Vypracované okruhy ke zkoušce 1.-29.

územně politicky
- Ústava ČR pouze umožňuje , aby zákon stanovil, že kdy území územních samosprávných
jednotek je součastně správním obvodem
- dosud platí zákon o územním členění státu – podle něj se území ČR dělí na kraje, kraje na okresy a okresy na obce
- mimo ústavní úpravu zůstává existence vojenských újezdů – je vyňato z územně samosprávné organizace obcí
Územně samosprávné členění
- význam je zdůrazněm ústavně
- postavení obcí jako samosprávných jednotek se rovněž promítá do úpravy možnosti změn
jejich území
- významným problémem jsou změny v existujícím územně samosprávném uspořádání
- pro ústavní právo je klíčové zda existuje ústavní právo na vznik a trvání obce nebo VÚSC
- institucionální záruky existence územních samosprávných celků (čl.8 Ústavy ČR)
zákonná rovina územní samosprávy ( zákon o obcích, zákon o krajích )
- upravuje slučování a rozdělování obcí z následujících podmínek
- dvě a více sousedních obcí se mohou na základě dohody sloučit
- jedna obec se může dohodou připojit k sousední obci
- dohodu o sloučení obcí lze uzavřít na základě rozhodnutí obecního
zastupitelstva pokud není podán do 30dnů návrh na konání
místního referenda
- nová obec může vzniknout – oddělením části obce, popřípadě změnou nebo zrušením
vojenského újezdu
K oddělení části obce je třeba provést místní referendum v dotčené části obce
- je stanovena řada podmínek, za kterých může k oddělení dojít :
souhlas vyjádřený občany dotčené části obce v místním referendu
zákaz vzniku enkláv
zákaz vzniku miniobcí – nová obec musí mít 1000 občanů
změny lze provádět jen k počátku kalendářního roku
souhlas krajského úřadu vydaný v přenesené působnosti

Samosprávné kraje
-změny hranic budou prováděny pouze zákonem
- jejich zřizování a rušení bude možné jen cestou ústavního zákona
Praha
- je sice VÚSC jako kraj, ale jinak si zachovává postavení obce (včetně voleb)
- z územně samosprávného členění je Praha obec a současně kraj
- v rámci ústavního práva je nejdůležitější postavení Prahy jako hlavního města ČR
( čl.13 Ústavy ČR)
14. Státní režim – základní pojmy. Obyvatelstvo ČR z hlediska veřejného práva.Obyvatel.Občan.Cizinec.Bezdomovec.Národnostní a etnická menšina.Lid.Národ.
v různé metodě (režimu) fungování státní moci – státní režim, tj.
státní regulaci života společnosti
postavením jednotlivce ve společnosti
státní režim-demokratický ●ochrana jednotlivce státem-realita se pokouší přiblížit Ústavě
státní režim-autoritativní●(např.Peron – Argentina)Ústava je podobná jako u demokratického režimu, ale realita se v některých oblastech odlišuje (volby-dopředu rozhodnuté,svoboda politická a slova)
státní režim-totalitní●jednotlivec není považován za důležitého i v Ústavě – v některých směrech absolutní zásah do práv jednotlivce
Obyvatelstvo - subjekty, na které se vztahuje státní moc z důvodu, že obývají státní území, současně se jedná o subjekty, kterým státní moc ve státě náleží a kterou vykonávají buď přímo nebo prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní, jak je to zakotveno ústavou - používá se častěji označení lid, národ, státní lid, státotvorný národ.
- každý kdo se nachází na území státu podléhá jeho právním předpisům
Občan - možnost jedince podílet se aktivně na správě veřejných záležitostí, může se jím stát pouze fyzická osoba a občany může mít jen stát, fyzická osoba zůstává občanem i na území cizího státu
Bezdomovec - pokud mají trvalý pobyt na území státu bývají posuzování stejně jako jeho občané
Cizinec - rozvoj vztahů mezi státy vedl k vytvoření cizineckého práva
- v současnosti se snaží v rámci OSN prosadit princip nevzájemnosti (nevázat poskytnutí práv na postup jejich domovského státu), nediskriminace (umožnit co nejplnější právní postavení) a totální ochrany.
V mezinárodním práva se cizinecký režim klasifikuje na tyto skupiny:
- minimální standard, který vyjadřuje obecnou úroveň práv cizince, pod kterou by zákonodárství určitého státu nemělo nikdy klesnout, zahrnuje otázky postavení cizince tj. zaručení základních lidských práv a svobod (život, osobní svoboda, soukromí, vyznání), ochrana jeho majetkových práv, právo na kontakt se zastupitelským úřadem svého státu
- zvláštní úpravy, vyplývají z mezinárodního práva
- národní režim - cizinci mají mít stejná práva jako občané daného státu s výjimkou těch, která se váží na státní občanství
Zvláštním problémem postavení cizinců je právní režim uprchlíků, kteří zde pobývají na základě poskytnutí práva azylu
Lid – subjekt s určitým vztahem ke státní moci
Národ – tradičně se projevující jazykové, kulturní, životní, psychické a historické společenství lidí
Princip personality - vztah mezi státem a jeho fyzickými či právnickými osobami, týká se právního režimu postavení občanů jednoho státu na území jiného státu, nese s sebou problém respektování státoobčanských práv a povinností ze strany toho státu, na jehož území občan jiného státu pobývá, tyto problémy řeší kolizní právní normy.
výrazem uplatnění je vzájemné vynětí cizích státních občanů z jurisdikce suverénního státu.
15. Občanský a cizinecký režim
- rozvoj vztahů mezi státy vedl k vytvoření pravidel tzv. cizineckého práva – důležitá součást veřejného práva
Klasifikace způsobů, kterými státní moc nakládá s jednotlivcem je založena na tzv. režimech

Státoobčanský režim – vztah ten kdo má občanství
Cizinecký režim – vztah k tomu, kdo nemá občanství
– minimální standard – vyjadřuje obecnou úroveň práv cizince - právo na život, majetek
zvláštní úpravy – upravený v mezinárodních smlouvách, jiné služby
- režim nejvyšších výhod – nejvyšší rozsah práv, který požívají v tomto státě cizinci
- zvláštní režim – vzniká na základě závazku státu z mezinárodní smlouvy
- formou je právní režim uprchlíků – právní postavení uprchlíků
(uprchlík-splňuje podmínky stanovené mez.smluvním právem)
- právní režim azylanta (azylant- ten o kom tak rozhodnou
naše státní orgány podle našeho práva)
-pokud je stát ve válce můžeme rozlišit – cizinecký režim pro občany spřátelených a
nebo nepřátelských států
národní režim – stejné postavení jako občané (azyl, volební právo)
- pravidlem těchto režimů je předpoklad pobytu na území ČR
- musíme také uvažovat i o právech cizinců vůči ČR,ačkoli se nachází v cizině (odvozuje se z obecných
ustanoveních Listiny)
Cizinci se tak mohou dovolat všech základních práv a svobod s výjimkou těch, která jsou uvedena v čl.11 odst.2,čl.14 odst.4,čl.20 odst.2,čl.21 odst.1 a odst.4,čl.23,čl.25,čl.30 odst.1,čl.31 a čl.33 odst.2 a 4 – pokud se nedají dovodit z ustanovení mezinárodních smluv o lidských právech a zákl.svobodách
- zvláštní postavení mají občané EU
- členství ČR v EU se dotklo nejen postavení cizinců u nás, ale i občanů v jiných členských státech EU
Osoby se zvláštním statutem
Dvojí státní občanství (bipolita). Pamatuje na to vnitrostátní i mezinárodní právo. Mezinárodním právem je v zásadě odmítáno - komplikuje to právní posouzení jednotlivce (občan je na území třetího státu, něco se s ním stane -> který ze států ho má chránit?)
Bezdomovec (apolita = osoba bez státního občanství). Osoba, která nemá nárok na právní ochranu. Pojednává o nich Úmluva o postavení osob bez státního občanství (pamatuje na případy při rozdělení státu).
Uprchlíci. Osoby, které opustily svoji vlast (důvod - ohrožení života, zdraví; válečný konflikt). Jeví se jako cizinci. Za příklad slouží např. situace po 2. světové válce, 70. léta v Indii. Zabývá se jimi Úmluva o postavení uprchlíků z roku 1951 (založena povinnost lepšího zacházení s nimi - přístup ke vzdělání, svoboda náboženství,...).
Cizinec. Existuje u nich vízová povinnost (předběžné schvalování). Dnes se již většinou mohou osoby volně pohybovat (stačí cestovní pas, někdy i občanský průkaz). Vstup osoby lze odmítnout na hranicích. Cizinec je podroben právu státu, na jehož území se nachází.
16. Státní občanství – význam, principy, nabývání a pozbývání podle zákona č. 40/1993 Sb.
Občan – ve smyslu fyzické osoby - lidé, kteří jsou v právním vztahu ke státu z hlediska jejich členství v něm, možnost jedince podílet se aktivně na správě veřejných záležitostí – podmínka státního občanství je stanovena pro mnoho státních a ústavních funkcí, občanem je pouze fyzická osoba a občany může mít jen stát, fyzická osoba zůstává občanem i na území cizího státu
Podle Zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství ČR jsou občanem ČR fyzické osoby, které ke dni 31. prosince 1992 byly státními občany ČR a zároveň státními občany ČSFR
Státní občanství je přesnější charakterizovat jako status, se kterým stát spojuje určitá práva a povinnosti fyzické osoby, které jsou v důsledku poskytnutí tohoto statusu právně vynutitelné. Na základě udělení takového statusu proto vzniká zvláštní právní vztah fyzické osoby a státu, jehož předpokladem je právě občanství.
Státní občanství ČR je časově trvalý, místně neomezený právní vztah fyzické osoby a státu, který vzniká z vůle státu a je proti vůli fyzické osoby nezrušitelný (čl. 12 odst. 2 Ústavy ČR)
Občan má - právo pobytu na území státu, právo účasti na správě veřejných záležitostí, právo na hmotné zabezpečení, ochranu zdraví, poskytnutí vzdělání, právo na možnost určitých povolání a činností
Povinnosti občana vůči ČR – věrnost státu, jeho obrana a dodržování jeho právních předpisů
Od roku 2004 je každý občan ČR současně občanem EU
- občanství EU je jen akcesorické
– hlavní je občanství ČR
Občanství ve funkcionálním smyslu – určitá osoba není naším občanem,ale podle našeho
práva se tak na ni hledí
Kdo je konkrétně státním občanem ČR
- neurčuje Ústava ČR,ale zákon (především o státním občanství)
- nejdřív zákon vymezuje, kdo je státním občanem § 1 odst. 1 zákona
- ten kdo tuto podmínku nesplňuje, musí prokázat, že občanství nabyl některým ze způsobů
uvedených dále v zákoně o občanství
Státní občanství má rozměr – a) vnitrostátní a b) mezinárodněprávní. Patří do práva veřejného a to:
do práva ústavního (vztah jedince a státu, předpoklad pro určité funkce…)
do práva správního ( oblast vnitřní správy, doklady..)
do práva trestního ( urč. tr. činy mohou spáchat pouze občané – vlastizrada)
do práva finančního (poplatky při nabývání, osvědčování..)
mezinárodního veřejného (mez. smlouvy řešící dvojí občanství..) a soukromého.
Státní občanství se vyznačuje 1) trvalostí vztahu, 2) výlučností (nelze být občan i v jiném státě)
3) personalitou (je občanem i v cizině), 4) bezprostředností,
5) efektivitou (nárok na ochranu státu) ,6) rovností
Principy právní úpravy státního občanství ČR :
princip nepřípustnosti apatrismu (dítě narozené bezdomovcům získává občanství ČR)
princip vyloučení bipolitismu (vylučuje dvojí občanství)
princip zabezpečení jednotného státního občanství rodičů a dětí
princip individuálního nabývání a pozbývání občanství (každý pouze sám za sebe)
princip výlučnosti státního občanství ČR
princip rovnosti občanů bez ohledu na způsob nabytí státního občanství
Občanství je a) původní ( osoba získává občanství přímo od státu)
odvozené ( získané v návaznosti na občanství někoho jiného – narození, osvojení, uznání
Nabývání občanství - narozením,osvojením,určením otcovství,nalezení na území
ČR,prohlášením,udělením

přímo ze zákona (např. po 1. a 2. sv. válce nebo po rozdělení ČSFR)
z určené právní skutečnosti (narozením, zahrnutím do žádosti rodičů, sňatkem)
z projevu vůle budoucího občana (prohlášení, opce)
z projevu vůle státu (navrácení občanství,
otcovství, zahrnutí dítěte do žádosti o udělení občanství)
Pozbývání občanství – expatriace – propuštění ze státoobčanského svazku
prohlášením o vzdání se státního občanství
nabytím cizího státního občanství na vlastní žádost.
17. Listina základních práv a svobod. Základní charakteristika,východiska a systematika.
Listina je Listinou základních práv a svobod – nespojuje s tím výslovně žádné právní následky
Subjektivní právo – oprávnění něco po někom vyžadovat (aby určitým způsobem jednal, něco
strpěl, poskytnul apod.)
- odlišující právní kritérium – je třeba poukázat na jeho zakotvení
v ústavním právním předpise – u svobody to není třeba (lidé se rodí
svobodní …)
Svoboda – vymezení autonomních prostorů, do kterých stát (veř.moc) nemá zasahovat
(život,zdraví,svoboda,majetek,soukromí)
přirozenoprávní pojetí ZP – práva a svobody existují nezávisle na právním zakotvení v aktu státní moci
pozitivistické pojetí ZP – původ zejména v názoru G.Jellineka – každé subjektivní právo předpokládá existenci objektivního práva, právního řádu
- neexistuje žádný obecně uznaný výčet lidských práv
= součástí ústavního pořádku ČR (není součást Ústavy ČR). Vznikla na podkladě Všeobecné deklarace lidských práv, přijaté a vyhlášené Valným shromážděním OSN z 1948.
byla přijata v roce 1991 – jako ústavní zákon FS č. 23/1991 Sb.
1992 – byla přejata do ústavního pořádku ČR – usnesením č. 2/1993 ČNR
- některá základní práva a svobody nejsou výslovně zakotveny a jsou dovozována judikaturou (právní stát podle čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR)
Prameny – ústavní pořádek ČR
- mezinárodní smlouvy
Právní síla – lze ji měnit, rozšiřovat, má sílu jako každý ústavní zákon
Systematika
Preambule
I. Obecná ustanovení- čl.1-4
II. Základní lidská práva a svobody – čl.5-16
Politická práva – čl.17-23
III. Práva národnostních a etnických menšin – čl. 24 – 25
IV. Hospodářská, sociální a kulturní práva – čl. 26 –35
V. Právo na soudní a jinou právní ochranu – čl. 36 – 40
VI. Ustanovení společná – čl. 41 – 44 – výkladové směrnice
Obecná ustanovení – obecně pravidla před vlastním výčtem ZPS
Čl. 5 – 25 vynutitelná přímo podle listiny
Čl. 26 – 31 – dovolat se práva pouze v mezích zákona
1. Pojem a význam. Prameny – zda dané ustanovení obsahuje základní právo nebo svobodu
- ustanovení obecné (čl. 7 odst. 1) nebo speciální
2 .Historické okolnosti vzniku – obecně proč a kdy vznikly
3. Kdo je subjektem – kdo může být nositelem nároku, a který orgán je adresátem
4. Funkce – k čemu slouží
5. Oblast regulovaná a chráněná, obsah (pravidlo, princi) – co přímo reguluje
6. Možnost omezení,popř. vazba na čl. 41 Listiny,omezení a konkretizace,zásah,kolize a
konkurence základních práv a svobod
7. Související základní práva
8. Provádějící zákony, konkretizace – zjištění zda je zákl.právo nebo svoboda v obyčejném
zákonodárství
9. Způsob ochrany a zajištění – jakým způsobem garantovaná práva a svobody chrání
stát,mez.společenství nebo jedinec sám či spolu s jinými
18. Základní lidská práva a svobody, charakteristika, klasifikace, ochrana, konkretizace
Pojem základních práv a svobod
- jsou ústavně zaručené (čl.87 odst.1 písm.d) Ú ČR), tj. v právních aktech s vyšší právní silou než
obyč. zákon (Ú, ústav.zák., mezinár. smlouvy) => je jimi vázána výkonná moc, soudnictví, zákonodárná moc
- mají povahu veřejného subjektivního práva (vymezují vztahy mezi jednotlivcem a státem)
- mají zvláštní obsah (projevuje se v : viz. výše Úprava ZPS)
- vznikají přímo na základě ústavy nebo mezinárodní smlouvy (jsou trvalé a mají stejný rozsah pro
všechny své subjekty, čl. 1 a 3 Listiny)
- jsou nezadatelné a nezcizitelné (nelze s nimi právními úkony disponovat, čl. 1 Listiny)
- jsou vymáhatelné vůči státu prostřednictvím nezávislé soudní moci (čl. 4 Ústavy)
- představují ústavní hodnoty, kterými je stát vázán ve své činnosti (čl. 1 a 85 Ústavy)
Listina je budována na přirozenoprávním pojetí práv a svobod (stát práva garantuje, ale nemůže je zrušit, společnost má právo si je hájit).
Jedině ústavně zaručených a výslovně formulovaných práv (L) je možno se v ČR vůči státní moci dovolat.
Klasifikace ZPS
a) podle pramenů a právní síly - člení se na ty, které jsou obsaženy v Listině, v Ústavě nebo mezinárodních smlouvách týkajících se lidských práva a základních svobod
- změnitelnost základních práv - v ČR jsou ZPS prohlášeny v Listině za nezrušitelné, mohou však být měněny, doplňovány, nelze však podle ústavy měnit jejich podstatu, protože jsou součástí materiálního pojetí právního státu. Toto se týká i Ústavy. Mezinárodní smlouvy nemůžou být námi vůbec měněny
b) podle subjektů a adresátů - dělíme na práva všech, občanů, cizinců, právnických osob a určitých soc. skupin
( ženy, mladiství, tělesně postižení). Dále na práva lidská, politická a sociální
c) podle statusu - negativní - individuální
- pozitivní - stát při plnění svých úkolů přiznává jednotlivci právní způsobilost k využívání státních institucí v podobě pozitivních nároků ( státní občanství, rovnost)
- aktivní - činnost státu je možná jen prostřednictvím individuálního jednání
- pasivní - nemožné, aby existovala státem neomezená osobnost
d) podle forem omezení základních práv - ZPS - nelze omezit vůbec
- lze omezit za určitých podmínek, v určitém rozsahu
jsou plně v dispozici našeho zákonodárce podle čl. 41 Listiny
e) podle generací - prvá generace - lidská práva, základní svobody a práva na soudní ochranu
- druhá generace - práva hospodářská, sociální a kulturní
- třetí generace - práva solidarity - právo na mír, na informaci, na rozvoj, na zdravé živ. prostř.
Nositelé a adresáti základních práv a svobod
Rozlišujeme způsobilost k základním právům a svobodám – schopnost být jejich nositelem nebo subjektem
Nositelé - FO
Stát a jeho orgány jsou adresáty nároků, které pro jejich nositele vyplývají ze základních práv a svobod. Jejich povinností je proto podle povahy těchto práv buď se určitého jednání či zásahu zdržet nebo poskytovat potřebou součinnost
Obsah základních práv a svobod
Obsah ZPS je konkrétně dán povahou jednotlivých P a S, např. právo na ochranu života, soukromí, podnikat, účast ve volbách
Obsahem ZPS jsou nároky, které pro jejich subjekty (nositele) plynou vůči státní moci (vertikální vztah). ZPS jsou u nás hodnotami, kterými je stát vázán ve své činnosti.
Drittwirkung – horizontální působení zákl.práv a svobod (vztahy zaměstnanecké, v rodině, ochrana spotřebitele)
Aspekty ZPS
- vytváření institutů a institucí - jejich prostřednictvím se realizují ZPS ( školy, církve, rodina a rodičovství, vlastnictví
- vymezení okruhu společenských vztahů, které regulují -jaké nároky nositele ZPS jsou v těchto vztazích chráněny
( problematika shromažďování - pokud pokojné)
Zákl. lidská práva a svobody - Jsou nezcizitelná, člověk se s nimi rodí, z hlediska řádné veřejné moci by neměly být zpochybňovány. Obsahově jsou založena na tom, co je pro člověka přirozené => život a jeho nedotknutelnost, vědomí a svědomí, pobyt a pohyb, majetek, aktivní činnost k obživě (práce, podnikání).
Článek 5 - “Každý je způsobilý mít práva.”
Nositelem tohoto práva je každá lidská bytost