vypracované otázky

(sankční) povinnosti – pro dotyčného znamená újmu
donucení přímé ( tzv. výkon rozhodnutí (exekuce)
Důvodem nepřímého donucení je zejména
právní odpovědnost za soukromoprávní delikt, resp. protiprávní stav. Povinnost vzniká přímo v důsledku protiprávního jednání nebo protiprávního stavu (př. rozhodnutí o náhradě škody).
právní odpovědnost za veřejnoprávní delikt. Povinnost ze sankce vzniká teprve rozhodnutím, aplikujícím sankci (př. rozhodnutí o vině a trestu)
Důvodem přímého donucení je :
nesplnění povinnosti, jež je již vyjádřena ve vykonatelném rozhodnutí.
povinnost podrobit se sankci (odpykat trest) uložená ve vykonatelném rozhodnutí, u níž nebývá jiný než nucený výkon možný.
Povinnost podrobit se exekuci vzniká teprve rozhodnutím nařizujícím výkon příslušného vykonatelného rozhodnutí.

+ - hledají se další prostředky, jak zvýšit účinnost systému PZZ – př. ombudsman či systémové propojení stávajících záruk.
Prameny práva
Prameny práva můžeme třídit ze dvou hledisek. Jde-li o to, co způsobuje, že právo je takové, jaké je, hovoříme o materiálních pramenech práva. Jde-li o vnější jevovou stránku práva, která je výsledkem určitého procesu, hovoříme o formálních pramenech práva. Pakliže má být právní forma uznávána jako pravidlo chování, musí mít podobu některého ze státem uznaných pramenů.
Rozlišujeme základní čtyři druhy pramenů práva.
Právní obyčeje
Soudní a správní precedenty
Normativní smlouvy
Normativní právní akty
Právní obyčeje jsou nejstaršími prameny práva. Aby byl obyčej obyčejem, musí jít o :
dlouhotrvající, faktické, masové uskutečňování určitého chování na určitém území
konkrétní pravidlo chování
sankci (státní donucení nastupuje po porušení pravidla chování)
Právní obyčej vzniká živelně, chyběl zde původní legislativní záměr, právní obyčej není výsledkem cílevědomé právotvorné činnosti určitého orgánu či subjektu. Základem je „model chování“ (= opakující se chování, které se osvědčilo). Smysl i forma právního obyčeje je naplněna jeho sankcionováním (teprve potom má smysl a úplnou formu
Právní obyčej může být psaný i nepsaný.
Soudní a správní precedenty jsou výsledkem činnosti státního orgánu – soudního či správního, je výsledkem aplikačního procesu (nazýván někdy soudcovským právem).
První rozhodnutí ve věci nabývá normativního významu, jestliže precedens řeší případ jinými prameny práva dosud neregulovaný, čímž se sám stává pramenem práva. Typickou oblastí častého výskytu precedentů je oblast anglosaská právní kultura.
Při soudcovské tvorbě práva se kombinují dva principy:
princip zachování precedentů (soudce má ve svém rozhodnutí respektovat předcházející rozsudky orgánu vyššího nebo stejného stupně) = pokud není jiný právní pramen, než precedent, řídí se podle něj.
princip hledání rozdílů je hlavní metodou soudcovského práva (podstatou je hledání odlišností, které se v předcházejícím rozhodnutí nevyskytují a jsou důvodem pro změnu rozhodnutí nebo pouze pro jeho upřesnění).
Normativní smlouvy – jejich ustanovení jsou obecná a regulují závazně určitou skupinu společenských vztahů, stejného druhu, neurčitého počtu. Mají podle Ústavy (čl.10) dokonce přednost před zákonem, je jim propůjčena vyšší právní síla než zákonům. U nás je normativní smlouva spojena jak se smlouvami mezinárodními, tak vnitrostátními (kolektivními).
KOLEKTIVNÍ SMLOUVY
Kolektivní smlouvy jsou cílem a výsledkem kolektivního vyjednávání. Kolektivní vyjednávání je jednou z několika podob společenských vztahů mezi odbory a zaměstnavateli.
Kolektivní smlouvy jsou dvoustranné právní úkony uzavírané mezi odborovými organizacemi (vyššími odborovými orgány či odborovými svazy), na straně jedné a zaměstnavateli (sdružením zaměstnavatelů) na straně druhé, jejichž obsahem je určení mzdových a dalších pracovních podmínek, v rámci, který umožňují předpisy pracovního práva.
Podmínky pro uzavírání kolektivních smluv jsou obsaženy v zákoníku práce. Právní otázky jsou upraveny v zákoně č.2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání. Zákon upravuje hlavně tu část kolektivního vyjednávání, která je završena uzavřením kolektivní smlouvy.
Subjekty kolektivní smlouvy
Kolektivní smlouvy však nejsou závazné (= práva a povinnosti) jen pro odbory a zaměstnavatele, ale i pro zaměstnance, za kterého smlouvu uzavřel příslušný odborový orgán /tento orgán uzavírá kolektivní smlouvu i za zaměstnance, kteří nejsou odborově organizováni.
Problémy mohou nastat, jestliže u zaměstnavatele působí více odborových organizací. Pro tyto situace platí, že příslušné odborové orgány mohou vystupovat a jednat s právními důsledky jen společně a ve vzájemné shodě. ( = vystupují vůči zaměstnavateli jako jeden právní subjekt). Neshodnou-li se odborové organizace navzájem, nemůže být kolektivní smlouva platně uzavřena.
U jednoho zaměstnavatele může být uzavřena pouze jedna kolektivní smlouva.

Zákon rozlišuje dva druhy kolektivních smluv: kolektivní smlouvy vyššího typu a podnikové kolektivní smlouvy.
Subjektem podnikové kolektivní smlouvy je zaměstnavatel (fyzická nebo právnická osoba). Subjektem kolektivní smlouvy vyššího stupně je příslušný orgán organizace zaměstnavatelů (př. výbor svazu zaměstnavatelů)
Obsah kolektivních smluv
Jde o tři druhy vztahů:
individuální závazky mezi zaměstnavateli a zaměstnanci
kolektivní závazky mezi zaměstnavateli a zaměstnanci
práva a povinnosti smluvních stran kolektivní smlouvy.
Právní rámec kolektivní smlouvy je velmi benevolentní, vytváří široký prostor pro smluvní volnost stran, které si sami sjednávají obsah konkrétních závazků. Mzdové a pracovněprávní nároky však mohou být upravovány jen v rámci daném právními předpisy.
Pracovněprávní předpisy upravují nároky zaměstnanců trojím způsobem :
kogentně – zde se strany kolektivní smlouvy nemohou odchýlit od znění právní normy vůbec.
relativně kogentně – zde se strany mohou od dispozice normy odchýlit, avšak jen ve směru, který právní norma připouští (př. mzdové ujednání – mantinely – minimální mzda)
dispozitivně – smluvní strany si mohou nároky zaměstnanců upravit podle své vůle.
Platnost kolektivních smluv
Kolektivní smlouva je platná, jestliže je vyhotovena v písemné formě. Podpisy obou smluvních stran musí být na jedné listině. Smlouva je platná okamžikem podpisu.
Neplatná jsou ujednání kolektivní smlouvy, jsou-li v rozporu s právními předpisy. A pakliže se pracovně právní a mzdové nároky odlišují od ujednání kolektivní smlouvy vyššího stupně. /když upravují pracovněprávní nároky zaměstnanců v menším rozsahu, než kolektivní smlouva vyššího stupně. Když zaručují zaměstnancům mzdové nároky ve větším rozsahu, než je rozsah stanovený kolektivní smlouvou vyššího stupně/
Účinnost
kolektivní smlouvy znamená určení časového úseku, v němž smlouva zakládá práva povinnosti podle svého obsahu. Není-li ve smlouvě tento časový úsek určen, má se za to, že byla sjednána na jeden rok.
Právní normativní akty je cílevědomě utvářený pramen práva příslušným státním orgánem, jde o výsledek legislativní pravomoci = o její realizaci (= pravomoc vydávat, měnit, rušit právní normy). Nabývá konkrétní podoby jako ústavní zákon, zákon, zákonné opatření, vládní nařízení, vyhláška, nařízení okresního úřadu.
Subjekty, které jsou nadány legislativní pravomocí, nazýváme zákonodárnými subjekty. U nás je to v užším slova smyslu Parlament (jediný výlučný zákonodárný orgán ČR). Vytváří ústavu, ústavní zákony, zákony, zákonná opatření. Legislativními subjekty v širším slova smyslu je i např. vláda, ministerstva, správní orgány, zastupitelstva územních samosprávních celků.
Právní normativní akty rozdělujeme podle několika hledisek.
Kdo ho vydal? Kdo měl pravomoc ho vydat?
Parlament (poslanecká sněmovna – zákony, senát – zákonná opatření)+Ú, ÚZ. Ústava je základním zákonem státu – nejvyšší právní síla, může být měněna ústavními zákony. Zákonná opatření vydávaná Senátem jen při rozpuštění PS; na dobu určitou. Nesmějí však měnit ústavi, rozpočet, mezinárodní smlouvy, volební zákon… Zákonodárnou iniciativu má poslanec, skupina poslanců, senát, vláda, zastup. vyššího úz.spr.celku
Vláda – nařízení
Ministerstva – vyhlášky + ostatní orgány státní správy /15/
Obecní zastupitelstva – obecně závazné vyhlášky /krajská, obecní/
úřady - nařízení
ROS – Rada obrany státu, Bezpečnostní rada – v krajním případě ohrožení země.
Prvotnost x Odvozenost aktů
Primární právní akty : Ú, ÚZ, Zákony, Obecní vyhlášky samostatné
Otázkou je kam zařadit rozhodnutí prezidenta /př. amnestie…/ a nálezy ústavního soudu! (= rozhodnutí o zrušení části zákona, jelikož odporuje ústavnosti…/
Sekundární právní akty : Vládní nařízení, právní předpisy ministerstev, Obecní vyhlášky přenesené + všechny ostatní vyhlášky a nařízení (př. nařízení okresního úřadu). Nutné zmocnění, sekundární právní akty konkretizují, rozvádějí právní akty primární, musí být bezrozporné s primárními.
Právní síla
Právní síla právních aktů má podobu pyramidy. Ústava a Ústavní zákony mají nejvyšší právní sílu. Ostatní zákony, Zák.opatření a nařízení vlády má vyšší právní sílu. Ostatní právní akty mají nižší právní sílu.
Ústava
Ústavní zákony
Zákony
Zákonná opatření
Nařízení vlády
Obecní vyhlášky se samostatnou působností
Nařízení
Vyhlášky
Nálezy Ústavního soudu dotvářejí již existující soustavu formálních pramenů práva – čl.83Ústavy. Činnost Ústavního soudu je „následnou fází“ po již proběhlém právotvorném procesu. Ústavní soud touto cestou realizuje funkci ochrany ústavnosti.
Právní norma
I. Vymezení právní normy
Co to je právní norma?
Norma jako taková znamená vyjádření toho, co býti má.
Právní norma je základním kamenem nauky teorie práva.
V pozitivně právním chápání právní normy prošla teorie dvěma vývojovými etapami : v první etapě se uplatňuje statické hledisko – právní řád je chápán jako strnulý systém abstraktních norem. Ve druhé etapě se uplatňuje hledisko dynamické spojené s pojetím mnohostupňového právního řádu
Právní norma patří do skupiny společenských norem. Společenské normy mohou být různého druhu – mravní, náboženské, sociální, i právní. Jejich schéma má podobu : je-li x, má býti y (existence žádoucího vztahu).
Důležitá je postava normotvůrce – garantuje obsahovou bezrozpornost systému objektivního práva a tím brání stavu kontradikce.
Definice právní normy může mít různé podoby:
Právní norma je státem vydávané a jím chráněné obecně závazné pravidlo chování, které zakládá práva a povinnosti účastníkům spol.vztahů. = reguluje společenské vztahy. Ve společnosti dochází ke vzniku právních vztahů.
Právní norma je obecné pravidlo chování vyjádřené ve zvláštní stanovené nebo uznané formě, jehož zachování je vynutitelné právní mocí.
Právní norma potřebuje ke svému vyjádření určitou formu a tou je právní předpis – typická forma systému psaného práva a prostředek komunikace právní normy. Pro vzájemný poměr právního předpisu a právní normy platí relace
jeden právní předpis = jedna právní norma
jeden právní předpis obsahuje více právních norem
jedna právní norma může být obsažena ve více právních předpisech
II. Prvky právní normy (subjekt, objekt, obsah)
Subjektem
může být jak normotvůrce, tak adresát.
v pozici adresáta je subjektem ten, kterému právní norma podmíněně nebo nepodmíněně ukládá povinnost či dává subjektivní práva.
Subjektem mohou být osoby fyzické, právnické a stát.
fyzickou osobou rozumíme toho, komu je právním řádem přiznána způsobilost být nositelem práv a povinností (právní subjektivita)
definice právnické osoby je mnohem složitější, existuje několik teorií o právnických osobách:
Teorie fikce – vychází z toho, že subjektem jednání může být pouze jedinec, právnická osoba není z hlediska přirozenosti osobou, avšak je osobou fiktivní, právo ji za osobu považuje (přiznává jí práva a povinnosti) – je tu tedy určitý kontrast – fikce.
Organická teorie – právnická osoba je svazek reálně existujícím organismem s určitou strukturou.
Normativní teorie – záleží na normativní úpravě, zda je právnická osoba právnickou osobou. Právnickou osobou je ta, které je to právním řádem přiznáno.
Klasická institucionalistická teorie – právnická osoba je společenstvím lidí (personální instituce), vzniká na základě určité vůdčí ideje, chce realizovat nějaký cíl, hlavním znakem je organizace. Předpokladem existence personální instituce jako právnické osoby je právní regulace ve společnosti.
Objekt
právní normy je předmětem zájmu normotvůrce = lidské chování v důsledku účinnosti právní normy, může mít i podobu normy samotné, subjektu…
Obsah
právní normy se dá chápat jako spojnice mezi subjektem a objektem – logické i právní. Subjektu je přikázáno, zakázáno, dovoleno určité chování
III. Struktura právní normy

Strukturou právní normy nazýváme složení právní normy z jednotlivých skladebných částí a vztahy mezi nimi. Klasickou strukturu právní normy tvoří hypotéza, dispozice a sankce (H +D + S).
H+D+S Komentář:
Nastanou-li podmínky (okolnosti) skutečnosti předvídané hypotézou právní normy, má se realizovat dispozice (vlastní pravidlo chování). Tento mechanismus je zabezpečen hrozbou sankce, která nastoupí, jsou-li splněny podmínky hypotézou právní normy předvídané a pravidlo se nerealizuje.
Hypotézou označujeme podmínky, na jejichž existenci (naplnění, splnění) je vázána. Hypotéza může být relativně konkrétní či relativně abstraktní. Hypotézy mohou být také jednoznačné a alternativní.
Všechny podmínky uváděné v jednoznačné hypotéze musí nastat, zatímco u altenativní hypotézy (a nebo b nebo c) stačí, naplní-li se jedna z nich.
Dispozice je vlastní pravidlo chování (konkrétní subjektivní práva a povinnosti subjektů). U norem trestního práva hypotézy a dispozice splývají.
Sankce je újma, nepříznivý důsledek, který je spojen s porušením dispozice (je-li naplněna hypotéza). Sankce mohou být občanskoprávní a trestněprávní, dále soukromoprávní a veřejnoprávní.
Právní norma nemusí obsahovat všechny tři tyto části, pouze dispozice musí být v každém případě přítomna. Podle přítomnosti hypotézy rozlišujeme normy podmíněné a nepodmíněné, podle přítomnosti sankce na perfektní a imperfektní.
= existují tyto kombinace
nepodmíněné právní normy imperfektní (D)
nepodmíněné právní normy perfektní (D+S)
podmíněné právní normy imperfektní (H+D)
podmíněné právní normy perfektní (H+D+S)
Hypotézy a sankce mohou být formulovány buď taxativně nebo demonstrativně. Taxativní vymezení je vymezení přesné, úplné, konečné (výčet). Demonstrativní vymezení je příkladné (např., zejména.)…
IV. Druhy právních norem
Podle účinku dispozice rozlišujeme právní normy
kogentní (kategorické), jsou typické pro právo veřejné, nepřipouštějí odchylný projev vůle či chování subjektů právního vztahu od pravidla chování. Subjektům stanovují práva a povinnosti (podmíněně či nepodmíněně). př. „x musí být uskutečněno tak a tak“.
dispozitivní jsou typické pro právo soukromé, umožňují účastníkům právního vztahu určitou volnost v uspořádání vzájemných práv a povinnosti, dohodu. („není-li dohodnuto jinak…“

Podle povahy rozlišujeme právní normy
blanketové odkazují obecně na jinou normu
odkazující odkazují na konkrétní odkaz – „legislativní zkratka“ – zákonodárce odkáže na příslušný právní předpis, zbytečně nenarůstá normativní text.
Podle dikce rozlišujeme právní normy
opravňující (subjekt má právo něco udělat) – „může“
zavazující (norma subjekt zavazuje aby něco udělal) – „musí“ x „nesmí“ (forma příkazu nebo zákazu).
Normy teleologické (finální) vyjadřují účel, cíl, kterého má být dosaženo. Volba prostředků je zpravidla ponechána adresátovi.
Normy kolizní řeší střet dvou právních řádů (př. právních řádů dvou různých států). Skládají se z tzv.rozsahu (okruh právních otázek – čeho se to týká) a navázání (spojení s příslušným právním řádem v dané otázce). Kolizní normy stanoví, podle kterého právního řádu se má v dané otázce postupovat.
obecné x konkrétní
absolutní /konkrétní povinnosti / x hypotetické
kritérium právní síly!
Kritérium absolutně a relativně chápané právní síly
Absolutně chápaná právní síla
normy primární – zákonné (ÚZ, Z, ZO)
normy sekundárné (podzákonné akty) - nařízení vlády, předpisy ministerstev…
Relativně chápaná právní síla
původní
odvozené
V. Působnost právních norem
( působení právní normy na chování lidí. V užším slova smyslu to znamená relaci právní normy a teritoria (místní působnost), právní normy a osob – potenciálních adresátů (osobní působnost), právní normy a času (časová působnost = platnost a účinnost), právní normy a skutkových podstat (věcná působnost).
Časová působnost – platnost, účinnost právních norem
Čas jako významná okolnost je právní normou kvalifikován jako právní skutečnost. Ćas je důležitým faktorem i v oblasti realizace práva a působnosti práva. Právní norma platí v časově omezeném období.
Důležitými momenty pro právní normu jsou okamžiky schválení, rozeslání (publikace, = okamžik platnosti) a účinnosti.
Norma schválená je nadána pouze „existencí“, „politickou platností“, není však součástí platného právního řádu a není způsobilá vyvolávat účinky sledované zákonodárcem.
Proces dále pokračuje rozesláním (publikací). Norma rozeslaná se stává součástí platného právního řádu, je přístupná veřejnosti. Je však dosud neúčinná, a tak není způsobilá vyvolávat účinky sledované právotvůrcem. Platnost je předpokladem účinnosti právní normy. Doba mezi platností a účinností je označována jako legisvakanční lhůta.
Teprve uplynutím této legisvakanční lhůty nastupuje moment účinnosti právní normy.
Účelem legisvakanční lhůty je seznámit adresáta právní normy s jejím zněním, případně vytvořit podmínky pro možnou realizaci právní normy. Rozlišujeme obecnou a speciální
Obecná legisvakanční lhůta je stanovena publikační normou na 15 dní.
Speciální lv.lhůta je dána délkou časového úseku mezi datem rozeslání právní normy a nabytím účinnosti. Výjimečně splývá den účinnosti s datem platnosti (rozeslání, publikace).
Právní norma působí do budoucna, retroaktivita je přípustná výjimečně.
Nepravá retroaktivita ( otázky vzniku právního vztahu jsou posuzovány podle staré právní úpravy, obsah pak po nabytí účinnosti právní normy nově se řídí podle ní.
Pravá retroaktivita ( právní vztahy vzniklé a právem upravené před účinností nové právní normy se zcela a úplně řídí novou právní úpravou.
Časová působnost právní normy zaniká z vnitřních či vnějších důvodů.
Vnitřním důvodem je uplynutí doby, na kterou byla právní norma vydána. Sama si určuje termín zániku svého časového působení.
K vnějším důvodům řadíme výslovné zrušení (derogaci), či zrušení mlčky. Jde-li o zrušení normativního právního aktu celého, hovoříme o abrogaci. Derogační klauzule výslovná může mít několik podob
generální derogační klauzule obecně stanoví zrušení všech právních norem, které odporují dané právní normě nové.
taxativní d.kl. obsahuje konečný výčet všech norem, které jsou rušeny.
generální s demonstrativním výčtem – obecné zrušující ustanovení generální klauzule je navíc doplněno příkladným výčtem nejdůležitějších rušených norem.
Derogační pravidla operují se vztahem obecného a zvláštního, zohledňují čas jako významný faktor. Mají podobu :
lex posterior derogat priori (pozdější právní norma ruší dřívější)
lex posterior specialis derogat priori generali (pozdější speciální norma ruší obecnou dřívější)
lex generalis non derogat legi priori specialis (obecná norma neruší dřívější speciální normu).
Osobní působnost
Zde platí zásada obecného působení právní nor