vypracované otázky

stné závazky zvané poklony či pocty
- období stavovské – středisky výkonu vrchnostenské správy nad poddanými se stávají šlechtické hrady a tvrze; správa svěřena úředníkům, vykonávali též soudnictví nad poddanými, starali se o vybírání daní a berní, dbali o záleřitosti vojenské a policejní, ve vesnicích dosazovali konšely a soudce, vedli registra do kterých se zapisovali především majetkové převody, řídili se zvláštními instrukcemi vydanými vrchností; pro poddané byly vydávány selské řády (obsahovaly pravidla pro chování poddaných mezi sebou navzájem i vůči vrchnosti); v čele správy poddanských vsí stál soudce (rychtář či fojt) a výbor konšelů nebo kmetů
7. Postavení českého panovníka a právní úprava trůnního nástupnictví (od seniorátu po Pragmatickou sankci 1713) s37
- ranný feudalismus - v čele státu kníže (kněz, vojvoda, někdy i král), který vládne jako představitel přemyslovského rodu a činí si nárok na vládu v celé zemi, kterou jeho rod považuje za své vlastnictví (patrimonium); kníže rodu je nastolován jen z vůle ostatních příslušníků rodu = počátek vlivu feudálů na obsazování trůnu KNÍŽE, PATRIMONIUM, NASTOLOVACÍ OBŘAD
- rozvinutý feudalismus - hlavou byl panovník, původně kníže, později král, Přemysl Otakar I. získal dědičný královský titul, který byl potvrzen ZBS (1212). Král měl nejvyšší moc vojenskou, finanční a zákonodárnou; zastupuje stát navenek, uzavírá mezinárodní smlouvy, válku a mír, vybírá daně, spravuje regály. V době nepřítomnosti ho zastupují zemští hejtmané, na Moravě markrabě.
- období stavovské - králi náležela především moc vojenská, která byla omezena stavovskými výsadami. Soudní pravomoc byla také značně omezená, královské soudy se dostávají pod stavovskou kontrolu, král. moc se omezuje na předsedání soudu zemskému a na udělování milosti, teprve Ferdinandovi I. se podařilo vytvořením apelačního soudu získat kontrolu nad výkonem městského soudnictví. Zákonodárná moc náležela stavovským sněmům, které panovník svolával, správní moc byla závislá na vůli šlechty a finanční moc byla rovněž omezena vlivem stavů. Formálně nezávislý byl panovník v oblasti FORMÁLNĚ správy regálů, uvnitř země měl neomezenou moc lenní a dále mu příslušela moc nad církvemi. V určitých obdobích stavovského státu byl král považován za prvního mezi sobě rovnými.
- feudální absolutismus - absolutistický panovník stál zdánlivě nad společností, ve výkonu své moci byl nedotknutelný, neodpovědný a nesesaditelný.Základem jeho moci byl byrokratický aparát a armáda.
- pravidla nástupnictví - Břetislavův zákon o seniorátu (Stařešinský řád) z r. 1055 – vlády se ujímal vždy nejstarší příslušník rodu, postupně se tato zásada změnila na princip primogenitury-prvorozenství. Původní nastolovací obřad byl přeměněn ve skutečné právo volit panovníka v případě vymření dynastie; definitivní úpravu po dobu feud. rozdrobenosti dostalo nástupnické právo ordonancí Jana Lucemburského z r. 1341 - pro mužské potomky byla stanovena zásada primogenitury, v případě vymření dynastie bylo výslovně uznáno právo šlechty na svobodnou volbu nového krále; Za vlády Karlovy vytvořen nový korunovační řád, zdůrazňující starou tradici přemyslovskou a majestát Karla IV. (1348) - uplatnila se zásada nároku na trůn neprovdaných dcer, kdyby nebylo synů; v období stavovském se objevuje princip volby krále, která nepřihlíží k dynastickým nárokům; majestát V.Jagellonského: O kněžně Anně (1510) – byla-li by provdána, pak jedině se souhlasem stavů; Česká konfederace (1619); OZZ (1627) – imediátní sukcese – na dědice přechází právo vlády smrtí panovníka, nikoli korunovací (ta je jen symbolická); Pragmatická sankce (1713) - Karel VI., zákon o nástupnictví pouze v rodě habsb. a o pravidlech, kterými se řídí (právo vládnout má i žena – MT)
8. Stavovská struktura středověké společnosti, pojem, druhy, vývoj
- stavy = privilegované vrstvy feudální společnosti, které se účastní na výkonu státní moci; jednotlivé vrstvy stavovské společnosti, které vytvářely uzavřené skupiny a byly nadány různou mírou politických práv (většinou právo sedět a hlasovat na zem. sněmu); politický národ
- dělení (v Českém království) - podle politických práv (podílu na moci):
šlechta z knížecí družiny, diferenciace (rod, pak majetek), privilegia: dědičné zastávání úřadu, právo branného odporu(1495 ve Wormsu), stát se seniorem
Šlechtic se má zabývat jen určitými činnostmi, musí se chovat jako rytíř, musí umět to co mají –ovládání meče, zatímco činnost spojenou se statky a zemědělstvím, nechávali někomu jinému
stav panský (vyšší šlechta) – urození
stav rytířský (nižší šlechta) - znakem erb, osvobození od feudálních dávek
stav městský (měšťané král. měst) - zdrojem ekonomické síly byl obchod a řemeslo
Po vzniku měst, rozvoj obchodu, vznikají obchodní střediska a vzniká obchodní stav
Nabývá ekonomické moci (to panovník dovoluje, protože chce plnit pokladnu a chce i politickou moc (na něčí úkor – neklid); kdo je měštan, privilegia-ekonomické monopoly (na hradby, trhy,várečné)
stav prelátský (církevní feudalita) zmizeli v důsledku husit. hnutí, objevily se opět po r.1627
Nejstarší, komunikace s nadpřirozenem,kanonické právo, souzeni rovnými, ne vojen.povinnost, vzdělání
- uzavírání stavů = proces, při němž se jeho členové bránili přílivu nových příchozích a snažili se uchovat si dosavadní privilegia a vliv.
9. Města a jejich význam od 12. do 17. stol. s41, s76, s107
rozvinutý feudalismus – městská správa - viz ot.č.3
DRUHY (VĚNNÁ,HORNÍ,KRÁLOVSKÁ,PODDANSKÁ),SPRÁVA
- městské PRIVILEGIUM (odlišovalo město od ostatních komunit) -> městská autonomie, spravování svých záležitostí vlastními orgány
- MĚSTA – královská a poddanská; jen obyvatelé královských měst označováni za osobně svobodné (z nich pak vznikl městský stav); svobodná města: královská, horní (mincmistr), věnná
- obyvatelé měst navenek vystupovali jako právnická osoba; SPRÁVA záležitostí města - správa byla záležitostí samotných měšťanů, pán jen dohlížel prostřednictvím rychtáře (též fojt či šoltys), postupem doby ztrácí vliv, přeměněn na náčelníka městské policie a podřízen městské radě.
- podkomoří – jmenoval městskou radu (zákl. orgán městské správy)
- městská rada tvořena konšely, předseda rady – purkmistr (první v roce nazýván primátor či primas)
- městská rada byla i orgánem soudním
- CECHY – součást správy, sdružení jednotlivých řemeslníků; řemeslná výroba možná jen v rámci cechů, ty stanovily cenu, kvalitu výrobků, počet tovaryšů a učňů, nad svými vykonávali soudnictví
období stavovské - v husitství města nejvíce získala; úlohu měst ve stavovské společnosti charakterizuje trvalé přiznání stavovských oprávnění, tj. politická práva a podíl na rozhodování na zemských sněmech; městská samospráva se stala prakticky nezávislou; na poč. 16.stol je v Čechách 30 král. měst a 9 měst věnných; tito měšťané byli považováni za svobodné; navenek vystupovalo město jako právnická osoba, nositel práv a povinností; ve městě se projevovala hluboká sociální diferenciace; uvnitř se rozlišovalo mezi měšťany usedlými a neusedlými, mezi občany a ostatním obyvatelstvem; měšťané měli právo přijímat mezi sebe nové pšíslušníky (po splnění podmínek); základní rysy městské správy byly podobné jako v době předhusitské, zvláštní postavení zaujímá písař, jako představitel městské kanceláře a výkonný úředník městské rady; městská rada stála v čele městské správy, velká obec - všelidové shromáždění z doby husitské - začíná ztrácet na významu; přelom nastává s porážkou stav. povstání r.1547, Ferdinand I. konfiskuje majetek měst, ta musí platit pokuty, nové daně atd.; dalším zásahem bylo znovuzavedení úřadu královského rychtáře, který hájil ve městech zájmy panovníka.
kodifikace práva městského - 16. stol.; pramenem práva městského byla především zakládací listina (městské privilegium, které město dostalo od zakladatele; obsahem je právo na vlastní výkon správy a soudnictví; současně je určeno, které z vyšších měst je pro toto město vrchním pánem); městské právo se také vytvářelo v praxi městských soudů (Kniha písaře Jana); dalším pramenem bylo právo, které přinášeli němečtí kolonisté ve 13. stol. (recepce práva v Saském a Švábském zrcadle)
- v Č a na M vznikly dvě oblasti městského práva: magdeburské (soud v Magdeburku – vrchní odvolací soud) a švábské (žádné odvolání neexistovalo); postupně začalo nabývat převahu právo staroměstské
- Hlavním důvodem kodifikace byl především hospodářský rozvoj měst, významný podíl na ekonomice, také vojenský a polit. význam; měšťané potřebovali pro své obchody jistotu, jejíž překážkou bylo až doposud nejednotné městské právo; r.1523 usnesení zem. sněmu o vypracování zákoníku městského práva; neoficiální kodifikací se stalo dílo Brikcího z Licska - Práva městská (překlad a úprava knihy písaře Jana);
- pokračuje úsilí o kodifikaci; jsou ustaveny komise a r.1558 se objevuje první psaný návrh - autorem byl právník Pavel Kristián z Koldína; Koldín měl hlavní vliv na konečnou podobu zákoníku z r.1579 - Práva městská království českého - závazný pro soudní praxi; obsahoval právní předpisy, které upravovaly v podstatě veškerý život obyvatel města, jeho správu i soudnictví
- česká města, která se řídila právem magdeburským (př. Litoměřice) ho odmítala, zlomena až r.1610
- v 17.stol. rozšířena jeho platnost i na moravská města; platil i v 18.stol., definitivně zrušen 1811 – Vš.ob.zák.
10. Stát a právo v období husitském s47
- poč.15.stol. byl vývoj feud. státu přerušen husitským hnutím
- dosavadní státní organizace byla rozbita, začalo se formovat protifeud. vědomí. Hluboká krize středověké společnosti, majetková diferenciace -> husitské hnutí; katolická církev prochází hlubokým úpadkem, ideové kořeny hnutí spočívaly v kritice církve, která byla jediným zdrojem poznání a dařilo se jí pěstovat vědomí sounáležitosti, ale i zdůvodňovat zákonitost hierarchicky uspořádané společnosti, protože struktura církve se odrážela do světské společenské hierarchie. Církev jako univerzální instituce reprezentovala, vysvětlovala, ale i zdůvodňovala existenci feudálního společ. řádu.
utopické názory- pasivní očekávání příchodu Ježíše a tísícileté spravedlivé říše – chiliasmus
Církev procházela krizí -> rozdělila se na dva nesmiřitelné tábory; proti církvi začalo vystupovat i bohaté panstvo, které těžce neslo majetek v rukou církve.
- kritika měla podobu: lidové kacířství – proti tomu inkviziční soudy, učené kacířství - oficiální kritika církve (Konrád Waldhauser, Jan Milíč z Kroměříže, Matěj z Janova)
- oba směry následovány husitským hnutím: lidoví kazatelé a univerzitní mistři v čele s J.Husem - vliv Wiklifa, souhrnná kritika církve i společnosti, poddaný nemusí poslouchat nehodného pána, sympatie k chudým
- husitské hnutí se odehrálo ve 3 etapách:
- 1) 1419-1421; zahrnuje vítězství husitů v Praze(na vítkově), smrt Václava IV. a následující bezkrálovství, založení Tábora – nejvýznamnější změna ve vývoji státu a práva (= nová představa o uspořádání společnosti; základem byly skupiny sedláků vedené lidovými kazateli; společnost je budována na základě rovnosti společenské a majetkové, ideálem se stává demokratická forma státu a jsou odmítnuty principy feudální společnosti, jediným zákonem je boží zákon; v čele čtyři starší + kněží a kazatelé, vzniká táborský městský svaz; vytváří se nové právní obyčeje, kterými se řídí orgány husitské moci hlavně v husit. městech)
- 2) 1421-1431; začíná čáslavským sněmem – ustavena nová zemská vláda o 20 členech (5 pánů, 5 rytířů, 2 zástupci táborské obce a 8 zástupců měst, z nichž byli 4 Pražané). Sněm odmítl Zikmunda jako českého krále a přijal 4 artikuly jako základní zemský zákon (jednalo se spíše o politický program než náboženské požadavky), odstraňují hegemonii kněží a jejich nadřazenost, hlásají rovnost uvnitř církve, požadují svobodu husitské propagandy a odstranění majetku církve, zakotvovaly rovnost před soudem a odstraňovaly stavovské rozdíly; doklad husit. práva – Žižkův vojenský řád – prodchnut husit. ideologií, zákl. principy: rovnost, všeobecná přísnost, vysoká morálka a uvědomělost; dále: porážka druhé křížové výpravy, období vojenských úspěchů Žižkových, další úspěšné vojenské husitské výpravy (poražena třetí a čtvrtá kříž. výp.), nakonec vítězná bitva u Domažlic (pátá kříž. výp.) = obrat v politice císaře, nastupuje politika diplomatického rozvratu
- 3) 1432-1436; jednání na basilejském koncilu – dojednána tzv. kompaktáta, jež byla r.1434 přijata = souhrn smluv a dohod, které uznaly závaznost 4 pražských artiklů, které byly okleštěny a pozměněny (zmizely radikální požadavky, kněží mohou vlastnit pozemky, uznána církevní jurisdikce nad příslušníky církve); lipanskou porážkou radikálních sil husit. hnutí (30.5.1434) bylo možné přijetí kompaktát a uznání Zikmunda za čes. krále; na jihlavském sněmu r.1436 byla kompaktáta slavnostně prohlášena za základní zákon, byl uzavřen mír a ukončen tak mnohaletý konflikt
- význam: poprvé byla oficiálně rozbita hegemonie katolické církve a ideologie, zavedena legální koexistence dvou církví (kališnické a katolické); poražena myšlenka papežského a císařského universalismu, otevřela se cesta reformnímu hnutí; mezi oběma církvemi byl uzavřen v r.1485 mír kutnohorský; husit. hnutí mělo vliv také v oblasti národnostní – města nabyla český charakter, čeština prožívá mohutný rozvoj
- z těžkých let husitských vyšel český stát jako relativně centralizovaný, byla posílena autorita královské moci i mezinárodní prestiž; oslabená německá říše nepředstavovala žádné nebezpečí; Českému království bylo znovu potvrzeno připojení Moravy, Horní a Dolní Lužice.
11. Ústřední orgány a instituce České koruny v období stavovském s57
panovník – garantoval jednostnost státu, orgány královské měly povahu ústředních orgánů; vliv stavů – při obsazování trůnu – volební kapitulace (při volbě) a korunovační revers (při přijímání); králi náležela především moc vojenská, která byla omezena stavovskými výsadami; soudní pravomoc byla značně omezená, královské soudy se dostávají pod stavovskou kontrolu, král. moc se omezuje na předsedání soudu zemskému a na udělování milosti; teprve Ferdinandovi I. se podařilo vytvořením apelačního soudu získat kontrolu nad výkonem městského soudnictví; zákonodárná moc náležela stavovským sněmům, které panovník svolával, měl zákonodárnou iniciativu a k platnosti usnesení byl nutný souhlas krále; správní moc byla závislá na vůli šlechty a vybírání daní rovněž podléhalo souhlasu stavů; formálně nezávislý byl panovník v oblasti správy regálů, uvnitř země měl neomezenou moc lenní a dále mu příslušela moc nad církvemi. V určitých obdobích stavovského státu byl král považován za prvního mezi sobě rovnými
královská rada - poradní orgán panovníka, původně byla zcela v rukou panstva, od 15. stol zasedají i příslušníci nižší šlechty; zakotvená pravidla o jejím složení neexistovala
královská kancelář - původně byla expedicí královských písemností, vyhotovovala královy listy, v čele stál kancléř či protonotář, který odpovídal za to, že listiny odtud vypravené odpovídají králově vůli. Ve stavovském období byl kancléřem šlechtic a šlechtě byl odpovědný; od Vladislava II. založena expozitura české královské kanceláře, která cestovala za hranice státu s panovníkem
hejtmanství německých lén - v čele králem jmenovaný úředník – hejtman; tímto úřadem procházela veškerá korespondence s držiteli zahraničních lén a patřila mu jurisdikce v této oblasti
královský mincmistr - spravoval mincovní regál - jakost, řízení oběhu, regulace vývozu domácí mince a dovozu cizí mince; na starost i horní regál a horní zákony, od r.1534 jeho soud v Kutné Hoře výlučný pro horní pře
soudy s celostátní působností
- soudy – v rámci zemí, ale při osobě krále existovaly soudy, které měly celostátní působnost (dvor. a komor.)
- komorní - zasedal pravidelně v královské komoře; původně mu předsedal panovník a jeho působnost zahrnovala všechny země koruny české; za Vladislava II. ztratil svou působnost ve vedlejších zemích a na Moravě a začal konkurovat českému soudu zem.; jen záležitosti týkající se svobodných šlechtických statků náležely výhradně soudu zemskému; jen před soud komorní se strany předvolávaly obesláním; předsedal mu nejvyšší hofmistr, 12 přísedících (z toho 8 pánů a 4 rytíři); delikty proti královské výsosti (od 16.stol.)
- dvorský - do jeho kompetence spadaly spory o léna uvnitř státu a spory odúmrtní, ty odpadly roku 1497 kdy
se král Vladislav II. vzdal odúmrtního práva.
- apelační – r.1548 ho zřídil Ferdinand I.; apelace hlavně od městských soudů a stavovských soudů ze Slezska a Lužice (ne od zemských soudů v Č a na M!!); byl to soud odvolací; v čele prezident, 6 šlechticů, 4 právníci a 4 zástupci měst; první byrokratický soud v našich zemích
česká komora - v čele prezident a 4 radové, placeni králem; úkol: organizovat jednotně správu financí, správa komorních statků, městského a církevního majetku; kontrolní orgán panovníka pro celý český stát
X dvorská komora – plnila tyto funkce v rámci všech zemí a států ovládaných Ferdinandem I.
generální sněm - vrcholný společný orgán všech zemí; od. 13. stol., za Karla IV se již schází pravidelně; byl svoláván panovníkem, jednotlivé země vyslaly volené delegace; místem jednání většinou Praha a předmětem jednání byly otázky nástupnictví, mezinárodní smlouvy, nábož. otázky; každá země měla 1 hlas, usnesení zavazovalo jen země, které s ním souhlasily
inkolát (ius incolatum) - právo obyvatelské - feudální státní příslušnost šlechtických obyvatel jednotlivých zemí - oprávnění příslušníků panstva a rytířstva k zakupování svobod. statků a tedy i nabývání polit. práv; ne všichni si byli rovni ohledně inkolátu; inkolát mohli získat i cizinci
královská prokuratura - od 15. stol., na M od 16.stol.; rozvoj až po husitství, souvisí se snahou upevnit rozchvácený majetek krále, vymáhat placení důchodů i požadovat král. statky neoprávněně šlechtou nabyté; prokurátor podřízen úřadu české komory a současně panovníkovi; byl též radou komory, jejím prostřednictvím podával zprávy o své činnosti králi; zasedal v král. radě, na soudu zemském i komorním; měl povinnost střežit zájmy koruny i panovníka před soudem, hájit jeho dobré jméno, majetek, vymáhat pokuty, evidovat odúmrtní nároky, zastupovat kláštery, duchovní a svobodníky v práv. sporech a vést exekuce náležející stát. pokladně
12. Vznik a vývoj zemských sněmů od 13. do 17. stol.
- od 13.stol. vznikají ze dvorských sjezdů postupně 3 instituce:zemský sněm, královská rada a zemský soud
- vyvinul se obyčej svolávat alespoň jednou za rok sněm, od konce 13. stol. se jich účastní i zástupci měst
- období stavovské – sněm - základ a vrchol stav. správy; každá země měla svůj sněm, na kterém zasedaly stavy
- Českému zemskému sněmu předsedal král (resp. nejvyšší purkrabí), moravskému zemský hejtman, slezskému vrchní slezský hejtman a lužickým fojt; mezi všemi sněmy měl největší váhu český zemský sněm (většinou sám volil panovníka a střežil územní celistvost); sněm svolával král
- v tomto období se ustálila pravidla jednání na ZS (zahajoval ho panovník, zpravidla jen zahájení a závěr byly společné, jinak jednaly stavy odděleně a v jednotlivých kuriích si volily své předsedy. Uvnitř kurií pak rozhodovalo mínění většiny, přičemž hlasy se spíše vážily než sčítaly. K přijetí platného sněmovního usnesení se vyžadoval jednomyslný souhlas všech stavů); sněm jednal buď o návrzích krále (=královské propozice), návrzích stavů (=obecné artikuly) nebo