Otazky

:co je to, jak se to jmenuje, kolik to má částí, který prvek je nejdůležitější a proč, jak vznikl, jakou má funkci, prohlédni a srovnej, prostuduj, změř a porovnej, co je větší, ...).
Rozhovor opakovací (fixní) – slouží k opak a upevnění učiva, ale i k prohloubení a systematizaci, otázky jsou směřovány na podstatu učiva, ale i na souvislostech,
Rozhovor diagnostický (examinační) – při kontrole a prověřování dosažených znalostí, při ústním zkoušení,..zjišťujeme úroveň žák. vědomostí.
Dialog – učitel vystupuje v dialogu do popředí spolupráce partnerů a otázky si kladou vzájemně oba. Diskuse – všichni kladou otázky a odpovídají na ně, u nás se moc neuplatňují. Požívá se tehdy, když se chceme seznámit s názory žáků na určitý problém nebo poznat zkušenosti žáků z určité oblasti. Brainstorming.
Beseda – zřídka používaná, hovor se žáky a odpovídá na jejich otázky
Metody práce s textem – práce s učebnicí nebo s vlastním textem:
Čtení s výkladem – předčítání textu a rozebírání a objasňování jej, seznámení s novými termíny, učit se rozumět textu, dělat výpisky,...
Samostatná práce s textem, tvorba textu – typická pro domácí přípravu žáka,
Čtením a psaním ke kritickému myšlení – naučit žáka pracovat s textem, Práce s programovaným textem – látka rozdělena do kroků, každý krok obsahuje několik nových info a pak následuje otázka, úkol. Je vhodné pro samostatné studium
15.METODY NÁZORNÉ A PRACOVNÍ: ROZDĚLENÍ, CHARAKTERISTIKA JEDNOTLIVÝCH METOD
Názorné vyuč. metody – při zprostředkování nových poznatků se opírají a přímý názor a skutečnost
Ukázka (předvádění, demonstrace) – názorné předvádění předmětů provázené výkladem a otázkami učitele, je to řízené pozorování a poznávání. Žákům předvádíme skutečné předměty (exkurze, ..) nebo alespoň zprostředkovaná ukázka (model,..), komorní A:). Lze hovořit o ukázce zrakové, sluchové, hmatové, čichové, chuťové a jejich kombinací.
Instruktáž – Spočívá v předvedení nějakého úkonu, doplněno popisem a vysvětlením, může být skutečná nebo zprostředkovaná – film. úkon předvádíme v běžném tempu, zpomaleně, po částech, obtížné momenty a opakujeme, klademe otázky..
Pozorování – žáci podle pokynů učitele bezprostředně poznávají věci nebo jevy v jejich přirozeném prostředí. Fenologické poz. – u živočichů a rostlin – sledování, zaznamenávání, hodnocení průběhu životních projevů, ale i meteorologická poz. Jde o systematickou a dlouhodobou činnost, náročná na přesnost, vytrvalost a pravidelnost pozorování.
Pokus – umělé vyvolání jevů nebo procesů tak aby se daly pozorovat, analyzovat,..školní pokus – jednoduchý, přesvědčivý, bezpečný. Demonstrační pokus provádí učitel, frontální žáci. Pokus je vázán na používání pomůcek, preparátů, laboratorních přístrojů,.. Naplnění principu názornosti však nespočívá jen v účelném využití názorných pomůcek, ale i na srozumitelném slovním projevu učitele.
Metody praktických prací – přímý styk se skutečnými předměty a možnost manipulace s nimi.
Frontální pokusy – žáci je kionají sami ve skupinách nebo samostatně paralelně s učitelovým demonstračním pokusem.
Laboratorní práce – využívány v přírodovědných a tech. předmětech, je to aktivní a samostatná práce žáků, kteří laborují, experimentují, pozorují, popisují, měří a dospívají k určitým závěrům a výsledkům, sloužícím k ověřování už známých poznatků nebo vyvození poznatků nových.
Práce žáků s multiplikáty pomůcek – každý žák má k dispozici učební pomůcku, s kterou může manipulovat, experimentovat, provádět vlastní měření a zjišťovat její vlastnosti (modly těles v mat..). Praktická práce ve šk. dílnách a pr. práce pěstitelské a chovatelské – seznámení se zákl. vlastnostmi různých materiálů a zacházení s určitými nástroji, bližší seznámení živočichů a rostlin.
Proces utváření nových dovedností (fáze) – uvědomování významu, přesný a výstižný popis, první pokusy o provedení dovednosti, samostatné a úspěšné provedení dovednost, automatizované provádění dovednosti, tvořivé uplatnění dovednosti.
16.HODNOCENÍ, KLASIFIKACE: CÍL, PRINCIPY, ATMOSFÉRA, ÚČEL. KLASIFIKACE A SLOVNÍ HODNOCENÍ
Je to činnost náročná, odpovědná a společensky závažná.
Účel: smyslem hodnocení vzhledem k žákovi je informovat žáka do jaké míry zvládl požadavky, informace o zjištěném stavu, inform. Žáky jak by měl dále pracovat a postupovat, motivovat, povzbudit a podnítit žáka k další práci, hodnocení by mělo být výrazem pedagogického optimismu, učitel by měl posílit jeho sebedůvěru. Pro učitele je hodnocení zpětovazební informací a také významnou info pro rodiče. Ze celospolečenského hlediska je hodnocení žáků závažným aktem, závažnost je dána: předmětem hodnocení – co u žáky hodnotíme, přístupem k hodnocení, způsobem hodn. a jeho důsledky
Princip hodn.: učitel by měl hodnotit objektivně, spravedlivě a taktně. Hodn. by mělo pomáhat kladně motivovat, mělo by být prováděno humánním, taktním, rozvážným a citlivým způsobem. Výsledky hodn. by neměly být přeceňovány. Požadavky na žáky by měly být přiměřené. Hodn. by mělo být objektivní, spravedlivé a nestranné. Učitel musí přihlížet ke zdrav. a psych. stavu žáka.
Diagnostické metody požívané při hodnocení:
soustavné pozorování žáků, rozhovor, analýza výsledků činností žáka, zkoušení žáků – ústní, písemné, praktické. Individuální, skupinové, hromadné,...
Atmosféra zkoušky – klidná, důstojná, nestresující.
Ústní zkouška - podobu rozhovoru, učitel klade otázky, žák odpovídá, postupujeme od širších otázek k užším.
Písemné zkoušky: vhodné v mat a cizích jaz., velké množství poznatků od velkého počtu žáků, rychlá oprava. Zvláštní skupinou pís zkoušek – didaktické testy:orientační, nestandartizované a standartizované, normalizované. Vlastnosti d.t.:validita(měří to co chceme skutečně měřit), objektivnost, spolehlivost, citlivost, použitelnost, ekonomičnost. D.t. souží k diagnóze
Formy hodnocení: výsledky hodn. lze vyjádřit různě. Klasifikace – hodn. prostřednictvím známek, v posledních letech. Klasické X slovní hodnocení - obě mají své nedostatky a přednosti. Nahrazení slov. hodn. je u nižších stupňů přínosem, učitel prac. s menším kolektivem a žáky zná, u vyšších stupňů – méně vhodné
Klasifikační stupnice: Žáci jsou hodn podle kas. stup.: výborný, chvalitebný,..., chování: velmi dobré, uspokojivé, neuspokojivé. Celkový prospěch ne prvním stupni: ne/prospěl, na druhém: s vyznamenáním, ..
17.ZÁKLADNÍ JEDNOTKA VÝUKY (VYUČOVACÍ HODINA, STRUKTURA, FÁZE, TYPY)
Vyučování je základní a nejvýznamnější složkou výchovy a vzdělávání. Vyznačuje se proprac. systémem cílů, obsahu, prostředků a podmínek a organizovaností práce učitelů a žáků. Žáci jsou rozděleni do ročníků dle věku, vyučování je pro žáky společné. Vzhledem k cílům, které by měla dnešní škola plnit by bylo velmi prospěšné, kdyby se na každé škole alespoň několikrát v roce realizovala dobře připravená a zajímavá výchovně vzdělávací akce společná pro žáky různých ročníků.
Vyučovací hodina je základní jednotkou výchovně vzdělávací práce ve škole, je základní organizační formou ve třídě. Učitel ve přesně vymezeném čase řídí kolektivní poznávací činnost celé skupiny žáků. Jednotlivé vyuč. hodiny jsou uspořádány do rozvrhu hodin, který je sestaven na základně učebního plánu a počtu jednotlivých ročníků. (3. a 4. hodina – pokles pracovní schopnosti, střídání předmětů)
Struktura vyuč. hodiny – fáze, etapy: zahájení v.h., sdělení cíle hodiny, organizační pokyny, kontrola d.ú. a přípravy žáků, opakování probraného učiva, motivace k novému učivu, expozice nového učiva, procvičování a upevňování, zadání d.ú., shrnutí, zakončení. Všechny fáze se nemusí vyskytovat v každé v.h. a také jejich výše uvedené pořadí není dogma
Typy v.h.:
podle dominantní fáze hodiny – hodiny základního typu, kombinované. hodiny osvojování nových vědomostí. hodiny osvojování nových dovedností. hodiny používání vědomostí a dovedností při řešení praktických úkolů. hodiny procvičování a opakování. hodiny kontroly a hodnocení.
Z hlediska jednotlivých vyuč. předmětů: hodiny literárně historického vyučování, jazykového v., občanské výchovy, matematického vyučování, přírodovědného vyučování, hudební výchovy, tělesné výchovy, pracovní výchovy.
18.PRÁCE ŽÁKŮ VE SKUPINÁCH, SKUPINY HOMOGENNÍ A HETEROGENNÍ, SPECIFIKA JEJICH PRÁCE. DIFERENCIACE, INDIVIDUALIZACE A KOOPERACE VE VÝUCE
Skupinové vyučování: rozdělení třídy do skupin, které samostatně řeší vlastní úkoly. To umožňuje určitou individualizaci vyučování a diferenciaci vyučovacích metod.
Homogenní sk. - stejnorodé, žáci s přibližně stejnou úrovní. Třída, do níž jsou žáci zařazování na základě určitého společného kritéria výběru, zpravidla podle schopností, inteligenční úrovně, učebního tempa,…
- Při práci žáci řeší ve skupinách zpravidla úkoly lišící se stupněm obtížnosti, náročnosti na kvalitu myšlení a pracovní tempo, mohou ho řešit individuálně nebo ve skupině. Vyučovací proces je lépe přizpůsoben schopnostech jednotlivých žáků.
Heterogenní sk.- různorodé, rozdílná úroveň. Třída složená ze žáků stejného věku bez ohledu ne jejich schopnosti a učební předpoklady, tedy nediferencovaná.
- Při práci řeší žáci úkoly přibližně stejné náročnosti, řeší ho celá skupina společně. Nejschpnější žáci musí ve skupině organizovat, pomáhat slabším, kteří se musí snažit, aby přispěli ke splnění společného úkolu. Není vhodná soutěživost.
- Z ped. hlediska je oceňována práce v heterogenních sk. (zvýšení aktivity, zapojení všech žáků, větší zájem o úkol, přijmutí odpovědnosti za učení, zvolení svého tempa práce, učení se komunikativním dovednostem, organizaci práce, …
Práce žáků je předpokladem kooperativního učení – pokud mezi žáky existuje pozitivní vzájemná závislost, je vyžadována osobní odpovědnost, činnost se odehrává v malých skupinách - interakce tváří v tvář, osvojování a rozvoj interpersonální a skupinové dovednosti, skupina je schopna reflexe své činnosti.
Diferenciace ve výuce – členění žáků procházejících školním vzděláváním na skupiny. je vytvořit vhodné podmínky pro všechny žáky, přiměřené jejich předpokladům a zvláštnostem, pohlaví, schopnostem, zájmům,…
Rozlišuje se : - diferenciace podle typu školy v rámci stupně vzdělávání
- obsahová diferenciace:
členění výuky na větve nebo směry v rámci jednoho typu školy
nabídky volitelných předmětů
vytváření obsahových variant v rámci jednoho předmětu na téže škole
- dif. podle schopností a výkonnosti nebo zájmů žáka:
vytvoření homogenních tříd
vytvoření heterogenních skupin
Individualizace výuky – způsob diferenciace výuky, při níž se zachovávají heterogenní třídy žáků jako základní sociální jednotka.
19.UČEBNICE: FUNKCE, DRUHY, PRÁCE S UČEBNICÍ
Učebnice – druh knižní publikace uzpůsobené k didaktické komunikaci svým obsahem a strukturou
Má řadu typů, z nichž nejrozšířenější je školní učebnice – ta funguje jako prvek kurikula – prezentuje výsek plánovaného obsahu vzdělání a jako didaktický prostředek – je informačním zdrojem pro žáky a učitele, řídí a stimuluje učení žáků.
Výzkumu učebnic se v zahraničí věnují specializovaná vědecká pracoviště. Analýza učebnic se zaměřuje na strukturu didaktického textu, jeho obsah, rozsah, obtížnost, didaktickou vybavenost,… V ČR jsou po roce 1989 vyvíjeny kromě standardních též alternativní učebnice. Didaktická kvalita českých učebnic není zjišťována a hodnocena. Produkování učebnic je ponecháno živelnému působení tržního hospodářství, tzv. schvalovací doložka udělovaná ministerstvem školství je velmi benevolentní.
Čítanka – druh učebnice obsahující ukázky z uměleckých nebo odborných textů. Slouží k nácviku čtení, později k literární výchově
Cvičebnice – druh učebnice, jejímž účelem je opakování, upevňování určitých vědomostí, dovedností, vytváření návyků apod. Používá různých typů cvičení.
Slabikář – učební text pro žáky prvního ročníku ZŠ, didakticky ztvárněný k osvojování dovednosti číst, psát,…
Skriptum – druh vysokoškolského učebního textu, zabývající se zpravidla tématem souvisejícím s přednáškou, kurzem,..
Elektronická učebnice – uč., která není v tištěné podobě, nýbrž jsou uloženy na nosičích CD nebo jsou zpřístupněny on.line.
Pracovní sešit – druh učebnice obsahující převážně úkoly a cvičení pro samostatnou práci žáků.
20.UČEBNÍ POMŮCKY: CELKOVÝ PŘEHLED, FUNKCE, ZÁSADY POUŽÍVÁNÍ
- jsou to jednak skutečné předměty, ale také předměty skutečnost napodobující.
Podle toho kdo s nimi pracuje – učitel – demonstrační, žáci – multiplikáty.
Charakteristika: přibližují to, co je daleké, zvětšují to, co je nepatrné, zmenšují to, co je příliš velké, zpomalují to, co je moc rychlé, zrychlují to, co je pomalé, odhalují to, co je skryté, konkretizují to, co je abstraktní, zpřítomňují to, co je minulé, fixují to, co je prchavé, zpřehledňují to, co je složité.
- Dobrá uč. pom. má odrážet skutečnost a měla by být zajímavá, poutavá, bezpečná..přiměřená věku žáků, estetický vzhled, jednoduchost. Před použitím musíme zkontrolovat stav pomůcky.
Učební pom. lze klasifikovat takto: skutečné předměty, přírodniny, preparáty, výrobky, modely, přístroje, zobrazení – obrazy a nákresy na tabuli, fotografie,..), symbolická zobrazení (schéma, gryf, mapy, plán,,), nosiče dynamických obrazů a zvuků(filmy..), zvukové pom. (hud. nástroje, CD, ..), dotykové pomůcky(reliéfové obrazy...), nosiče počítačových programů, literární pomůcky-učebnice, čítanky,...
S tímto tématem souvisí i didaktická technika. Patří k ní především tabule, magnetofony, CD přehrávače, jazykové laboratoře, sluchátková zařízení, přístroje pro statickou projekci, přístroje pro dynamickou projekci – tv, počítače.
Zápis na tabuli – stručný, výstižný, logický, provádíme i náčrt (jednoduchost, zřetelnost, úměrnost, zdůraznění podstatných částí. Magnetické tabule – prezentace předem připravených materiálů. Tabule plexitové (bílé, průhledné). Zpětné projektory – pro prezentaci. Magnetofony a přehrávače CD – zvukové nahrávky.