Pojmy - opis pedag. slovniku

í, učení praxí, u. řešením problémů)
učení intencionální
Učení záměrné, plánované. Má stanovený cíl, vymezený obsah, probíhá v organizovaných podmínkách, jeho průběh i výsledky se kontrolují a hodnotí. Cíl může být žákovi stanoven zvnějšku (školou, rodinou, trenéry), nebo si jej žák vytkne sám. Opakem je bezděčné učení, nezáměrné.
učení kooperativní
Učení lišící se od individuálního tím, že je postaveno na spolupráci osob při řešení složitějších úloh. Řešitelé jsou vedeni k tomu, aby si dokázali rozdělit sociální role, naplánovali si celou činnost, rozdělili si dílčí úkoly, naučili se radit si, pomáhat, slaďovat úsilí, kontrolovat jeden druhého, řešit dílčí spory, spojovat dílčí výsledky do většího celku, hodnotit přínos jednotlivých členů atd.
učení mechanické
Typ pamětního učení, pro něž je typické, že učení probíhá bez logického utřídění materiálu, bez vyhledání podstatných částí učiva, bez snahy porozumět učivu. Žák se učí učivo nazpaměť v té posloupnosti, v jaké bylo uloženo nebo v jaké si je přečetl, snaží se naučit doslovné formulace. Mnohem efektivnější je intencionální učení.
učení motorické
Každé učení, vněmž dominuje pohybová aktivita a jehož cílem je dosažení určitého výkonu v pohybové oblasti. Užívá se kontrastu k jiným typům učení, např. percepčnímu, kognitivnímu apod.
učení sociální
Učení, které se (narozdíl od individuálního učení o samotě) uskutečňuje v sociálních podmínkách, sociálních situacích, v interakci s jinými lidmi. Výsledkem je osvojení si určitých sociálních rolí, postojů, rozhodovacích strategií, způsobů chování a jednání. Sociální učení může mít různé podoby: observační učení, nápodoba vzoru, společné činnosti (spolupráce, soutěžení) apod. Sociální faktory mohou učení napomáhat, ale někdy ho též tlumit či blokovat. (socializace)
učení verbální
1) Jeden z výrazných typů učení, pokud žákovo učení posuzujeme podle modality vnímání. Obecně dominuje v učení, neboť učení bývá zprostředkováno jazykem. Mezi žákem a skutečností stojí slovní označení, většina komunikace mezi učitelem a žákem, mezi žáky navzájem má verbální podobu.
2) Jedna ze složek individuálního stylu učení, pokud žákovo učení posuzujeme podle preferovaného postupu při učení (mluví, diskutuje, poslouchá).
učivo
Význam pojmu se mění spolu se změnami pojetí obsahu vzdělávání.
Tradičně bylo chápáno jako souhrn poznatků, které má učitel předat žákům.
V širším pojetí je chápáno jako věcný obsah učení, učební látka a zahrnuje souhrn vědomostí a dovedností, které si má žák osvojit.
Současné pojetí učiva zahrnuje veškerou zkušenost žáka, kteou si osvojuje ve výuce. Pojem učivo souvisí s komplexním pojem kurikulum.
vědomost
Soustava faktů, pojmů, teorií a komplexních poznatkových struktur, které si jedinec osvojil prostřednictvím škol. vzdělávání, vlastního učení a z jiných zdrojů. Je výsledkem žákova vnímání, poznávání, myšlení, zapamatování, praktického experimentování i životních zkušeností.
Odráží tedy jak společensko-historickou zkušenost generací, tak individuální zkučenost jedince. Pojem vědomost bývá u nás používán synonymicky s pojmem znalost, k čemuž přispívá i to, že v angličtině jsou oba pojmy vyjadřovány termínem „knowledge“.
Z pedagogického hlediska jsou důležité teorie o vytváření vědomostí prostřednictvím učení. Vědomosti jsou hlavní kategorií obsahu vzdělávání ve všech škol. kurikulech a v souladu s tím jsou hlavním objektem zjišťování a měření vzdělávavích výsledků jak na národní úrovni, tak v mezinárodním srovnávání.
výklad
Ve vzdělávacích procesech se uplatňuje v těchto funkcích:
Výklad učitele (učebnice) jako způsob prezentace didaktické informace. Hlavním účelem je vysvětlování učiva žákům. Musí mít tedy přiměřené parametry obtížnosti textu, aby byl srozumitelný pro žáky určitého věku.
Výklad prováděný žákem (většinou ve formě písemné práce) je slohový útvar, jímž má žák procvičovat a prokazovat svou dovednost vyjadřování.
vyučovací metoda
Postup, cesta, způsob vyučování. Charakterizuje činnost učitele vedoucí žáka k dosažení stanovených vzdělávacích cílů.
Existují různé klasifikace metod, např. podle fází vyučovacího procesu (utváření, upevňování, prověřování vědomostí), podle způsobu prezentace (slovní, názorné, praktické), podle charakteru specifické činnosti (metody uplatňované v jednotlivých vyučovacích předmětech). Obecné třídění metod výuky je podle způsobu interakce mezi učitelem a žáky: frontální, skupinové, individuální. Jednotlivé pedagogické směry a koncepce alternativních škol prosazují specifické vyučovací metody, které považují za optimální.
vyučování
V běžném významu označuje celkově to, co se každodenně odehrává ve škol. třídách v průběhu vyučovací hodiny.
V didaktických teoriích znamená druh lidské činnosti spočívající v interakci učitele a žáků, jejímž základem je záměrné působení na žáky tak, aby u nich docházelo k učení. Vyučovací činnosti se vztahují především k učivu a k různým způsobům jeho didaktického zprostředkování učícím se subjektům, ale také k aktivitám označovaným souhrnně jako skryté kurikulum. Ve vyučovacích činnostech se výzamně promítají vztahy učitel-žák a učitelovo pojetí výuky.
vyučování diferencované
Členění žáků procházejících škol. vzděláváním na skupiny. Cílem je vytvořit vhodné podmínky pro všechny žáky, přiměřené jejich předpokladům a zvláštnostem, pohlaví, schopnostem, perspektivní orientaci, zájmům apod. Rpzlišuje se:
1) diferenciace podle typu školy v rámci stupně vzdělávání
2) diferenciace obsahová: a) členění výuky na větve nebo směry v rámci jednoho typu školy
b) nabídka volitelných předmětů
c) vytváření obsahových variant v rámci jednoho předmětu na téže škole
3) diferenciace podle schopností a výkonnosti nebo zájmu žáků:
a) vytváření homogenních tříd a skupin (např. zvláštní třídy, třídy talentovaných žáků)
b) vytváření záměrně heterogenních skupin.
Progresivním trendem je individualizace výuky.
vyučování frontální
Tradiční způsob vyučování, v němž učitel pracuje hromadně se všemi žáky ve třídě jednou společnou formou, se stejným obsahem činnosti. Tomu odpovídá také uspořádání prostoru třídy. Frontální vyučování je sice některými pedagogy kritizováno, ale zřejmě si svůj význam – zejm. při stávajícím počtu žáků ve třídách – podrží i nadále.
vyučování integrované
Výuka realizující mezipředmětové vztahy a spojení teoretických činností s praktickými v následujících hlavních formách:
integrované předměty nebo kurzy
moduly nebo témata zařazované jako součást více předmětů
projekty spojující poznatky z více předmětů s praktickými zkušenostmi a produktivními činnostmi
integrované dny, kdy celá škola realizuje jedno společné téma
vyučování rozšířené
Intenzivní a časově více dotované vyučování určitému předmětu (např. cizím jazykům) nebo druhu činnosti, určené pro žáky talentované v příslušné oblasti. Realizuje se ve specializovaných třídách nebo školách s rozšířeným vyučováním.
vyučování skupinové
Organizační forma výuky, v níž žáci pracují ve skupinách vytvořených podle různých kriterií, např. obtížnosti úkolu, charakteru činnosti, výkonu nebo učebního tempa žáků. Vytváření skupin je uplatňováno především při problémové metodě ve výuce a při týmovém řešení učebních úloh.
vzdělání
Zákl. pojem pedagogické teorie a praxe, avšak stále diskutovaný a nedostatečně ujasněný. Navíc v české pedag. terminologii se nesprávně zaměňují výrazy „vzdělání“ a „vzdělávání“. Lze rozlišit tyto významy:
Osobnostní pojetí: Vzdělání se chápe jako součást socializace jedince. Vzdělání je pak ta složka kognitivní vybavenosti osobnosti (osvojené vědomosti, dovednosti, postoje, hodnoty, normy), která se zformovala prostřednictvím vzdělávacích procesů. Vzdělání v tomto smyslu je objasňováno v kognitivní psychologii a kognitivní psycholingvistice v konceptech tzv. kognitivních struktur, me¨ntálních reprezentací, kognitivních map, znalostí, vědění aj. Blízký k tomu je pojem „naučenost“. Takto interpretované vzdělání je možno zjišťovat (měřit) pomocí didaktických testů nebo některými výzkumnými metodami.
Obsahové pojetí: Vzdělání je zkonstruovaný systém informací a činností, které jsou plánovány v kurikulu různých škol a vyučovacích předmětů a realizovány ve výuce. Souhrnně jsou tyto informace a činnosti chápány jakožto učivo, obsah vzdělání nebo jako vzdělávací cíle. I v tomto pojetí lze vzdělání přesně popsat pomocí kurikulárních analýz.
Institucionální pojetí: Vzdělání je společensky organizovaná činnost zabezpečovaná institucí školství, formálníhp vzdělávání, celoživotního učení/vzdělávání aj. Vzdělání jakožto instituce je ve společnosti bohatě diferencováno prostřednictvím úrovní vzdělání, stupňů a druhů aj. Běžně se tkto rozlišuje základní vzdělání, středoškolské v., vysokoškolské v. V našich kulturních podmínkách je (zejm. zákl. a střední) vzdělání zpravidla považováno (z hlediska ekonomie) za tzv. veřejný statek, za jehož poskytování je zodpovědný stát, který má usilovat o to, aby byla na základě veřejného zájmu zajištěna elementární unifikace nabídky; stát navíc chce dominantní část této nabídky sám poskytovat.
Socioekonomické pojetí: Vzdělání je chápáno jako jedna z kategorií, které charakterizují populaci (skupiny obyvatelstva, společnost). Je to vlastnost populace determinovaná sociálními faktory (soc. původ) a ekonomickými faktory (náklady na vzdělání). Přiro kvalita vzdělání ovlivňuje kvalifikační strukturu obyvatelstva a tím i ekonomický a kulturní potenciál společnosti.
Procesuální pojetí: Vzdělání, přesněji vzdělávání je proces, jímž se realizují stavy jedince a společnosti ve smyslu pojetí 1) – 4).
vzdělání materiální
Klade důraz především na rozvoj poznávacích procesů, zejmény vnímání a myšlení.
vzdělání formativní
Je charakterizováno především osvojením si co největšího množství poznatků.
vzdělání všeobecné
Všestranné, odborně nespecifikované vzdělání, nezbytný vzdělanostní základ pro všechny členy společnosti, poskytující relativně ucelený obraz světa. Je formulováno jako národní kurikulum. Plní funkci akulturační, socializační, postojovou a osobnostně rozvojovou. Jeho obsah je odvozen od vědy, kultury, techniky a umění, zahrnuje kognitivní, sociální, postojovou a psychomotorickou složku. Tvoří podstatu, jádro vzdělání na zákl. a stř. školách, v určité míře se realizuje i na ostatních stupních a typech škol i mimoškolním vzdělávání. V historickém vývoji se pojetí všeobecného vzdělání výrazně proměňovalo, dnes je jedním z hlavních problémů vztah všeobecného a odborného vzdělání.
vzdělání odborné
Vzdělání, kterého se dosahuje prostřednictvím odborného vzdělávání. Je obvykle rozlišováno podle 2 hledisek:
Podle dosahovaných stupňů (úrovní) se rozlišuje v ČR jednak střední odborné vzdělání (certifikátem je výuční list nebo vysvědčení o závěrečné zkoušce), jednak úplné střední odborné vzdělání (certifikátem je maturitní vysvědčení). V EU se pro srovnávání výstupů odborného vzdělávání v členských zemích rozlišuje 5 úrovní, od nejnižší (zaučení v povolání) až po nejvxšší (uzavřené vysokoškolské odborné vzdělání.)
Podle směrů odb. vzděláv., které jsou vázány na určité skupiny povolání, se rozlišuje směrchemický, stavební, obchodní, polygrafický, zdravotnický aj.
školní vzdělávací program
1) Kurikulární dokument, který vymezuje komplexním způsobem koncepci, cíle, obsah, příp. i jiné parametry vzdělávání v určitém stupni či druhu škol.
Je obvykle schvalován centrálními (státními či regionálními) orgány školství a má normativní charakter, tj. řídí vzdělávací procesy ve školách a determinuje tvorbu dalších kurikulárních dokumentů (učebnic, vzdělávacích standardů, testů pro zjišťování vzdělávacích výsledků aj.).
V ČR byly vytvořeny některé vzdělávací programy pro základní a mateřské školy, z nichž 3 byly oficiálně schváleny MŠMT ČR a jednotlivé školy mohou na jejich základě realizovat školskou edukaci: Vzdělávací program Základní škola (1996), podle něhož pracuje velká většina českých základních škol; Vzdělávací program Obecná škola (1995) a Vzdělávací program Občanská škola (1995, od šk. roku 1997/98 pod společným názvem Obecná škola); Vzdělávací program Národní škola (1997).
Některé další vzdělávací programy jsou ve stadiu pokusného ověřování, např. program Zdravá škola. Všechny tyto vz. programy vycházejí ze závazného nadřazeného dokumentu Standard základního vzdělávání. Vedle toho byly schváleny programx pro speciální školy: V. program pro pomocné školy a přípravného stupně pomocné školy, a V. program zvláštní školy. Dále byl schválen Standard středoškolského odborného vzdělávání, který je zákl. dokumentem pro přípravu vzdělávacích programů v odborném školství.
2) Charakteristický profil vzdělávání, specifický učební plán na konkrétní škole či jiném vzděláv. zařízení.Školy prezentují své vzdělávací programy především jakožto vzdělávací nabídku pro své potenciální klienty.
vzdělávání - viz vzdělání 4)
vzdělávání formální
Dříve vzdělávání a vyučování orientované na osvojování formy a rozvíjení představ bez dostatečného zřetele k obsahu jako materiálního základu vzdělání. Bylo založeno na idejích F.J.Herbarta.
Dnes vzdělávání, které se realizuje ve vzdělávacích institucích (školách), jejichž funkce, cíle, obsah, prostředky a způsoby hodnocení jsou definovány a legislativně vymezeny. Reflektuje politické, ekonomické, sociální a kulturní potřeby společnosti a vzdělávací tradici. Probíhá ve stanoveném čase a formách. Zahrnuje navazující vzdělávací stupně a typy, které jsou určeny celé populaci nebo určitým skupinám populace.
vzdělávání informální
Celoživotní proces získávání znalostí, osvojování dovedností a postojů z každodenních zkušeností, z prostředí a kontaktů s jinými lidmi. Probíhá v rodině, mezi vrstevníky, v práci, ve volném čase, při cestování, čtení knih a časopisů, při poslechu rozhlasu, sledování televize, při návštěvě výstav, divadel a kin. Je neorganizované, nesystematické a institucionálně nekoordinované. Je součástí celoživotního učení/vzdělávání lidí, včetně těch, kteří dosáhli vysokého stupně formálního vzdělání.
vzdělávání neformální
Organizované, systematické vzdělávání, realizvané mimo formální vzdělávací systém. Poskytuje vzdělání pro určiré skupiny populace, dospělé i děti ve vybraných typech, formách a obsahových oblastech a je organizováno různými institucemi (např. podniky, nadacemi, kluby, kulturními zařízeními i školami). Zahrnuje programy funkční gramotnosti pro dospělé, zdravotní výchovu, plánování rodičovství, rekvalifikační kurzy, kurzy ovládání počítače apod.
workshop (dílna)
Forma organizace kurzu nebo pracovní skupiny, při níž za řízení samotných účastníků dochází k porovnávání názorů a zkušeností, k nácviku dovedností a společnému hledání a nacházení řešení problémů, které vnášejí do dílny sami účastnící. K stimulaci práce dílny a facilitaci komunikace se užívají různé metody týmové práce, brainstorming apod.
znalost deklarativní
Jeden ze tří typů znalostí (+ kontextová, proceduální). Jde o znalost popisnou, deskriptivní. Její jednotkou je výrok, tvrzení. Obsahuje faktické údaje, popis něčeho, empirické zobecnění či zákonitost nebo vědecký princip vypovídající o světě kolem nás i v nás. Žák s ní někdy pracuje, aniž do hloubky rozumí jejímu obsahu, aniž ji umí používat ve vhodném kontextu. Může o ní učiteli a rodičům „referovat“, může popisovat postup, sniž jej dokáže prakticky vykonat, chybí mu proceduální znalost.
znalost kontextová
Jeden ze 3 typů znalostí. Jde o znalost účelu, souvislostí a podmínek, jak dosáhnout potřebného cíle.
Typickým představitelem jsou zásady pro použití určitých postupů, znalost optimálního použití a limitů použití, domýšlení důsledků. Kontextová znalost odpovídá na otázky typu: proč cosi neudělat či udělat, kdy, kde a za jakých podmínek. Při učení a vyučování bývá pro zůčastněné nejobtížnějším typem znalostí.
znalost procedurální
Jeden ze 3 typů znalostí. Jde o znalost postupů, jak dosáhnout potřebného cíle.
Typickým představitelem je znalost doporučující, předepisující, znalost deskriptivní. Jednotkou je pravidlo typu: „jak postupovat“. Zahrnuje znalost metod, algoritmů, heuristických postupů, strategií, technik. Žák může aplikovat tyto znalosti, provádět určité činnosti, aniž přesně ví, za jakých podmínek je jeich použití optimální, chybí mu kontextová znalost.
zpětná vazba
Jeden z nejdůležitějších prvků řízení různých systémů, (zpětný) vliv řízeného procesu na řídící orgán, přenos informace o výstupu určitého děje na jeho vstupní faktory.
Např. žákovi hodnocení výsledků jeho práce poskytuje zpětnovazební informaci o jeho učení a umožňuje mu přizpůsobit ho požadavkům učitele; dotazy žáků poskytují učiteli zpětnou vazbu tím, že umožňují přizpůsobit výklad a zaměřit další průběh vyučování na ty partie, které žáci nezvládli, aj. Kladnou zpětnou vazbou se rozumí vliv vedoucí k zesílení řízené činnosti (např. chvála vede k častějšímu výskytu odměňovaného chování), záporná zpětná vazba naopak zeslabuje danou činnost (trest snižuje četnost trestaného chování). Poskytování zpětné vazby je podstatou formativního hodnocení. Systému bez účinné zpětné vazby hrozí, že bude pracovat neadekvátně nebo se vymkne zcela kontrole. Proto zkušení učitelé plánovitě zpětnou vazbu poskytují i vyhledávají.
zkušenost (jako pedagogický pojem)
Porstředek i cíl některých pedagogických směrů. Předpokládají, že žáci aktivně vyhledávají jisté poznatky a činnosti („pokoušejí se o něco“), i pasivně zakoušejí důsledky něčeho („zakouší něco“), počítají s individuální zkušeností žáků, se zvídavostí, iniciativou.
Obecně poznávání světa, které se opírá o smysly, prožitky, sociální styk a praktickou činnost.
Individuální zkušenost – souhrn individuálních vědomostí, dovedností, návyků, zájmů, prožitků, sociálních vztahů a praktických činností získaných během života; jsou svébytné pro daného člověka, obtížně se předávajím jiným.
Kolektivní – souhrn skupinových ... ... a praktických aktivit získaných určitou skupinou, společenstvím lidí během dlouhého období; předává se jiným lidem, jiným generacím.
5. oblast
estetickovýchovná
6. oblast zdravého
životního stylu
7. oblast praovních
činností
OBLASTI KMENOVÉHO UČIVA
PRO ZÁKL. VZDĚLÁVÁNÍ
4. oblast
společenskovědní
3. oblast
přírodovědní
2. oblast
matematiky
1.jazyková oblast