vypracované otázky

dpovídají za st. politiku a výkon st. správy na určitém věcně vymezeném úseku, odvoz. norm. pravomoc)
územní orgány st. správy (podřízena ministerstvům nejčastěji, monokratický charakter, realizace a výkon st. správy prostřednictvím rozhodování ve správním řízení - IPA, organizační spolupráce s ost. subjekty veř. moci půs. na daném území
soudy (samostatné, nezávislé, vzájemně nepodřízené st. orgány, subjekty soudní pravomoci, fce – zajišťování výkonu spravedlnosti (justice) prostřednictvím aplikace, anglosas. – i tvorby a závaznosti práva)
ombudsmani (vytvářený parlamentem, nezávislý na soudních a spr. org., zjištění, upozornění, podněty k nápravě v případě porušování lidských a obč. práv ze strany především spr. org., zpravodajská fce k parlamentu)
státní zastupitelství (prokuratura) – (orgán ochrany práva, subjekt státní žaloby, také vyšetřování, dozoru nad vyš., zastupují st. zájem, zásada nadřízenosti a podřízenosti
druhově (hlediska dělby moci, nezávislosti, převažující zaměření činnosti)
parlamentní
výkonné/exekutivní (hlava státu, vláda a orgány st. správy
org. ochrany práva (soudy, ombudsmani, st. zastupitelství – druhově sem!)
Klasifikace státních orgánů
dle kritéria
státní suverenity (suverenita navenek – vnější: hlava státu; vnitřní: parlament)
působnosti (věcná, územní, časová, osobní, funkční – procesně instanční)
pravomoci (ústavodárné, zákonodárné, výkonné – správní, soudní, kontrolní, dozorové)
způsobu vzniku – ustavování osob (volené, jmenované, dědičné, virilní)
osobního složení a tvorby vůle (monokratické, kolegiální)
funkčního období osob (určitou, relativně určitou – souvislost odchodu do penze, neurčitou – u soudů, trvalou)
26) zásady organizace státu
Základními aspekty organizace státu jsou jeho státněpolitická podoba, právní zakotvení (ústava, kompetenční právo), organizační aspekt
Organizační zásady potom tvoří zásada nezávislosti, souřadnosti (orgánů na téže úrovni), zásada koordinace, subordinace, zásady koncentrace a dekoncentrace, zásada decentralizace
Zásady jsou:
zásada nezávislosti (důsledek a projev dělby moci)
zásada souřadnosti (postavení st. org. na téže úrovni, stejná míra pravomocí, jiný předmět působnosti)
zásada koordinace – činnosti st. orgánů, (prostřednictvím zákonů – u soudů, další pr. př. – st. správa, interních norm. instrukcí – st. spr., st. zastupitelství)
zásada subordinace (nadřízenosti, podřízenosti)
zásady koncentrace a dekoncentrace (soustřeďování činností, de/centralizace pravomocí, absolutní koncentrace v mod. státech výjimečná, nepraktická, dekoncentrace v podobě horizontální, vertikální)
zásada decentralizace (pravomocí, mimo rámec org. státu – rozh. činnost autonomních veřejnopr. korporací)
27) Kořeny vzniku a fáze vývoje ústavy moderního státu
vnějším znakem moderního státu je existence psané ústavy, samotná existence ještě neznamená, že takový stát je možno bez dalšího prověřování označit za ústavní, právní, demokratický, sociální atd.
vznik psané ústavy jako zvl. pr.aktu nejvyšší právní síly je spjat právě se vznikem moderního státu
není shoda, který z dokumentů byl skutečně první ústavou v pravém slova smyslu (1579 – Utrechtská unie, 1624 – Regeringsformen, nepřímo definovaná za fr. revoluce v Deklaraci práv člověka a občana – „Společnost, kde není zajištěna záruka práv ani vytyčena dělba moci, nemá ústavu.“
psaná ústava vzniká z mnoha zdrojů (myšlenka společenské smlouvy – angloam. kolonie 1776, privilegia a výsady, teorie dělby moci, představa nadřazenosti psaného dokumentu nad obyčejem, t. egalitarismu a liberalismu (rovnost a svoboda lidské bytosti), racionalismus (racionální řešení problémů, obsaženo v úst.)
První fáze vývoje psaných ústav: charakteristická důrazem na dělbu moci mezi st. orgány a vymezení práv občanů jako lidí (USA 1787-91, Francie 1791)
Druhá fáze: prosazování politických práv všech občanů, všeobecné volební právo, práva podílet se na správě veřejných věcí (Belgie 1831, Pillersdorfova ústava 1848, ČSR 1919), před WWII se objevují totalitní, nedemokratické ústavy (Stalinská 36, Polská 35)
Třetí fáze vývoje: zohlednění cíle činnosti státu a zkušenosti s totalitou ve 20. stol. (postsocialistické země, Japonsko 47, Německo 49)
28. Druhy ústav z hlediska jejich typologie
Ústavy:
právní a faktické - každý stát má fakticky v určitém smyslu ústavu jako určité rozložení státní moci mezi jeho orgány, hledání ústavy jako základní právní normy státu, od níž je odvozována existence všech ostatních
materiální, formální, ideální – základní členění vychází z pojmu ústavní materie (souhrn pravidel v ní obsažený, určuje základní mocenské poměry ve státě, jeho organizaci, fungování a vztahy vůči jednotlivci, společnosti a jiným státům), Materiální smysl ú. – považují všechna právní pravidla, která tyto otázky upravují bez holedu na to, zda se nacházejí v ústavě nebo obyčejném zákoně, i ústavní obyčeje, soudní rozh., histor. dokumenty (př. VB), základ vymezení materiální ústavy spočívá ve vztazích: stát/ústava, právo/ústava, společnost/ústava a politický systém/ústava; Formální smysl – dokument, zvl. formální zákonnou moc, procedura změny, název, systematika, form. ú. často obsahuje zbytečná ustanovení, některá důležitá chybějí; Ideální ústava – je to vzor, jaká by formální/materiální ú. měla být
rigidní a flexibilní – z hlediska změny
reálné a fiktivní – z hlediska účinnosti, Leiewenstein – klasifikace (normativní – polit. proces dle norem, nominalistické – platí, ale nepoužívá se, sémantická – realizuje se, ale je upravena v zájmu držitele moci
psané a nepsané – ústava obsažena v jednom nebo více psaných zákonech je psaná, tvořená i jinými formami práva (precedenty) – nepsaná ústava – blíží se materiálnímu smyslu pojmu ú.
původní a přenesené – každá je původní (nejen znění, zakotvení v společ. poměrech), původní = od, kterých se opisuje (od vzorů jako USA, Belgie, Francie, Výmarská ústava), přenesené – platnost se přenese na nové území (př. německo 1990)
oktrojované, dohodnuté a revoluční - dle způsobu vydání
z hlediska státního zřízení a formy vlády – federální, unitární, monarchistické, republikánské
29) Funkce ústavy moderního státu
Funkce ústavy moderního státu.
rozlišujeme v zásadě tyto:
právní (norma norem, základní zákon),
politická (základní politická pravidla hry o moc),
ideologickou (výraz zaměření určitého státu a společnosti),
integrační (je výsledkem dohody základních společenských sil),
kulturní (vyjadřuje právní a politikou kulturu společnosti, obecné hodnoty),
výchovná
zákl. fcí: je v právním a ústavním státě regulace fundamentálních společenských vztahů.
30) Obsah ústavy
Obsahem ústavy je ústavní materie – souhrn norem, jenž vymezují základní pravdila pro fundamentální vztahy ve státě, ú. je základní zákon, který reguluje postavení státní moci a vymezuje postavení jednotlivce ve společnosti
ústava obsahuje:
ustanovení o organizaci a činnosti státu: normy zřizující, rušící stát, normy určující území a obyvatelstvo státu, upravující otázky výkonu státní moci (nositelé, dělba, status orgánů, jejich kompetence…etc), normy určující charakter právního řádu (jeho složky, vazby navenek a důsledky rozhodnutí orgánů st. moci), normy upravující členění státní organizace a státu, ústavní normy symbolizující stát
ustanovení vyjadřující vztah státu ke společnosti, jednotlivcům a navenek (st. občanství, zákl. práva, svobody, vztah st. k jiným státům)
ustanovení vyjadřující státní cíle, hodnoty (úkoly státu ve vztahu k nezaměstnaným, nemocným , invalid. osobám, ochraně spotřebitelů)
schéma typického obsahu ústavy může v jednotlivých státech vykazovat odchylky ve dvou směrech:
zužování standardní ústavní materie (výjimečné, př. ignorovaní polit. stran v řadě dnešních ústav)
rozšiřování standardní materie constitutionis – obtížně posoudit, zákaz výroby a prodeje alkohol. nápojů, odměny za nalezení pramene ropy
31) Dynamismus a stabilita ústavy
Stabilita ústavy je nutným předpokladem právního pořádku v zemi, je podmíněna povahou regulovaných společenských vztahů, společenskými silami, které za ústavou stojí a úrovní politické a právní kultury, právními vlastnostmi ústavy, šíří záběru ústavy, úrovní zpracování a činností ústavu aplikujících orgánů.
Je žádoucí, aby ústava nebyla příliš často měněna, ale také aby reflektovala změny ve společnosti – to je otázka dynamiky ústavy a její stability současně.
z aspektu stability jsou rozlišovány ústavy
nezměnitelné (nevyskytují se),
zakazující svou celkovou změnu (norská ústava),
zakazující změnu některých ústavních ustanovení (klauzule věčnosti SRN),
zakazující změnu dočasně (USA, FRA)
zakazující změnu za určité situace (BELGIE – v době války)
Opakem stability je dynamismus – filozofický spor zda měnit/neměnit: 1. fr. ústava 1791: „Národ má nepromlčitelné právo měniti svou ústavu.“
dle dynamismu ústav jsou ústavy děleny na:
přikazující pravidelně provádět změny v určitých lhůtách (portugalsko)
umožňující provádět změny dle potřeby
Rozlišujeme změnu ústavy a její přeměnu – přeměna obsahu ústavy znamená vznik ústavních obyčejů, nový výklad ústavy v judikatuře ústavy, konkretizace ústavy cestou obyčejného zákonodárství
32) Forma ústavy
Forma ústavy:
je zvláštní podoba uspořádání prvků obsahu ústavy (vnitřní struktura), vystupování navenek vůči jiným pr. předpisům (vnější forma).
Vnitřní struktura je tvořena vazbami prvků ústavního obsahu bez ohledu na to, kde se v ústavě nacházejí.
Struktura je tvořena:
ústavními normami (základní prvek obsahu)
ús. instituty (soustřeďují ús. normy upravující urč. institut (např. mandát, vlastnictví..)
ust. systém (tvoří uspořádaný soubor všech ústavních norem
Vnější forma ústavy spočívá ve vyjádření ústavního obsahu navenek.
Zahrnuje tyto složky:
nadpis ústavy (identifikace v právním řádu, evidenční číslo v úřední sbírce, ročník, titul)
systematika ú. (obecná systematika – vyjádření teoretické/ideologické koncepce, zvl. systematika – legislativně-technická záležitost, uspořádání, provázanost, členění)
vyšší právní síla (nižší úrovně – nesmí odporovat přepisu vyššího stupně, nižší musí být v souladu; ústava – nejvyšší právní síly, stená úroveň – lex posterior derogat priori, lex specialis derogat legi generali), závaznost pro adresáta normy je vždy stená (zákon či vyhláška!!), zvl. procedura přijetí, změny, doplnění; ústavní soudnictví je zárukou vyšší právní síly
ústavodárná procedura (projev vyšší první síly ústavy, odlišnosti: výčet subjektů ústavodárné iniciativy, způsob projednání návrhu, způsob přijetí: a) přímá účast voličů (referendum, b) rozhoduje zastupitelský orgán (kvalifikovaná většina), c) kombinace a+b (lid přijímá ústavu schválenou parlamentem, d) subjekty federace (USA); několik malých švýcarských kantonů – rozhoduje shromáždění občanů
jazyk a délka ústavy (probl. obecnosti pojmů – nutné další interpretace aplikujících orgánů
33) Pojem a členění forem státu. Pojem formy vlády a základní členění forem vlády
způsob organizace státní moci a způsob fungování státní moci.
dělí se podle způsobu organizace státní moci na formu vlády (účast občanů na st. moci, složení a povaha nejvyšších st. org., jejich vztahy), metody fungování státní moci, na státní režim (st. regulace života společnosti, postavení jednotlivce ve společnosti), vztahů mezi ústředními a místními orgány státu na státní zřízení
Formy státu jsou již od Aristotela děleny na tři základní klasické: monarchii, aristokracii a demokracii
Forma vlády: povahu vlády, kdo a jak vládne a jak se na vládě podílejí občané, z tohoto pohledu vycházejí v zásadě dvě formy vlády Monarchie (absolutní, stavovská, konstituční) a republika (parlamentní, prezidentská)
Forma státu – způsob organizace a fungování státní moci
Starověk
Herodotos, Aristoteles – lze nacházet různé formy – negativní a pozitivní pojetí
+ monarchie
- tyranie (despocie)
+ aristokracie
- oligarchie (finanční)
+ politeia
- ochlokracie – vláda davu (tehdy též nazývána demokracií)
Středověk
ideokracie ( teokracie
koncepce – moc lze hledat v nadpozemských silách, moc reprezentují svaté osoby, pozemkové vlastnictví církve
teorie vatikariátu – papež má moc, rozhoduje, komu ji dočasně svěří
teorie dvou mečů – papež je správce obou mocí
Nicollo Macchiavelli – „všechny státní formy měly povahu buď monarchie nebo republiky“
Forma vlády
Ukazuje jak je nositel moci ustavován, jaký má vztah k obšanům, jak vykonává státní moc, jaké orány si k tomu vytváří a jaké jsou vztahy mezi těmito orgány.
Forma vlády vypovídá o:
povaze vlády – kdo a jakým způsobem vládne
povaze a vztazích mezi nejvyššími státními orgány
Základní členění forem vlády:
Monarchie:
základní znaky – monarcha je suverénní (privilegovaná) osobnost nad ost. občany, v čele státu jako hlava státu, z pohledu panovníka koncepce teokratické, patriarchální (stát jako obdoba rodiny, otec), patrimoniální (vlastník státu, zděděný po otci), smluvní (s poddanými, Hobbes, Rousseau), není postižitelný
dle mocenského postavení
Absolutní monarchie (neomezená) – koncentrace moc zákonod., výkonná, soudní, moc nedělitelná, jednotná a neomezená
Konstituční monarchie (omezená) – dělí se panovník o vládu, ústavou vymezen poměr k ost. nejvyšším st. org.
Stavovská – zvl. forma, moc panovníka omezována privilegovanou částí občanů – stavy
Republika
zákl. znaky – hlava státu dočasně volena, podřízena pr. řádu, vztahy mezi nejvyššími st. org. jsou založeny na zásadě nezávislosti a sys. vzájemných brzd a vyvažování, princip volby – dočasné, účast občanů na správě státních záležitostí, rovnost občanů
34) Institucionalizované formy projevu státní moci. Přehled a příklady vztahů mezi nejvyššími státními orgány. Základní druhy forem vlády
systémy vztahů mezi nejvyššími státními orgány – institucionalizované formy projevu výkonu státní moci
koncepce koncentrované moci (monistické pojetí)
absolutistická monarchie
kolektivní zastupitelství – Fr. ústava z t. 1793 (konvent, komuna), ústava SSSR z r. 1936 (sověty), ústava ČSSR z r. 1960, švýcarské shromáždění (direktoriální)
koncepce dělby moci (horizontální)
dualismus
zákonodárná
výkonná (včetně soudní, Aristoteles, Marsilius, Kelsen)
trialismus (Montesquieu – princip inkompatibility, check&balances)
zákonodárná
výkonná
soudní
kvadrialismus
zákonodárná
výkonná
soudní
vládní (diplomacie), kontrolní, samosprávná (belgická ústava z r. 1831, O. Meyer – negativní definice státní správy)
státní orgány
nezávislé – prezidentská forma vlády
závislé – kooperace institucí – parlamentní formy vlády
Westminsterský model
Francie 1875, ČSR 1920, 1993
Francie V. republiky – 1958
SRN – 1949 – racionalizovaný parlamentarismus
Z hlediska základních vztahů mezi nejvyššími státními orgány je institucionální struktura státní moci založená zpravidla na trojdílnosti státní moci nebo na parlamentarismu.
Základní druhy forem vlády:
Monarchie:
Parlamentní monarchie
Dualistická monarchie

Republika:

Parlamentní republika
Prezidentská republika
Neoprezidentská forma vlády (v V. francouzské republice)
Racionalizovaný parlamentarismus (v SRN)
Švýcarská forma vlády shromáždění
Modifikované systémy a další formy vlády
35) Dělba moci. Základní pojetí a hlediska. Oddělení mocí
Dělba podle Ch. L. Montesquieu:
- zákonodárná
- výkonná
- soudní
Základním projevem dělby moci je oddělení zákonodárství a soudnictví, ponechána je moc výkonná. -> forma vlády v republikách vybudována na tripartitě moci – jádrem vztah mezi mocí zákonodárnou a výkonnou
= oddělení zákonodárné moci od moci výkonné a soudní – zaručeno inkompabilitou (neslučitelností) funkce poslance s jinou státní funkcí
Principy zaručující rovnováhu mocí:
- zákonodárná moc vydává právní normy obsažené v prvotních pramenech práva – nepřípustná delegace zákonodárné pravomoci na orgány zákonodárné a soudní moci
- výkonná moc může pozastavovat návrhy zákonů
- soudní moc působí vůči zákonodárné jako kontrola ústavnosti, vůčí zákonodárné moci jako kontrola jejich konkrétních rozhodnutí
36) Parlamentarismus. Westminsterský model
1215 – Magna charta
1254 – Royal council – i rytíři
1265 – Royal council – i obce (gentry)
1297 – žádné nové daně bez souhlasu parlamentu
1332 – rozdělení parlamentu na horní a dolní sněmovnu
Tajná rada – nejprve jen kontrasignovala a stvrzovala autenticitu králova rozhodnutí ( samostatné rozhodování
Koncepce smíšené vlády – král je součástí parlamentu
13. století – impeachment, kontrasignace králova rozhodnutí
17. století – velká revoluce – cabala (kabinet) Royal councilu
po 1688 – emancipace parlamentu ( zásada kabinetu té strany, která má v parlamentu většinu
18. století
1702 – nepravidelná přítomnost panovníka v kabinetu; Anna Stuartovna se vzdala práva rozpustit parlament
1707 – zánik absolutního veta panovníka vůči rozhodnutím parlamentu; vznik funkce prime-ministra (Walpole)
80. léta – rozpuštění parlamentu panovníkem na návrh kabinetu
1836 – opoziční předák R. Peel navrhl králi odvolat premiéra Melbourna ( nové volby ( Melbourne potvrzen ve funkci; 1841 – neschválení rozpočtu ( nové volby ( Peel premiérem – vzrůstající vliv politických stran, vzrůstající vnitrostranická disciplína
19. stol. – „suverenita parlamentu“ ( „suverenita lidu“
„právní suverenita“ – parlament; „politická suverenita“ – lid
poválečné období (WWII.) – růst významu postu premiéra
systém vlády založen na existenci nejvyššího ústavního orgánu – parlamentu
jako zastupitelského sboru, má výsadní postavení, zákonodárná činnost – prvotní normy, kontrola výkonné moci – vlády (podzákonné normy),
vláda je závislá na parlamentu (žádá o důvěru, může jí být vyslovena nedůvěra, členu, kolektivu – demise), je parlamentu odpovědná
člen parlamentu získává volbou reprezentativní mandát (je voliči neodvolatelný)
parlament volí hlavu státu
podle vzájemných vztahů mezi nejvyššími státními orgány rozlišují se dvě základní formy
parlamentní republika
prezidentská republika
k fungování základních institutů toto formy vlády jsou potřebné tyto předpoklady:
shoda v základních otázkách v celé společnosti
svobodné volby
činnost legální opozice
volba hlavy státu
jmenování premiéra jako vůdce vítězné strany
37) Monarchické a republikánské typy forem vlády
Parlamentní monarchie:
rozdělení moci zákonodárné a výkonné s vedoucím postavením parlamentu
vláda - je závislá na parlamentu, je mu odpovědná
panovník – formální hlavou státu, nemá zákonod. iniciativu, bez reálných mocenských pravomocí, nemůže zasahovat do složení vlády, její činnosti, musí vládu odvolat při nedůvěře parlamentu, jmenování předsedy vlády je formální (vítězná strana v parlamentu), potřeba kontrasignace vlády, panovník panuje, ale nevládne
příklady zemí: vývojem z VB, ve VB, Švédsko, Norsko, Dánsko, Belgie, Španělsko, Japonsko
Dualistická monarchie
přechodný stupeň od absolutní k parlamentní monarchii
Panovník – jedním z nejvýznamnějších st. org., výkonná moc, hlava státu, jmenuje, odvolá vládu, zpravidla je předsedou vlády, zákonodárná iniciativa, jmenuje soudce, výkon soudnictví
je omezen ústavou, zákony, rozpočtem
Vláda – provádí politiku panovníka, není odpovědna parlamentu, ale panovníkovi
Parlament – omezen panovníkem, k aktům parlamentu má panovník právo veta, může být rozpuštěn panovníkem
přechodný typ k parlamentní monarchii – rysy v Jordánsku, Kuvajtu, Saudské Arábii
Parlamentní republika
Parlament – vedoucí postavení, odpovědnost vlády parlamentu, může si vynutit demisi vlády, nepřímá závislost hlavy státu (kontrasignace)
Hlava státu – volena parlamentem, samostatný výkon, prezident
Vláda – jmenována prezidentem (vychází z výsledků parlamentních voleb), důvěra parl