Otázky vypracovana

t, intenzivnost a podrobný zápis
typické metody – nestrukturované pozorování (hlavně participační pozorování), etnografické interview a metoda životní historie
Postupy
Analytická indukce
stanovení výzkumného problému
práce v terénu – sběr údajů o jednom, tzv. prvotním případu
na základě těchto údajů zformuluje „prvotní hypotézu“, příp. teorii
potom rozšiřuje okruh zkoumaných osob (zkoumá víc lidí, škol, tříd,…) a ověřuje, zda jeho prvotní hypotéza odpovídá i údajům získaných o těchto osobách (pokud ne, mění hypotézu)
hledání negativních případů
formulace nové hypotézy
pokračování, a dokud se nevytvoří dostatečně akceptovatelná hypotéza a nepotvrdí se
Konstantní komparace
volba výzkumného problému a zkoumaných osob
hledání společných a rozdílných prvků v údajích, syntetizace
formulování kategorií jevů (kategorie = třídy jevů se společnými prvky) – hypotéza se ale ještě nestanovuje
další sbírání údajů zaměřené na zpřesnění kategorií, zjištění vztahů mezi kategoriemi
formulování hypotézy
další zpřesňování pohledu – nacházení společných rysů a pravidelností
Výběr případů (osob, lokalit)
výběr záměrný – vybrané osoby musí mít potřebné vědomosti a zkušenosti z daného prostředí
je vždy „reprezentativní“ – osoby dobře reprezentují dané prostředí
rozsah výběru (počet osob, lokalit) se řídí saturací – výběr ukončí, když zjistí, že informace od dalších osob jsou stejné, opakují se
výběr „kumulativní“ – začíná s 1 člověkem anebo s malou skupinou a potom postupně rozšiřuje okruh osob
výběr „extrémních případů“
výběr „případů s dobrou reputací“ (např. škola s mimořádně nadanými žáky,..)
Vstup do terénu
akceptování výzkumníka novou komunitou je bezpodmínečnou podmínkou výzkumu
důležitou osobou je „vrátný“ – osoba, která pochopí potřebu a cíl výzkumu a „otevře“ prostředí výzkumníkovi (např. ředitel školy, …)
dál pomáhají vstupu do terénu „sponzoři“ – společní známí, kteří zprostředkují první kontakty –
jednou z možností vstupu do terénu je utajení – výzkumník žije a pracuje jako člen skupiny bez toho, že by skupina věděla, že je předmětem výzkumu
důležitou úlohu hraje vzhled (různé oblečení pro různé věkové skupiny)
Validita
je silnou stránkou kvalitativního výzkumu
zabezpečuje se dlouhodobostí výzkumu, přímým kontaktem s realitou a rozsáhlým a velmi konkrétním, výstižným a přesným popisem, často s použitím autentických citátů výroků zkoumaných osob
důležitým prostředkem k podpoře validity je „triangulace“ (neznámý bod v terénu se určí na základě souřadnic 3 známých bodů, 3 úsečky se protínají)
v praxi se realizuje několik zp. triangulace – „použitím více zdrojů údajů“, „více metod sběru údajů“ (stejná situace se zk. více metodami), „triangulace výzkumníků“ (situace sleduje víc lidí) a „více teoretických přístupů“
Reliabilita (spolehlivost výzkumné nebo techniky)
je slabinou kvalitativního výzkumu
zkoumají se specifické situace, není proto možné vyhovět požadavku na zjišťování reliability – replikovat výzkum (zjištěné údaje jsou reliabilní, když se při opakovaném zkoumání zjistily shodné anebo podobné výsledky)
ale situace kval. výzkumu se neustále mění, nemusí proto přinést důkaz o reliabilitě
Metody
hlavním výzkumným nástrojem je výzkumník sám (subjektivita osob, vlastní úsudek a zkušenosti výzkumníka)
používá výzkumné metody, které mají ustálené kroky
POZOROVÁNÍ, VZORKY UDÁLOSTÍ, TERÉNNÍ ZÁPISKY, PARTICIPAČNÍ POZOROVÁNÍ, ANALÝZA MATERIÁLU, ZPRÁVA Z VÝZKUMU
Pozorování
používá se nestrukturované pozorování – u něj se nepoužívají předem stanovené pozorovací systémy, škály nebo jiné přesné nástroje, určeny jsou jen konkrétní události, jevy a osoby, které se mají pozorovat
má několik variant: zaznamenává všechny jevy tak, jak se vyskytují (vzorky událostí) nebo pracuje selektivně (terénní zápisky)
participační pozorování
Vzorky událostí
velmi podrobné písemné záznamy o lidech a prostředí
osoba, která zaznamenává, k nim nezaujímá žádné selektivní stanovisko
zaznamenává všechny jevy tak, jak se staly, a v pořadí, jak se udály
snaží se jevy popsat co nejpodrobněji a nejvýstižněji
musí se soustředit jen na vnější projevy chování nevyjadřuje své názory anebo hodnocení
jsou dokumentárním materiálem, přinášejí velmi bohaté údaje
často se používají jako základ pro další výzkum
Terénní zápisy
pozorovatel neuskutečňuje úplný záznam věcí, ale z existujících jevů vybírá věci, kterým věnuje pozornost (sám rozhoduje co je pro pozorování důležité a co ne)
obyčejně se zhotovují na konci pozorování (během poz. jen poznámky)
doplňuje záznam vlastním komentářem (je jeho interpretací pozorovaných jevů)
subjektivita komentářů
Participační (účastnické) pozorování
snaží se získat rozsáhlou a hlubokou znalost zkoumané reality
dlouhodobé (týdny i měsíce)
pozorovatel se musí sžít s prostředím a osobami, které pozoruje (proniknutí do chování a myšlení pozorovaných)
uskutečňuje výzkum a zároveň se zúčastňuje na činnostech pozorovaných osob
obvykle se používá dohromady s jinými výzkumnými metodami – hlavně s (nestrukturovaným) interview a se sbíráním a analýzou „artefaktů“ (listů, dokumentů, výtvorů zkoumaných osob)
Analýza materiálu
shromážděné materiály mají písemnou formu (zápisky, popisky, poznámky, dokumenty, přepisy nahraných rozhovorů)
jako první musí materiál roztřídit a uspořádat – prohlédnutí a přečtení všeho materiálu, zjišťuje, které části se týkají stejné věci (ty tvoří stejnou obsahovou kategorii)
výzkumník se snaží vytvořit vhodné typy kategorií, jejich počet je kolem 40-50 (prostředí a kontext, situace, hlediska zkoumaných osob, procesy, činnosti, události, strategie, vztahy mezi lidmi a sociální struktura, metodologické otázky – mohou mít podkategorie)
Zpráva z výzkumu
značná délka
množství citátů autentických výroků
zkoumané osoby vystupují ve výzkumné zprávě jako skutečné osoby
výzkumník nepíše jen o zkoumaných osobách, ale i o sobě – účastnil se na aktivitách zkoumaných osob (používá pro to 1. osobu jednotného čísla)
ETNOGRAFICKÉ INTERVIEW
cílem je zjistit, jak osoby interpretují svět kolem sebe, jaké významy připisují důležitým událostem ve svém životě
osoba, se kterou se uskutečňuje, se nazývá informant (ten, kdo se svěřuje, informuje; ne respondent – ten odpovídá)
je nestrukturované – otázky se vynořují podle toho, jak se interview odvíjí
má uvolněný charakter, je neformální, má vlastnost přátelského rozhovoru a informant ani nemusí vědět, že jde o interview
výzkumník se často vrací k tématům a otázkám – záměrně, aby mohl prohloubit svůj pohled na věc
vždy je třeba nejprve věnovat pár minut obyčejnému rozhovoru a pak teprve začít interview
raport – příjemné, uvolněné ovzduší mezi tazatelem a odpovídajícím
pokud informant odpovídá „ano“, „ne“, je to znak že nevznikl potřebný raport
výzkumník by měl hovořit méně než informant
tón řeči – běžná, každodenní komunikace
nevystupuje jako samostatná metoda, ale jako součást více metod – analýzy artefaktů a pozorování
údaje se ověřují způsobem zvaným zpětná verifikace zjištění (výzkumník se k informantovi po čase vrátí a ověřuje si, zda to, co odpověděl, pochopil správně), často mu poskytne ještě další informace, takže se problematika prohloubí
VÝZKUM ŽIVOTNÍHO PŘÍBĚHU
je zápisem, analýzou a vyhodnocením života určité osoby
je to chr