Vypracované okruhy č.30-40

ezena nějakým výčtem, patří sem stanovení cílů politiky státu, iniciativa vůči Parlamentu a prezidentovi, řízení státu a činnosti státního aparátu včetně ministerstev a reprezentace státu. Ústavou je upravena pravomoc vlády v podobě vydávání nařízení a spolupodepisování aktů prezidenta.
Ustavení ministrů se děje prostřednictvím prezidenta republiky, který na návrh předsedy vlády jmenuje a odvolává členy vlády a pověřuje je řízením ministerstev nebo jiných úřadů. Pravomocí ministerstev a jiných správních úřadů je vydávání právních předpisů, které se označují jako vyhlášky a podmínkou jejich platnosti je publikace ve Sbírce zákonů.
Ministr je ve své funkci počínaje okamžikem jmenováním prezidentem. Funkce ministra zaniká odvoláním prezidentem na návrh předsedy vlády, vzdáním se funkce (demise – podává člen vlády prezidentu republiky prostřednictvím předsedy vlády) a úmrtím.
Ministr je odpovědný za činnost příslušného ministerstva. Je kontrolován např. interpelacemi.
33. Soudní moc v Ústavě ČR – základní charakteristika soudní moci, soustavy soudů
Základním složkou stát je soudnictví s jeho pilířem je nezávislý soudce.
Vydává individuální právní akty – rozsudky a usnesení
Obecné soudy – civilní soudnictví a trestní soudnictví
Civilní – řeší spory mezi občany, chrání jejich práva, řeší statusové otázky (rozvody, prohlášení za mrtvého, svěření péče)
Trestní – rozhoduje o vině a trestu
Správní soudy – přezkoumává a rozhoduje, zda jsou právní předpisy v souladu se zákonem a rozhoduje o postupu státní správy
Ústavní soud – kontroluje ústavnost zákonů a tím chrání i lidská práva
V ČR fungují obecné soudy v čele s Nejvyšším soudem ČR, správní soudnictví v čele s Nejvyšším správním soudem. Orgánem ochrany ústavnosti a dodržování lidských práv v ČR je Ústavní soud ČR.

34. Ústavní zásady organizace a činnosti a soudů
Mezi základní ústavní zásady výkonu soudnictví náleží:
výkon soudní moci jménem republiky
nezávislost soudů – soudnictví nemůže být vykonáváno zákonodárným sborem ani výkonnou mocí, tradiční princip zákonného soudce, nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci – soudy vytváří zvláštní soustavu orgánů(Nejvyšší soud,Nejvyšší správní soud,vrchní soudy,krajské soudy a okresní soudy) – organizace je vyhrazena zákonné úpravě – souvisí i princip tzv.zákonného soudce
nezávislost soudců – soudce nesmí být vázán žádnými pokyny, jak m rozhodovat v konkrétním případě, má rozhodovat nestanně. Soudce má být podřízen jen zákonům a mezinárodním smlouvám. Jeho rozhodnutí může přezkoumat zase jen soud. Soudce nelze z funkce odvolat proti jeho vůli, pokud se nedopustil takového kárného provinění, které by to odůvodňovalo. Soudci obecných soudů jsou jmenováni na neomezené časové období, kdežto u soudců Ústavního soudu je to 10 let.
rozhodování senátem a samosoudcem – samosoudcem je pravidlem, senátní rozhodování výjimkou
účast lidu na výkonu soudní moci – přísedící nebo porotce
vázanost soudce zákonem a mezinárodní smlouvou – pokud je podle názoru soudu zákon, jehož má být při řešení věci použito, v rozporu s ústavním zákonem, nemůže sám rozhodnout, nýbrž musí věc předložit k rozhodnutí Ústavnímu soudu
rovnost účastníků řízení před soudem
ústnost a veřejnost soudního jednání – kontrola výkonu soudní moci, řízení je veřejné s možnými výjimkami, rozsudek se vyhlašuje vždy veřejně
35. Charakteristika ústavního soudnictví v ČR. Ústavní soud a jeho kompetence
Dvě základní koncepce ústavního soudnictví:
Judicial Review (USA) – umožňuje každému soudu přezkoumávat ústavnost zákonů (všeobecné ústavní soudnictví)
Specializované ústavní soudnictví – ústavní pravomoc nemá každý soud, nýbrž jen soud na tyto otázky specializovaný
Ústavní soud ČR je typem orgánu specializovaného a koncentrovaného ústavního soudnictví. Existuje pouze jeden Ústavní soud se sídlem v Brně. Jde o orgán soudního typu, který však není součástí soustavy soudů.
Možnost zahájení řízení před Ústavním soudem je vázána pouze na návrh oprávněného subjektu, čímž je vyloučeno, aby Ústavní soud vstupoval z vlastní iniciativy do vztahů a sporů mezi jinými státními orgány. Proti jeho rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Jeho rozhodnutí je konečné a v rámci soustavy státních orgánů ČR nepřezkoumatelné (možnost obrátit se na mezinárodní orgány, které jsou zřízeny za účelem dodržování mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách, kterými je ČR vázána – Evropský soud pro lidská práva ve Štasburku).
Znaky ústavního soudnictví:
abstraktní kontrola ústavnosti právních předpisů (aniž by vznikl spor)
konkrétní kontrola na základě případu
kompetenční spory mezi ústředními orgány státu
spory ve federaci mezi federaci a členskými státy a čl. státy navzájem
ústavní stížnosti (FO, PO se obrátí k ochraně ústavního soudu)
rozhodování o ústavnosti politických stran
rozhodování ve volebních věcech
zbavení základních práv u FO
souzení nejvyšších státní funkcionářů (zbavení mandátu, porušení ústavní povinnosti)
Ústavní soud ČR jako ústavní orgán
Ústavní soud ČR je soudním orgánem ústavnosti, tzn.:
stát chrání ústavnost
nositelem ochrany, tedy ústavním státním orgánem je Ústavní soud
úkolem Ústavního soudu je aplikace ústavy jako základního měřítka pro hodnocení konkrétního případu
Ústavní soud není součástí soustavy soudů, je však orgánem soudního typu
- ÚS rozhoduje prostředky a metodami vlastními soudnictví, přičemž smyslem jeho rozhodování je výlučně
ochrana přirozených práv člověka a práv občana, ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
- soudci jsou nezávislí, jejich povinností je rozhodovat nestranně (zabezpečeno prostředky soudnictví)
existence, organizace ÚS a postavení soudců jsou upraveny na úrovni ústavního zákona, jsou tedy mimo možnost zásahu obyčejného zákonodárce
Vztah Ústavního soudu k ostatním státním orgánům
Vazby ÚS a ostatních orgánů mají organizační a funkcionální rozměr:
1) Organizační hledisko – závislost ÚS z hlediska svého vzniku
a) vznik zřízením formou ústavního předpisu
- čl.83 – 89 Ústavy ČR
b) vznik ustavením funkcionářů ÚS v rámci procesu navrhování a ustavování
- soudce ÚS navrhuje prezident, návrh předkládá Senátu, který kandidáta konfirmuje (potvrdí)
- soudce funkci nabývá jmenováním Senátem konfirmovaného kandidáta prezidentem do funkce
- soudce se ujímá funkce složením slibu do rukou prezidenta ,
v organizaci vztahů v rámci organizačního hlediska je důležitá autonomie ÚS z hlediska imunity členů a vedení kárného řízení
2) Funkcionální hledisko – závislost ÚS z hlediska obsahu a směrů své činnosti
ÚS nevystupuje v řízení z vlastní iniciativy, ale pouze na podnět oprávněného subjektu
ÚS nevystupuje ve vztahu k ostatním orgánům (výkonná moc, soudy) jako nadřazený orgán (nehodnotí postup jejich rozhodování, důkazní řízení apod.)
ÚS přezkoumává rozhodnutí jiného orgánu na základě ústavní stížnosti jen tehdy, došlo-li k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod dle čl.87, odst.1 d) Ústavy ČR, a to formou kasace
ÚS může fungovat jako prostředek ochrany menšiny tehdy, nejsou-li dodržována k její ochraně ústavní pravidla volné soutěže politických stran
proti rozhodnutí ÚS není přípustný opravný prostředek
- v rámci soustavy státních orgánů je rozhodnutí soudu nepřezkoumatelné
- jedinou možností je obrátit se na mezinárodní instituci (Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku
apod.)
36. Organizace Ústavního soudu. Plénum, senáty, soudce zpravodaj
Organizace Ústavního soudu je přenechána plně zákonu č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Ten upravuje základy organizace Ústavního soudu z hlediska jeho struktury tvořené plénem, čtyřmi senáty a soudci zpravodaji pléna a senátů. Mezi základními pravidly pro jednání pléna stanoví kvórum, které je obecně nejméně 10 soudců a nejméně 12 soudců v případě vyslovení zániku funkce. Při rozhodování se zpravidla vyžaduje většina přítomných soudců. Kvalifikovaná 3/5 většina počítaná z celkového počtu soudců se vyžaduje ve zvláště závažných případech. Soudci hlasují veřejně, ovšem přítomnost jiných osob je vyloučena.
Rozdělení kompetence Ústavního soudu mezi plénem a senáty:
každá věc může být předmětem jednání pléna
některé přímo ze zákona výlučně jeho záležitostí, jiné jen za určitých okolností
Kompetence senátů přecházení na plénum:
v důsledku rozhodnutí samotného pléna
v případě, že každý z členů tříčlenného senátu zaujme jiný názor v rozhodované věci
v případě, že senát dospěl k rozhodnutí k odchylnému od právního názoru, který byl doposud v rozhodovací činnosti Ústavního soudu zastáván
Ústavní soud má čtyři tříčlenné senáty. Pravidla rozdělení agendy mezi tyto senáty nejdou dána zákonem, ale jsou svěřena plénu Ústavního soudu. Senáty mohou rozhodovat pouze v plném počtu za předsednictví předsedy, který je jmenován předsedou Ústavního soudu na kalendářní rok. Pokud senát nedosáhne většiny hlasů (případ rovnosti), musí podstoupit věc k rozhodnutí plénu.
Soudce zpravodaj – jeden z členů Ústavního soudu, pověřený k přípravě návrhu rozhodnutí; v souladu z rozvrhem práce soudce v případě pléna nebo stálý člen senátu v případě, že věc je v kompetenci senátu. Jeho hlavním úkolem je připravit věc k projednání. Může v případě, že shledá důvody k odmítnutí návrhu, sám návrh odmítnout.
Všichni soudci ústavního soudu tvoří plénum. Jestliže zákon nestanoví jinak, může plénum jednat a usnášet se, je-li přítomno alespoň 10soudců. V plném plénu ústavní soud rozhoduje o zrušení zákonů nebo jejich částí, o zrušení jiných právních předpisů nebo jejich jednotlivých ustanovení, o ústavní žalobě senátu proti prezidentovi republiky, o návrhu prezidenta na zrušení usnesení poslanecké sněmovny, o tom, zda zrušení nebo rozpuštění politické strany nebo jiné rozhodnutí týkající se politických stran je ve schodě se zákony, o stanovisku k právnímu názoru senátu, které se odchyluje od právního názoru ústavního soudu vysloveného k nálezu, o úpravě svých vnitřních poměrů, o ustavení senátu a o pravidlech rozdělení agendy mezi ně. Ústavní soud rozhoduje v plném rozsahu o návrzích na posouzení souladu mezinárodní smlouvy s ústavním p