), zvláštní (určitý okruh spol.vztahů) a speciální (konkrétní pr.vztah)
Okolnosti, které ovlivňují efektivnost práva jsou:
Povaha regulovaných společenských vztahů – míra kontrolovatelnosti
Kvalita právních norem – jednoznačnost, srozumitelnost, přehlednost…
Stabilita právního řádu – častá novelizace neprospívá
Frekvence porušování práva – dezintegrační činitel
Kvalita činnosti orgánů realizujících právo (primární aplikace – bez ní pr.vztah nevznikne – stavební povolení ; sekundární aplikace – v případě porušení pr.povinnosti)
Prestiž práva a zákonodárce – autorita, uznání ve společnosti
Vztah práva a mimoprávních sociálních norem – míra konsonance, souznění
Úroveň právního vědomí – znalost práva ve společnosti
Právní odpovědnost
Právní odpovědností se rozumí uplatnění nepříznivých právních následků stanovených právní normou vůči tomu, kdo porušil právní povinnost. Zahrnuje v sobě
prvek nepříznivých právních následků
prvek státního donucení
Základní vztah, který je předmětem zkoumání, je vztah mezi porušením právní povinnosti a právní odpovědností.
Rozlišujeme
primární povinnost (zákaz či příkaz stanovený v právní normě) + její porušení
sekundární (sankční) povinnost (nově vzniklá povinnost za porušení primární povinnosti)
Existují dvě koncepce právní odpovědnosti
Koncepce aktivní právní odpovědnosti ( odpovědnost vzniká již se vznikem primární právní povinnosti. Odpovědnost je chápána jako odpovědný vztah subjektu k náležitému plnění právních povinností.
Koncepce pasivní právní odpovědnosti ( odpovědnost vzniká až v důsledku porušení primární povinnosti, je to odpovědnost za toto porušení, je s ní spojen vznik sankčního vztahu.
Protiprávnost = objektivní kategorie vyjadřující rozpor lidského jednání s objektivním právem. Výsledkem protiprávního jednání je porušení právní povinnosti.
Porušení právní povinnosti může být
komisivní (rušitel se choval tak, jak neměl)
omisivní (rušitel se nechoval tak, jak měl).
Porušením povinnosti vznikají následky
právní následky, u nichž trvá primární povinnost s existující možností vynutit její splnění
právním následkem je vznik nové, sekundární povinnosti, jde o tíživý důsledek zaviněného porušení primární pr. povinnosti ( vzniká zde povinnost sankce.
jiné právní následky (př. zmeškání lhůty)
Funkce právní odpovědnosti
Reparační, kompenzační ( odčinění škodlivého následku (př. naturální restituce)
Satisfakční ( zvláštní druh kompenzační fce, fyzická osoba má právo se domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu na její osobnosti, aby jí bylo dáno zadostiučinění…
Represivní ( rušitel postižen újmou, tato fce má podpůrný charakter
Preventivní ( směřuje k předcházení porušování práva
Klasifikace deliktů a právní odpovědnost
Delikt = zaviněné porušení práva
Veřejnoprávní delikty
Trestné činy
Správní delikty
Soukromoprávní delikty
Delikty smíšené
(
trestněprávní odpovědnost (odpovědnost za trestný čin)
správní odpovědnost (odpovědnost za správní delikt)
disciplinární odpovědnost (odpovědnost za kázeňské provinění)
odpovědnost za soukromoprávní delikt
Trestný čin ( nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákoně, stupeň nebzpečnosti je vyšší než nepatrný. Je zde zásada Nullum crimen sine lege, nulla poena sine lege. Sankce ukládá soud. Účel trestu je preventivně výchovný a represivní.
Správní delikt
zaviněné jednání, které porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti
jeho znaky jsou vymezeny v zákoně
nenaplňuje stupeň společenské nebezpečnosti trestného činu
Sankci ukládá ve správním řízení orgán státní správy.
Základním druhem správního deliktu je přestupek ( zaviněné jednání, které porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti, je označeno v zákoně o přestupcích. K odpovědnosti za přestupek stačí zavinění z nedbalosti. Sankce jsou mírnější.
Disciplinární delikty ( porušení služební disciplíny, pracovní kázně… Někdy patří mezi veřejnoprávní, někdy mezi soukromoprávní. Rozmanité sankce.
Soukromoprávní delikty ( liší se od veřejnoprávních způsobem ochrany objektu, který delikvent ohrožuje. U veřejnoprávních deliktů vzniká odpovědnostní vztah mezi státem (st.orgánem) a delikventem. U soukromoprávních deliktů je vztah mezi poškozenou osobou (fyz., práv.) a delikventem. Druhy těchto deliktů jsou uvedeny v občanském nebo obchodním zákoníku – př. způsobení škody, újma na zdraví, na cti… Typickou sankcí je náhrada způsobené škody, odstranění vad…
___________________
Prvky zaviněného porušení právní povinnosti jsou
objekt deliktu ( právem chráněný zájem, proti němuž směřuje protiprávní jednání – např. bezpečnost státu, majetek, život, zdraví, svoboda…
subjekt deliktu ( ten, kdo ohrozil nebo porušil právem chráněný zájem a kdo má způsobilost k protiprávnímu jednání (deliktní zp.)
objektivní stránka deliktu ( obsahuje tři znaky (protiprávní jednání, škodlivý následek takového jednání a příčinnou souvislost mezi protiprávním jednáním a škodlivým následkem (kauzální nexus). Protiprávní jednání je volní lidské jednání tvořené vnitřní a vnější složkou = úmysl a čin). Škodlivý následek = porušení nebo ohrožení právem chráněného zájmu, újma. !Škodlivý následek se nerovná škoda! Příčinná souvislost je objektivní vztah mezi protiprávním jednáním jako příčinou a škodlivým následkem jí vyvolaným.
subjektivní stránka deliktu ( vnitřní, psychický vztah delikventa k jeho vlastnímu protiprávnímu jednání a k jeho následkům. Hlavním znakem je zavinění. Zaviněním se rozumí vnitřní, psychický vztah delikventa k jeho vlastnímu protiprávnímu jednání a jeho následkům, zavinění je jednotná a obecně platná kategorie.
Zavinění
1. Úmysl (dolus)
úmysl přímý (direktus)
úmysl nepřímý (indirektus)
2. Nedbalost (culpa)
nedbalost vědomá (luxuria)
nedbalost nevědomá (negligentia)
/někdy rozlišována culpa lata (hrubá) a culpa levis (lehká) ( viz Římské právo
Přímý úmysl( rušitel věděl, že může způsobit škodlivý následek a chtěl jej způsobit.
Nepřímý úmysl ( rušitel věděl, že může způsobit škodlivý následek a pro případ, že jej způsobí, s tím byl srozuměn.
Vědomá nedbalost ( rušitel věděl, že může způsobit škodlivý následek, aby bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že jej nezpůsobí.
Nevědomá nedbalost ( rušitel nevěděl, že svým jednáním může způsobit škodlivý následek, ačkoliv to vědět mohl a měl.
Subjektivní a objektivní právní odpovědnost
Subjektivní odpovědnost = odpovědnost za zavinění
Objektivní odpovědnost = odpovědnost za protiprávní stav (za výsledek). Zde není předpokladem zavinění
Právní odpovědnost v právu soukromém a veřejném
Odpovědnost v právu soukromém = odpovědnost za škodu (odpovědnost zde neplní funkci represivní, zbývající ano). Předpoklady této odpovědnosti jsou :
porušení právní povinnosti
škoda
příčinná souvislost mezi a, a b,
někdy i zavinění ve formě buď úmyslu nebo nedbalosti
Odpovědnost v právu veřejném = odpovědnost za protiprávní jednání (trestný čin, přestupek). Zde jsou funkcemi prevence a represivní fce, předpoklady jsou :
porušení právní povinnosti
škodlivý následek
příčinná souvislost mezi a, a b,
vždy zavinění (úmysl nebo nedbalost)
Právní skutečnosti
( jedná se o takové skutečnosti, s nimiž právní normy spojují právní následky, zejména vznik, změnu a zánik subjektivních práv a povinností.
Právní skutečnosti lze třídit na
Projevy vůle subjektu (tzv. volní jednání)
Právní jednání
Individuální právní akty (IPA) – konstitutivní právní akty – př. rozhodnutí správního orgánu
Soukromoprávní úkony (viz níže)
Právní jednání je takovou právní skutečností, která spočívá v chování v souladu s právní normou. Právní jednání s úmyslem způsobit právní následky lze vyvozovat formou individuálního právního aktu nebo právního úkonu.
Protiprávní jednání
Delikty (veřejno- a soukromoprávní) – sem patří trestné činy, přestupky, kárné jednání, soukromoprávní delikty. /Trestné činy a přestupky se posuzují z hlediska veřejného práva, zbylé z hlediska soukromého práva. /
Veřejno-právní delikty
trestné činy ( zaviněné protiprávní jednání, jeho znaky jsou uvedeny v trestním zákoně, sankci ukládá soud)
správní přestupky ( škodlivé jednání, pokutu ukládá správní orgán
Soukromo-právní delikty
„ostatní“ soukromo-právní delikty ( porušení povinností regulovaných soukromoprávními normami
kárný (disciplinární) přestupek
Skutečnosti nezávislé na vůli subjektu
Právní události (narození, smrt, čas – lhůty)
Časová lhůta v zájmu právní jistoty omezuje existenci právního vztahu. Zánik subjektivního práva uplynutím lhůty lze stanovit buď absolutně (prekluzivní lhůta) – uplynutím lhůty právo zaniká nebo relativně (promlčecí lhůta)
Protiprávní stavy (pracovní úraz, nemoc z povolání)
Protiprávní stavy jsou výsledky nezaviněné události, stavu, který je v rozporu s normou. Účinky vznikají výjimečně. Od právní události se liší tím, že zde jde o výsledek v rozporu s normou.
Právní skutečnosti, které jsou závislé na vůli v souladu s právem, nazýváme právní úkony.
Právní úkony
par.34 OZ : Právní úkon je projev vůle směřující ke vzniku těch práv a povinností, které právní skutečnosti s takovým předpisem spojují. Právní úkony se mohou zakládat na činnosti i nečinnosti, projevují se v nich rozumové a volní prvky psychické činnosti lidí.

( Náležitosti právních úkonů
obecné náležitosti osoby (subjekt musí mít právní subjektivitu)
náležitosti vůle
skutečnost vůle (vůle není skutečná v důsledku donucení)
svoboda vůle (nesvobodná je vůle např. v tísni)
vážnost (nejde o projev simulovaný nebo míněný žertem)
prostá omylu (musí jít o známý omyl v důvodu, kvalitě či osobě)
náležitosti projevu vůle
srozumitelnost (neurčitost projevu v jeho vnější podobě)
určitost (týká se vlastního obsahu projevu)
forma (ústní, písemná ; stanovená, smluvená účastníky pr. vztahu…)
shoda mezi vůlí a projevem
možné plnění
dovolené plnění
náležitosti předmětu – reálná existence, umožněnost nakládat s ním.
( Pojmové znaky právního úkonu
Projev vůle.
Zaměření projevu vůle (ke vzniku, změně nebo zániku právního vztahu)
Uznání projevu vůle právním řádem.
Nastoupení následků.
Právní úkon je právní skutečnost, na základě které vzniká právní vztah (manželství je právní vztah, souhlasné prohlášení při svatbě je právní úkon).
( Typy právních úkonů
podle četnosti
Typické (často se vyskytující závazkové vztahy, právní předpisy je v závazkových normách upravují – př. smlouva o díle, nájemní smlouva)
Atypické (menší výskyt, nejsou výslovně upraveny – inomenátní kontrakt – strany se dohodnou na tom, na čem se dohodnou chtějí)
Smíšené (leasingová smlouva)
podle počtu stran
Jednostranné (testament)
Dvoustranné (smlouva)
Vícestranné (veřejná soutěž)
podle obsahu podstaty
Zda sem spadá jen projev vůle, ale i reálné chování (koupě)
podle formy
Formální
Neformální
podle poměru majetkového naplnění
Úplatné (za určitou hodnotu požadováno protiplnění)
Bezúplatné (plní jen jedna strana)
podle adresovanosti
Adresované (směřují vůči konkrétnímu subjektu
Neadresované
Vznik právního úkonu
Jednostranný neadresovaný právní úkon – vzniká pouze projevem vůle jednoho subjektu
Jednostranný adresovaný právní úkon – vzniká doručením dané osobě, které se to týká, aby se s tím mohla seznámit (výpověď, odstoupení od smlouvy). Odvolat jej lze pouze před doručením adresátovi.
Dvoustranný právní úkon – třeba dohody obou stran. Skládá se ze dvou fází – a, návrh na uzavření smlouvy adresovaný 2.straně. b, akceptace tohoto návrhu. Pokud není návrh přijatý, tak zaniká.
Právní vztahy
Jeden z nejvýznamnějších způsobů realizace práva je prostřednictvím právních vztahů
( zvláštní druh společenských vztahů, které jsou regulovány právními normami. Jsou časté v každodenním životě. Lidé zde vystupují jako nositelé subjektivních práv a povinností.
(Funkce právního vztahu : vytvoření rovného, právního prostředí ; vytvoření předpokladů pro uplatnění mechanismu státního donucení.
( Předpoklady
Právní norma (obecný, obligatorní předpoklad)
Právní skutečnost (konkrétní, nutný předpoklad). Právní skutečnosti jsou okolnosti, s nimiž právo spojuje vznik, změnu nebo zánik právního vztahu.
Někdy bývá mezi předpoklady řazeny i subjekty a objekty.
( Charakter
Regulativní (ve společnosti)
Volní (nutná vůle subjektu)
Týká se to osob fyzických, právnických i státu – jsou si rovni
(Absolutní a relativní právní vztah
Absolutní právní vztah ( všeobecnost, absolutní práva a povinnosti se stanovují a garantují vůči všem
Relativní právní vztah ( konkrétní subjekty
(Znaky právního vztahu (kromě regulativního a volního charakteru)
Existence právní normy
Individuální charakter
Strukturovanost ( právní vztah má vnitřní strukturu – prvky.
( Prvky
Subjekty právního vztahu
( subjekt je ten, jemuž v právním vztahu vznikají práva a povinnosti, pokud splňuje podmínky právní subjektivity (viz níže). Sem spadají fyzické osoby (jednotlivci, přirozené subjekty) a právnické osoby (umělé subjekty, organizace, firmy).
Postavení jednotlivce je dáno právní subjektivitou – má 3 prvky
Způsobilost mít práva a povinnosti (pasivní stránka subjektivity)
Způsobilost k právním úkonům (aktivní stránka subjektivity)
Deliktní způsobilost (k protiprávnímu jednání).
ad1, Způsobilost mít práva a povinnosti
Jde o normou stanovenou možnost být subjektem práv, nositelem práv a povinností.
Vznik
obecně v občanském právu narozením (v jistých případech i nasciturus)
v ústavním právu 18 a 21 let
v pracovním právu 15 let
Zánik
smrtí
soudním prohlášením osoby za mrtvou
Pozn. Nasciturus za zvláštních okolností jako kandidát může vystupovat jako subjekt práva. Plod už není pouhou částkou mateřského těla, ale jde o cosi svébytného. Očekává se narození. Tento předpoklad je právem fixován tím, že nasciturus může být subjektem práva za předpokladu, že se narodí živý.
Naopak mrtvý má např. nárok na pohřeb, přežívá i jeho čest – délku určí zákon – poté je prohlášen za právní irelevantní historickou postavu, která se může stát předmětem historického bádání.
ad2, Způsobilost k právním úkonům
Je oprávnění vlastním jednáním zakládat, měnit nebo rušit právní vztahy, zavazovat se.
pravidelnou věkovou hranicí je 18 let, 15 let v pracovním právu
v jednotlivých právních vztazích může být a je modifikováno
jednotlivec může být soudním rozhodnutím částečně nebo úplně zbaven způsobilosti pro duševní poruchu (dočasnou nebo trvalou)
ad3, Deliktní způsobilost
Je právní schopnost vlastním zaviněním protiprávním úkonem vyvolat odpovědnostní právní vztah.
v trestním právu vzniká mezi 15. a 18. rokem (mladiství), úplná dosaženém 18 let.
Právnická osoba je sdružení fyzických osob za účelem dosažení určitého cíle.
hospodářského (státní podniky, akciové společnosti)
politického (politické strany, hnutí, seskupení)
obhajoby zájmů (zájmové organizace)
obecně prospěšného (charity, nadace)
Vznikají zápisem do obchodního rejstříku (získávají právní subjektivitu).
Zvláštním typem právnické osoby je stát. Jde o subjekt, jenž má nejen způsobilost k právním úkonům, ale i schopnost autoritativní normotvorby. Stát je veřejnoprávní korporace, za niž vykonávají právo a povinnosti státní orgány.
Objekty právního vztahu
( objekt je to, k čemu směřují práva a povinnosti daného právního vztahu (věci – viz níže, výsledky tvůrčí duševní činnosti /umělecká díla/, hodnoty lidské osobnosti /život, zdraví, čest/, chování a jeho výsledky /služby/, hmotné objekty, které jsou živými tkáněmi /transplantáty/ )
věci (ovladatelné hmotné přírodní síly (zvířata, budovy, půda, světlo). Dělí se na movité a nemovité. Nemovitosti jsou pozemky a stavby spojené se zemí pevným základem.
výsledky tvůrčí duševní činnosti ( vynálezy, objevy, umělecká díla
chování a výsledek chování ( i zdržení se chování
hodnoty lidské osobnosti ( nemajetkové povahy jako zdraví, čest, důstojnost
hmotné objekty, které jsou živými tkáněmi, ale nelze je kvalifikovat jako věci ( transplantáty.
Obsah právního vztahu
(jediný čistý prvek – jedná se o souhrn subjektivních práv a právních povinností, vyplývajících subjektům z daného právního vztahu, (směřujícím k objektům právního vztahu). Subjektivní práva a právní povinnost (viz níže)
Oprávnění (subjektivní právo) je právem upravená možnost subjektu chovat se určitým způsobem. Tato možnost tedy nemusí být využita. Oprávnění může zahrnovat dvojí způsob chování
směřující bezprostředně k uspokojování zájmů a potřeb oprávněného (nakládání věcí)
možnost požadovat od jiného, aby něco konal, nekonal, dal nebo strpěl.
Oprávnění (subjektivní právo) může být absolutní a relativní.
absolutnímu oprávnění určitého subjektu odpovídá povinnost neurčitého počtu subjektů, resp. všech ostatních, směřující k tomu, aby subjekty povinnosti něco nekonaly, něčeho se zdržely.
relativnímu oprávnění odpovídá právní povinnost určitého subjektu.
Skutečné chování, které odpovídá možnosti chování dané rámcem oprávnění, nazýváme výkonem práva.
Právní povinnost znamená nutnost subjektu právního vztahu chovat se tak, jak jej k tomu právní norma zavazuje, pokud tak nečiní, státní aparát jej k tomu donutí.
dare
facere
non facere
pati
V právním vztahu odpovídá zpravidla povinnost subjektu oprávnění jiného subjektu právního vztahu.
Právo jako mnohovýznamový jev
Fenomén práva
Jednání jednotlivce je společností regulováno, garantem této regulace se stává stát (jako organizovaná forma společnosti). Pod tlakem zájmových střetů v mezilidských vztazích vzniká potřeba formulace obec