Nazvoslovi

Názvosloví anorganických sloučenin
Obecné principy názvosloví
V chemii jsou základními informačními jednotkami symboly, vzorce a názvy prvků a sloučenin. Musí proto existovat přesná pravidla pro jejich tvorbu, aby byly přesné a srozumitelné všem uživatelům. Formulací pravidel, podle nichž se zapisují chemické vzorce a tvoří názvy chemických sloučenin, se zabývá chemické názvosloví.
Chemické názvosloví odráží současný stav poznání a rozvíjí se na základě nových poznatků všech odvětví chemie. S rozvojem chemického poznání je třeba zavádět nové pojmy a hledat pro ně odpovídající jazykové vyjádření. Proto i názvoslovná norma přijatá v roce 1972 je postupně rozvíjena a doplňována.
Základním principem moderního názvosloví je jeho racionálnost. Názvoslovná pravidla musí umožnit vytvořit srozumitelný název kterékoliv chemické sloučeniny, přičemž podle potřeby musí být možno do názvu vložit i další informace, především strukturního charakteru. Je však třeba se vyhnout tomu, aby se nevhodnou aplikací názvoslovných pravidel vytvářely názvy málo srozumitelné nebo zbytečně přeurčené.
Názvosloví anorganických sloučenin využívá při tvorbě názvů převážně adičního principu, i když nevylučuje použití principu substitučního, charakteristického pro názvosloví organické chemie. Někdy je možno výhodně využít názvoslovná pravidla formulovaná pro koordinační sloučeniny i pro sloučeniny jednoduché.
Základní veličinou, na níž je názvosloví anorganické chemie vybudováno, je oxidační číslo prvků. Jde o pojem formální a oxidační číslo velmi často neodpovídá skutečné elektronové konfiguraci v molekule. Právě tato jeho vlastnost může někdy působit názvoslovné potíže.
Pro názvoslovné účely je oxidační číslo prvku definováno jako elektrický náboj, který by byl na atomu prvku přítomen, kdyby elektrony každé vazby z prvku vycházející byly přiděleny elektronegativnějšímu z obou vazebných partnerů. Vodík ve spojení s nekovy je konvenčně považován za složku elektropozitivnější. Atom prvku v základním stavu má oxidační číslo nula a vazba mezi atomy téhož druhu nepřispívá k oxidačnímu číslu.
Existuje řada sloučenin, v nichž je určení oxidačního čísla sporné. Mají-li oba vzájemně vázané prvky přibližně stejnou elektronegativitu, je nutno přihlédnout k chemickému chování sloučeniny.
ČásticeOxidační čísla atomů Částice Oxidační čísla atomů

CO32- CIV, O-II P4P0
CH4 C-IV, HI P2H4 P-II, HI
NH4+ N-III, HI O2F2 OI, F-I
NF4+ NV, F-I Ni(CO)4Ni0, CII, OII
[Pt(NH3)2Cl2] PtII, ClI, NIII, HI
Oxidační číslo, uvedené římskými číslicemi v kulatých závorkách bezprostředně za názvem prvku ve sloučenině nebo ve vzorcích bez závorek jako pravý horní index u symbolu prvku, se nazývá Stockovým oxidačním číslem. K vyznačení nábojů složitějších iontů se používá EwensovoBassettovo číslo psané bezprostředně za názvem iontu v kulatých závorkách arabskými číslicemi následovanými znaménkem náboje
UO2SO4síran uranylu(2+)
Na2[Fe(CO)4] tetrakarbonylferrid(-II) (nebo (2-)) disodný
Pb2IIPbIVO4 tetraoxid diolovnatoolovičitý
K označení kladných oxidačních čísel prvků se v českém názvosloví používá zakončení uvedených v následující tabulce:
Zakončení
Oxidační číslo kationtu aniontu
I ný nan
II natý natan
III itý itan
IV ičitý ičitan
V ičný, ečný ičnan, ečnan
VI ový an
VII istý istan
VIII ičelý ičelan
Pro záporné oxidační číslo se užívá koncovka id, bez ohledu na jeho velikost.
Názvy prvků a jejich skupin
Izotopy prvků s výjimkou vodíku nemají samostatné názvy a značky. Pro izotopy vodíku je možno použít následujících názvů a symbolů
protium (čti protium nebo procium)1H
deuterium 2H nebo D
tritium (čti tritium nebo tricium)3H nebo T
Prvky lze dělit na kovy, polokovy a nekovy. Je povoleno užívání skupinových názvů
alkalické kovyLi, Na, K, Rb, Cs, Fr
kovy alkalických zeminCa, Sr, Ba, Ra
chalkogenyO, S, Se, Te, Po
halogenyF, Cl, Br, I, At
prvky vzácných zeminSc, Y, La, Ce až Lu
lanthanoidyCe až Lu
aktinoidyTh až Lr
uranoidyNp, Pu
curoidyBk až Lr
transuranyprvky následující za uranem
přechodné prvkyprvky s částečně zaplněnými dorbitaly
trielyB, Al, Ga, In, Tl
tetrelyC, Si, Ge, Sn, Pb
pentelyN, P, As, Sb, Bi
Nukleonové číslo, atomové (protonové) číslo, počet atomů v molekule a náboj iontu se vyjadřují číselnými indexy umístěnými vlevo nahoře, vlevo dole, vpravo dole a vpravo nahoře u symbolu prvku. Symbol 3216S22 tedy představuje disulfidový anion se dvěma zápornými náboji, který je tvořen dvěma atomy síry s protonovým číslem 16 a hmotnostním číslem 32.
Jaderné rovnice lze psát buď podle vzoru
2612Mg + 42He → 2913Al + 11H nebo zkráceně 2612Mg(α ,p)2913Al
kde symbol před závorkou značí výchozí nuklid, první symbol v závorce označuje ostřelující částici, druhý emitovanou částici a symbol za závorkou popisuje vznikající nuklid.
Máli se zdůraznit, že sloučenina obsahuje určitý izotop, píše se za názvem prvku pomlčka a v hranaté závorce se uvede jeho symbol s hmotnostním číslem
32PCl3chlorid fosforitý[32P]15N2H3amoniak-[15N,2H]
2H235SO4kyselina[2H] sírová[35S]
Chemické vzorce a názvy sloučenin
Vzorce poskytují nejjednodušší a nejnázornější charakteristiku anorganických sloučenin. Používají se především v chemických rovnicích a preparačních návodech. Použití v textu se obecně nedoporučuje, ale v řadě případů je i zde přehledný vzorec výhodnější než těžkopádný a někdy obtížně srozumitelný název. Vzorce je možno podle způsobu jejich použití psát několika způsoby.
Stechiometrický (empirický) vzorec vyjadřuje stechiometrické složení sloučeniny. Počet sloučených atomů se vyznačuje číselným indexem vpravo dole za značkou prvku (číslice 1 se neuvádí) a vzorec se obvykle uzavírá do složených závorek {NH2}, {AlCl3}, {SiO2}, {P2O5}, {K2S2O7}.
Molekulový vzorec vyjadřuje nejen stechiometrické složení látky, ale i její relativní molekulovou hmotnost. Umožňuje odlišit polymerní formy sloučenin
NO2oxid dusičitý monomerníN2H4hydrazin
N2O4oxid dusičitý dimerníP4O10oxid fosforečný
Funkční (racionální) vzorec umožňuje zdůraznit existenci charakteristických atomových seskupení (funkčních skupin) v dané sloučenině. Je zjednodušenou formou strukturního vzorce. Funkční skupiny je možno pro větší přehlednost uzavírat do kulatých závorek nebo je oddělovat tečkou nebo vazebnou čárkou. Chceme-li zdůraznit, že funkční skupina, molekula nebo ion je komplexní, uvádí se v hranatých závorkách. Vzorec solvatující molekuly v krystalosolvátu se od vzorce základní sloučeniny odděluje tečkou, která se v názvu čte "plus". Počet molekul se vyjádří číslicí před vzorcem (obvykle se od něj neodděluje mezerou). Analogicky se píší i vzorce podvojných sloučenin.
Vzorec
stechiometrickýfunkční
{H2NO}NH4NO2
{NH}NH4N3
{CaH2O2}Ca(OH)2
{NH2}H2N.NH2, H2NNH2, (NH2)2
{K2PtCl6}K2[PtCl6]
{FeH14SO5}FeSO4.7H2O
{KMgH12Cl3O6}KCl.MgCl2.6H2O
Strukturní (konstituční) vzorec zobrazuje uspořádání navzájem sloučených atomů, zpravidla však neudává prostorové uspořádání molekuly
O O
\ /
Cl-S-S-Cl H-O-H H-O-S-O-S-O-H
/ \
O O
Jeho variantou je elektronový strukturní vzorec graficky vyjadřující uspořádání valenčních elektronů, tedy i nevazebných, kolem všech atomů ve sloučenině. Parciální náboje na atomech spojených kovalentní vazbou se vyznačují znaménky (+) nebo (-), případně δ+ a δ- , umístěnými nad symbolem prvku
Geometrický vzorec znázorňuje v mezích daných technikou grafického zobrazení skutečné prostorové geometrické uspořádání atomů ve sloučenině
Krystalochemický vzorec vyjadřuje koordinaci každého atomu, iontu či molekuly v krystalu, t.j. počet atomů, iontů nebo molekul, které bezprostředně daný atom, ion či molekulu obklopují. Je to vlastně stechiometrický vzorec, k němuž ve tvaru zlomku přidáváme koordinační čísla
{SiO4} Si : O = 1 : 2 4 O obklopují Si, 2 Si obklopují O
2
Ve vzorcích se uvádí elektropozitivní součást sloučeniny vždy na prvním místě, přestože v názvu je pořadí opačné (RbCl chlorid rubidný). U binárních, ternárních i složitějších sloučenin nekovů se prvky uvádějí v pořadí Rn, Xe, Kr, B, Si, C, Sb, As, P, N, H, Te, Se, S, At, I, Br, Cl, O, F.
U sloučenin tří a více prvků je třeba dodržovat pořadí odpovídající tomu, jak jsou prvky skutečně vázány. Nedodržení tohoto pravidla může vést k záměně některých sloučenin (na př. kyselina kyanatá, isokyanatá a fulminová). Jeli ve sloučenině vázáno několik atomů či skupin na tentýž atom, uvádí se nejprve centrální atom a za ním následují ostatní složky v abecedním pořadí.
Názvy sloučenin se tvoří z názvů jejich součástí tak, aby co nejlépe vystihovaly stechiometrické poměry i strukturu dané sloučeniny. Ve většině případů je název sloučeniny složen z podstatného a přídavného jména. Podstatné jméno je odvozeno od elektronegativní části sloučeniny, přídavné jméno charakterizuje část elektropozitivní. V názvu se dodržuje pořadí podstatné jméno přídavné jméno
Ca(NO3)2dusičnan vápenatýHMnO4kyselina manganistá
Název elektronegativní složky sestávající z atomů jednoho prvku, s výjimkou sloučenin vodíku s nekovy se tvoří koncovkou id
SF6fluorid sírový ZnSsulfid zinečnatý
CrO3oxid chromovýCa3N2 nitrid vápenatý
Je-li elektronegativní složka tvořena více atomy, lze obvykle jeden atom označit jako centrální. K základu názvu centrálního atomu se připojí zakončení an, jemuž předchází zakončení oxidačního čísla centrálního atomu. V případě potřeby je možno název zpřesnit podle pravidel platných pro názvosloví koordinačních sloučenin
Li2SeO4selenan lithnýSr(OCl)2chlornan strontnatý
Ve druhém pádu se název elektropozitivní složky uvádí v názvech nevalenčních sloučenin (Fe2P fosfid diželeza), sloučenin s atomovými skupinami zakončenými na yl (Ni(CO)4 tetrakarbonyl niklu), složených kationtů (H3O+ ClO chloristan oxonia), některých sloučenin kyslíku (H 2O 2 peroxid vodíku, O 2F 2 difluorid dikyslíku) a některých komplexů.
Stechiometrické složení sloučenin se v názvu vyznačuje jednak zakončeními podle oxidačních čísel, jednak číslovkovými předponami. Při počtu vyšším než dvanáct se číslovkové předpony nahrazují arabskými číslicemi. Jeli počet atomů velký, užívá se předpony poly. K vyznačení počtu větších atomových skupin nebo tam, kde by použití jednoduchých číslovkových předpon vedlo k nejasnostem, se používá násobných číslovkových předpon odvozených od základních číslovkových předpon příponou kis. Jeli název sloučeniny jednoznačný, je možno číslovkové předpony vynechat
Na2S2disulfid disodný (sodný)
Li2HPO4hydrogenfosforečnan dilithný (lithný)
Ca3(PO4)2bis(fosforečnan) trivápenatý (fosforečnan vápenatý)
(SO3)3oxid sírový trimerní
U některých vodíkatých sloučenin je možno použít jednoslovný název, v němž se na prvém místě uvede název prvku nebo atomové skupiny se zakončením o a připojí se slovo vodík
HFfluorovodíkHCNkyanovodík
Názvy vodíkatých sloučenin prvků 13. až 16. skupiny periodického systému i sloučenin odvozených se tvoří použitím koncovky an
AlH3alanAsH3arsan
BH3boranSbH3stiban
B2H6diboranBiH3bismutan
SiH4silanH2Ssulfan
Si2H6disilanH2Sxpolysulfan
PH3fosfanH2Seselan
P2H4difosfan H2Tetellan
Názvy iontů a atomových skupin
Jednoatomové kationty mají názvy tvořené ze základu názvu prvku a koncovky určené oxidačním číslem atomu. Víceatomové ionty odvozené z jednoatomových aniontů adicí protonů a jejich deriváty mají zakončení onium. Stejně se tvoří názvy kationtů vytvořených připojením protonu k molekule sloučeniny nemající charakter kyseliny. Připojí-li se proton k molekule kyseliny s víceatomovým aniontem, používá se koncovky acidium
Na+kation sodný
Ce4+kation ceričitý
XH4+ (X=P,As,Sb)fosfonium, arsonium, stibonium
XH3+ (X=O,S,Se,Te) oxonium, sulfonium, selenonium, telluronium
XH2+ (X=F,I) fluoronium, jodonium
Sb(CH3)4+tetramethylstibonium
Cl2F+dichlorfluoronium
H2NO3+nitratacidium
CH3COOH2+acetatacidium (acetacidium)
Ion NH4+ se nazývá ion amonný. Zakončením amonný se tvoří názvy všech kationtů odvozených substitucí od amoniaku nebo jiných zásad, jejichž pojmenování končí na amin
[(CH3)3NH]+kation trimethylamonný HONH3+ kation hydroxylamonný
Názvy kationtů odvozených adicí protonu na jiné dusíkaté zásady se tvoří použitím koncovky ium. Lze-li od dusíkaté zásady vytvořit více než jeden kation, je účelné v názvu vyznačit jeho náboj
C6H5NH3+aniliniumN2H5+ hydrazinium (1+)
C5H5NH+pyridiniumN2H62+ hydrazinium (2+)
Je-li složený kation zakončen na acidium nebo ium, je v názvu solí uváděn ve 2.pádu
(H3SO4)ClO4chloristan sulfatacidia N2H5Cl chlorid hydrazinia(H2NO3)2SO4síran